Nevíme. Zobrazován bývá, kromě pontifikálií s mitrou a
biskupskou berlou. Dalšími jeho atributy (podle vykonaných zázraků) jsou: tři
zlaté hroudy, koule nebo jablka, případně měšce s penězi, kotva, loď,
zajatci a žebrák.Svatý Mikuláš se svým doprovodem neodmyslitelně patří k měsíci prosinci a dává všem na vědomí, že Vánoce jsou za dveřmi. V dnešní době, kdy většina tradičních zvyků upadá pozvolna do zapomenutí, jsou naštěstí pochůzky Mikuláše s čertem a s andělem v podvečer 5. prosince stále běžné. Sice je místo andělského zvonění zvonce a čertovského řinčení řetězu doprovází rány dělbuchů a vystřelování petard, ale od toho čertiska se to vcelku snese - co taky můžeme od pekelníka čekat!
Tuto skvělou trojici potkáme jak na venkově tak i ve městě, dokonce si ji můžeme pro potěchu či postrašení svých ratolestí telefonicky objednat (za přiměřený honorář) až do domu. V nejedné rodině se zamaskuje příbuzenstvo a dělá dětičkám veselou chvilku, nebo ta větší dítka sama se převléknou – podle počtu – ponejvíce za Mikuláše s čertem a s radostí sobě vlastní vyplatí metlou své rodičovstvo včetně dědečků a babiček, ba někdy dojde i na pejska a kočičku, podle toho, jak se čert rozkuráží…
Pro malé dítě je příchod Mikuláše, čerta a anděla přímo zázrak. A na dospělých je, aby tuto tradici předávali - ba přímo hýčkali, protože je jedním ze světlých bodů v našem jinak všedním (a pro mnohé i těžkém) putování po tomto světě.
Stručně - co asi každý ví
Podle církevního podáni byl arcibiskup Mikuláš kanonizován pro své četné zázraky. K jeho popularitě mezi lidem přispělo církevní vyhlášení jeho osoby za ochránce obchodu a zemědělství, za obhájce chudých a nemajetných ("pomocník prostého lidu v žalu a trápení"). Jeho svátek, který se stal jedním z lidových náboženských zvyků, stanovila církev na 6. prosince. V předvečer tohoto svátku chodí po ulicích masky svatého Mikuláše, čerta (čertů) a anděla (andělů). Mikuláš společně s anděly rozděluje hodným (především dětem) dárky, zlé naopak kárá a někdy i dojde na výplatu metlou od čerta.
V minulosti byla představa Mikuláše jako světce,
který nosí hodným dětem dárky, zkouší je z modliteb a bible.
Naši předkové dávali dárky za okno - nejčastěji to byly cukrovinky a
ovoce.
Klasickou pochůzku Mikuláše s doprovodem nakreslil Josef Lada…
Co říká legenda
Mikuláše proslavila legenda o jeho štědrosti:
”V Pataře žil jistý chudý soused, který měl tři dcery a dostal se do
takových dluhů, že mu zbývalo jediné - prodat své dcery do nevěstince.
Když se o tom dozvěděl Mikuláš, vhazoval otevřeným oknem do ložnice dívek
tři noci za sebou peníze, kterými jejich otec nejen splatil své dluhy, ale
ještě mu zbylo na věno pro všechny tři dcery.”
O životě a skutcích svatého Mikuláše existují další rozsáhlé legendy, které se tradují v nejrůznějších podobách.
Víme jak Mikuláš vypadal?
Nevíme. Zobrazován bývá, kromě pontifikálií s mitrou a
biskupskou berlou. Dalšími jeho atributy (podle vykonaných zázraků) jsou: tři
zlaté hroudy, koule nebo jablka, případně měšce s penězi, kotva, loď,
zajatci a žebrák.
V minulosti oblíbený žánrový malíř Moritz von Schwind namaloval Mikuláše jako usměvavého světce jehož tvář zdobil dlouhý bílý vous, oděného v plášti s kapucí lemovanou kožešinou. Tato podoba se stala základem všech pozdějších církevních i světských vyobrazení.
Kdo byl skutečný Mikuláš?
Mikuláš – NICOLAOS - bylo kdysi oblíbené jméno a v historii se dochovaly zprávy hned o několika svatých mužích pyšnících se jménem, jež v překladu z řečtiny znamená “vítěz lidu”. Za svatého byli prohlášeni:
Náš svatý Mikuláš je ten z Myry
O jeho životě nic moc nevíme, ale něco málo historicky doložených dat existuje. Mikuláš se narodil v řeckém Patrasu – a nyní se prameny rozcházejí – jeden zdroj udává kolem roku 270, druhý kolem roku 280. Ale již se všichni shodují v tom, že kolem roku 300 se jako mladý muž stal biskupem v Myře (Turecko). Brzy poté zde začalo pronásledování křesťanů. I Mikuláš se dostal (kolem roku 310) do zajetí. Roku 325 se zúčastnil prvního koncilu křesťanů v Nikai. Více o jeho životě a působení s jistotou nevíme. Je známo už jen přibližné datum biskupova úmrtí: 6.12. mezi roky 345 a 351.
Z dostupných materiálů o Mikuláši z Myry lze složit docela pravděpodobnou verzi příběhu jeho života.
Mikuláš se narodil v městě Patrasu na jihozápadním pobřeží Malé Asie. Jeho strýc biskup Mikuláš jej brzy vysvětil na kněze. Po smrti rodičů rozdal mladík své jmění chudým. Než se vydal jeho strýc na pouť do Palestiny, svěřil vedení diecéze Mikulášovi. Po strýcově návratu se i Mikuláš rozhodl putovat do Svaté země.
Během cesty po moři utišil bouři a vzkřísil námořníka, který spadl z vrcholu stěžně. Pak se rozhodl vstoupit do kláštera nedaleko Patar. Když se jednou modlil, uslyšel hlas, který mu nařizoval, aby klášter opustil a vrátil se do veřejného života. Mikuláš poslechl, odešel do města Myry, které bylo metropolí celé Lykie a zde byl kolem roku 300 vysvěcen na biskupa.
Když zde začalo pronásledování křesťanů Římany byl i Mikuláš uvržen do žaláře, kde ve své dobrotivosti povzbuzoval zajaté křesťany, přestože sám byl v žaláři těžce trýzněn.
V průběhu 3. století n.l. ale vzrostl vliv křestanství již natolik, že císař Konstantin roku 313 n.l. povolil Ediktem Milánským jeho svobodné vyznávání. Poté byli propuštěni i zajatí křesťané.
“Tak se i Mikuláš vrátil se ke svému stádu. V úřadě ničil pohanská obětiště a vyháněl démony.”
Biskup Mikuláš byl již za svého života milován pro své dobré srdce a moudrost. Zemřel asi 6. prosince roku 345 (jiný zdroj udává 350) ve věku okolo devadesáti let a byl pochován v Myře (Turecko). Po smrti byl pak za svoji práci svatořečen.
Kult svatého Mikuláše vznikl pravděpodobně v ranném křesťanství jako výraz snahy překonat vliv antických kultů Poseidóna a Neptuna. Podle lidové víry sestupuje svatý Mikuláš 6. prosince z nebe na zem, obchází lidská obydlí a rozděluje dárky.
Východní církve uctívají sv. Mikuláše od 6. století, kdy mu byl v Konstantinopoli (dnešní Istanbul) zasvěcen chrám. V 8. století byl svatomikulášský kult zaveden v Rusku. Od 10. století začalo uctívání sv. Mikuláše pronikat do západoevropských zemí a biskup se během 11. století stal jedním z nejoblíbenějších světců západokřesťanského světa.
Roku 1034 obsadili tureckou Myru mohamedáni. Avšak roku 1087 ukořistila výprava italských obchodníků (jiný pramen uvádí pirátů) světcovy ostatky a převezla je do jihoitalském města Bari (v Apuli). Tam byly 9. 5. 1087 uloženy v chrámu sv. Jana Křtitele a později přeneseny do nově vybudované baziliky, která byla zasvěcena přímo sv. Mikuláši.
Od té doby se v den přenesení ostatků - 8. května - konají na moři velké slavnosti. Vyzdobené čluny plují k Mikulášově soše. V předvečer oslav prochází městem historický průvod. Kroky všech směřují k románské bazilice sv. Mikuláše v níž v roce 1089 posvětil papež Urban II. kryptu se světcovým sarkofágem.
Uctívání sv. Mikuláše zavedla v 10.století v německy mluvících zemích byzantská princezna Theofana - manželka císaře Oty II. Obyčej znýmých a milých mikulášských pochůzek vznikl pravděpodobně z biskupské hry, konané v klášterních školách. V Německu Mikuláš navštěvuje děti většinou v doprovodu čeledína Ruprechta v předvečer 6. prosince. Dárky však děti najdou až ráno 6. prosince. Mikuláš je schovává do bot, vystavených přede dveřmi.
V české tradici se mikulášská nadílka odbývala vždy v předvečer světcova svátku. Nejstarší zápisy o tom u nás existují již ze 14. století.
Počátkem 16. století se však proti původnímu termínu nadělování dárků postavil německý reformátor Martin Luther. Protestanti oddálili každoroční příchod svatého Mikuláše o celých 18 dní - to je až na 25. prosince, čímž ho vlastně skoro proměnili v našeho Ježíška. Ke spojení postavy svatého Mikuláše se dny vánočními však naštěstí ve střední Evropě nedošlo. A tak se stalo, že i v Čechách dnes nadělujeme dvakrát - na svátek Mikuláše i o Vánocích.
To, že je svatý Mikuláš u nás jedním z nejoblíbenějších svatých svědčí skutečnost, že v České republice mu bylo zasvěceno 124 kostelů. Navíc je sv. Mikuláš hlavním patronem českobudějovické diecéze, kde je mu též zasvěcen katedrální chrám.
Mezi nejznámější patří malostranský chrám sv. Mikuláše a chrám sv.Mikuláše na Starém Městě pražském.
Také vám vždy uprostřed každoročního předvánočního “šílenství” vytane na mysli, že o tomhle přece Vánoce být nemají? Kde je klid a mír, který si navzájem hojně přejeme na vánočních přání? Můžete vyzkoušet vypravit se o letošním adventu do středověkého městečka Řepora, známého dříve jako Tuležim v třinácté městské části Prahy (Stodůlky-Řeporyje).
Třeba tu ztracenou vánoční pohodu najdete právě tam.
Obyvatelé městečka pro vás a vaše blízké chystají
štědré překvapení - vánoční tržiště.
Středověké městečko s vánočním tržištěm můžete navštívit po dva
prosincové víkendy, a to 6. až 8. prosince a 13. až 15. prosince. Páteční
večer mezi 17 a 22 hodinou nabídne za svitu loučí pohled na život ve středověku,
sobota a neděle mezi 11 a 22 hodinou pak budou patřit hlavně zábavě, rozptýlení
a nákupům.
Více informací o městečku včetně mapky, kudy se tam dostat, naleznete na jeho internetové stránce.
† 13. 11. 867 - papež od roku 858. První vystoupil s jasným programem svrchované autority papežství ve správě církve, používal i pseudoisidoriánské dekretály. Na jeho pozvání se z Moravy vydali do Říma Konstantin a Metoděj.
Jméno řeckého původu, řecké Nikolaos se vykládá
jako "vítězný v lidu, vítězství lidu"( niké = vítězství, láós
= lid).
Změna počatečního N na M byla asi vlivem jména Michal.
Další varianty jména: Míša, Mikuš, Miki, Mikulášek,
Miška ap. Cizojazyčné ekvivalenty: slovensky Mikuláš,
rusky Nikolaj, německy Nikolaus (domácky Klaus),
anglicky Nicolas, Nicholas, francouzsky Nicol, Nicolas,
italsky Niccolo, Nicola, dánsky Niels, Nicolai,
srbocharvátsky Nikola, maďarsky Miklós, latinsky Nicolaus,
polsky Mikołaj, španělsky Nicolás, rumunsky Nicolae,
holandsky Nicolaas, Nikolaas.
Stejný význam má jméno Nikodém, smyslem jsou příbuzná jména Nikita,
Viktor a Vítězslav.
Svátek: 6.12.
( - ti, které jsem neúmyslně opomněla mi laskavě prominou…)
V alpských oblastech se o Mikulášově dni konaly veselé rejdy maškar a zakuklených postav.
V našich zemích měly mikulášské radovánky masopustní ráz ještě v 18. století a v maškarních průvodech byli často až čtyři Mikulášové, které doprovázeli čerti, andělé a řada bizardních masek.
Církev sice taškařice neschvalovala, ale omezila se jen na výzvy, aby alespoň “mládež nebyla strašena a jiné nepřístojnosti se nedály”. Některé domácnosti tehdy navštěvovala Mikuláška.
Písniček a říkanek se mezi lidem tradovalo nepřeberné množství…
“Mikuláš ztratil plášť,
Mikuláška sukni
- byli oba smutní!”
Snad proto, že Čechy nejsou velké a začátkem prosince ještě není moc sněhu, chodil u nás Mikuláš pěšky. Aby se mu lépe šlapalo po zamrzlých cestách, opíral se o velkou biskupskou berlu.
V některých zemích kontinentální Evropy, v Británii, USA, Austrálii a části Afriky vystupuje sv. Mikuláš jako hlavní vánoční duch.
Jinde navštěvuje děti o Adventu a rozdělování dárků pod vánočním stromečkem přenechává Ježíškovi nebo sv. Třem králům.
Ne všechny děti však znají hodného biskupa pod jménem Mikuláš. Jméno sv. Mikuláše zní původně v řečtině Nicolaos - bylo však občas komoleno na Colas, Klaas nebo Claus.
Ve Velké Británii a v Americe říkají hodnému vánočnímu duchovi Santa Claus (v USA má bílý sv. Mikuláš dokonce černého bratra Uncle Santa Clause)
V Holandsku ho znají jako Sinter Klaase, ve Finsku vystupuje o Vánocích jako velký Ukko, v Norsku na sebe občas bere podobu vánoční kozy, ve Francii si ho mnozí ztotožňují s pére Noelem (Otcem Vánoc) a ve Švédsku s Jultomtenem. Po Rusku se prohání zasněženou krajinou na saních děd Moroz a společnost mu dělá něžná Sněhuročka. V Guineji zase rozdává dárky jako slon, v Nizozemsku se maskuje za španělského Mikuláše nebo malého mlsného koníčka a v Itálii za něho občas zaskakuje hodná čarodějnice Befana. V Polynésii na sebe biskup bere v představách místních domorodců podobu kraba, v Sýrii velblouda a na Madagaskaru bojuje o Vánocích v masce vánoční opice proti prohibici a rozdává pálenku z orchidejí.
A tak má svatý Mikuláš na celém světě plné ruce práce. Vždyť štědrý vánoční duch rozdává dárky počínaje předvečerem svého svátku až do Nového roku. Co na tom, že se v jednotlivých zemích objevuje o různých vánočních dnech a ne vždy nosí slavnostní úbor vysokého církevního hodnostáře, jak je tradicí u nás. Biskup Mikuláš má totiž stejně jako děti fantazii, miluje změnu a dokáže se přizpůsobit místním podmínkám.
Někteří lidé (ke své škodě) jakékoliv svátky ignorují. O co je jejich bytí na tomto světě ošizeno ani není třeba se zmiňovat, stejně by to neuměli nebo nechtěli pochopit. Je skoro nepředstavitelné, kdyby k nám Mikuláš nechodil! Vždyť jen co dětí na něj čeká, a nejen dětí….
Náboženské představy starých Římanů se původně opíraly jako všude jinde o nadpřirozené síly a bytosti. Postupně se pod vlivem sousedních kultur římská božstva začala ztotožnovat i s jinými božstvy, zejména řeckými.
Římští kněží – pontifikové - lpěli na tradičních kultovních formách a současně vystupovali jako znalci a vykladači římského práva, čímž se podobali spíše státním úředníkům než kněžím. K hlubokému tříbení náboženských představ došlo až v 1.století našeho letopočtu za římského císařství. Vedle oficiální snahy posilovat tradiční římské náboženské představy a dokazovat božský původ římských císařů se šířily v římské říši rozmanité východní náboženské kultury. Velmi mnoho stoupenců si získal kult íránského boha světla Mithry, egyptské bohyně Isis, maloasijského mýtického božstva Atis a jiné.
Spolu se šířením těchto kultů získal silný vliv judaismus, který svou vírou v jediného Boha a v nadpřirozený zásah, jenž zbaví svět veškeré bídy a utrpení, jakož i příchod Vykupitele - Mesiáše vytvářel politickou opozici vůči císařskému režimu. Judaismus odmítal prokazovat božské pocty římským císařům a zavrhoval kompromis s bohatstvým a cizími mravy.
Mnoho společného s judaismem mělo také křesťanství. Spojovala je zejména společná víra v jednoho Boha. Ve svých počátkách bylo křesťanství považováno i samotnými Římany za jednu z židovských sekt- židokřestanství. Teprve koncem 1. a začátkem 2. století n. l. se křesťanství vyvinulo v samostatný náboženský směr a získalo nadnárodní charakter. Vytvořilo pevnou organizaci, navenek pokornou, ale uvnitř odmítající utiskující hříšnou společnost, kterou tehdy představoval Řím. Stalo se brzy politickým hnutím vyjadřující naděje pro utlačované nižší vrstvy ve velkých městech a národnostní odpor orientálních národů proti vládnoucímu helénismu. Jako takové bylo vystaveno krutému pronásledování.
(Ale stejnému pronásledování byli vystaveni i přívrženci judaismu a ostatnách náboženských kultů.)
Zdá se, že první velké pronásledování křesťanů, které se událo v souvislosti s požárem Říma za císaře Nerona v roce 64 n. l. bylo namířeno spíše proti určité židokřesťanské sektě.
Pronásledování křestanů je však bezpečně doloženo od 2. století našejo letopočtu.
V šíření křesťanství velice pomáhal mýtus o Božím synu Jéžíši Kristu, který byl údajně ukřižován za císaře Tiberia, třetího dne vstal z mrtvých a vstoupil na nebesa.
Od druhé poloviny 1. století začaly postupně vznikat teologické popisy Jéžíšova života - takzvaná Evangelia a náboženské traktáry - takzvané Epištoly. Z bohaté řady evangelií církev uznala jen čtyři připisované apoštolům Markovi, Matoušovi, Lukášovi a Janovi. Rovněž z epištol byly uznány jen ty, jejichž autorství bylo připisováno některému z učedníků Kristových. Definitivní formu získaly ve 2.století n.l. Vzniká křesťanská literatura a křesťanství proniká i do výtvarného umění, jak o tom svědčí poměrně bohatá výzdoba křesťanských sarkofágů a katakomb.
V průběhu 3. století n. l. vzrostl vliv křesťanství již natolik, že císař Konstantin (vládl 306 až 337) povolil roku 313 n. l. Ediktem Milánským jeho svobodné vyznávání, ale až roku 391 n.l. se stává křesťanství oficiálním náboženstvím říše.
Podle křestanské pověsti se Konstantinovy zjevil v noci před bojem kříž s nápisem “ V tomto znamení zvítězíš”. Boj skončil pro Konstantina vítězstvím a to byl základní kámen pro oficilání uznání křesťanské víry.
Důvody však byly ryze politické - uvědomoval si totiž reálnou sílu křesťanství a snažil se jí tedy využít jako opory říše a hlavně chtěl zabránit dalším konfliktům mezi světskou mocí a křesťtany. Na koncilu v Nikai v roce 325 n. l. podpořil křesťanskou církev v jejím úsilí o jednotu. Sám Konstantin se nechal před svou smrtí pokřtít.
Křesťanská církev však muselo o své pozice v římské společnosti bojovat ještě téměř jedno století.
Teprve koncem 4. století n.l. za císařů Valentiniána a Theodosia definitivně zvítězilo. Oba totiž poskytli církvi podporu a ta se ztotožnila se zájmy říše.
Křestanství se zrodilo z klasické civilizace jako plod lidového odporu proti všemu, co tato covilizace představovala. Bylo příznakem jejího rozpadu a předzvěstí nové civilizační epochy, založené na organizované náboženské víře. Bylo součástí celosvětového jevu, jehož příčiny spočívají v nových potřebách a možnostech člověka.
V klášterních školách bylo totiž zvykem provozovat tak zvanou “biskupskou hru”.
Jeden z žáků na den a noc zastupoval opata ve všech jeho pravomocech i povinnostech a “vládl” klášteru i škole.
Původně se odehrávaly o svátku Neviňátek (28.12.), ale ve 13. století byly přeloženy na světcův svátek 6. prosince.
Nejen kostely a chrámy, ale i obce a města mají s Mikulášem společné alespoň to jméno. Například:
Obec Svatý Mikuláš - Ves se nachází asi 8 km
severovýchodně od Kutné Hory a 70 km východně od Prahy na kraji Polabské nížiny.
V 10.století se prostíral mezi Kolínem a Čáslaví velký les zvaný Bor, náležící
knížatům českým. V něm byla založena na lesní lučině osada Bor. V roce
1278 koupil sedlecký opat Mikuláš I. les i s osadou, který zde kolem roku
1307 vystavěl chrám k poctě biskupa Sv. Mikuláše. Od té doby byla obec nazývána
"Bor Svatého Mikuláše" a od druhé poloviny 15.století jen zkráceně
Svatý Mikuláš. Ve třicetileté válce byla roku 1639 obec vypálena Švédy.
Značně utrpěl i chrám.V roce 1790 byla hlavní loď odbourána, takže zůstal
jen presbytář s částí věže. V té podobě je kostelík dodnes. V současnosti
je ve vsi 161 čísel popisných, ve kterých žije 386 obyvatel.
Dále už jen pro zajímavost ve zkratce:
Popularita svatého Mikuláše prostě nezná mezí!
Papež Pius VI. bulou "Cunctis ubique" ze dne 20. 9. 1785 zakládá nové biskupství a současně potvrzuje jmenování Schaaffgotscheho biskupem. Novému biskupovi je určen za katedrální chrám farní kostel sv. Mikuláše, při kterém je zřízena katedrální kapitula. Sídlem biskupa se stala bývalá kolej piaristů. Na Nový rok 1786 oznamuje biskup pastýřským listem kněžím a věřícím kraje budějovického, táborského, prácheňského a klatovského, že tímto dnem vchází v platnost zakládací bula a vzniká biskupství českobudějovické.Více se dovíte na ...
Budova chrámu, spojeného s vedle stojícím bývalým profesním domem a gymnáziem Tovaryšstva Ježíšova (jezuiti), je snad nejvýznamnější vrcholně barokní stavbou Prahy. V roce 1283 byl na tomto místě vysvěcen farní chrám, který nahradila monumentální novostavba ve stylu iluzivního baroka římského typu. Loď s průčelím postavil v letech 1704 – 1711 K. Dientzenhofer, kněžiště s kopulí podle plánů K. I. Dientzenhofera pochází let 1737 – 1752 a věž se zvonicí pak upravil v letech 1751 – 1756 patrně A. M. Lurago. Typická měděná, v současnosti zelená, střecha je dílem J. Mandelíka. Na průčelí se nachází znak Františka Liebštejnského hraběte z Kolowrat, člena řádu, a plastiky církevních Otců patrně od J. B. Kohla, na zvonici znak Malé Strany jako doklad vlastnických práv k tomuto objektu.
Na varhany, zhotovené v letech 1745 – 1746 T. Schwarzem, hrál při návštěvě Prahy v roce 1787 W. A. Mozart.
 |
Na počátku 13. století stál na tomto místě německými kupci založený kostel, jenž se kolem roku 1235 stal farním chrámem pro Staré Město pražské. Jeho prostory užívali až do roku 1338 představitelé městské samosprávy ke svým shromážděním. Ve druhé polovině 14, století byl přestavěn do podoby trojlodní baziliky bez kněžiště s průčelní věží, kolem níž se rozkládal hřbitov s farou a školou. Funkci farního chramu Starého Města pražského pozbyl kostel po dostavbě Týnského chrámu. V roce 1635 byl chrám dán k dispozici řádu slovanských benediktinů, kteří při něm zřídili klášter a v letech 1650 - 1660 jej nechali přestavět v raně barokním slohu. V letech 1732 - 1735 provedl architekt K. I. Dientzenhofer jeho vrcholně barokní přestavbu, která zůstala zachována dodnes. Chrám byl v roce 1787 v důsledku josefínských redukcí církevních institucí odsvěcen a dlouho pak sloužil jako vojenské skladiště obilí, magistrátní registratura a koncertní síň.
V roce 1871 jej získala ruská pravoslavná církev (pražští Rusové) a v roce 1863 ho vrátila jeho původnímu účelu.
V roce 1920 se stal hlavním chrámem československé církve husitská. Vice informací ...
 |
Při požáru města v 1517 zůstala z původního kostela pouze věž, k ní bylo v letech 1520 - 1538 přistavěno síňové trojlodí (huť B. Rieda). Průčelí s bohatě profilovanými okny a portály ukončuje střecha o třech štíhlých stanech, typická pro období pozdní gotiky.
Kostel byl upravován koncem 19. století architekty a staviteli J. Mockerem a K. Stilbertem.
Před časem nás v časopise Astro překvapila informace, že v roce 1969 byl světec Mikuláš vyškrtnut ze seznamu svatých. Strohá větička nebyla dále nijak komentována. Byli jsme zvědavi, co Mikuláš tak hrozného provedl, že byl degradován. Zeptali jsme se proto na místech nejpovolanějších, na serveru Katolík.
Přeji hezký den.
Velmi mne překvapilo, když jsem se dočetla v jednom časopise, že katolická
církev v roce 1969 vyloučila ze svého seznamu svatých sv. Mikuláše.
Co je na tom pravdy?
Děkuji předem. V.Zahálková
Nějaká "de-kanonizace" není možná. Při vší úctě je pravdou, že tyto informace se zakládají na komentářích evangelických stránek, kterými potírají úctu ke svatým a tak přílišnou úctu k pravdě a jinému vyznání neprojevují.
Tyto zvěsti se zakládají na pokoncilní liturgické reformě. Je pravdou, že v roce 1969 papež Pavel VI. schválil kalendář, který vstoupil v platnost 1.1.1970. Zachoval pouze 58 předepsaných a 92 fakultativních svátků svatých (mimo mariánských). Důvodem bylo úsilí položit větší důraz na neděli; efektem přemístění oslav na úmrtní den a vypuštění 25 svátků u nedostatečně datovaných osobností.
Šlo tedy o zrušení oslav, nikoliv popření dobrého života. Navíc těch svatých Mikulášů máme 43. A náš nejoblíbenější nebyl vynechán, ale má pouze nezávaznou památku.
zpět na stránky Rok na planetě Zemi
VEZA