Athos – svatá hora (1)

Na severním pobřeží Řecka vybíhá do moře poloostrov Chalkidiki. Má podobu ruky, ale jen se třemi prsty. Dva z nich - Kassandra a Sithonia se ničím významně neliší od jiných částí této země. Upravené pláže zaplavují každoročně tisíce turistů a je jim tam krásně… Obr. AAmap

Třetí výběžek je však naprosto odlišným světem. V této části Řecka se zastavil čas, jakoby se ani nepsalo 21.století.

Uzavřený církevní stát ATHOS - AGHION OROS, jež se rozkládá na celém tomto výběžku si přísně hlídá svůj zavedený řád a nedá si ničím rušit svůj klid. Podobně jako Tibet je místem s druhou největší koncentrací mnichů na světě, jež vyznávají východní pravoslaví a pocházejí z mnoha zemí světa. O svojí pověst se zasloužil i značnou nepřístupností.

 Překrásný a nepřístupný masiv Athosu odděluje jak zeměpisně, tak i administrativně, od zbytku světa nejvýznamnější centrum pravoslavného mnišství. Po tisíc let už je toto místo nazýváno "Perivoli tis Panagias" (Zahradou Panny Marie).

Staří Řekové osídlili Athos dlouho před křesťanskými poustevníky. Založili na něm pět velkých měst Dion, Kleones, Thyssos, Olofyxos a na jižním konci Akrothoi (v místě dnešního kláštera Megistis Lavras). Poloostrov nazývali jednoduše "Akti" (pobřeží).

V 8.století našeho letopočtu sem začaly přicházet malé skupinky asketiků, jež zde našly klid, v němž mohly sloužit Bohu.

Začala se formovat první poustevnická společenství - lávry.

V roce 885 byl Athos prohlášen byzantským císařem Vasilem I. za sídlo mnichů a poustevníků.

Jejich způsob života se změnil roku 963, kdy svatý Atanáš Athoský založil s podporou svého přítele, císaře Nikefora první mnišskou komunitu, klášter Megistis Lavras (Velká Lávra).

Roku 972 podepsal byzantský císař Ioannis Tsimiskis na kozí kůži ústavu Svaté hory, zajišťující zachovávání různých podob asketického života.

V 11. století už byla postavena většina z dvaceti velkých kláštěrů, stejně jako množství cel a pousteven. Roku 1046 udělil byzantský císař Konstantin IX. Monomachos "svaté hoře - Aghion Oros" vlastní ústavu.

Avšak v roce 1204 byl Athos vydrancován římsko-katolickými křižáky (II.křížová výprava) a obsazen latiníky. Papež Inocenc III. připojil celý athoský poloostrov ke svým osobním pozemkům a poslal tam svého splnomocněnce s příkazem, aby všechny, třeba i násilím, obrátil na římsko-katolickou víru. Nastal krutý teror. Avšak bulharský car Jan Asen II. latiníky porazil v bitvě pod Adrinopolem a tím osvobodil Aghion Oros. Ne však na dlouho.

V roce 1267 císař Michael III. Paleolog (protože chtěl od papeže získat pomoc proti osmanským Turkům) dal souhlas k přijetí unie. A tak se v říjnu toho roku objevili na Athosu římští katolíci a byzantinci apostaté (tj. odpadlíci) a začalo nové pronásledování pravověrných. Pouze lávra sv. Athanasia se jim za peníze zaprodala. Další monastýry – Zograf, Iveron a Vatoped zachovaly věrnost pravoslaví. Zografští mniši byli upáleni, vatopedští pověšeni a iverští hozeni do moře. Ruský a srbský monastýr byly vypáleny. Na Západ bylo vyvezeno 400 povozů s athoskými posvátnými předměty a literárními památkami. Roku 1313 byl Athos od latiníků osvobozen.

Vše se zlepšilo až když se Aghion Oros přičlenil k Byzantské říši, která tyto kláštery významným způsobem podporovala. V důsledku toho se Athos ve 14. století stává významným kulturním a náboženským centrem. V té době je založen i poslední z dvacítky velkých klášterů. Avšak v polovině tohoto století začínají Athos sužovat útoky tureckých pirátů, jejichž dílo zkázy je dovršeno po dobytí Byzantské říše.

Kláštery od té doby přežívají pouze díky sponzorství křesťanských panovníků z podunajských zemí. Napjatá finanční situace je důvodem k zavedení "idiorytmického" života ve většina klášterů: každý mnich může vlastnit majetek, sám se stará o své živobytí, sám žije a sám se i modlí.

Vznikají nová společenství mimo velké kláštery, později nazývaná "skiti". V těchto neformálních komunitách se mniši scházejí ke společné bohoslužbě pouze o nedělích.

Roku 1783 byla Athosu udělena nová ústava a roku 1794 je založena Athoská škola, v budoucích letech centrum vzdělanosti. Přes vysoké daně se kláštery rozrůstají, přichází noví mniši a Athos zažívá svůj zlatý věk, který však končí s protitureckým povstáním na Chalkidiki během řecké revoluce. Mniši i laici jsou zmasakrováni, na kláštery jsou uvaleny výrazně vyšší daně. Situace se mění až po roce 1826, kdy se vracejí mniši, kteří uprchli před Turky.

Na konci 19. století začíná na Athos proudit velké množství ruských mnichů, za jejichž příchodem je však i politická snaha Ruska upevnit své postavení ve strategickém místě průlivu mezi Černým a Středozemním mořem a na Balkáně. Bolševický režim však po svém nástupu zanechává mnichy jejich osudu.

5. listopadu 1912 je v malém přístavu Dafni vztyčena Řecká vlajka a od roku 1924 uznává Řecko právní svrchovanost athoského území - roku 1926 byl Athos připojen k řeckému státu jako autonomní mnišská republika pod řeckou svrchovaností.

 Ve dvacátém století prochází mnišský život prudkými změnami - nejprve velkým úbytkem mnichů, ale od roku 1972 opět počet mnichů v klášterech narůstá.

V současné době je na Athosu osídleno 20 klášterů a žije zde přibližně 1 800 mnichů obklopených pohádkovým bohatstvím, poklady a knihovnami se vzácnými rukopisy - většina z nich mladých a vzdělaných.

I dnes si Svatá Hora Athos (nadmořská výška 2039 m), kde nic nenaruší klid a posvátnost míst, žije svým vlastním životem. Není jednoduché vidět na vlastní oči tuto krajinu a její kláštery. Kromě mnichů nemůže na Svaté Hoře nikdo bydlet. Je to cesta do světa zasvěceného meditacím a úctě k přírodě, nicméně méně panenskému než kdysi.

(Po jediné silnici zde jezdí auta, při obnově klášterů je využita stavební technika, atd.)

Pro ženy je vstup na půdu Agion Oros přísně zakázán. Tak rozhodl v roce 1045 císař Konstantinos IX. Monomachos, který v bule Typikon zakázal přístup na Athos osobám a živočichům ženského pohlaví.

A tak většině zájemců nezbude nic jiného než vyjet na obhlídku podél pobřeží poloostrova lodí a z ní obdivovat kláštery a krásu krajiny.  

Vstup na Svatou horu je povolen pouze mužům a to jen ještě ve výjimečných případech. Každý den totiž může 100 místních obyvatel a 10 cizinců nastoupit na loď v přístavu Ouranopoli a po dvou hodinách přistát v jediném přístavu Dafne na území Athosu. Muži ovšem nejprve musí získat zvláštní povolení zvané diamonitirion.

Diamonitirion umožňuje každému poutníku strávit čtyři dny na Athosu. Za tu krátkou dobu můžete putovat po poloostrově a využívat pohostinnosti mnichů z klášterů. Ze Soluně jezdí několikrát denně autobus do Ouranopoli - posledního světského města na poloostrově Athos. Cesta trvá necelé tři hodiny. Z Ouranopoli jezdí každý den v 9:45 hod. loď s poutníky do Dafne. Na loď se lze dostat pouze s povolením, neboť vše se v Aghios Oros řídí přísnými pravidly:

• Pokud chcete přijít do kláštera, musíte se tam dostavit do západu slunce.
• Pokud chcete večer ještě pojíst, musíte být v klášteře před třetí hodinou, kdy začíná odpolední bohoslužba po které následuje jídlo.
• V klášterech se můžete volně pohybovat od rozbřesku do západu slunce. Poté již můžete být pouze v místech vyhrazených pro návštěvníky.
• Ráno se vstává v šest hodin na ranní bohoslužbu a v osm se jde na společnou snídani. I to ovšem není zcela jednoduché. Jíst totiž můžete jen v době, kdy jeden z mnichů předčítá liturgický text, což obnáší asi deset minut. Poté se všichni zvednou a odcházejí bez ohledu na to, jestli jste ještě hladoví či kolik jídla na stolech ještě zůstává.
• V každém klášteře můžete zůstat pouze jednu noc, poté se musíte opět vydat na cestu.

Při pobytu na Athosu zapomeňte na čas! Většina klášterů se řídí starým byzantským časem, pro který je západ slunce časem půlnoci:

• Při západu slunce se zavírá brána a mniši se odebírají ke spánku.
• Kolem druhé hodiny ranní svolává jeden z mnichů ostatní k modlitbám vyklepáváním rytmu na dlouhý dřevěný trám, nazývaný "talanto" (podle legendy bubnováním na něj svolával Noe zvířata do archy k záchraně). Začíná "mezonyktiko" (půlnoční modlitba), po něm "orthros" (ranní chvály), "ores" (hodinky) a na závěr pravoslavná liturgie.
• Kolem šesté hodiny ranní je v jídelně podáváno první jídlo dne. Mniši jedí v tichosti, naslouchajíce četbě, většinou ze životopisu světce, jehož svátek se připomíná. Po jídle následuje denní práce.
• Kolem třetí odpoledne se mniši shromažďují k "esperinos" (večerní modlitbě), po níž následuje druhé jídlo dne.
• Po krátké večerní modlitbě nastává se západem slunce opět "půlnoc".

Báje

Řecké báje popisují vznik hory Athos tak, že při válce bohů s Giganty vyzvedl ze dna mořského Poseidon velký kus skály a hodil jí na poloostrov.

Křesťanská legenda vypráví, že Panna Maria matka Boží, před svým nanebevstoupením, chtěla spolu se svatým Janem Evangelistou navštívit svatého Lazara, který byl v té době biskupem na Kypru. Jejich loď však byla za velké bouře větrem zahnána na Athos, k místu, kde dnes stojí klášter Ivirion. Loď ztroskotala, ale poutníci byli zachráněni. Zde Panna Maria dala místnímu obyvatelstvu své požehnání a proto se tento kus země, na památku této události, stal svatým místem.

Biskup Porfyrij Uspenskij vykládá tuto legendu v tom smyslu, že ne osobně Matka Boží, ale její obraz se dostal na Athos - měli jej sem přivést první šířitelé křesťanského učení.

Vlci

Vrchol Athosu je stále částečně pokryt sněhem. Typickými obyvateli zdejší pustiny dříve byli především vlci. Ještě na konci sedmdesátých let jich zde bylo mnoho a byli zhoubou pro dobytek a všeobecně nepříjemní až nebezpeční. Teď se zdá, že byli do jednoho vyhlazeni. Pro toho, kdo se rád prochází sám na opuštěných místech to je opravdová úleva. Přesto tato situace vzbuzuje určitou lítost. Vlci, ačkoli jsou masožraví, jsou také “hesychasté” - milovníci samoty, kteří si nepřejí být příliš vyrušováni lidmi. Jejich přítomnost na Svaté Hoře byla svým způsobem povzbuzujícím znamením a útěchou, že Athos je stále místem klidu.

Zdroje

• Z knihy "Získávání Ducha Svatého" (pravoslavné vydavatelství Elijáš)
• Aghion Oros
• Mount Athos
• Mount Athos Greece

VEZA