Zvyky v průběhu kalendářního roku se nesou v rozdílném duchu. Masopust neboli fašank je rozverný a nevázaný, provoněný koblihami, slaninou a pálenkou, nutnou pro zahřátí při celodenním obchůzce v mrazivém vzduchu. Je to čas zabíjaček a lidového veselí.
Masopust začíná 6.ledna svátkem
Tří králů a vrcholí o masopustním pondělí a úterý čtyřicet dní před
svátky velikonočními. Tehdy chodí obcemi nebo městy fašankový průvod
masek, který končí masopustní zábavou. Posledním dnem tohoto období je Škaredá
neboli Popeleční středa, začátek půstu. Masopustní dny tedy trvají až
do doby, kdy končí nadvláda zimy a jaro je za dveřmi.
Počátky masopustu a masopustních obchůzek je třeba hledat v předkřesťanském kultu zimního slunovratu. Původně šlo o pohanské svátky - antické slavnosti, tzv. saturnálie, což je jeden z nejvýznamnějších a nejradostnějších svátků římského náboženství slavený na zimní slunovrat k poctě Saturnově. Karneval tedy souvisí patrně s předkřesťanskými oslavami obnovy přírody na začátku jara.
V kalendáři se vyhledá, kdy je měsíc v úplňku poprvé po prvním jarním dnu (21. březen). Velikonoce potom ten rok začínají v pátek po takto vypočteném prvním jarním úplňku. Datum Popeleční středy se vypočte takto: od pondělka toho týdne, ve kterém jsou Velikonoce odečteme 40 dní a máme datum Popeleční středy. Masopust potom trvá ode dne po svátku Tří králů - tj. 6.ledna - až do úterý, které předchází Popeleční středě.
Název Popeleční středa je od tzv. "udílení popelce". Popelec je popel ze starých ratolestí jehněd, posvěcený na Květnou neděli předešlého roku.
Možností vzniku názvu je vícero…
Moravské pojmenování fašank vzniklo zkomolením německého Fasching.
Slovo karneval pochází z románských jazyků a vzniklo - dle jedné možnosti - spojením slov carne (maso) a vale (odejít), takže po spojení dostaneme pěkný slovní útvar vystihující situaci, kdy bylo snědeno maso z poraženého prasete – masonení.
Jiné vysvětlení najdeme v latinském "carrus navalis" což znamená Loď bláznů. Zdálo by se, že s karnevalem nemá nic společného, ale to se jen zdá.
Na sklonku středověku byla společnost k výkyvům nálad, které dnes nazýváme neurózy, či k podivínství daleko tolerantnější. Jestliže podivín nikoho neohrožoval zločinnými úmysly či nějakou heretickou myšlenkou, tak byl v podstatě ponechán na pokoji. Tam, kde byla příležitost, divní lidé za svůj mobilní domov zvolili nějaká chátrající plavidla, kterými se plavili po velkých řekách severní Evropy. Občas zakotví u lidských sídel, zásobí se tím, co jim bohulibí občané poskytnou, nalodí na palubu jiné "blázny" - tj. vyděděnce, pomatence a další "zvláštní" jedince - a pokračují v cestě odnikud nikam. A tak se posádkám nic nezakazovalo ani nepřikazovalo.
Do města loď bláznů
dorazila
kdo chce může se připojit
stovky mil ( poznání? ) urazila
a já bych se chtěl nalodit
...možná
Tlupy vyděděnců z lodi bláznů obcházejících stavení si lze docela dobře představit jako předchůdce průvodu maškar v pozdějších dobách při masopustu…
Lze se domnívat, že tradice fašanků a masopustu vznikla právě na německém území někdy kolem roku 1133. V Německu (je myšleno dřívější BRD) je totiž tato tradice dodnes velmi silně zakořeněna a průvod masek je jednou z největších událostí roku.
Nejstarší zmínka o masopustu slaveném v Čechách pochází z druhé poloviny třináctého století. Ač nemá příliš společného s liturgií, je plně podřízen církevnímu kalendáři. Kvůli nepravidelnému datu velikonočních svátků může připadnout na období od 1.února až do 7.března. Dříve se slavíval v pondělí a v úterý před Popeleční středou.
Ve 20.století v důsledku vymezení pracovních dnů se masopustní obchůzky přesunuly na nejbližší předcházející sobotu a neděli. Fašank byl ukončením zimních zábav a také dokončováním prací hospodářského roku, jakož i přípravou na rok nový.
Typickou fašankovou obchůzkou je v Česku průvod masek. Chodí se od domu k domu, účastníci reje jsou hoštěni jídlem, pitím a obdarováváni penězi.
Veselý je dům,
plný vína a slivovice
a neumlkne více
než basa udělá šrum ..
V Německu je to naopak. Průvod, někdy i několikahodinový,
se pomalu sune po určené trase středem města. Tvoří jej především
elegorické vozy s tématickým zaměřením, a to především na současnou
politickou a kulturní scénu doma i ve světě. Maskované a krojované osádky
vozů rozhazují cestou mezi diváky bonbony, hračky a konfety, ale především
rozdávají horké svařené víno v kelímkách. 
V původu jdou orchestry s mažoretkami, různá spolková uskupení s vlajkami a znaky, šašci se shazují z trakařů, prostě při výběru masky a tématu se meze nekladou! Zúčastnit se průvodu je prestižní záležitost pro každého a proto masky i alegorické vozy jsou přehlídkou vynalézavosti a šikovnosti, zdrojem smíchu a veselí pro diváky. Průvod trvá povětšinou celé dopoledne, pak je krátký čas na oddech a večer zábava pokračuje a vrcholí volbou fašinkového prince a princezny.
Rej maškar a obřadní obchůzky byly původně vyhrazeny je pro svobodnou mužskou mládež a mladé ženaté muže, později se účastnili i další. To, co vykoledovali, nakonec zpeněžili a utratili u taneční zábavy.
Každá maska mívala dříve svůj význam a funkci - to však během doby zcela ztrácelo smysl. Nejznámější fašankovou maskou byla maska medvěda, jemuž se přisuzovaly magické vlastnosti a to především plodnost, která mohla být přenesena na ženy i celé hospodářství. Při každé zastávce si s ním tedy hospodyně a děvčata musela zatancovat, odepřít mu tanec bylo nemyslitelné. Medvěda na provaze vodila jiná maska – medvědář či žid. Další nezbytnou postavou byl biřic, který průvod vedl. Ženy se maskovaly za muže a muži za ženy – ti hlavně za nevěsty nebo za matky s dítětem. Masky představovaly zástupce různých profesí a někdy i konkrétní osoby. Masopustní maska byla často prostředkem výsměchu a kritiky některých lidských vlastností a neřestí. Většinou novějšího původu jsou naopak zvířecí masky, mezi nimiž nechyběl ani velbloud, slon či opice. Běžné byly i pohádkové postavy, masky démonické - smrt a anděl – ty patří k nejstarším typům masek. Jen málo fašanků se odehrává v krojích, karneval je především rej komických masek a převleků.
Fašaňku, fašaňku,
zelený krušpánku,
nebudu ťa nosit,
enom do fašaňku.
Ej, bežala ovečka,
ej, hore do kopečka,
ej, a beránek za ňú,
ej, vyskočil si na ňu.
Tancoval tlustý s tlustú,
v komoře za kapustú,
žaba jim gajdovala,
slaměné gajdy mala.
Tancoval tenký s tenkú,
v komoře za putenkú,
žaba jim gajdovala,
slaměné gajdy mala.
Pod šable, pod šable, aj pod obušky,
my všecko bereme, aj plané hrušky.
Tady nám nedali, tady nám dajú,
komára zabili, slaniny majú.
Hop dívča nemoje, prehodím ťa přes oje,
přes ojíčko, přes osy, hop dívča si moje.
Hop sa Matyjáš, z turkyniska boty máš,
sochorem sa opasuješ a pytlem sa podpíráš.
Ej, už sa Fašaňk krátí, ej, už sa nenavrátí,
ej, staré baby lajú, ej, že sa nevydajú.
Při pomyšlení, že již zakrátko nastane dlouhý předvelikonoční půst, si každý dopřál dosytosti bujarého veselí, zpěvu, tance – a pochopitelně i jídla a pití. A tak se o masopustu většinou zabíjelo prase. Mrazivé počasí bylo ideální a řezníci měli v tento čas plné ruce práce. Zabíjačka však probíhala jako ceremoniál, neboť byla spojena s různými žertovnými obřady, kdy byl například „provinilý vepřek“ souzen a hospodář mu z knihy předčítal ortel. Příbuzní a sousedi si pak navzájem posílali výslužku, aby ochutnali a porovnali, čí jitrnice a další zabíjačkové dobroty jsou lepší.
Dříve se o masopustě slavívaly i jiné dny. Na svatého Blažeje (3.2.) se světíval chléb a chlapci sbírali po vsi dárky, na svatého Hatě se světívala voda a na svatou Dorotu (6.2.) se připomíná hra, ve které se této světici stínala zlatá korunka. I na svatého Řehoře (12.3.) obcházela především mládež a děti školou povinné stavení, aby si drobnými scénkami a zpěvem vykoledovala nějaké to přilepšení.
Poslední čtvrtek masopustní se nazýval tučný, nebo-li "tučák" a to prý po Máří Magdaléně, která na poslední čtvrtek masopustní slyšela Krista kázat a hned se na víru obrátila a postila se. V tento den se nejvíce hodovalo a pilo.
Nezbytnou součástí masopustního jídelníčku byly koblihy smažené na másle, dříve i na bukvicovém oleji. Měly i svou obřadní úlohu, a to jako obětní jídlo, které hospodář vynášel do polí. Na stole nesměly chybět ani boží milosti, klobásy a slanina a především pálenka. A pokud byla třeskutá zima, karnevalovým maškarám přišla vhod i teplá zhřívanice.
„Tutéj nám nedali, tutéj nám dajú,
komára zabili, slaninu majú.
Henkaj hore na komíně sedí kocúr na slanině.
Běžte si ho sehnat a mě kus uřezat.
Jak nám malý uřežete, všecky prsty pořežete,
jak nám velký uřežete, do neba sa dostanete.“
Obyčejů a zvyků vážících se na poslední masopustní dny bylo mnoho, každá vesnice, každý kraj byl něčím odlišný a měl svá specifika. Všude se ale toto období uzavíralo taneční zábavou, spojenou s „pochováváním basy“. Jedná se o parodii na pohřeb zemřelého marnotratníka. Do necek, na desku nebo na prostřený stůl či máry se položila basa pokrytá plachtou. Následoval vlastní pohřební obřad s upozorněním na domnělé prohřešky basy v čase masopustních zábav a za tklivého nářku byla slavnostně vynesena ven ze sálu a „pohřbena“. Po tomto aktu čas nevázaného veselí definitivně skončil a nastal čas půstu. Sousedé si po půlnoci na rozloučenou zazpívali postní píseň a rozešli se domů.
„Buď zdráva,
baso a odpočívaj v pokoji,
negde v kulturáku na zemi,
lež tam pěkně v klidu
neb půst nastává všemu lidu“
Tož gde s tů basů plácnem?
Tož na zem!
Tož dáme ju do jámy?
Tož hore nohami!
Tož amen!
Na konci masopustu o "bláznivých dnech" (poslední 3 dny) se nemá nikdo ženit, jinak prý budou bláznit oba manželé.
Závěr zimy tedy prožívali naši předkové často ve znamení zábav a bujarého veselí, neboť byla pověra, která říkala:
Kdo v masopustě moc dělá, v létě to odleží.
A tak se pouze dokončovaly drobné práce z předešlého roku (draní peří, spřádání lnu, mlácení obilí), a všichni se už připravovali na blížící se jaro.
Masopust skončil a život se opět vrátil do klidných kolejí, jen v první postní den - ve Škaredou středu - se například na Vsetínsku po mši všichni ještě sešli v hospodě, kde si dali kořalku a pučálku (ve vodě máčený, vařený a posléze upražený hrách). Tančit ani zpívat se již nesmělo, neboť během půstu byla země samodruhá, odpočívala a stejně jako její hospodář se chystala na nový hospodářský rok, novou úrodu. Začínaly týdny předvelikonočního odříkání…
"Zhusta, chlapci, zhusta, konec masopusta,
masopust sa krátí, víc sa nenavrátí."
Celá řada zvyků zůstává zaznamenána dnes již jen na stránkách kronik. Masopust v podobě, jak jej slavili naši předkové, se uchovává zlomkovitě a jen v určitých lokalitách.
zpět na stránky Rok na planetě Zemi
VEZA