 |
Pomlázka nebo také dynovačka, mrskačka, šlehačka, binovačka, tatar, březová metlička…
Tomu, kdo je vyšlehán je tak předána svěžest a zdraví mladého proutku. Jsou to především děvčata, dívky, slečny – vyšlehání pomlázkou jim zaručí zdraví, pilnost a veselost po celý rok!
V dřívějších dobách hospodáři šlehali čeládku, aby nebyla líná.
Dynovačka se čepejří,
ať mi má Andula nevěří,
poženeme se do dveří,
a ze dveří do kuchyně,
a z kuchyně šup do síně:
budeme se šlehat upřímně.
Koledovat chodí spíše odrostlejší kluci, popřípadě již dospělí mladí muži - v žádném případě dívky.
Vyšlehání pomlázkou (většinou z vrbových proutků) má mít na „postiženou“ ženu omlazující účinek. Výslužka v podobě vajíčka je symbolická a dobrovolná. Vhodnou odměnou pro koledníky bývalo jedno, často červené vejce. Dnes jsou to i vajíčka čokoládová a nohou být i uvnitř s překvapením...Na popularitě získali i čokoládový i plyšový ušáci a beránkové.
Hody, hody doprovody já jsem malý zajíček,
utíkal jsem podle vody, nesu pytel vajíček.
V pondělí - po celých 24 hodin! – může koledník kteroukoli dívku, kterou náhodně potká na ulici (či jinde) 'prohnat'. Jistě dívky potěší, že výplatu pomlázkou mohou klukům vrátit druhý den ráno, to je v úterý a také po celý den.
Panímámo krásná,
jen se nehněvejte,
jenom hodně vajec
do košíčku dejte.
Přijde-li mládenec s pomlázkou k dívce domů, mohou si to sousedi vykládat i tak, že o ni stojí.
O srdce jediný,
propuk se čas,
dejte mi vajíčko,
sic přijdu zas,
červený nebo bílý.
Na koledu se chodí pouze k těm lidem, se kterými se známe (sousedi, kmotři, příbuzní). Rodiny se šlehají vzájemně, protože to je znamení přátelství.
Do znesvářených rodin se samozřejmě šlehat nechodí!
Já jsem malej koledníček,
já k Vám jdu,
dáte-li mě pár vajíček,
rád vezmu.
Když Ježíš se svatým Petrem chodili po světě, přišli jednoho dne do statku a poprosili hospodyni o kousek chleba. Ta však neměla ani skývu. V tom uslyšela kdákání slepice, seběhla do kurníku a našla vejce. Upekla ho v teplém popelu a nakrmila jím pocestné. Když odešli, chtěla smést ze stolu koštětem skořápky. Jaké bylo překvapení, když uviděla, že se proměnily ve zlato. Selka potom každého pocestného častovala vejci, ale žádná skořápka se ve zlato již neproměnila. Časem začala vejce rozdávat na výroční den návštěvy oněch obou pocestných.
(Vlastimil Vondruška: Církevní a lidové obyčeje)
Slepička běhá po dvoře,
vajíčko se kotálí v komoře,
slepička kdák! Vajíčko křáp!
Máte mi ho panímámo dát.
Velikonoce - slavnost vzkříšení Krista je vrcholem církevního roku. V dávných dobách se Velikonoce církevně slavily zprvu v den židovského svátku pesach.
Koncil nicejský (roku 325) určil datum Velikonoc na neděli po prvním jarním úplňku. Tím se oddělily od židovského kalendáře. Slavnost vzkříšení začíná velikonoční vigilií večer nebo v noci na Bílou sobotu. Církev upravila obřady v roce 1956 a vrátila jim jejich starokřesťanský ráz.
Poslední týden čtyřicetidenního postu se v myšlence na Kristovo utrpení a jeho smrt nazývá velikonočním (svatým) týdnem nebo tichým týdnem.
Hlavní dny, takzvané triduum: Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota - se slaví velmi starou liturgií, v jejímž centru je smutek a pokání.
O velikonoční vigilii se světí křestní voda a věřící obnovují křestní slib; v mnoha církevních obcích se křtí dospělí, kteří se připravovali na křest. V neděli (Hod Boží velikonoční) pokračuje a vrcholí slavnost Zmrtvýchvstání Páně druhou mší.
Já jsem malý koledníček, tetičko
přišel jsem si pro červený vajíčko.
Pro vajíčko červený,
pro koláč bílý, jsem-li já vám, tetičko,
koledníček milý?
Krásné a pohodové VELIKONOCE všem !
|