Poloostrov Chalkidiki leží v severním
Řecku a je nesporným přírodním rájem Řecka – oblastí
kontrastů, kde se střídají nekonečné dlouhé písčité
pláže s idylickými zálivy a skalnatými útesy. S
trochou fantazie si poloostrov se třemi výběžky můžeme
představit jako trojzubec boha Poseidona:
Tato část řecké Makedonie má
velmi bohatou mytologii i historii:
Historie poloostrova
Athos je velmi staráZahrada Panny Marie, Tiber Evropy,
Byzance dneška, Republika poustevníků, Zem kde lidé žijí
a umírají avšak nikdo se nenarodí – takto je označován
mnišský stát AGHIO OROS. Pod přísným dohledem a
sankcemi je sem zakázán vstup všem ženám a chlapcům do
18 roků. Je jim dovolena pouze plavba z Uranopolu podél
pobřeží a to ve vzdálenosti nejméně 500 metrů od břehu.
Není přesně známo, proč v roce
1045 vydal císař Konstantin Monomachos bulu Typikon, která
vstup ženám zakazuje. Jisté je, že od té doby navštívily
Athos pouze dvě ženy: v roce 1345 královna srbská a v
roce 1916 královna rumunská.
Termín "ortodoxní" je
odvozen z řeckých slov orthos (pravý) a doxa (sláva) - v
předkladu tedy značí "pravé slavení". Nebo
také orthos (pravý) a dokein (mínit, mít názor) další
odvozený termín pro pravověrnost označuje všeobecně
pravou víru ve smyslu doslovné interpretace evangelia
sepsaného v bibli.
S pojmem se setkáváme už ve
4.století ve východních církvích. Sloupy ortodoxie jsou
vedle pravé nauky také vzorný klášterní život otců,
svaté liturgie a harmonie mezi císařstvím a církví,
protože císařská moc představuje podstatný prvek církevní
tradice.
Pravoslavné církve svou identitu
neodvozují jen ze správnosti a úplnosti učení, ale především
z autentičnosti bohoslužebného života.
Ze všech církví, které vzešly z raně křesťanské církve
východořímského císařství, se dají z pohledu
historie rozlišovat dvě hlavní skupiny: pravoslavné církve,
které vzešly z byzantské říšské církve, a starobylé
církve Východu, které se od nich pro některé rozdíly v
nauce oddělily (viz koptická církev, etiopská církev,
arménská církev, nestoriáni a další, ale též maronité).
V nicejsko-konstantinopolském
vyznání víry je to označení Boha Otce, v novozákonním
významu také Syna Božího. Pantokrator je častým námětem
pravoslavných ikon, pravou rukou žehná, v levé ruce drží
otevřenou bibli.
Slovo je odvozeno od řeckého martyr
(svědek). Původně jím byl míněn svědek v právních záležitostech,
potom však především svědek utrpení a smrti a vzkříšení
Krista.
Za římského císaře Konstantina ve
4.století přestalo pronásledování křesťanů. Uctívání
raně křesťanských mučedníků se však dále šířiloa
kromě jiného otevřelo bohaté možnosti pro umění všeho
druhu. Život a smrt mučedníků jsou znázorňovány především
v monumentálních výzdobách církevních svatostánků.
Častými atributy světců jsou mučednická koruna, palmová
ratolest a kříž, které poukazují na vzkříšení a následování
Krista.
Původ této asketické
životní formy je v Indii, kde bráhmanská hlava rodiny ve
stáří odcházela ze světského
života, aby žila jako lesní poustevník. Způsob
existence, kterou člověk sám zvolil, bez majetku a bez
manželství, směřuje v mnoha náboženstvích k náboženské
dokonalosti. Má ji uskutečňovat o samotě jako poustevník,
ve společenství kláštera jako cenobita nebo v podobě
putujícího askety.
V křesťanských obcích vznikla asketická společenství
a od 3.století opouštěli jednotlivci obce a osady, aby
jako anachoreti (poustevníci) žili v poušti.
Ústředním úkolem mnišského života
zůstává nadále snaha o nejvýš možnou dokonalost v
modlitbě a v meditaci. Avšak i
světské působení, jako duchovní péče, vyučování, péče
o nemocné a misie, mají v něm své místo. Dále se okruh
činnosti rozšiřuje na péči o poutníky a na studium a
rozvoj teologie.
Je zajímavé sledovat počet mnichů
na Athosu. Z anonymního cestopisu se dozvíme, že
okolo roku 1744 zde bylo 1100 mnichů. V roce 1885 bylo
v turecké říši sčítaní lidu a na Athosu bylo
napočítáno celkem 4159 mnichů v klášterech, 334 mnichů
– poustevníků a ve skitech, tedy celkem 4493
osob. Podle sčítání, které se konalo v roce 1928 měla
Svatá hora 4843 obyvatel, z toho bylo 4000 mnichů,
ostatní byli sezónní dělníci pracující ve službách
klášterů. Z roku 1985 je známo, že na Svaté hoře
žije 1265 mnichů, z kterých 194 osob má univerzitní
vzdělaní.
Poustevníci (eremité, bydlící
sami) se zcela vzdalují od sociálního okolí, aby mohli v
samotě cel, jeskyně, pouště, bez stálého domova
usilovat nerušeně o dokonalost. V podstatě v každém náboženském
směru došlo k odtržení skupiny, která se dobrovolně
vzdálila od reálného světa: buddhističtí potulní mniši,
esenští (v židovství), augustiniánští poustevníci,
kartuziáni (křesťané), mniši na Athosu (pravoslavní)
nebo islámští súfové.
Kolem poustevníků se shlukovaly více
či méně uzavřené kroužky učedníků. Každý obýval
vlastní celu, pracoval a modlil se sám.
Za významného představitele je považován
svatý Antonín (3. - 4. století).
I v současné době žijí na jižních,
těžko přístupných svazích Athosu ve skalách a lesích
přímo nad mořem poustevníci – eremiti. Obývají zde
jednokomorové kobky, chýše či jeskyně. Na tomto území
– jež je výjimečné svou tichostí - se oddávají
modlení, studiu i práci. Jsou příkladem pro budoucí
generace mnichů, že právě zde lze najít svého Boha,
kterého zde ostatně hledali poustevníci již před 1500
lety.
Společnost poustevníkům dělá krásná
athoská příroda. Nížinný porost – dub, buk, kaštan
- je ve vyšších polohách vystřídán nízkými keři či
zakrslými stromy a suchomilnými, převážně trnovými
bylinami. Rostou zde dubové křoviny, růže, vřes, bodláky,
ostrolistý asparágus, šalvěj, mateřídouška, máta,
rozmarín. Místy neproniknutelná křoví tvoří myrha,
vavřín, oleandr, cesmína, …lze tu vidět i 4 metry
vysoké citrusy a borovice. Ve skalách hnízdí několik
druhů dravých ptáků, v lesích lze spatřit divoká
prasata, na stráních králíky. Suchá a kamenitá místa
obývá několik drhů ještěrek a suchozemské želvy.
Je pravděpodobné, že mniši a
poustevníci utíkali do tohoto nepřístupného a neobývaného
poloostrova před pronásledováním křesťanů i před útoky
mohamedánů. V roce 680 se pak v Cařihradě
uskutečnil VI. všeobecný sněm, který se usnesl, aby
poustevníku,co chodí v černém šatě a s rozpuštěnými
vlasy byl pro příště přidělen určitý klášter.
A tak poustevníci, kteří nechtěli
žít pospolu v klášteře se zabydleli v pustinách
na Athosu. To je první kapitola historie, jejíž přední
osobností je poustevník Petr Athosský.
Petr Athosský žil jako poustevník
na Athose v 9. století. O jeho životě se
dochovaly dva dokumenty. Prvním je kánon mnicha Josefa
Hamnopisca z 9.století a druhým je životopis svatého
Petra ze 14. století, jehož autorem je soluňský
arcibiskup Gregor Palamas.
Peter, rodem konstantinopolský Řek,
byl původně dvorským vojenským úředníkem v Cařihradě.
Ve válkách s mohamedány upadl okolo roku 667 u města
Samary v Sýrii do zajetí. Ve vězení poznal, že to
je trest za jeho neustále odkládané rozhodnutí vzdát se
světského života a proto už zde začal žít život
askety. Na svobodu se dostal až po devíti letech a ihned
odešel do Říma, kde roku 681přijal od papeže Agathona
postřižení na mnišství. Po čtyřech letech odešel na
horu Athos, která byla pod správou biskupa soluňského.
Pověst praví, že Petr
žil na samém vrcholku hory rovných 53 let bez oděvu a věcí
nutných k životu. Jeho tělo obrostlo hustými a
dlouhými vlasy, jeho vous dosahoval až na zem. Ďábel se
ho často snažil různými způsoby odlákat od jeho způsobu
života, ale Petr jej vždy jménem božím a Přečisté
Panny odehnal.
Nikdo by se o něm nikdy nic nedozvěděl, kdyby jej náhodou
neobjevil zbloudilý lovec, kterému Petr vyprávěl svůj
životní příběh. Když jej lovec přišel navštívit
podruhé, nalezl starce již mrtvého (zemřel kolem roku 734).
Postaral se tedy o přenesení jeho tělesných ostatků z jeskyně
do kláštera svatého Klimenta, kde se tyto proslavily mnohými
zázraky.
Ani na Athosu však neměli poustevníci
trvalý klid. Za vlády císaře Theophila (829 - 842) zde
řádili Arabové, kteří po obsazení Kréty (827- 961) se
stali stálým nebezpečím a tak okolo roku 830 se Athos
zcela vylidnil.
Až v polovině 9. století se
sem opět začínají vracet mniši a začíná další
etapa, v níž se někteří poustevnici seskupují do
menších komun a vznikají osady - lavry. Ty jsou tvořeny
blízko sebe stojícími obydlími, poustevníci si společně
lépe získávají obživu a lépe se brání útokům dravé
zvěře. V té době jsou vládci a hrozbou Athosu
ponejvíce vlčí smečky.
Pocházel z Opso v Galácii. Po
otcově smrti se na matčinu radu oženil. Protože považoval
děti, které se mu v manželství narodily, za dostatečnou
náhradu za sebe, odešel z domu a zasvětil se Bohu. Nejdříve
žil patnáct let v klášteře na Olympu, který byl v té
době nejslavnějším mnišským centrem.
V roce 858 se patriarchou stal
Focius a protože igumen Mikuláš jej neuznal, musel klášter
opustit. S ním odešel i Euthymios, ale ještě předtím
přijal z rukou olympského starce Theodora úplnou
svatou schimu.
(Schima je označení pro mnišství,
mnišský způsob života, mnišské slib. Při přijetí
mnišství se pravoslavnému křesťanu mění jméno.)
Cesty Mikuláše a Euthymiose se však rozdělily. Euthymios
odešel na Athos, kde pak žil spolu s mnichem Josefem
(to byl rodilý Armén) v nejpřísnějším půstu (živili
se žaludy a kaštany), bez ohně, zaobírajíce se jen
modlitbou. Euthymios po třech letech odešel z Athosu
zpět na Olymp, odkud přivedl na Athos starce Theodora,
který však brzo zemřel. Euthymios, během dalších tří
let se na Athosu obklopil mnichy, kteří jej zvolili za svého
duchovního vůdce. Tak vznikla na Athosu první lavra.
V roce 866 byl
Athos neustále napadán arabskými piráty. Proto se
Euthymios s přáteli Simeonem a Janem Kolobosem přemístil
na ostrov Svatý Eustratios (nynější Neon). Ale ani zde
nebyli zcela v bezpečí a proto se vrátili zpět na
Athos a hledali zde nějaký bezpečný úkryt. Ten však
nenašli a tak Euthymios rozpustil lavru a její členové
se rozešli ve skupinách do okolí poloostrova a do
vnitrozemí Řecka. Euthymios se svou skupinou mnichů se
usadil v Soluni, kde založil klášter Svatého Ondřeje,
do kterého vstoupilo mnoho mužů. V letech 867 až
868 již jeho zásluhou vznikaly další nové komunity
mnichů. Dal popud i k založení ženského kláštera,
kam vstoupila jeho sestra. On sám byl představeným obou
klášterů celých 14 let.
Avšak poslední roky svého života
strávil opět jako poustevník na Athosu, kde 15.října
889 zemřel. Byl pohřben v Soluni a proto je znám také
jako Euthymios Soluňský. Životopis, jehož autorem je
soluňský metropolita Basil, patří k nejcennějším
památkám řecké hagiografie.
(Hagiografie je slovo řeckého původu
a je doslova označením pro svaté psaní, tedy „psaní o
svatých“. Je složeno ze slova hagios, což znamená svatý,
posvátný a grafein, což znamená psát, popisovat.)
Po vítězství císaře Basila I.
Makedonského (867až 886) nastaly pro Athos lepší časy a
poloostrov se začal znova zalidňovat mnichy. Mezi prvními,
kdo se na Athos vrátil byl Euthymiův žák Jan Kolobos, ke
kterému mniši přicházeli jako ke zkušenému starci.
Jejich počet se stále zvětšoval, takže se Jan rozhodl,
že postaví klášter. Císař je plně podpořil a zvláštní
bulou daroval jeho mnichům pozemky.
Avšak civilní obyvatelstvo páslo svá
stáda po celém poloostrově a tak rušilo poustevníky i
hesychasty v jejich rozjímání a samotě.
Na Janovu prosbu císař vydal
sigilion – ochranný list, ve kterém zakazoval na Svaté
hoře kácet stromy, pást dobytek a především potvrdil
zasvěcení poloostrova Matce Boží.
V době vlády Lva VI. Moudrého
nastaly mezi mnichy a poustevníky na Athosu roztržky, neboť
mniši usilovali o vyhnání poustevníků z Athosu. Císař
však potvrdil sigilionem samostatnost poustevníků a oprávněnost
jejich přebývání na pustých místech Athosu a tak se myšlenka
Petra, Euthymiose a Jana Kolobose o zavedení společného
mnišského života – koinos bios - na Athosu stala skutečností
až v polovině 10. století.
Athanasios se narodil jako Abramios
okolo roku 925 v dobře situované rodině v městě
Trapezunt v Ponte. Ve velmi útlém věku osiřel. Ujal
se ho ale otcův přítel a umožnil mu vzdělání.
Athanasios nejdříve studoval v Trapezunte, později odešel
do Cařihradu, kde byl ovlivněn igumenem lavry Michalem
Maleinosem. Zde se také seznámil s jeho synovci
Lvem a Nikiforem Fokem, budoucím císařem.
Za krátký čas požádal Athanasios
o přijetí do kláštera. Zde složil mnišský slib a žil
čtyři roky v asketické škole starce Michala na hoře
Kiminos, dokud nedostal povolení žít sám o samotě mimo
lavru.
Igumen Maleinos byl již velmi starý a tak označil
Athanasia za svého nástupce. Athanasios však z pokory
a z velké touhy po poustevnickém životě odchází
z hory Kiminos okolo roku 958 na Athos. Přinesl si
sebou jen dvě malé knihy a mistrův plášť –
koukoulion. Na Athose žil jako neznámý kajícník (hesychast)
na severním konci poloostrova.
Nikiforos
Fok však nařídil církevním autoritám v Soluni,
aby jej vyhledali. Našel jej prota Stefan na velkém vánočním
shromáždění (synaxis) v Karyes. A tak Athanasios dostal
poblíž Karyes celu v kelii a žil dále osamělým způsobem
života a věnoval se především opisování knih. Zde jej
navštívil Lev a daroval mu peníze na zvelebení církve v Karyes.
Později se Athanasios přesunul do kelie v Melane na jižním
konci Athosu.
Nikiforos se rozhodl očistit Krétu
od arabských pirátů a požádal Athanasia, aby ho na této
výpravě doprovázel. Při společných rozhovorech
Nikiforos obnovil slib, který kdysi dal Athanasiovi, že se
stane mnichem a bude žít asketickým životem. Po vítězství
v roce 961 Nikiforos věnoval část kořisti na stavbu
kláštera, kam se mínil uchýlit. Athanasios se vrátil na
Athos a ještě v tom samém roce započala
stavba. Avšak namísto lavry s celami okolo chrámu
naplánoval kompletní blok budov i s večeřadlem a
celami okolo nádvoří. Uprostřed budování jej zastihla
zpráva, že Nikiforos Fok byl 16.srpna 963 prohlášen císařem.
Znechucen zanechal práce a odešel na
Kypr. Avšak roku 964 přichází do Cařihradu za císařem
a žádá vysvětlení zrušení slibu, naléhá na Nikifora,
aby se vzdal trůnu a stal se mnichem. Avšak nepochodil a
tak se vrací na Athos a dokončuje za vydatné finanční
pomoci císařského dvora započaté dílo. Klášter
nazval Velkou císařskou Lavrou. Císař stanovil počet
mnichů v klášteře na 80 osob a Athanasia ustanovil
igumenem. Mniši orali, seli, okopávali, štípali dřevo a
vařili teplá jídla. Majetek byl společný, strava
jednotná. Život byl formovaný modlitbou a prací v duchu
byzantských mnišských tradic.
Athanasios vytvořil v roce 969
pro svou Lavru nový zákoník, který sestavil na základě
řehole sv. Bazila. Použil i osvedčená pravidla
palestinské lavry sv.Sávy Osvíceného, která byla rozšířená
po celém Východě. Tento Athanasiův zákoník je velmi důležitý
pro poznaní mnišského života v 10.století, stejně tak
i pro dějiny samotného Athosu, protože určoval nový způsob
řízení společných athoských záležitostí a byl hlavním
vzorem při vytváření pozdějšího athoského řádu –
Tragosu.
Athanasiův testament je též velmi
zajímavý, neboť v něm zakladatel kláštera určuje způsob
bohoslužeb, hovoří o půstu, o množství a kvalitě jídla
a klášterních službách. Je v něm zahrnuta jeho velká
životní zkušenost.
Mnozí athoští poustevníci přicházeli
do kláštera, protože považovali život pod vedením
Athanasiose za dokonalejší než život v samotě. Do
kláštera chodili také igumeni a biskupové, kteří opouštěli
své úřady, aby mohli žít pod starcovým vedením.
Athanasios byl obdařen mocí konat zázraky: znamením kříže
léčil nemoci a modlitbou zaháněl sarančata. Předpověděl
též den své smrti. Roku 1000 zemřel tragicky - zřítila
se na něj věž rozestavěného chrámu, když kontroloval
stavbu.
Prvním známým Rusem, který prošel
duchovní školou na Athosu je svatý Antonij Pečorský.
Narodil se roku 983 ve městě Lubiči, nedaleko Černigova
a jmenoval se Antipa. Od mládí byl zbožný a proto když
uslyšel o asketickém životě mnichů, vykopal si jeskyni
a v ní při modlitbách očekával spásu své duše.
Byl však příliš osamocen a tak se vydal na Athos, kde přijal
postřižení a vstoupil do kláštera, ale v brzké
době opět začal žít jako poustevník v jeskyni vysoko
ve skále nad mořem, poblíž kláštera Esfigmenu a svým
asketickým životem udivoval i athoské starce.
Kolem roku 1013 se
Antonij vrátil do své vlasti, aby zde šířil mnišský
život. Usadil se poblíž města Kyjeva v hustém
lese, v jeskyni (peščeře) nad Dněprem. Kvůli
perzekucím však odešel opět na Svatou horu, kde žil do
té doby, než se poměry na Rusi zlepšily (1028). Usadil
se poblíž svého původního místa – v jeskyni,
kterou opustil Hilarion, jež byl v té době už
kyjevským metropolitou.
Přestože Anton vyhledával úplnou
samotu, jeho sláva se šířila, neboť Pán jej oslavil
darem konání zázraků a proroctví. V jeskyni jej navštěvovalo
mnoho lidí, někteří přišli pro duchovní radu, jiní
pro požehnání, ale přicházeli i ti, kteří chtěli
starce následovat. A tak se brzy kolem Antona soustředilo
patnáct mnichů, kteří žili v blízkosti svého
duchovního vůdce. Mniši vybudovali spojenými silami ve
skále chrám a kuchyni. Protože Antonij chtěl žít v samotě,
určil bratřím za igumena Varlaama a sám se uchýlil do
nedaleké jeskyně. Počet mnichů stále vzrůstal a brzy
se již do skalního chrámu nevešli. Proto postavili nový
dřevěný chrám, zasvěcený Zesnutí Přesvaté Bohorodičky.
Antonij také uprosil knížete, aby v klášteře
mohli postavit dřevěné domky a kolem kláštera zeď. Od
té doby se klášter nazývá Pečerským (jeskynním),
protože mniši žili dříve v jeskyních.
Tak byl položen základní kámen budoucí Kyjevsko-pečorské
lavry, prvního a po staletí vzorového ruského kláštera.
Zakladatel mnišství na Rusi zemřel pokojně roku 1073.
Jeho tělo bylo pochováno v jeskyni, v níž zemřel.
Mystika je ošemetný a těžko zařaditelný
jev. Je ctěna, ale spíše jaksi z povzdálí.
Byzantští mystici, především sv.Řehoř
Palama a Mikuláš Kabasila, nazírali nestvořené Světlo
a poznávali božské energie pronikající Kosmem, ale dobře
přitom věděli, že Bůh sám o sobě (Boží bytnost, jak
říkají) je zcela nedostupný. Jako by se přiblížili z
jiného konce tomu, co si dnes někteří křesťané uvědomili,
že řečí o Bohu, která přináší spásu, není
filosofické probírání Božího bytí a Božích atributů,
nýbrž vyprávění o Božím jednání s lidmi a v lidech.
Mysticismem (od řeckého slovesa myó
„zavírám oči“ – tím je míněno usebrání, zahledění
do vlastního nitra) obecně myslíme bezprostřední
pochopení Boha v jeho nadpřirozeném působení na lidskou
duši, v podstatě tedy přímé poznání Boha, které ovšem
není vyvoláno lidským úsilím, nýbrž boží milostí,
a tedy není a nemůže být dáno každému.
Vznikaly i extrémní formy mnišského hnutí, jakými bylo
například sloupovnictví (stylité, kteří přebývali na
tzv. sloupu, zpravidla na skalní plošině), nebo tzv.
saloi neboli blázni pro Krista, svatí jurodiví, kteří
byli později oblíbeni zejména na Rusi. Tyto a podobné způsoby
asketického života byly ovšem dosti vzdálené oficiální
církvi a jejímu učení a stály tedy na hranici hereze.V
jejich základě tkvěl útěk člověka ze společenské
krize, s níž si nevěděl rady.
Vedle poustevnictví záhy vzniklo i
organizované cenobijní mnišství (z řeckého koinos bios
= společný život), tj. mnišství klášterní.
Společným východiskem těchto velmi
různorodých směrů byl protiklad dobra a zla, čili Boha
a Ďábla, z něhož vyplýval předpoklad dvou tvůrců světa
- dobrého a zlého. Tyto myšlenky se pak znovu a znovu
objevovaly i v pozdějších heretických hnutích řeckého
Východu.
Vítězství mnišského hnutí sice
do jisté míry znamenalo odklon od antických tradic, ale zároveň
se mnišstvo stalo v dogmatických sporech hlavní oporou
pravověrnosti.
VEZA