Původ slova Velikonoce odhalí i člověk, který
nemá s jazykovědou nic společného; to spojení “velká noc" tam prostě
je slyšet. Ale jak je to se slovem Vánoce? Je tam také slyšet noc, spíš
více nocí, tedy období. Ale co to “Vá”? Po původu slova je tedy zřejmě
potřeba pátrat jinde. Valburga Vavřinová ve své skvělé Malé
encyklopedii Vánoc píše:
Latinský název pro Vánoce je nativitas a znamená
narození, natalis dies - den narození.
Ve Francii se dodnes Vánocům říká Noël. Český název
Vánoce pochází nejspíše ze staroněmeckého Wihnathen.
Německý výraz With a se může přeložit jako světit, Nacht
je noc. “Svatá noc”, “čas svatonoční” připomíná v římské
liturgii Ježíšovo narození a první údálosti zjevující jeho poslání.
Narození Páně je v západní tradici dodnes slaveno v noci z 24. na 25.
prosinec…
A víte, jak zřejmě vznikl anglický název Christmas? Slyšíte v něm dvě slova – Kristus a mše. Název skutečně prý vznikl podle Kristovy mše, o níž se zmiňuje jedna z koled o městě Betlémě.
Vánoce v křesťanském pojetí se neslaví zase tak dlouho. Vždyť jejich základem je biblický příběh o narození Ježíše Krista a s ním spojené oslavy této události. No a od Kristova narození uplynulo “teprve” kolem 2000 let. Jenže církev opět udělala to, co již mnohokrát – “přemaskovala” vlastním svátkem cosi, co tu bývalo od nepaměti. Časově spojila narození Spasitele se starým mýtem zimního slunovratu, který byl prohlášen za “pohanský zvyk”, proto s církevním řádem neslučitelný. Má se dokonce za to, že Ježíš se vůbec nenarodil o dnešních Vánocích, ale datum bylo uměle nastaveno až o několik set let později.
Slunovrat – nejkratší den a nejdelší noc. Stovky generací lidí pozorovaly přírodu a úkazy spojené s jejím řádem. Věděli, že vše se opakuje, přesto však uvnitř hlodal strach, zda tentokrát Slunce opravdu nezemřelo, zda se opět dny budou prodlužovat a proteplovat a svět ožije. Strach, že staré Slunce zemřelo a nikdy již nevyjde, vedl lidi k zapalování slavnostních ohňů, které měly Slunce přimět k návratu či znovuzrození.
Paralelou s návratem světla také národy starého světa považovaly období slunovratu za vhodnou dobu k vlastnímu znovuzrození duchovnímu čili náboženskému. Tak třeba na 25. prosince připadala v Římě slavnost neporaženého slunce (sol invictus), v Alexandrii to bylo narození Božského eonu, Peršané slavili pálením velkých ohňů narození Mitry, boha slunce. Jinde slunovratem končil cyklus života bohů úrody a přírody; v Egyptě to byl Usirew a v Babylónské říši Tammúz. O jejich znovuzrození do dalšího roku se musely postarat jejich manželky či matky. Úspěch tohoto aktu v Egyptě chodili kněží zvěstovat zprávou, že Panna právě porodila nové Slunce. I za oceánem, v Mexiku nebo Peru jsou doloženy oslavy narození nebeské Panny. Naši severští sousedé uctívali bohy Odina a Wotana; ti se projížděli po kraji ve voze taženém osminohým koněm a rozhazovali dárky. Dlouhé oslavy, trvající celý týden, byly římské saturnálie na počest Saturna v roli Starého otce času; ty začínaly 19. prosince.
Den Ježíšova narození se v dnešním pojetí, tedy v noci ze 24. na 25. prosinec, v křesťanském světě slaví až od 4. stol. Východní církev dříve slavívala narození Krista 6. ledna a církev západní, tedy Římská, 25. prosince. Později na několik století překryl svátek Kristova narození svátek úcty ke svatým třem králům. Svátek Tří králů (6. ledna) je hlavním svátkem vánočních oslav ve Španělsku a Itálii. Vánoční zvyky v dnešním pojetí se rozšířily teprve asi až od 16. stol. – domácí jesličky (betlémy), obdarovávání dětí a až mnohem později zdobení vánočních stromků.
Vánoční historie je obsažena jen ve dvou ze čtyř
evangelií – podle sv. Lukáše a sv. Matouše. Evangeliua sv.
Marka a sv. Jana začínají teprve křtem dospělého Ježíše.
Historický základ vyprávění o Ježíšově dětství u sv. Lukáše
a Matouše tím ovšem není zpochybněn. Oba kladou důraz na porod
panny. Ten dosvědčuje, že v Kristu začala spása a vyplnilo se starozákonní
proroctví.
To všechno se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroka: ,Hle,
panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel,' to znamená ,Bůh s námi'
(evangelium sv. Matouše, 1, 22-23).
Názory na zdobení stromku tzv. třepením neboli lametou se různí. Někomu se to líbí, jiní to považují za “falešné pozlátko”. Málokdo ale ví, že vánoční třepení má svůj racionální základ; byť “jen” v pověsti. Podle ní se, když Marie s Ježíškem a Josefem prchali z Egypta před vrahy krále Heroda, ukryli do jeskyně. Vchod do té jeskyně zakryl pavouk velkou pavučinou, takže když vojáci stíhající uprchlíky dorazili, domnívali se podle pavučiny, že jeskyně je prázdná a nenamáhali se s jejím prohledáváním. Proto se pavouk považuje za nositele štěstí a vlákna lamety symbolizují spásnou pavučinu.
Rostlinu zvanou Vánoční hvězda všichni znáte. Pochází z Latinské Ameriky, ale proč se jí říká právě vánoční? Podle legendy, která se vypráví v Mexiku žil kdysi malý chlapec, křesťan, který trpěl tím, že je příliš chudý na to, aby dal nějaký dárek do štědrovečerní sbírky na dobročinné účely. Rozplakal se žalem nad svou chudobou a z jeho slz padajících do prachu vypučely krásné červené květy. Chlapec je odnesl do kostela a položil před betlém. Od té doby rostlina nazvaná Vánoční hvězda má připomínat, že Vánoce jsou svátky lásky.
Chcete si zazpívat či zahrát koledy a neznáte přesně slova či noty? Nevadí, podívejte se na Koledy na stránce serveru Víra najdete tam ty známé, jako Dej Bůh štěstí, Chtíc, aby spal, Já bych rád k Betlému, Jak jsi krásné, neviňátko, Já malý přicházím, Narodil se Kristus Pán, Nesem vám noviny, Půjdem spolu do Betléma či Tichou noc, a to dokonce včetně akordů.
Návody a předlohy na papírové vystřihovánky betlémů a vystřihované motivy do oken najdete na stránce Kutění a bastlení před Vánoci na serveru Pastorace.
Pokud by někoho zajímaly astronomické podklady pro gregoriánský kalendář a datování některých biblických událostí, najde velice zajímavé povídání od známého astronoma Jiřího Grygara na stránce Astronomie a data biblických událostí – Gregoriánský kalendář
JL