Tento den je tradičně spojován s počátkem jara a nejen podle lidového rčení vylézají hadi a štíři! Touto dobou opravdu ze země vylézá všelijaká havěť, aby po zimě ožila na jarním sluníčku - však také svatý Jiří volá, zem otevírá, aby tráva rostla, tráva zelená, růže červená, fiala modrá...
Svatý Jiří je křesťanstvím představován jako symbol vítězství na zlými mocnostmi. Je zpodobňován jako rytíř - nejčastěji v brnění na koni - který mečem či kopím zabijí draka. Toto zobrazení značí však jistou symboliku – drak značí zlého ducha, odvěkého nepřítele lidstva (v prvopočátku označovalo pohanskou víru).
My si jako litou saň můžeme představit chladné zimní období, které Jiřík likviduje svým kopím, aby mohlo přijít tak dlouho očekávané krásné jaro...
Kdo byl udatný Jiří, jehož jméno patří celosvětově k nejoblíbenějším?
V dávných dobách za vlády císaře Diokleciana, sloužil v jeho vojsku jako velitel římských legií jistý Georgios. Dioklecian byl v prvních své letech vlády ke křesťanům celkem tolerantní, ovšem když muži odmítali vstupovat do vojska, neboť jejich víra jim zakazovala bojovat, prohlásil křesťanskou víru za protistátní a věřící začal krutě pronásledovat a trestat, dá se říci „hlava nehlava“!
Gaius Aurelius Valerius Dioclecianus (* 243 až + 313) byl římský císař, který vládl v letech 284 až 305. Byl Ilyr. Narodil se v městě Salon v římské provincii Dalmácie jako syn propuštěného otroka. Jeho vojenské schopnosti jej vynesly na první místo v římské říši, díky nim se z obyčejného z legionáře stal velitelem pretoriánské gardy, která jej po vítězném návratu z Persie (roku 284) provolala císařem. Vládl pak dlouhých 20 let.
Diocletianus nastoupil na trůn za zoufalých
poměrů v říši, kterou ze všech stran ohrožovali
nepřátelé, vnitřně byla rozervána spory tak, že
hrozil její rozpad. V té době se v římském impériu v
značné míře rozmohlo křesťanství a to jak na východě
tak i na západě říše. Došlo k šíření cizího
vlivu zejména z řeckého prostředí a k zakládání
mnoha sekt. V křesťanské víře se už vyskytovali
andělé, čerti, byl očekáván posmrtný život...
Dioklecian nastolil neomezenou vládu - dominát, zrušil senát a sněm, vydal vojenské, správní a hospodářské reformy, území impéria rozdělil na diecéze. Spolu s ním vládl jeho společník a dva nástupci - tzv. tetrarchia. Měl titul Dominus et Deus - pán a bůh.
Na sklonku 3. století hledal způsob, jak obnovit ekonomickou sílu churavějící římské říše. Rozdělil armádu na pohraniční a mobilní vojsko a zavedl povinné odvody branců. Kromě řady reforem provedl roku 297 nové administrativní rozdělení říše, jež vedlo k zániku ústřední správy Egypta i některých tradičních správních celků Mezopotámie. Dioklecian podporoval tradiční římské náboženství a za jeho vlády dochází k nejrozsáhlejšímu pronásledovaní křesťanů v celém impériu.
Skoro dvacet let měli křesťané volnost. Byli ve vysokých státních funkcích, měli nádherné chrámy, konali veřejně bohoslužby. Na popud pohanských kněží začal roku 303 císař Dioklecian krutě pronásledovat křesťany. Nejdříve nařídil zbořit chrámy, spálit posvátné knihy a zbavit křesťany všech občanských práv, následně nařídil uvěznit duchovenstvo, jemuž bylo dáno na vybranou: buď odpadnout od víry, nebo být mučen. Dále nařídil, aby všichni křesťané buď obětovali starořímským modlám nebo budou zabiti. Výnosy byly přesně dodržovány. Jako příklady krutovlády, jinak jistě chytrého a schopného Diokleciana, je možno uvést ty nejznámější.
V nařízení, které zakazovalo křesťanům konat bohoslužby bylo nařízeno zničení všech Biblí. Císařská vyhláška platila pro celé impérium, bourali se kostely a pálili Bible. Nařízení dále přikazovalo, že všichni ti, kteří jsou na vysokých funkcích, ztratí všechna občanská práva, jestliže se budou nadále hlásit ke křesťanství. Řím nebyl vůbec proti křesťanství. Řím trestal křesťany smrtí také proto, že věřili pouze v jediného biblického Boha a nikoho jiného (neuznávali císaře jako nadpozemskou bytost). Ironií osudu bylo, že jen 25 let po Dioklecianově nařízení další římský císař Konstantin nařídil, aby bylo - na státní útraty - opsáno padesát kusů Biblí.
Na konci 3. století nařídil Dioklecian v Egyptě vyhledat a spálit posvátné knihy, mezi nimi i legendární spis o původu alchymie, takzvané Smaragdové desky.
V hlavním městě říše sloužil ve vojsku císaře Diokleciana voják jménem Šebestián. Nebyl Říman, pravděpodobně pocházel z Milána nebo z jižní Francie. Získal si však neomezenou důvěru císaře, který ho povýšil na plukovníka a velitele osobní stráže. Plánem mladého křesťana však bylo pomáhat uprostřed pohanů a pronásledovatelů těm, kdo věřili v Krista. Když se císař dověděl, že Šebestián je věřící křesťan, ve své nenávisti ke křesťanům ho dal popravit střelami šípů. Tak se stal Šebestián mučedníkem a později patronem vojáků, ochráncem proti moru. Váže se k němu tato legenda:
Šebestiána záplava vystřelených šípů neusmrtila. Těžce zraněného ho našla jistá mladá vdova, též křesťanka, která ho ukryla ve svém dome a vyléčila ho. Když se Šebestián zotavil, nedal na rady přátel, kteří mu radili aby odešel z města. Šebestián chtěl dovršit svoje mučednictví a tak se znovu setkal s císařem a na veřejnosti jej odvážně obvinil ze zločinů, jichž se dopustil na nevinných křesťanech. Dioklecian dal tentokrát Šebestiána odvést do arény a zde byl ubit. Jeho tělo našli v městském kanálu, odkud ho křesťané vytáhli a za městem pochovali.
Příklad smělého mladého muže vzbudil velký obdiv a legendy o sv. Šebestiánovi se rychle šířili po celém impériu. Jeho jméno bylo zapsané v díle Depositio martyrum z roku 354, ale podrobnější zprávy o jeho životě pocházejí až z 5. století.
Chlapec jménem Vít se narodil pravděpodobně na jihozápadním pobřeží Sicílie. Dožil se však pouze jen sedmi let. Vít byl svým vychovatelem a svou kojnou vychován potajmu v křesťanské víře. Když se to dozvěděl jeho pohanský otec žádal po dítěti, aby odpřísáhlo zapření víry v Boha. Vít se zpěčoval a uprchl s oběma dospělými do města Lucany v Dolní Itálii. Jednoho dne byli však objeveni a předvedeni do Římě před císaře Diokleciana. Vít během pobytu u císaře sice vyléčil panovníkova syna z padoucnice, avšak císař se necítil být mu čímkoli zavázán. Nakonec dal Víta a jeho dva průvodce vhodit do kotle s vařícím olejem. Avšak všichni tři vystoupili z něho živi a zdrávi! Lev, jemuž je potom předhodili, před nimi ulehl a lízal jim nohy. Zuřivý Dioklecian dal sedmiletého Víta, kojnou i jeho učitele nejprve natáhnout na skřipec a potom setnout hlavy. To se stalo roku 304. Jiné podání říká, že Vít a jeho společníci byli popraveni na Sicílii…."
Časem se stal z Víta jeden z nejslavnějších a nejuctívanějších svatých – v Praze nese jeho jméno katedrála na Pražském hradě.
Fides, dcera pána města Agen byla křesťankou. Dacius obdržel příkaz od císař Diokleciana, aby ji donutil odřeknout se víry. Ona však odmítla a proto byla položena na rozpálený rošt.Tuto útrapu však Fides ve zdraví přestála a tak byla nakonec sťata. Andělé odnesli její duši do Ráje a její tělo zůstalo dlouhý čas neporušené. Za tuto krutost byl císař Dioklecian potrestán sérií rodinných tragédií.
Císař Dioklecian se prohlásil za Boha. Proti tomu se postavili na odpor křesťané a odmítali vstoupit do jeho armády. Proto začal Dioklecian pronásledovat křesťany. Medzi 40 uvězněnými byl i Florián – bývalý vojak, setník II. římské legie a vrchní úředník města Cetium. V důsledku obhajoby svého náboženství byl mučený spolu s ostatními. Když se nechtěl odříci víry – byl nejprve bit nejprve třemi provazy, poté třemi meči. Po odsouzení na smrt mu byl připevněn na krk mlýnský kámen a byl shozen z mostu do řeky Enns. I svatý Florián patří mezi ty, kteří nezištně obětovali svůj život za víru.
Další křesťané, které Dioklecian odsoudil k smrti byli svatý Diakon (ten byl ubit kamením), sv. Antim (popraven sekyrou), svatá Agáta, svatý Domma, svatá panna Teofila, svatý mučeník Eutym – ti byli sťati mečem …
Počet umučených a popravených křesťanů byl vysoký, ale na druhé straně křesťanství sílilo prolitou krví mučedníků. Podle pozdně antických pramenů Dioklecian sám nenáviděl křesťany a byl si plně vědom dosahu a rozsahu pronásledování.
Když hlavní pronásledování křesťanů trvalo za něho v západní části říše jen dva roky (ve východní části pokračovalo ještě po ediktu Milánském téměř 10 let), znamenalo vzhledem ke své systematičnosti, důkladnosti a organizovanosti životní ohrožení pro mladou církev. Během těchto hrůzných let pronásledování uprchlíci bloudili krajinou. V roce 301 dalmatský křesťan jménem Marino s malou skupinou souvěrců uprchli na území ležící ve východní části centrální Itálie, usadili se na hoře Titano a založili zde komunitu, jež byla základem pozdějšího státečku, dnes známého jako San Marino.
Po své abdikaci roku 305 (císařem se stal Konstantinus) - respektive po prvním Konstantinově císařském ediktu o zastavení pronásledování křesťanů - se Dioklecian začal ve svém paláci obávat jejich pomsty. Nepřijímal návštěvy, žil téměř osaměle v neustálém strachu a hrůze o život, všude viděl stíny zabitých a umučených, podezříval i své nejbližší ze spiknutí a úkladů, což podlomilo jeho fyzické i psychické zdraví. Jak se uvádí, bloudil pološílený komnatami paláce a čekal na smrt. Bylo ironií osudu, že se musel ještě dočkat ediktu Milánského (v roce 313), kterým Konstantin zrovnoprávnil křesťanství s pohanským kultem. Zemřel v roce 313 nebo 316.
Patronem Řádu je mučedník svatý Cyriak. Byl to křesťan, kterého nechal císař Dioklecian popravit. Řád byl založen ve 12. století v době křížových výprav. V dnešní době funguje jako křesťanské charitativní a humanitárními sdružení. Atributy řádu je dívka – jedná se o posedlou dceru Dioklecianovu, kterou Cyriak uzdravil. Dále je to drak - spoutaný drak nebo ďábel pod nohama světce značí vítězství nad zlem. Jáhen – je zobrazován s drakem nebo ďáblem pod nohama nebo po boku a právě uzdravuje tu posedlou dcerku. A konečně je to atribut Koruna - ta je zobrazena vedle dívky, která byla uzdravena.
U tohoto případu se již setkáváme s jistými náznaky, které jsou tak typické pro případ další křesťana - mučedníka svatého Jiří.
Jiří - přesněji Georgios - pocházel podle pověsti z Kappadokie (dnes Turecko). Byl synem bohatých rodičů. Po otcově smrti se matka přestěhovala do Palestiny, kde měla velký majetek. Hoch vstoupil do vojska a tam dosáhl hodnosti vévody a komita (vysoký důstojník, který doprovázel císaře na cestách a byl jeho poradcem). Když začal Dioklecian pronásledovat křesťany, rozdal Jiří své jmění chudým a propustil své otroky na svobodu. Císaře obvinil z nečestného jednání a přiznal se ke křesťanství. Udivený císař se nejprve snažil Jiřího přesvědčit, aby od Krista odpadl, nakonec jej nechal uvěznit. Ve vězení dali mučedníkovi nohy do klády, svalili jej na záda a na prsa mu položili těžký kámen. Další den byl Jiří opět předvolán před císaře. Když zůstal ve svém přesvědčení pevný, byl přivázán ke kolu, za nímž byly ostré hřeby, které se otáčely a trhaly mučedníkovo tělo. Pak byl hozen do nehašeného vápna a potom bičován. Přežil to vše bez zranění. Když to viděla Dioklecianova manželka Alexandra, uvěřila v Krista.
Pak se císař snažil
opět získat mučedníka pro modloslužbu. Světec mu řekl:
„Ukažte mi vaše bohy!“.
Vladař se zaradoval a dal ho dovést do pohanského chrámu. Jiří zde vzýváním Ježíšova jména zničil všechny pohanské modly. Pohanští kněží se na něj vrhli a žádali jeho okamžitou smrt. Tu přišla císařovna, padla mučedníkovi k nohám a prosila jej o modlitbu. Rozzuřený Dioklecian odsoudil oba k smrti. Během cesty na popravu však císařovna zemřela.
Před popravou prosil Jiří, aby každý, kdo se bude dovolávat jeho pomoci, dosáhl splnění své prosby. Ozval se hlas z nebe a ujistil jej, že se stane, jak prosí. Když skončil svou modlitbu, bylo jeho umučení dokonáno stětím hlavy - 23. 4. 303.
Jeho tělo pak nechala jeho manželka přenést do města Lyddy v Palestině, pak do Ramli a za Konstantina Velkého do nově vybudovaného chrámu svatého Jiří v Lyddě. Světcova hlava se nalézá v Římě, v chrámě jeho jména.
Ježíši Kriste, jenž nahoře přebýváš,
měj slitování s hříšníky;
jestli chybovali těmito činy
pro svou milost, odpusť jim.
Legendy spojující ho s drakem vznikly o hodně později. V 11.století kult svatého Jiřího bojujícího s drakem přivezli do západní Evropy křižáčtí rytíři ze svých válečných výprav.
Podle lidové meteorologie do prvých dnů dubna z předchozího měsíce zasahuje povětrnostně příznivé období Mariánského jara (Josefsko-mariánské oteplení). Dalšími pranostickými obdobími dubna jsou: aprílová chladna (Aprílová zima), Rudolfské jaro, Vojtěšská chladna, Jiřské jaro a v posledních dubnových dnech povětrnost zpravidla ještě nabývá rysy příznačné pro květnová Floriánská chladna...
Jméno Jiří je v řečtině Georgios, což znamená rolník. Proto byl svatý Jiří uctíván jako ochránce rolníků, pastýřů, venkovského obyvatelstva a venkovských rodin. V tomto vesnickém prostředí byl den svatého Jiří všeobecně uznávaným důležitým kalendářním a hospodářským mezníkem. V tento den začínala druhá polovice roku, poddaní odváděli jarní platby a naturální dávky a zahajovaly se obecní pastvy hovězího dobytka.
V liturgickém roce, který je křesťanský, ale kopíruje staré zvyky, jsou dvě důležité slavnosti, které stojí proti sobě: svatý Jiří a svatý Michal, jeden na jaře, druhý na podzim. Oba jsou znázorňováni, jak zabíjejí draka. Jiří zemi otevírá („na svatého Jiří vylézají hadi a štíři“), Michal ji zavírá.
Myticky je to tak, že se okolo svatého Jiří země otevírá slunci, které ji jakoby oplodní. To je jedno z mnoha různých vysvětlení.
Golfo de San Jorge - záliv svatého Jiří – je záliv Atlantského oceánu na patagonském pobřeží Argentiny; na přilehlé pevnině se těží ropa a zemní plyn.
¨
Sv. Jiří, náš patrone, oroduj za nás i za budoucí generace !
Historie Chorvatska je spjata s římským impériem velice úzce. Až do roku 400 před naším letopočtem byly na jadranských ostrovech zakládány řecké kolonie. Kolem roku 100 před naším letopočtem získávají nadvládu Římané na východním pobřeží Jadranu. Roku 304 našeho letopočtu římský císař Dioklecian začíná žít ve svém paláci ve Splitu. Císař proslul mimo jiné i jako horlivý stavebník rozsáhlých a nákladných staveb. Je tedy pochopitelné, že svůj palác v ilyrsko-řecké osadě Aspalathu (dnešní Split) budoval s veškerou nádherou. Palác byl vystavěn jednak jako opevněný vojenský tábor (byla v něm i malá vojenská posádka pro ochranu ex-císaře), ale především jako přepychové sídlo s výrazně orientálními prvky. Zde žil až do smrti a byl zde i pohřben.
Palác pak sloužil jako útočiště dalším sesazených římským císařům a jejich rodinám.
Nejstarší částí Splitu je Dioklecianův palác a zachovalé středověké město. Je to nejvýznamnější římská památka Chorvatska. Na místě, kde je dnes nejživější splitská promenáda, mezi mořem a palácem, se jižní pásmo hradeb zdvíhalo přímo z moře a Bronzovou branou (Porta Aenea) mohly lodě vplouvat přímo do vnitřního areálu paláce. V této jižní části se nacházely císařské místnosti a nádherně vybavené sály. Ze severní strany se do paláce vcházelo Zlatou branou (Porta Aurea), z východu Stříbrnou branou (Porta Argentea) a ze západu Železnou branou (Porta Ferrea). Antickým schodištěm se i dnes vchází do nejkrásnější dochované části paláce, do dvora s otevřeným středem. Kolem je ochoz z korintských sloupů z růžového a bílého egyptského mramoru. Je zde umístěná nádherná egyptská sfinga stará více jak 3 400 let. Z východní strany je nádvoří uzavřeno osmibokým Dioklecianovým mauzoleem. Císařova hrobka byla asi v 7.století upravena. Byl odstraněn sarkofág Diokleciana a jeho manželky Prisky a hrobka byla přestavěna na křesťanský chrám Svetog Dujma. Severním směrem vede z nádvoří Dioklecianova ulice, kolem níž stojí nádherné románské, gotické a renesanční domy a paláce. Dioklecianův palác je zapsán do listiny kulturního dědictví organizace UNESCO.
Tvor zjevující se v různých mýtech, legendách, pověstech a pohádkách. Je to bytost, které se přisuzují vlastnosti vesměs špatné, ovšem stával se i služebníkem a pomocníkem bohů.
Drak se zjevuje v myšlenkách lidí už od pradávna. Středověk rozeznával draky okřídlené a neokřídlené. Nevěřit v neokřídlené draky (a draky obecně) bylo těžkým hříchem, protože pochybovač odporoval Písmu svatému. Mnoho svatých mučedníků, podle starých textů či legend, draky zabilo nebo zahnalo. Draka jako atribut má hned několik křesťanských světců, jsou to například Jiří (probodává ho kopím), Benedikt z Nursie (okřídlený dráček vylézá z kalicha), Gotthard (zkrocený u nohou), Ignác z Loyoly (přemáhá ho), Lev Veliký (drak symbolizuje mocnosti temna), Markéta Antiochijská (u nohou, na dlani, někdy ho drží na provázku), Marta, Hilarius nebo archanděl Michael (přemáhá ďábla v podobě draka).
Latinské slovo draco, dracónis, znamená jak "drak", tak i "had" a proto jsou někdy v textu zaměnitelní.
V staročeských pověstech se vyskytuje jako drakobijce například udatný rek Trut, po něm má jméno Trutnov.
Mýty, legendy a pohádky na celém světě jsou plné draků a hrdinů, kteří s nimi bojují. Je domněnka, že je zde přímá souvislost s kultem staroperského boha světla (Slunce) a moudrosti Mithry, který podle pověstí zabil divokého býka. Mithra byl pravděpodobně nejvyšším perským božstvem odvozeným ze staroindického Mitry. Uctívači boha Mithry se shromažďovali v podzemních jeskynních chrámech, v nichž vyvěraly prameny a osvětlovaly je posvátné ohně. Stropy chrámů zdobily drahé kameny umístěné jako hvězdy na obloze. Mithrianismus zdůrazňuje bratrství a vzájemnou věrnost a soudržnost a proto není divu, že tento kult byl velmi rozšířen a oblíben mezi římskými vojáky. S římskými legiemi se pak dostal do celého světa. Chrámy boha Mithry byly objeveny například v severní Africe nebo u Hadrianovy zdi.
Mithrianismus vytlačilo křesťanství, ale převzalo z něj řadu prvků. Mezi ně patří i motiv zabíjení draků a příšer - například boj svatého Jiří s drakem jako symbol vítězství dobra nad zlem.
Jedním ze světců, kteří mají za svůj symbol draka je i svatý Filip, který podle legendy vyhnal drak stejně jako svatý Patrik, který podle legendy vyhnal z Irska všechny jedovaté hady a draky, což je symbolické vyjádření potlačení pohanství. Dalším světcem, který má za jeden ze svých atributů draka je svatý Michael, který přemáhá ďábla v podobě draka. Nejznámějším drakobijcem je svatý Jiří. Legenda o svatém Jiří je velice zajímavá a poučná:
"Svatý Jiří byl vojínem, podle Zlaté legendy tribunem v římském vojsku a pocházel z maloasijské Kapadocie. Legenda vypráví, jak Jiří přišel jednou v provincii Libyi do města, jež se jmenuje Silena. U tohoto města bylo jezero veliké jako moře a v něm se skrýval jedovatý drak. Ten mnohokrát zahnal na útěk lid, jenž proti němu ozbrojen vytáhl, a přicházel k hradbám města a svým dechem všechny otravoval. Obyvatelé mu proto dávali každý den dvě ovce, aby zkrotili jeho vzteklost, jinak přepadal městské hradby a zamořoval vzduch, takže velmi mnozí hynuli. Když už jim ovce, jichž nemohli mít velkou zásobu, skoro docházely, uradili se a dávali mu jednu ovci a jednoho člověka. Byli tedy dáváni synové a dcery všech podle losování a los nečinil u nikoho výjimku. Jednoho dne byla losem určena jediná králova dcera jako potrava pro draka. Král byl zarmoucen a řekl: "Vezměte si zlato a stříbro a polovinu mého království a propusťte mou dceru, aby nezemřela takovou smrtí." Lid mu rozzuřen odpověděl: "Ty sám, králi, jsi vydal toto rozhodnutí, nyní jsou všichni naši synové a všechny naše dcery mrtvi, a ty chceš svou dceru zachránit? Jestliže neučiníš se svou dcerou, co jsi přikázal učinit s ostatními, sežehneme ohněm tebe i tvůj dům." Když to král viděl, začal plakat nad svou dcerou a řekl: "Běda mi, dcero má nejsladší, co s tebou mám učinit? Co ti mám říci? Kdy spatřím tvou svatbu?" Pak se obrátil k lidu a řekl: "Prosím vás, abyste mi povolili lhůtu osmi dnů, abych truchlil nad svou dcerou." Lid mu to povolil. Po osmi dnech oblékl dceru do královského roucha a poslal k jezeru. Svatý Jiří jel náhodou okolo a uviděl princeznu jak pláče, proto se jí zeptal, co jí je. A ona mu řekla: "Dobrý mládenče, nasedni rychle na koně a ujeď, abys nezemřel zároveň se mnou." Jiří jí odpověděl: "Neboj se, dívko, ale řekni mi, nač zde čekáš před zraky všeho lidu?" Ona mu odpověděla: "Jak vidím, dobrý mládenče, máš šlechetné srdce, proč však chceš zemřít se mnou? Rychle uprchni." A nato Jiří: "Já odtud neodejdu, dokud mi neprozradíš, co je s tebou."
Když mu tedy všechno vyložila, řekl Jiří: "Dívko, neboj se, protože já ti ve jménu Kristově pomohu." Ona mu odpověděla: "Dobrý vojáku, jen si pospěš zachránit sám sebe, abys nezahynul se mnou! Vždyť stačí, zahynu-li sama; mne totiž vysvobodit nemůžeš a zahynul bys se mnou."
Když takto mluvili, objevil se drak. Jiří nasedl na koně, pokřižoval se, odvážně zaútočil na draka blížícího se k němu, mocně se rozmáchl kopím a odporučil se do vůle Boží. Draka vážně zranil, srazil ho k zemi a řekl dívce: "Neváhej dívko a hoď mu na krk svůj pás". Když to učinila, drak šel za ní jako nejkrotší pes.
Když jej takto vedla do města, zástupy vidouce to začaly utíkat přes hory a doly a volaly: "Běda nám, protože ihned všichni zahyneme. Tu na ně Jiří zamával a řekl jim: "Nebojte se, neboť mě Pán poslal k vám, abych vás zbavil pokuty, kterou splácíte drakovi. Jen uvěřte v Krista, každý z vás ať se dá pokřtít a já toho draka zabiju." Tu se dal král a všechny zástupy pokřtít, svatý Jiří vytrhl meč z pochvy, draka zabil a nařídil, aby ho odklidili z města. Čtyři páry volů ho vytáhly ven na veliké pole. Pokřtěno bylo toho dne dvacet tisíc lidí, nepočítaje v to děti a ženy. Král dal na počest Panny Marie a svatého Jiří postavit podivuhodně veliký kostel, z jehož oltáře tryská pramen živé vody. Kdo se jí napije, vyléčí se z jakékoli nemoci. Král nabídl Jiřímu nesmírnou sumu peněz, ten ji však nechtěl přijmout a nechal ji rozdat chudým. Pak dal králi ve stručnosti čtyři poučení: aby pečoval o chrámy Boží, aby ctil kněze, aby pilně poslouchal služby Boží a aby vždy pamatoval na chudé. Potom krále políbil a odjel.
Georgios je jméno řeckého původu znamenající zemědělec, rolník.
Jiří, Juraj, Jurij, Georgij, Georgius, Georg, Jürgen, George, Georges, Giorgio, Jorge, Göran, György,...
Z domáckých podob jména Jiří - což jsou dnešní Jirkové a Jírové – vznikla i příjmení: Jirák, Jiráň, Jirát, Jiránek i Jirásek a dále Jireček, Jireš, Jiroušek, Jirsa a mnoho dalších.
Gramaticky je jméno Jiří zajímavé tím, že ač je skloňováno jako přídavné jméno měkké (typu jarní), zachovává si ve spojení s adjektivem svatý kromě 7. pádu archaické tvary: svatého Jiří, svatému Jiří, na svatého Jiří, po svatém Jiří. Odlišné tvary dnešní dokládá například název pražského náměstí Jiřího z Poděbrad jež se dříve jmenovalo Krále Jiřího. I místní jména u nás jsou odvozena od jména Jiří. Máme Jirkov i Jiříkov, Jiřetín, Jiřice, na Slovensku sv. Jur.
Věra Zahálková