Jak čert přispěl k pojmenování Českého Meránu

Česká Sibiř ... tak se nazývá oblast vrchoviny mezi Voticemi a Táborem, táhnoucí se za Čertovu hrbatinu s Javorovou skálou až na západ k Vltavě v nadmořských výškách 600-700 m. Nazval ji tak spisovatel Jan Herben (1857-1936) podle zdejších tuhých zim. Do této oblasti spadá také její část nazývaná poeticky Český Merán.

Tu krajinu jsem donedávna vůbec neznal ... jen jsem věděl, že člověk bývá posílán do Prčic - pokud je odesílající slušný a nepošle vás rovnou někam jinam (s malým "p"), že se do Prčice chodí na dálkové pochody a že tu nemají rádi, když se se říká "do Prčic", protože správně je "do Prčice". No a pak jsem se najednou ocitl na víkend v obci s naprostou exotickým názvem Ounuz, v sobotu vzal psa Benýska a prošli jsme okruh přes Cunkov, Jetřichovice, Vrchotice do Prčice a zpět na Javorovou skálu přes Monínec. A těch 20 km nebo kolik to bylo mi stačilo, abych se do toho kraje zamiloval a toužil se tam znovu vrátit.

Keramická tabulka na jednom stromě v lese nad Moníncem

Poezie prastarého turistického průvodce

Nádherně zní jazyk starých turistických průvodců přes propasti desítek let ... jako kdyby z nich čišela pohoda neuspěchané doby, kdy na silnicích nebylo vidět a cítit téměř žádná auta a jen supění parostroje železné dráhy tu a tam narušilo důstojný klid přírody. Přečtěme si, co se před více než sto lety psalo pro potřeby poutníka, který přichází od zastávky Heřmaničky - Sedlec na dráze Wilsonově a přichází pod úchvatné panoráma Českého Meránu.

A z Prčice začneme stoupat směrem na Jetřichovice a Cunkov ...

Je to s podivem, ale ono to tak na poutníka působí i dnes. Jen se člověk musí tu a tam vyhnout autům, když ho turistické cesta místy vede po silnici.

Čertovo břemeno ... skalní útvar, který dal celému kraji jméno ... Ať již přijedete serpentinami od Jetřichovic nějakým povozem či vozidlem - nebo přijdete pěšky po žluté značce - dejte se na křižovatce v Cunkově vpravo. Úzká silnička vás opět povede vzhůru, ale ne již tak prudce jako dosud. Po chvíli se louky zúží a silničku sevřou křoviska a listnaté stromy. Zde již dávejte pozor na značení - brzy dojdete na místo, kde je vyznačena odbočka vpravo - k Čertovu břemenu. Po několika desítkách metrů se dostanete na kraji pastviny ke skalnímu útvaru - a stojíte před Čertovým břemenem.

Skalní útvar Čertovo břemeno leží v nadmořské výšce 715 m  v sousedství Javorové skály, nejvyššího vrcholu (723 m) Čertovy hrbatiny (správněji, ale méně poeticky, Jistebnické  pahorkatiny). Je situován asi 6 km severně od Jistebnice, 15 km severovýchodně od Milevska a asi 20 km severozápadně od Tábora.

Kvetoucí louky nad Cunkovem

Čertovo břemeno

Zde tedy dostal  tento kraj své jméno. Na skalní bloky lze při troše šikovnosti vylézt - bohužel jsou tu všude kolem stromy, takže výhled je skoro znemožněn. Ne vždy tomu ale tak bylo. A tak se stalo, že na skálu před více jak sto lety vystoupil při školním výletu táborského gymnasia i pan profesor. Rozhlédl se po kraji a pod dojmem vzpomínek na Alpy  a konkrétně na sestup
k městečku Meran (Merano) pojmenoval kraj názve Český Merán. A ten název se všeobecně ujal a používá se dodnes.

Než si budeme povídat dál, prohlédněte si obrázky ...

Takové skalní útvary odedávna dráždily lidskou obrazotvornost. Nikde nic - a najednou hromada kamení, jako kdyby ji tam někdo z výšky vysypal. A navíc je část té hromady mnohdy poměrně pravidelně rozčleněná, jako kdyby někomu upadla hromada stavebního materiálu. Vybaví se vám třeba krkonošské pohraniční útvary, zvané tory (třeba Mužské kameny, Ženské kameny, Harrachovy kameny ... ale třeba i Violík)? To nemohlo přece vzniknout samo sebou - v tom musel mít někdo prsty. A kdo jiný než čert. Je zajímavé, že v "budovatelském kontextu" je vždy uváděn čert. Andělé se pro transport hmot vzduchem, byť vybaveni křídly, zřejmě příliš nehodí.

Také k Čertovu břemenu se vážou čertovské pověsti - a hned tři. Jedna je podle obvyklého schématu - čert prohrál sázku nebo prostě někam přiletěl pozdě, což ho celkem pochopitelně naštvalo natolik, že praštil něčím o zem, čímž vznikl netypický kamenný útvar nebo něco jinak zajímavého - vzpomeňme například Zardanův sloup na Vyšehradě.

Pověsti o útvaru Čertovo břemeno

Pověst první

Nadějkovští osadníci stavěli si nový kostel. Čert chtěl zničit jejich stavbu. I uzmul kdesi daleko za Vysokým Chlumcem obrovskou skálu a letěl s ní, aby ji hodil na kostel. Najednou ustal v letu, zíral přes temena vrchů, potom s největším vztekem mrštil balvanem k zemi a zmizel. A co popudilo pekelnou obludu? Přiletěl pozdě, chrám byl posvěcen a on k němu již neměl přístup. Lidé dodnes si ukazují skálu, kterou nazvali Čertovo břemeno a okrouhlé jamky na vrcholu v ní prý stopy koňských kopyt čertových.

Pověst druhá

Chudý sedlák z Jistebnice, roztrpčen jsa velkou nouzí, zvolal kdysi: " I aby už to čert vzal i se mnou". Sotva to deřekl, zjevil se čert, popadl jej a už s ním letěl do pekla. Na skále u Javorové skály odpočíval. Sedlákovi dovolil, aby si tu naposledy ještě zakouřil. Potom letěli dál. Lidé nazvali tuto skálu Čertovo břemeno a dodnes ukazují vedle skály hromádku popele, který prý sedlák z dýmky vyklepal, když dokouřil.

Pověst třetí

Nejhořejší část balvanu přečnívá jako střecha. Zde míval prý čert svou skrýši, z níž vycházel v jistý čas na pole a kradl sedlákům železo z pluhů, neboť byl prý kovářem a mnoho železa spotřeboval. Jednou si však lidé na něj počíhali a že jej oběsí, hned prohlásili. Čert prosil a sliboval, že jim celou cestu s pole až domů vysází samými dukáty, pustí-li jej. Ale marně, byl oběšen u své skrýše, která se potom sesula.

Čertovo břemeno trochu jinak

V roce 1996 vzniklo na území mikroregionu Jistebnicka a Sedlecka sdružení obcí s názvem Sdružení obcí Čertovo břemeno. V roce 2001 došlo ke změně názvu a statutu sdružení – sdružení právnických osob bylo změněno na svazek obcí a název mikroregionu na Společenství obcí Čertovo břemeno. Společenství obcí Čertovo břemeno se snaží iniciovat pozitivní rozvoj tohoto typicky venkovského mikroregionu, zejména v oblastech rozvoje občanské společnosti, cestovního ruchu, zaměstnanosti, propagace regionu a ochrany životního prostředí, za účelem zachování kulturního a přírodního dědictví regionu.

O několika zajímavých místech

Monínec

První písemná zmínka o Monínci pochází již z roku 1611. Název byl vytvořen analogií k blízkému Monínu a znamenal "menší Monín". (Ten vznikl přidáním přivlastňovací přípony -ín k osobnímu jména Mona, jež snad má původ v německém der Mann.)

V berní rule z roku 1654 je na Moninci zapsána Dorota vdova, poddaná statku Uhřice pana Jana Jiřího Radeckého V roce 1890 zde v pěti domech žilo 34 obyvatel.

Dnešní Monínec je opravdu pěkné rekreační středisko. A troufám si tvrdit, že vám může ukázat své krásy jak v létě, tak v zimě. Pro zimní rekreaci je zde k dispozici několik vleků a prý jsou tu i udržované běžecké stopy. Benýsek zde zažil velké překvapení ... když jsem po výstupu z údolí vychutnával na terase s přenádherným výhledem do kraje své zasloužené orosené pivko, začal čenichat a prozkoumávat křoví u zdi hotelu. Pak ale rychle vycouval a za ním s toho křoví důstojně vyšel o hlavu větší černý pes ... Velmi přátelský pes, nutno konstatovat - však ho tu také mají ve znaku ...Rekreační středisko je tu velmi ambiciózní ... Prý se tu má od Prčice stavět sedačková lanovka více než kilometr dlouhá ... Tedy projektuje se. Ale jak už to bývá - ekonomické zájmy jsou ve sporu s obavami, aby se kraj příliš netrpěl náporem turistů. Přitom turistický ruch je jednou z mála možností obživy v tomto kraji dosti chudém na pracovní možnosti ...

Ounuz

Asi tak kilometr chůze lesními pěšinami od Monínce, přímo pod nejvyšším vrcholem Čertovy hrbatiny - Javorovou skálou, leží osada Ounuz.

Když vejdete do obce, máte chvílemi dojem, že se zde zastavil čas. Možná vám to tu bude trochu povědomé - pokud ano, tak se nemýlíte - natáčela se tu totiž filmová pohádka Pyšná princezna. Není ani divu, že zde byla roku 1995 vyhlášena vesnická památková zóna. Turistická cesta vás provede mezi malebnými dřevěnými stavbami s doškovými střechami, kolem kamenné zvoničky až k rozcestí, kde se dělí žlutá a červená značka.

Zajímavý název obce se vykládává jako omyl písaře, který zkomolil zápis místního jména U nouze. Pravděpodobnější je ale výklad, podle kterého se sice jedná rovněž o zkomoleninu, ale latinského slova onus, tedy břemeno. Samozřejmě ... jedná se o nám již známé břemeno, co zde odhodil nazlobený čert ...

Jetřichovice

Když sejdete z Cunkova pod kopec ... a je to nějaký kopec, přijdete kolem nového rybníka do obce Jetřichovice. Minete hospodu ... zklamaně, protože vchod zarůstá travou - projdete velice úzkou pravotočivou zatáčkou - a zatajíte dech, protože před vámi stojí zámek jako z pohádky.

Budovy zámku jsou ze dvou období: stará severní část je ze XVI. stol., nová budova s cimbuřím a vížkami z poloviny XIX. století. Ta byla postavena v letech 1857-9 prof. J. Niclasem z Prahy v malebném normansko-románském slohu. Zámek je obklopen  rozsáhlým parkem, v němž jsou shromážděny vzácné i exotické dřeviny. V současnosti je zámek využíván pro potřeby domova a školy s internátem pro sociálně nepřizpůsobivé děti převážně romského původu. Budou se však stěhovat do Sedlce, kde jim město postavilo na louce za základní školou nádherný areál s učebnami, tělocvičnou a domky na bydlení. Jetřichovický zámek dostane zpět pan Srb, původní majitel. Ale nikdo dosud neví, jaké jsou jeho budoucí záměry.

Kaple mezi Jetřichovicemi a Vrchoticemi

Při silnici z Jetřichovic do Vrchotic stojí kaple Bolestné Matky Boží z roku 1712. Kaple stojí na místě původní dřevěné stavby  s věžičkou a zvonkem sloužící pro bohoslužby majitele panství. Od 17. listopadu 1762 byla kaple se svolením papeže Klimenta XIII. proměněna v kapli přístupnou veřejnosti, ovšem v roce 1787 nařízením v rámci reforem Josefa II. uzavřena. Majitel panství, František Josef kníže z Lobkowicz ponechal kapli k bohoslužebným úkonům osadníkům z Jetřichovic a Vrchotic. Kaple byla znovu vysvěcena v roce 1820 na zákrok nového majitele panství, rektora Karlovy univerzity JUDr. Jana Nepomuka Kaňky. Jeho zásluho zde byly také od roku 1854 obnoveny veřejné bohoslužby. Bohatá výzdoba kaple padla bohužel z části za obě´t vandalům, proto byly zbytky výzdoby odstraněny a zabezpečeny.

Vrchotice

Cestou mezi Jetřichovicemi a Vrchoticemi minete silničku odbočující vlevo směrem k Prčici. Stojí zde morový křížkek -

Na paměť asiatické vrhavé černé úplavice, která panovala od roku 1830 až do roku 1831. Těchto dědin Hospodine rač chránit zač prosíme milostivě, nás od zlého chránit.

Vrchotice jsou poměrně velká obec, obklopená třemi rybníky, lesy a loukami. Je známá mimo jiné i tím, že místní hasičské sdružení má nejstarší stříkačku v kraji.

Místní farnost, zahrnující Arnoštovice, Sedlec, Prčice, Červený Újezd a přilehlé vesničky, má na starosti páter Masařík. Ten občas zajede až do obce a slouží mši přímo v místní kapli, stojící pod dvojicí nádherných lip. Jeho poutě ke kapličkám v kraji se neomezují jen na Vrchotice - mše slouží třeba i v Karhanech a v jiných obcích. Jeho kázání jsou živá a moudrá; není proto divu, že posluchačů nachází dost a dost i mezi těmi nejmladšími. Činnost pátera Masaříka se neomezuje jen na běžné církevní úkony. V létě na faře poskytuje prostor skautům, pořádá hodiny katechismu jako přípravu pro biřmování a světí místním hasičským sborům prapory nebo třeba stříkačku.

Kaple ve Vrchoticích

Poprvé je tvrz Vrchotice v písemných pramenech doložena v přídomku Bohuněk z Vrchotic roku 1370. Na tvrzi sídlíval rod Vrchotů z Vrchotic, který v XIV. století vystřídali rytíři Vrchotičtí z Loutkova (XV. stol.). Známým se stal Jan z Vrchotic, který přivěsil svou pečeť na stížný list kostnickému koncilu na protest proti upálení Mistra Jana Husa. V období husitských válek získali vrchotové panství Janovické, které po nich dodnes nese jméno Vrchotovy Janovice. Později se majitelé střídali, až byl roku 1660 dvorec vrchotický připojen k panství jetřichovickému, k němuž náležel až do konce feudálních poměrů u nás. Připojení zpečetilo osud tvrze, které poté, co přestala být sídlištěm vrchnosti, začala pustnout a byla zanedbávána. Kolem roku 1700 byly její budovy zbořeny, příkopy zasypány a náspy sneseny; na původním místě byl postaven nový poplužní dvůr, nazývaný "František" podle majitele Františka Mitrovského. Z původní tvrze se zachovala krásná kvádrová čtyřboká bašta tvaru komolého jehlanu s cimbuřím a přistavěnou věží s ozdobnou fasádou.

Po roce 1948 sloužil areál jako obvykle - potřebám JZD. Po roce 1989 jej získala firma FOREST-FISH s.r.o., jejímž reprezentativním sídlem by se po přestavbě měla tvrz stát (údaj z dubna roku 2004). V současnosti se zdá, že objekt prodělal období polistopadové euforie, kdy podnikání se zdálo být bezpečnou formou existence ... a po slibném začátku nastaly problémy. Jsou zde nápisy, že objekt je v rekonstrukci a vstup se co nejpřísněji zapovídá ... nicméně když jsem se drze vnutil s foťákem na nádvoří, nikdo mě nevyhnal a jen bujně rostoucí bejlí mě uvítalo ... 

Je možné se do tohoto kraje nezamilovat?

Škrpály máš, tak je obuj a choď .... zpívá Radůza. Je požitek  to učinit v tomto kraji, říkám k tomu já ....

V tomto článku byly použity citace z následujících zdrojů

• Dr. Jar. Spirhanzl Duriš: Za krásami Českého Meranu (turistický průvodce okolím Sedlce na Wilsonově dráze)
• Monínec - historie
• Muzeum České Sibiře
• Stránky dvojměstí Sedlec-Prčice

Zpět na Tajemná místa plná síly

JL