 |
 |
 |
Jsou slova, jejichž význam pomalu zaniká. Vytrácejí se z povědomí lidí stejně jako to, co symbolizují. A tak generace vychovaná v době počítačů, řvoucích motocyklů a čtyřkolek a supermarketů již z větší části nezná slovo hamr. Snad jen místopisné názvy, jako Velké Hamry v údolí Kamenice v podhůří Jizerských hor nebo jiná místa jsou vzpomínkou na doby, kdy na vodních tocích stály budovy, z nichž se ozývaly pravidelné temné rány a z komínů stoupal k nebi lehký dým z dřevného uhlí.
Hamr je buchar poháněný vodním kolem, dočteme se ve slovníku cizích slov .... Existuje vůbec ještě něco takového? V době řvoucí po ekologii a živící se ekologií se pozapomnělo na pradávné a staletími prověřené a k dokonalosti dovedené výrobní metody a technologické postupy. A přece existuje místo, kde lidé dosud nezapomněli, jak lze dva zdánlivě nesmiřitelné živly - oheň a vodu - spojit tak, aby posloužily člověku a beze škod a nepříjemných následků pro své okolí dále plynuly svou cestou. To místo leží v Dobřívě na okraji Brd, v údolí Padrťského potoka.
Na stránkách obce Dobřív se můžeme dočíst:
Již od 15. století je obec Dobřív známa kvalitní železářskou výrobou. Z této doby se zachoval pouze vodní hamr, který je dnes unikátní technickou památkou. Jeho vnitřní vybavení pochází z doby od 17. do 20. století. Tlukot kovářských kladiv však na Hamru neutichá ani v současné době. Každý rok, třetí sobotu v květnu se zde koná Hamernický den a celý Dobřív se na jeden den vrátí do starých časů, všude jsou slyšet kovářská kladiva a k vidění je spousta dalších staročeských řemesel.
Přímo na stránkách věnovaných hamru se dočtete, že ...
V Dobřívě se železo vyrábělo od počátku 14. do poloviny 20. století. Existovaly zde prvotní výhně na přímou výrobu železa z rud, vysoké pece (od r. 1614 do r. 1817), zkujňovací hamry (do 60. let 19. stol.), pudlovna a válcovna v období technické revoluce (do r. 1903) a konečně i nářaďový hamr (v provozu do r. 1949). Horní hamr je největší a nejvýznamnější památka svého druhu v ČR s expozicí přístupnou v turistické sezóně. Dnešní zděná budova byla postavena začátkem 19. století na místě starších dřevěných hamrů z let 1658 a 1701. Bohaté strojní vybavení pochází z 19. století, z r. 1901 a z části i z pozdější doby. Původně se v hamru zkujňovalo vysokopecní surové železo a z něj se vykovávaly tyčové polotovary. Po rozšíření modernější ocelářské technologie přešel hamr koncem 60. let 19. stol. na výrobu těžkého kovaného nářadí.
Vodou poháněná velká kladiva - buchary v hamrech - dokázala výrazně ulehčit a zrychlit namáhavou kovářskou práci. A navíc - proti ručnímu kování umožnila zpracovat i větší výkovky. Kování na hamru bylo dříve také jediný možný způsob, jak ze surového železa získat kujnou ocel . Produktem hamrů tak často vedle drobnějších hospodářských předmětů byly polotovary, tzv svárkové oceli, které sloužily jako materiál pro další zpracování.
|
|
|
Cihlová budova dnešního hamru krytá dřevěným šindelem působí čistým a úpravným dojmem. Stojí malý kousek pod hrází velkého rybníka, který je zdrojem té nejlevnější síly pohánějící všechny stroje. Voda je přiváděna do dřevěného koryta, odkud přepadá do koryta umělého kanálu a vytváří nenapodobitelnou a podmanivou zvukovou kulisu. K pohonu hamernických strojů je zapotřebí dostatek vody; ale ta voda musí být stále k dispozici. Přitom nesmí v době jarních povodní budovu hamru ohrozit a v době letních veder zase nesmí chybět. Tyto dva předpoklady jsou v Dobřívě splněny, takže hamr mohl pracovat po několik století spolehlivě a bezpečně.
 |
 |
 |
Voda je v dřevěném korytu podél delší strany budovy k dispozici pro pohon strojů. Stačí dřevěným vahadlem z budovy pootevřít hradítko ... a voda roztočí příslušné kolo, jichž je tu v řadě několik. Jsou to kola na horní vodu, spád není nijak velký, ale přesto stačí zdvihat mohutná kladiva a pohánět další stroje, které hamerníci potřebovali pro stříhání, broušení a kování a také pro dmychání vzduchu do ohně pecí, kde se železo rozpalovalo.
Do hamru se smí jen s průvodcem. Není divu - vše je tu funkční a pro nezkušené návštěvníky by mezi svištícími řemeny transmisí a těžkými stroji nebyl problém přijít k úrazu. Budova je prostorná a má vysoký strop - není divu, pracuje se tu se žhavým železem a hořícím uhlím. Uvnitř je nenapodobitelná vůně .... snad by se dalo říci vůně strojů; rozpáleného kovu a oleje, která byla tak typická pro parní lokomotivy nebo třeba staré stroje lanovek. Snad to bude znít trochu moc nostalgicky - ale připadá mi to jako vůně živých strojů, co ještě měly duši.
Nad hamrem je velký rybník - zásobárna hnací síly. A každý pořádný rybník měl svého vodníka, to ví každé malé dítě. A také každý mlynář nebo hamerník musel být s vodníkem zadobře, aby mu nedělal naschvály - vodníci to přece jen s vodou umí lépe než lidé. No a zdejší vodník je rarita - svou sbírku hrnečků nemá někde pod vodou, ale okázale se s ní chlubí na suchu v kamenném prostoru pod vodním žlabem, který odvádí vodu, která roztočila kola ...
 |
 |
Zkuste si spočítat, kolik máte doma motorů a motorků všech druhů. Každý spotřebič má svůj elektromotor a vůbec by vás nenapadlo uvažovat o tom, že byste mohli mít doma jeden velký motor a od něj pohánět všechny ty mixéry, fény a kutilské nástroje pomocí všelijakých hřídelí a řemenů. Dříve tomu ale bylo jinak. Stroje neměly své vlastní motory a jejich pohon zajišťovaly transmise - kožené řemeny poháněné od hřídelí, které roztáčely parní stroje či - jako v našem případě - vodní kola.
 |
 |
 |
Hamr má několik vodních kol, spouštěných podle potřeby po dobu potřebnou k práci určitého stroje, obvykle těžkého kladiva. Jedno z kol se však točí stále - a pohání to velké kolo na obrázku vlevo. Od něj jde řemen k hřídeli pod stropem a přes ní na opačnou stranu budovy. Zde je několik dalších řemenic a řemeny od nich pohánějí jednotlivé stroje. Dole jsou dva těžké setrvačníky zajišťující plynulý pohyb celého soustrojí při připojování menšího bucharu poháněného rovněž transmisí. Nádherně jednoduché a účinné ...
Stroje poháněné řemenicí samozřejmě namohou mít vypínače ani zpětný chod. Proto ve vypnutém stavu řemen jen klouže po "volnoběžném kole" na příslušném stroji. Pokud se má stroj uvést do chodu, prostě se vezme železná vidlice a její pomocí se řemen přesmykne na vedlejší kolo, které stroj roztočí - jako u přehazovačky na kole; a řemeny na řemenicích drží, ačkoliv nemají žádné boční vedení ....
 |
No a opačného směru otáčení se dosáhne prostě tak, že se řemen překříží. Toho se v našem hamru využívá při pohonu brusky, která se musí točit určeným směrem - jenže kdyby se dal řemen "normálně", stál by pracovník pod ním a mohlo by dojít k úrazu. No vida ... bezpečnost práce stará již pár set let.
Ten velký stroj na obrázku vlevo jsou nůžky na kov. Hravě si poradí s páskovinou o síle 20 mm. Jsou ale tak přesné, že čistě přestříhnou i papír - o čemž svědčí hromádka růžků od vstupenek na zemi vpravo. Prý se tímto mohutným strojem dají čistě ostříhat i nehty ... Na druhém obrázku jsou dvoje nůžky starší, již ne tak přesné, poháněné důmyslnými převody ... Ty jsou v pohybu stále, dokud běží transmise.
 |
 |
Železo se druhdy neválelo na skládkách a nerezavělo v příkopech. Lidé si ho dokázali jinak vážit. Když takový pluh nebo jiný železný nástroj dosloužily, daly se stranou a počkalo se na zimu, až mráz dosáhl kolem -20 stupňů. Pak se zkřehlé železo rozmlátilo na menší kousky a ty se znovu roztavily v peci. Kdysi dávno k hamru patřila i vysoká pec na tavbu železa z rudy; ta stával pod hamrem po proudu potoka.
Některé stroje nepotřebují k pohonu sílu vody; stačí jen lidské ruce. Tak například vlevo vidíte lis na tvarování lopat - tan udělá takový ten prolis pod násadou. Uprostřed, s mnoha ozubenými koly, jsou ohýbačky na výrobu obručí ke kolům hospodářských vozidel. A na obrázku vpravo vidíte sortiment zboží, které se v hamru vyrábělo. Jsou tu již zmíněné lopaty, ale především radlice k pluhům, motyky, sekery, podkovy ... no zkrátka všechno železné, bez čeho by se nedalo hospodařit.
 |
 |
 |
Kuj železo, dokud je žhavé ... v tomto přísloví se skrývá jedna velká pravda - za studen se železo příliš kovat nedá. Proto byly v hamru pece a výhně, kde se topilo uhlím a pro zvýšení účinku se pod žhnoucí uhlí vháněl pomocí dmychadel - měchů vzduch. Měchy jsou z vepřové kůže a aby zůstávaly vláčné, musí se mazat - no a čím jiným než vepřovým sádlem. Měchy byly poháněny samozřejmě také silou vodního kola.
 |
V hamru vedle sebe najdete stroje několika generací, lišící se letopočtem vzniku klidně i o sto a více let. Zástupcem té novější generace je zde buchar Ajax, který je již poháněn elektromotorem. Je vám to jméno povědomé? Možná jste také vlastnili stavebnici Merkur - a v knížce s předlohami byl právě tento buchar někde na začátku ...
 |
Nejdůležitějším strojem hamru byl vlastní kovací stroj, který dnes dostal encyklopedické označení kruhoběžný padací buchar. Princip pochopíte jistě z obrázku. Vodní kolo otáčí hřídelí s výběžky - ty zabírají do páky kladiva, zdvihají ji a kladivo pak dopadá velkou silou na obrobek na kovadlině.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Na horní trojici obrázků je velký buchar poháněný přímo samostatným vodním kolem. Pokud chce kovář něco tímto kladivem kovat, vyjme podpěru pod kladivem, spustí vodní kolo a výstupky přímo na jeho hřídeli kladivo zdvihají. To pak vlastní vahou padá na kovadlinu. Vpravo vidíte hřídel kola - je velmi masivní; musí něco vydržet. Kolo s hřídelí prý vydrželo až 80 let provozu. Velké buchary jsou v hamru dva a dnes se spouštějí jen při výjimečných příležitostech.
Mimochodem - víte, kdo byl tak zvaný sekerník? Ne, to nebyl dřevorubec ani kat stínající hlavy sekerou. Byl to tesař, jehož profesí (a velmi ceněnou profesí) byla výroba a opravy vodních kol a dřevěných příslušenství mlýnů a hamrů.
Menší buchar na dvou obrázcích vpravo dole pohání řemenová transmise. Ten se ukazuje návštěvníkům v provozu. Všimněte si "židličky", na které sedí kovář - je na bidle zavěšena od stropu budovy, takže je to vlastně houpačka, na které má kovář volný pohyb všemi směry.
Návštěvník hamru na závěr prohlídky může shlédnout i ukázku práce kováře. Na obrázcích vidíte, jak se "po kovářsku" dá zhotovit obyčejná hřebík. Výheň je sice dmychána vzduchem z malého kompresoru, ale i tak to dá dost a dost práce. No a pak se řekne ... obyčejný hřebík. Dříve si lidé museli dokázat vážit takových věcí, pro které je nám dnes se zatěžko ohnout, když upadnou na zem.
 |
 |
 |
Dnešním "manažerům" by se při chvalozpěvu na vodní hamr protočily panenky a začali by békat cosi o ekonomice a vypočítávat ztrátovost takové výroby. Ale přesto ... není to nádhera, jak lidé dovedli práci s železem takovými "přírodními prostředky" téměř k dokonalosti?
JL
Zpět na Tajemná místa plná síly
