„Socha zvaná Zabiják Maurů bude přemístěna do muzea a
svatý Jakub bude spodobněn ve snášenlivější podobě, jako poutník. Rozhodnutí
odstranit sochu prý padlo již před několika lety a nemá tedy spojitost s
teroristickými útoky v USA ani v Madridu. Svatý Jakub s mečem není prý správný
obraz člověka, který přinesl písmo na Iberský poloostrov.
“ V katedrále, v níž jsou uchovány světcovy ostatky, byla původní socha
symbolem boje mezi křesťany a islámem a měla být připomínkou reconquisty, která
skončila v roce 1492 dobytím poslední maurské pevnosti Granady. Podle pověsti se
svatý Jakub zjevil křesťanským bojovníkům a křižáci čelící armádě Maurů
vzkřikli: "Pomoz Bože a svatý Jakube!".
Přes tyto světcovy zásluhy se katedrála rozhodla kontroverzní sochu odstranit,
protože jak uvádějí její představení, nechtějí se "necitlivě dotknout
příslušníků některých etnických skupin - někteří návštěvníci tohoto poutního
města by si to mohli údajně vyložit jako urážku muslimů“.
(Zpráva BBC)
Jakub
pocházel z Betsaidy. Byl synem Zebedea a Marie Salome, starším bratrem svatého
Jana Teologa (evangelisty). Bratři spolu rybařili na Genezaretském jezeře. Jéžíš
oba oslovil, aby zanechali života rybářů a stali se jeho učedníky. Spolu s
Petrem a Janem byl jedním z nejbližších a nejdůvěrnějších Ježíšových učedníků.
Spolu s Petrem byl svědkem vzkříšení Jairovy dcery, Ježíšova proměnění na hoře
Tábor i jeho úzkostí v zahradě v Getsemanech.
Když po Kristově Nanebevstoupení apoštolové určovali, kdo do jakých končin světa půjde hlásat zprávu o smrti a zmrtvýchvstání Syna Božího, připadla na Jakuba cesta do dnešního severního Španělska. Jakub jako první odešel z Jerusalema a byl ze všech apoštolů na misijních cestách nejdále. Po nějaký čas kázal v Judsku a pak se vydal do Španěl. Tuto cestu nastoupil z Joppe, jež se nyní jmenuje Jaffa, v třicátém pátém roce, v měsíci srpnu zvaném Sextilis, po roce a pěti měsících od umučení Páně, osm měsíců po umučení svatého Štěpána a pět měsíců před obrácením svatého Pavla. Když se svatý Jakub plavil z Jaffy, učinil malou zastávku na ostrově Sardinii a krátce potom přistál ve Španělích v Kartageně, kde započal svou kazatelskou činnost. V Kartageně pobyl však jen krátký čas. Po nějaké době se vrátil do Jeruzaléma s velkým zklamáním. Lidé byli k jeho poselství hluší. Shromáždění apoštolů však o jeho námitkách nechtělo slyšet. Jeho úkolem bylo hlásat evangelium právě tam. Bylo tedy rozhodnuto, že se do Galicie vrátí zpátky a bude dál na Iberském poloostrově šířit slovo Boží. I stalo se. Když se pak vrátil zpátky do Jeruzaléma stal se opět hlavou tamní křesťanské obce.
Jakub
jako horlivý přívrženec pronásledované víry se musel skrývat, ale nepřátelé jej
vypátrali. Okolo velikonoc roku 44 byl, jako první z apoštolů, na rozkaz Heroda
I. Agrippy, který setím chtěl zalíbit židovským odpůrcům křesťanství, popraven
stětím mečem. Za svou mučednickou smrt byl později blahořečen.
Svatý Jakub bývá zobrazován především s mečem, kterým byl popraven. Jako patron poutníků je oděn v poutnickém šatě zdobeném lasturou nebo s holí, brašnou, lahví, mušlí apod. Jeho atributy jsou dále kniha, svitek. Je také patronem horníků. Mušle hřebenatka patří k významným prvkům jakubské symboliky.
Poznámka: Neobvyklý přídavek k jménu sv.Jakuba - Starší nebo Větší nebo Zebedeův – určuje, o kterého svatého Jakuba jde, neboť 1.května je svátek jiného Jakuba - mladšího.
Údajný světcův hrob v Santiagu se stal nejslavnějším poutním místem středověku, ač neexistují žádné spolehlivé doklady o tom, že by ostatky nalezené v Galicii v 9.století n.l. patřily skutečně svatému Jakubovi. Jedna legenda udává, že apoštolové tajně odnesli jeho tělo, uložili ho do mramorového sarkofágu a na malém člunu ho vyslali po moři, aby byl svědkem víry tam, kde měl hlásat evangelium za života… Podle jiné legendy jeho tělo nesmělo být pohřbeno v rodné zemi. Anastazio a Theodor, dva Jakubovi oddaní žáci, vzali na sebe nelehký úkol postarat se důstojně o jeho ostatky. Putovali světem s mramorovou schránou, v níž spočívalo Jakubovo tělo, až se dostali na Pyrenejský poloostrov. Když procházeli keltským územím, keltská královna jim darovala volský potah. Dál jim už šla cesta snáz. Na jednom místě v nejzápadnější římské provincii Iria Flavia povoz zastavil. Považovali to za znamení, kde Jakuba pochovat…
Roku
813 objevil apoštolův hrob poustevník Pelayo, jemuž místo prozradily jasné
hvězdy. Místo se začalo nazývat latinsky „campus stellae“, tedy „hvězdné pole“,
z čehož vznikl místní název Compostel, jež dalo vzniknout celému jménu Santiago
de Compostela – svatý Jakub z hvězdného pole. Slovo Compostella bývá též
vysvětlováno jako “malý hřbitov” – který zde byl roku 820 objeven. V témže roce
biskup Teodomiro potvrdil pravost hrobu. Král Alphonse II. ustanovuje svatého
Jakuba patronem svého impéria a nechává stavět na tomto místě světci kapli.
Trojlodní katedrálu s půdorysem latinského kříže dal nad hrobem apoštola
vystavět Alfons III. Veliký, asturský král a zakladatel leónského království,
který podporoval křesťany v oblastech, kde se šířil muslimský vliv. Papež
Alexander III. propůjčil Santiagu de Compostella odpustková privilegia a udělil
mu titul Svaté město (jako Řím a Jeruzalém). Papež Calixto II. určuje
25.červenec za světcův den. Pokud připadne 25.červenec na neděli, vyhlašuje
papež Svatý rok.
Světcova přezdívku Matamore – Maurobijce pochází z 8.století, kdy svatý Jakub vstoupil do dějin Španělska jako jezdec na bílém koni. V té době byl celý iberský poloostrov ovládán Maury (Araby) a venkovské křesťanské obyvatelstvo trpělo jejich krutovládou. Kromě jiného museli právě z kraje kolem Compostelly (od roku 711) každý rok posílat (do hlavního města emirátu Cordoby), do emírova harému sto mladých děvčat. Když pak došla prostým lidem trpělivost a proti krutému zvyku se vzbouřili, objevil se nad bojujícími křesťany svatý Jakub a pomohl jim k vítězství. Toto světcovo zjevení coby obránce křesťanské víry se pak opakovalo při různých dějinných zvratech a krizích. V rozhodující bitvě křesťanů s Maury roku 844 u Clavija se opět objevil svatý Jakub na koni, a křesťanům pomohl v téměř prohrané bitvě.
Již středověký křesťan měl životní sen a touhu putovat do Svaté země po stopách Ježíšových, do Říma ke hrobu svatého Petra a ke hrobu apoštola Jakuba Většího do Santiaga de Compostela - na samotný konec tehdy známého světa. Česká šlechtic, známý Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic si o návštěvě Santiaga de Compostela zapsal: „Na levé ruce jest kaplička klenutá a malovaná, v níž několik lamp hořelo. V té při straně východní stojí oltář kamenný, kterýž má na tom místě býti, na kterémž svatý Jakub Veliký, apoštol páně, z poručení Herodesa krále sťat byl, od čehož slove týž kostel "svatého Jakuba Velikého". Poutní svatojakubské cesty v následujících staletích změnily tvář tehdejší Evropy. Jen po „francouzské“ svatojakubské cestě, která i dnes vede z Francie přes Pyreneje údolím Roncesvalles nebo přes Somport, mířilo do apoštolova města ročně 200 až 500 tisíc poutníků, kteří přinášeli do kdysi nehostinných oblastí nejen peníze, ale s nimi hospodářský rozvoj i nebývalý kulturní rozmach. Nové kláštery stavěné při cestách zajišťovaly šíření románské kultury, rytířské řády střežily cesty, významní poutníci zakládali charitativní instituce a odkazovali jim své jmění. Z mnoha set chrámů, které jsou ve městech na poutní trase, jich několik desítek dnes patří k světovým unikátům. Ve městě Leonu v roce 1161 vznikl rytířský řád "Svatého Jakuba od meče". Jeho rytíři se označovali na prsou nošeným znamením červeného meče, jehož jilec a konce příčky jsou liliovitě ukončeny.
Poutníci
věří, že odměnou za vykonanou pouť k Jakubovu hrobu jim budou odpuštěny hříchy.
Jeho ostatky prosluly léčením četných obtíží a chorob - snad nejznámější je
léčení revmatismu. V sandálech, s poutnickou holí, širokým kloboukem a lahví
vyrobenou z tykve se vydávají na mnohasetkilometrovou cestu. Jako poznávací
znamení slouží i dnes lastura hřebenatky, která žije ve vodách Atlantského
oceánu poblíž těchto končin.
Rada Evropy prohlásila Svatojakubskou poutní cestu za „evropskou kulturní trasu“ a zařadila ji mezi památky UNESCO. Jde o čtyři hlavní směry ze Západní Evropy - z Paříže, Vezelay, Le Puy a Arles - ústící za Pyrenejemi ve španělské Pamploně do jediné trasy, která prochází Logroněm, Burgosem, Leónem a Astorgou a vede k hrobu svatého Jakuba v Compostele.
Santiago de Compostela se spolu s Římem a Jeruzalémem řadí k nejvýznamnějším poutním místům křesťanské Evropy. Poutní tradice ke hrobu svatého Jakuba začala v 9.století a v 90 letech 20.století prožila velkou obrodu, která trvá dodnes.
Starodávné
město Santiaga de Compostela - poutní místo západního křesťanstva ležící v
Galicii na severu Španělska má pohnutou a zajímavou historii. Leží při hlavní
silnici z La Coruni do Viga a je cílem legendární cesty poutníků Camino de
Santiago - Cesta svatého Jakuba. Ve 12. a 13.století je město v největším
rozkvětu a stává se významným náboženským centrem.V té době byla postavena kaple
Capilla del Salvator a věže Torre de las Campanas a Torre de la Carraca. Během
dalších staletí jsou ve městě stavěny další kostely a kláštery (např. Santa
María Salomé, San Pelayo de Antealtares, San Martin Pinario). Ze 16.století
pochází monumentální barokní klášter San Martin Pinario, který byl postaven nad
starým románským kostelem, kdysi centrem víry. Podle legendy Convento de San
Francisco založil svatý František, jemuž Bůh ve zjevení poradil koupit půdu od
řádových bratří za symbolickou cenu jednoho koše ryb a na tomto místě vystavět
klášter za peníze, které najde v kašně, což se stalo. Dnes se však na tomto
místě nacházejí jen zbytky z původního kláštera, většina budov byla postavena v
17.století. I když je ve městě nejméně padesát kostelů, klášterů, kašen a
zvonic,dominantou je katedrála svatého Jakuba, ke které směřují hvězdicovitě
všechny nejdůležitější ulice. Archeologické výzkumy potvrdily, že v těchto
místech stával karolinský kostel již v devátém století. Byl však zničen během
válek a na jeho místě byla vystavěna raně románská katedrála. Ta se dočkala v
polovině osmnáctého století velkých barokních úprav. Světcovy ostatky jsou
uloženy v kryptě v moderním sarkofágu ze stříbra. Podoba svatého Jakuba se v
katedrále mnohokrát opakuje. Nad hlavním oltářem září svatý Jakub stříbrem a
drahokamy.
V
roce 2000 bylo město vyhlášeno Evropským městem kultury. Dnes je na Seznamu
světového kulturního dědictví UNESCO hned třikrát. Poprvé bylo v roce 1985
zapsáno jeho historické jádro s katedrálou svatého Jakuba. Podruhé v roce 1993
byla na seznam zapsána část svatojakubské poutní cesty, tzv. francouzské, po níž
poutníci do svatého města severozápadním Španělskem přicházejí. A naposledy v
roce 1998 si UNESCO vzalo pod ochranu také druhou část francouzské poutní cesty
přímo na území Francie.
Svatojakubské citáty Svatý Jakub se zastává ukřivděných: „Ale mzda, o kterou jste vy, boháči, ošidili sekáče, kteří vám požali pole, ta mzda křičí a křik vašich ženců pronikl k sluchu (Hospodina) Pána zástupů.
Svatý Jakub píše: “Vydržte i vy trpělivě a posilněte své srdce, neboť příchod Páně je blízko. Nestýskejte si, drazí, jeden na druhého, abyste nebyli souzeni.”
Svatý Jakub napomíná: "Pamatujte si toto, moji milovaní bratři: člověk má být pohotový k naslouchání, ale pomalý v mluvení… V tichosti buďte vnímaví pro slovo, které do vás bylo vloženo jako semeno a může zachránit vaši duši. To slovo však musíte uvádět ve skutek, a ne abyste ho jenom poslouchali. To byste klamali sami sebe!"
Svatý Jakub nabádá k charitě: Co to pomůže, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky? Může ho taková víra spasit? Když bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo z vás jim řekne: Tak s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte - ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, co je (jim) to platné? Stejně tak je tomu i s vírou: když se neprojevuje skutky, je sama o sobě mrtvá.
Tento
den je první kritickým dnem léta podle něhož se usuzuje na počasí nejbližšího
období, ale i na budoucí Vánoce a zimu. Opodstatnění této skutečnosti je prý ve
faktu počátku sestupné tendence křivky průměrných denních teplot během roku.
Paulo Coelho: Poutník - Mágův deník (ARGO 2002) Tato kniha, která získala autorovi mimořádnou popularitu, je podrobným líčením jeho pěší pouti do Santiaga de Compostela a zhodnocením získané duchovní zkušenosti. Po stopách středověkých poutníků se Paulo pod vedením učitele a přítele Petra vypravil, aby našel meč, který mu byl při slavnostním rituálu jednoho esoterického řádu pro přílišnou pýchu a posedlost zázraky odepřen a ukryt kdesi na svatojakubské cestě. Během náročných zkoušek, s jejichž pomocí poutník jednotlivé úseky cesty za ztraceným mečem zdolává, se vyvíjí i složitý vztah učedníka a mistra ve vzájemném dávání a přijímání.
VEZA
zpět na stránky Rok na planetě Zemi