Dovoluji si zde uvést dvě pověsti z knihy Josefa Pavla - “Pověsti českých
hradů a zámků“.
Další pověsti, báje a povídačky najdete na stránce Hrady.cz .
V okolí Bezděze se zalíbilo čertům, takže tu po léta
prováděli své rejdy. Zbyly tu po nich Čertův vrch, Čertova zeď a Čertova
věž.
Od Bezděze k Ještědu táhne se dlouhá čedičová zeď,
nazvaná Čertova. Dlouho zůstávalo záhadou, jak v těchto místech vznikla.
Nyní převládá mínění, že je to útvar původu sopečného. Pověst vykládá
její vznik takto:
Před lety usídlili se v místě, kde dnes stojí Bezděz,
tři čerti. Jednou k nim přijel jezdec na bílém koni a otázal se jich:
„Který z vás tří je nejrychlejší? Rád bych s ním uzavřel sázku.“
„Já jsem nejrychlejší,“ řekl první čert. „Vystřel
šíp a já jej v běhu chytím.“
„To mi nestačí,“ odpověděl jezdec.
I přihlásil se druhý čert: „Jeď a já postačím dlážditi
kamením všechny stopy, které tvůj kůň zanechá svými kopyty v zemi.“
Ani tím se jezdec nespokojil.
Tu se přihlásil čert třetí: „Jsem rychlý jako
tvoje myšlenka. Na co si pomyslíš, všechno ti postačím udělati.“
„Přijímám sázku,“ řekl jezdec. „Chci míti
postavenou zeď, která bude obíhati toto místo ve velikém kruhu. Běž a
stav, kudy chci, aby vedla! Nedohoním-li tebe, dříve nežli kohout zazpívá,
vyhraješ.“
Jezdec si pomyslil, kterými osadami má zeď vésti, a čert v tu chvíli měl zeď hotovu…I jede jezdec, co jen jeho koni síly stačí, a žene se jako vichr úvalem i strání. Čert běží před ním, bere ze záňadří kameny a v dlouhou zeď je skládá. Až teprve, když se blížili k místu, odkudž začali závoditi, dohnal jezdec znaveného čerta. Však tu již první přísvit jitra padl na vrcholky hor – a v zápětí ozvalo se ve vsi kohoutí zakokrhání.
Čert odhodil zástěru, v níž měl kamení, z kamení se navršila hora. Sázku
prohrál, jeho dílo tu však zůstalo.
Aby ochránili Bezděz od rohaté chasy, postavili majitelé
hradu kapli svatého Michala, archanděla, který proslul statečností v boji s
ďábly.
Čerti se usídlili ve věži u třetí hradní brány a
tropili tam hluk, kdykoliv míval kněz v hradní kapli bohoslužby. Strach, jejž
lidem naháněli, působil jim potěšení a proto se rádi přetvořovali v přerozmanitá
zvířata, zjevovali se na cimbuří věže a děsili hradní posádku. Někdy
se objevili v podobě černých kohoutů, jindy brali na sebe kozlí podobu –
a nikdo je nemohl odtud vypuditi.
Odešli sami, když přestal lid věřiti v klamné přeludy,
posvítiv si na vše, co bylo tajuplné, osvíceným rozumem.
Zle bylo v Čechách po smrti „železného a zlatého“ krále Přemysla
Otakara II. Ota Braniborský, poručník jeho synka Václava, vydrancoval Čechy
se svými loupeživými žoldnéři tak, že jej přivedl na pokraj záhuby a zkázy.
Ještě po letech vzpomínal český lid smutnými písněmi na neblahou vládu
Braniborů, na léta utrpení, hladu a moru.
A neméně trpěl krutostí a hrabivostí svého poručníka
mladistvý kralevic Václav.
„Léta Páně 1279“ – zaznamenává kronikář –
„markrabě braniborský, zlý správce země české, tu noc před svatého
Pavla na víru obrácením kázal povolati před sebe Kunhutu, vdovu po Přemyslovi
Otakarovi II., a syna jejího Václava, dědice českého. Kázal je na vůz
posaditi a na hrad Bezděz tajně zavézti.“
Vezli je tam v chatrném oděvu za krutého mrazu a ne lépe
zacházeli s nimi na Bezdězi, obsazeném Braniborci. Zvláště velmi se tu v
zajetí stýskalo mladému Václavovi. Často stával v zadumání u okna a pohlížel
do dálky, pociťuje krutě svoji osiřelost a ztrátu svobody.
Kdo by neznal báseň Svatopluka Čecha, která tak jímavě
líčí stesk malého vězně:
„Zas v okně zadumán? Zas toužíš v dáli?
Kde myšlenky tvé toulají se, kde?
Nech přeludů, jež v oblacích tě šálí,
a beř, co péče má ti skýtá zde…“
Tak oslovuje Václava jeho strážce Herman, přinášeje
mu klícku s lapeným ptákem. Domníval se, že tím zarmouceného hocha potěší.
Avšak Václav, jat soucitem s ptáčetem, jež stihl podobný osud jako jeho
sama, otevřel klícku a pustil ptáče na svobodu. Prázdnou klec pak vrátil
Hermanovi:
„Syn Otakarův dar ti vrací s díkem:
onť můž´být vězněm – nikdy žalářníkem!“
Ještě smutněji bylo Václavovi, když jeho matka
Kunhuta uprchla z Bezděze do Opavy, odkudž chtěla vésti odboj proti samozvanému,
hrabivému správci země.
Ota Braniborský se obával, aby nebyl Václav násilím
vyproštěn z jeho moci, a proto ho odvezl z Bezděze do Saska. Tam ho mořil dále,
nestaraje se nijak o vzdělání budoucího krále.
Páni čeští, chtějíce ho vysvoboditi z krutého vězení,
odevzdali Otovi Braniborskému patnáct tisíc hřiven stříbra – a když
bezectný poručník žádal nové výkupné, zaplatili nových dvacet tisíc.
Pak teprve jim byl malý Václav vydán. Český lid, vzhlížející
k němu jako k vykupiteli, připravil mu v Praze slavnostní uvítání.
Václav nezklamal naděje, jež v něho národ skládal.
Dohonil brzy, co mu chybělo ve vzdělání a že byl hospodárný, rozvážný
a moudrý, stal se nejmocnějším se všech Přemyslovců. Žel jen, že ho stíny
vězení nadále provázely životem. Byl nervově chorý, bázlivý a plachý,
těla slabého a zdraví nepevného, takže k lítosti národa předčasně zemřel,
doživ se pouhých třiceti pěti let.
Na Bezdězu prý kdysi sloužíval chudý rytíř Pancíř.
Bydlíval nedaleko odtud na dřevěné tvrzi Klučku. Ostatní rytíři na Bezdězu
měli každý svůj vlastní hrádek, jen Pancíř ne. Raději se toulal světem
od bitvy k bitvě. Jen na krátký čas se vracel do Klučku a svým hospodářům
vždy říkal: "Proč bych měl hrad, když bych v něm stejně téměř
nebyl. Neustále mě něco žene do světa."
Časem ho však takové živobytí omrzelo a, popravdě řečeno, začal závidět
ostatním rytířům. Jejich stodoly byly plné obilí a v maštalích ržáli
krásní vraníci. Proto se rozhodl, že si postaví svůj vlastní hrad. Vybral
si místo na dokeské skále nedaleko od Klučku. Když to hospodáři slyšeli,
začali se křižovat. "Co sis to vybral za místo, pane? Vždyť je posedlé
duchy a straší tam!" Ale Pancíř se jim jen smál. "Co je to za
divné řeči, vy strašpytlové."
Najal čeládku a začal stavět. Nový hrádek rostl jako
z vody a Pancíř se na něj brzy odstěhoval. Neměl ani lesy, ani louky, ani
pole, přesto jeho majetek stále nabýval. Mezi lidmi se rychle začaly šířit
zprávy o tom, že se dal na loupežnictví. A opravdu. Pancíř se svými muži
vyrážel každé ráno na daleké obchodní stezky. Tam číhal na pocestné a
obchodníky a bez milosti je okrádal. Jen málokdo vyvázl živý.
Jednoho dne zaplavila celý kraj pohroma - stádo žravých
myší. Pustošily úrodu a lidé říkali, že se nezastaví ani před člověkem,
také ho sežerou. Ale Pancíř se jen smál. "Ke mně na hrádek se stejně
nedostanou."
Ale pravda to nebyla. Myší armáda postupovala cíleně
až k hrádku a k naloupeným zásobám. Marně Pancíř zvedl padací most, myši
ho rychle překonaly. Rytíř i s čeládkou mlátili myši hlava nehlava, ale
jakmile první řady padly, hned je zastoupily další. Nakonec se Pancíř uchýlil
do věže. Myši zatím spořádaly zásoby a pustily se i do povlečení a
obleků.
Na Bezdězu byli rádi, že se jim pohroma vyhnula a ještě dlouhá léta poté se na Myší hrádek nikdo neodvážil. Není divu, že hrdé rytířovo sídlo chřadlo a začalo se rozpadat. Padací most ztrouchnivěl, hradby popadaly, věž ohlodal zub času. A Pancíř? Toho už nikdo nikdy neviděl.
Zpět na Tajemná místa plná síly
VEZA