Blíží se čtyřiadvacátý prosinec. Pro někoho předvánoční ruch teprve vrcholí, jiní mají již vše připraveno a očekávají příchod Štědrého dne v klidu a radostném očekávání. Máte chvíli času a nepodléháte onomu módnímu jevu označovanému všeobjímajícím, ale naprosto protiřečícím termínem "předvánoční stres"? Pojďme se tedy chvíli zamyslet nad významem Vánoc spolu s některými neodmyslitelně spjatými věcmi.
Co jsou vánoce v dnešním pojetí? Velká část světa, který si říká civilizovaný, se odchyluje od jakékoliv víry. Nejen tedy od toho, co se většinou pod tím slovem rozumí, ale i od víry v přírodu a síly, které vytvářejí a udržují její řád. Pro ně jsou Vánoce svátky toku peněz, jídla a zboží. V šustění bankovek a cinkotu příborů se vytrácí duch, který odedávna vládl období končícího roku.
Vánoce jsou v dnešní době spojovány především s narozením Ježíše Krista. Ježíš je skutečná historická postava, dějiny ovšem o přesném datu jeho narození mlčí. Jedinou zmínku, která alespoň přibližně tuto událost datuje, přináší evangelista Lukáš; ten zaznamenal, že se tak stalo v době prvního sčítání lidu v římské říši, které proběhlo za císaře Augusta.
Kořeny oslav připadajících na konec roku však leží daleko v minulosti. Tehdy ti, kterým bývá dnes zvykem říkat "pohané" věřili, že bůh Slunce se každým rokem znovu a znovu rodí. A právě noc z 24. na 25. prosinec pokládali za okamžik jeho nového zrození. Lidé si dříve více všímali dějů, které je obklopují a dovedli je dávat do logických souvislostí. Vypozorovali tedy i to, že Slunce koncem prosince začíná den ode dne stoupat na obzoru výš a výš. Protože neznali zákonitosti pohybu planet, vysvětlovali si tento jev narozením a růstem nově narozeného slunečního dítěte. Slunce bylo jako jeden z nich - narodilo se, sílilo, v létě dosáhlo nejvyšší síly, dospělosti - a pak postupně stárlo, sláblo, až se muselo znovu narodit. Proto byly noci související s návratem Slunce odpradávna považovány za posvátné, dávající zrod nejen Slunci, ale jeho prostřednictvím i přírodě a tím i člověku.
Ve svatých nocích kolem zimního slunovratu lze vystopovat i původ slova Vánoce. Dále si dovolím citovat server Pastorace , kde je podán vyčerpávající výklad:
Podle jazykovědců pochází z němčiny. Jeho původní název byl "svatá noc". Staré německé slovo Weihnachten si naši předkové počeštili zajímavým způsobem: první část (vá-) převzali beze změny a druhou počeštili (weihen = zasvětit, nachten = stmívat se, Nacht = noc).
Oslavy zimního slunovratu nemají hluboké tradice jen u nás a v Evropě, jejich kořeny lze najít také v Asii, u Indiánů v Americe i jinde. Od dob Říma se oslavy ustálily na dnešní 25. prosinec. Faktem tedy je, že Vánoce jsou původně "pohanské" svátky. Je pravdou, že si je církev přivlastnila? Na serveru Pastorace se můžeme dočíst následující:
Významný německý badatel Herman Usener doložil, že před nicejským koncilem (konaný v r. 325) se vánoce neslavily. 25. prosinec byl jako datum zrození Krista neznámý. První zmínku o dni narození Ježíšova najdeme u Jana Zlatoústého (374 - 407), ale ten ho datuje na 20. prosinec. V Římě se Vánoce poprvé slavily až roku 365." (Kostnické Jiskry, evangelický týdeník, 20.12.1972).
Termíny oslav Vánoc se původně lišily. Na křesťanském východě připadaly oslavy na současný 6. leden. Tím se překrýval původní pohanský svátek Narození Božského eonu slavený v Alexandrii. V Římě (tedy na křesťanském západě) se oslavou Kristova narození překryl svátek Narození věčného slunce připadající na dnešní 25. prosinec. Později nedošlo ke splynutí obou svátků, ale k jejich prolnutí - v západní (latinské) církvi se tak 25. prosince slaví Ježíšovo vtělení a 6. leden byl přijat za den jeho zjevení se lidem (Epifanie). Teprve později se lednový svátek změnil v den Tří králů podle tří královských darů, které Ježíšovi přinesli mágové.
Dá se tedy snad říci, že Vánoční zvyky mají přirozený (přírodní) původ a datum narození Krista bylo zvoleno až později tak, aby "pohanské" svátky slunovratu byly překryty. Ovšem v každém případě má o Vánocích každý co slavit. Křesťan i bezvěrec. Ale čistě selským rozumem vzato, cožpak je v tom nutné dělat nějaký rozdíl? Radost nad návratem Slunce a s ním i života pro celou Zemi se přece tak krásně doplňuje s původním Kristovým učením…
Z původních pohanských obyčejů se toho za téměř dvě tisíciletí křesťanského pojetí příliš nedochovalo. Není tedy divu, že přebíráme bez rozdílu zvyky a obyčeje křesťanské.
V roce 1223 postavil v italské Umbrii jáhen Giovanni
Bernardone, později světec známý pod jménem František z Assisi, první
jesličky. V poustevně v horské jeskyni postavil žlab, založil ho krmivem a
přivedl k němu živého oslíka a vola. U jeslí pak jako u oltáře v noci
sloužil štědrovečerní mši - první "půlnoční".
První český betlém představili veřejnosti jezuité v roce 1560 v kostele
sv. Klimenta V Praze. Byly první nejen v Čechách, ale i v celé střední
Evropě. Neví se, jak přesně vypadaly, ale podle dochovaných záznamů měly
velký úspěch, takže se zvyk stavět jesličky brzy rozšířil.
Základní figurky jsou Ježíšek v jeslích, Marie a Josef, oslík a vůl,
pastýři se stády oveček a postavy tří králů - mudrců z Východu. Betlémy
bývají u nás zasazovány do krajiny podle místa vzniku. Stavění betlémů
bývalo nejrozšířenějším vánočním zvykem až do 19. století, kdy se
novým symbolem Vánoc stal vánoční stromek.
Zdobení stromků bylo ještě začátkem 16. století
katolickou církví považováno za pohanský zvyk a jako takové pronásledováno.
Teprve koncem 16. století byl stromek vzat na milost. Stále zelené větve
jehličnanů se měly stát symbolem věčného života pravověrných křesťanů.
Je zajímavé, že první stromky byly prý věšeny za špičku od stropu.
Historie vánočních stromků u nás není dlouhá. První stromeček se rozsvítil
v Praze roku 1812 ve vile ředitele Stavovského divadla Jana K. Liebicha. O třicet
let později se již stromky prodávaly zcela běžně; lidé je nazývali
Kristovy strůmky. V té době si rozvíjející se sklářství získalo nové
a významné pole působnosti ve výrobě vánočních ozdob.
Stále zelená cizopasná a rostlina bývala považována
za posvátnou již za dob keltských druidů. Jmelí má mít kouzelné účinky;
například jako ochrana proti ohni a zábrana v přístupu čarodějnicím a zlým
duchům. Léčivé účinky jmelí uznává i "moderní věda". Jmelí
obsahuje látky snižující krevní tlak a roztahující cévy; proto je
surovinou k výrobě léčiv proti arterioskleróze.
Podle legendy bylo jmelí kdysi stromem. Když byl z jeho dřeva zhotoven Kristův
kříž, strom prý hanbou seschl a změnil se v rostlinu. Ta má Kristovo umučení
vykoupit tak, že zahrne dobrem všechny, kdo pod ní projdou. Ovšem pozor -
jmelí nosí štěstí jen tomu, kdo je jím obdarován!
Jmelí roste na jehličnatých i listnatých stromech. Druidy bylo jako magické
ceněno jmelí dubové. Jen oni prý mohli jmelí z dubů zlatým srpem odsekávat
a nechat padat na připravené plátno - odseknuté jmelí nesmělo padnout na
zem. A tady nám pronikají i do dnešních zvyků pradávné pohanské oslavy -
jako vzpomínka na sklizeň zlatým srpem se jmelí natírá na zlato.
Také koledy navazují na zvyky běžné před vznikem křesťanství.
Zpěv koled měl nahradit rituální zpěvy na počest boha Saturna - tak zvané
saturnálie. Koledování samo se neomezuje jen na jeden večer; dobou koledování
je celé období mezi Štědrým dnem a svátkem Tří králů; nejčastěji se
ovšem koledovalo na Štědrý den, na Štěpána ("…Koleda, koleda,
Štěpáne…") a na Nový rok. Posláním koledníků bylo obejít se
zpěvem a v průvodu všechny domy a v každém popřát do nového roku zdar v
hospodářství i osobním životě. Koledníci, jejichž koledy byly považovány
za dobrou věštbu, byli vítáni a obdarováváni.
Říká se, že označení koleda vzniklo z latinského slova Calendae,
pod kterým byly označovány první lednové dny.
Církev ovšem koledníkům zazlívala přílišnou nevázanost, a také byla
proti přestrojování koledníků a jejich maskování za zvířata. Proto byly
lidové kolední obchůzky nahrazovány obchůzkami kněží. A tak jsou lidové
koledy od 14. století nahrazovány církevními vánočními písněmi o
narození Ježíše Krista.
Velice pěknou kolekci odkazů na Vánoce a vánoční zvyky najdete na serveru Víra.