 |
Jižně od obce Vrchotice se nachází zvláštní kopec se zvláštním jménem. Holý vrch. Při pohledu na mapu je totiž zcela evidentně porostlý lesem. Jako mnoho jiných kopců se jmény Holý, Plešivec, Holina, a tak podobně, se honosil vykáceným nebo přirozeně holým vrcholkem, ze kterého byl výhled do širého kraje. Někde bylo strážní hradiště, někde jen skála. Dnes je většina těchto vrchů zarostlých, což jim ubírá podlé mého názoru na kráse i turistické atraktivnosti. Naše země je nádherná a pohled na krajinu z výšky potěší téměř za každého počasí. Ale zpět k Holému vrchu. K jeho návštěvě nás inspirovala kniha Kamenný svět od týmu autorů P. Kozák, P. Bartl, M.Holečková, kde je tento kopec zmiňován v souvislosti s menhiry a energetickými liniemi. Když k tomu připočtu, že je to z Vrchotic opravdu coby kamenem dohodil, byl jasný cíl našeho dalšího půldenního výletu.
|
Říkala jsem si, že ten půlden je dost velká rezerva, po cestě tam dojdeme za chvíli, koukneme, co je zde zajímavého a po silnici půjdeme domů. Ale organizátor výletu míní a účastníci a okolnosti mění, jak se hned ukázalo. Polní cesta vedla kolem zlatého ječmene, tichých rybníčků a bzukotem hmyzu v letním dni. Já jsem si pochvalovala, jak nám to sedí s mapou i časovým harmonogramem a trpaslíci kuli pikle a tiše se smáli do kostkovaných šnuptychlů.
 |
 |
Za Karhanským rybníkem manžel spatřil chajdu. Vydali jsme se ji prozkoumat. Byla dost rozpadlá, z dřevěných prken, s pokusem o verandu. Stála pod prvními stromy lesa. Na moje výzvy, abychom se vrátili na polní cestu a šli dále, nikdo nereagoval. Manžel se vrhl dál do houští s pokřikem, že chce spatřit originál mokřadní les. Nevím, zda to byl mokřadní les. Ale jelikož nám čvachtalo v botách, podrost sahal až nad hlavu a vše korunovaly olše zvolna přecházející v duby a buky, iluze byla dokonalá. Zejména pro mě, která ke své váze přidávala ještě váhu synovu, přehazujíce ho přes potůčky a bažiny stojící nám v cestě. Po nekonečně dlouhých okamžicích jsme stanuli na pevné zemi. Mapou a časovým harmonogramem jsem si otřela pěnu od úst a bahno z obuvi.
Před námi husté smrkové houští, v dálce světlina. Ta nás zachránila. Strmou vykácenou strání jsme se vyškrábali na hřbet kopce a pohlédli do kraje. Vrchotice ležely pod námi jako na dlani a dokonce jsme na severovýchodě zahlédli za dvěma údolíčky Červený Újezd. Zbývalo ujít pár desítek metrů na vrchol kopce. Rostly tam nádherné buky, některé odhaduji tak kolem 150 – 200 let. A valy. Takové, jako všude tady po okolních kopcích, jako na Závisti u Prahy, jako z učebnice archeologie.
 |
Na úplném vrcholku, na kótě 677 m.n.m, jsme našli triangulační tyč, hříbky modráky a zježily se nám vlasy. Ne nad těmi houbami, ale proto, že je to takové zvláštní místo. Energetické, magické, ostražité a plíživé. Buky tady rostou do vrtule. Za vrcholkem opět valy a jakoby kameny vyznačená cesta stranou. Šli jsme po ní a objevili něco, co snad kdysi mohlo být postaveným menhirem. Kámen leží od cestičky, má šikmo seseknutý vršek a trojúhelníkovou podstavu. Rozhodně vypadá opracovaně.
 |
 |
Sešli jsme k louce a konečně se začali věnovat hledání menhirů, zmiňovaných v knize Kamenný svět. Jsou už mimo hlavní vrchol a podle návodu v knize je za chvíli najdete. Stojí v jedné linii, od cesty je vidět ten první a potom od něj zase následující.
 |
 |
 |
V knize jsou popsány pouze tři po sobě jdoucí menhiry. My jsme ale šli dál po jejich linii, až dolů do smrkového houští. Zajímavých kamenů tam bylo několik. Podle rčení to nejlepší nakonec jsme poslední z nich objevili až úplně dole u vozové cesty. Je to kousek od silnice Vrchotice – Jistebnice severovýchodně pod Holým vrchem. Kámen už z dálky krásně modře zářil, jinak bychom ho asi v podrostu vrbin a jiného býlí přehlédli.
 |
Od něj už byl jenom skok na silnici, kde nás čekalo ještě jedno příjemné překvapení. Ačkoliv byly všude jinde vzhledem k pokročilému létu třezalky už odkvetlé, na loučce pod lesem stále kvetly. Syn se tedy vracel domů se zlatým věncem na hlavě jako vítěz.
Tento článek byl napsán pro Zpravodaj Bratrstva Keltů.
Zpět na Tajemná místa plná síly
Falka