Začátek února patří podle keltských zvyklostí svátku Imbolc. I když to tak nevypadá, svátky připadající na noc před 1. únorem a den následující, patřily podle původních irských zvyklostí k slavnostem ročního období; uváděly totiž, jakkoliv se to může zdát podivné – jaro.
Již mnohokrát jsme se setkali s tím, že svátek v keltském pojetí nepřipadá na určitý den, ale začíná jeden den se soumrakem a pokračuje den následující. Je to tím, že v keltském pojetí povstával život ze smrti a světlo ze tmy. Při počítání času bylo tedy zvykem den začínat nocí a rok podle tzv. Colignyského kalendáře příchodem temné části roku (na naše Dušičky, jak jsme se již zmiňovali).
Dovolme si ještě další odskok do hloubky – u města Coligny byly objeveny zbytky bronzové tabule, ve které byl rozpoznán keltský kalendář pocházející z doby kolem Kristova narození. Kalendář udával pětiletý cyklus s dvaašedesáti měsíci lunárními a dvěma dalšími k vyrovnání slunečního cyklu. Je zde patrná důsledná polarizace – měsíce jsou děleny na “temné” a “světlé”, dny na “příznivé" a “nepříznivé". Důležité tu jsou svátky ročních období, stanovující období konání náboženských obřadů.
Mimochodem, měsíc únor má název podle ledových ker, které se začínaly lámat na řekách a ponořovat pod vodu; říkalo se, že se unořují a vznikl název měsíce únor. Ono je to dneska celé asi trochu posunuté.
Teď se ale již vraťme ke svátku Imbolc. Konal se na počest Brigity a později byl křesťanskou věroukou (jako obvykle) převzat a “změněn” na svátek sv. Brigity, podle dne jejího narození (v našem kalendáři Hromnice). Pravým posláním svátku Imbolc ovšem byla oslava návratu světla – prodloužení dne je již zřetelně (…na Hromnice o hodinu více…). V tomto období se také bahní ovce a nastává období jejich laktace. V dnešní době význam ovcí do značné míry poklesl, ale nebývalo tomu vždy tak. V době, kdy neexistovaly umělé tkaniny a vlastnit krávy bylo poněkud luxusem byly ovce skutečně zvířetem “pro všechno” – dávaly maso, mléko, sýry, ale i vlnu na šaty. Jejich chov byl klíčový pro přežití člověka; proto se má za to – i když ne všichni s tím souhlasí – že právě narození ovčích mláďat bylo symbolem nového života v novém roce.
Jméno Brigit se vztahuje k vysokému, vznešenému postavení. V Irsku dosáhlo jméno Brigit takového postavení, že bylo kladeno na roveň Bohyni. Brigit se později projevuje i jako trojjediná – se svými dvěma stejnojmennými sestrami je jako bílá mladá dívka básnířkou a věštkyní, jako zdravá silná žena patronkou kovářů a řemesel i rolníků; měla totiž na starosti i péči o úrodnost půdy. Dále držela ochrannou ruku nad rodícími ženami a chránila děti. Ironií osudu se však ve třetí podobě, seschlé stařeny, stala i patronkou smrti; to prý když tragicky zahynul její vlastní syn. Ve všech případech Brigid ztělesńuje ženský princip a ne náhodou se k ní uchylujeme v této nelehké roční době jako k ochránkyni života.
Svatá Brigid je historicky doložená osobnost, která zemřela v prvé třetině šestého století. Běh staletí již setřel mnohé informace, takže ji nelze mnohdy do důsledku oddělit od její keltské předchůdkyně, často ztotožňované s Bohyní-matkou. Když poněkud setřeme časovou chronologii, může nás zaujmout jedno tradované podání, podle kterého Brigid byla současnicí Panny Marie a byla dcerou hostinského, který Svatou rodinu vykázal ze dveří svého hostince. Podle byzantského pojetí byla Brigid dokonce porodní bábou a kojnou malého Ježíška. Zde se uzavírá kruh, víme-li, jak po Brigid volaly ženy v jejich těžké hodince – lhostejno, zda byla obrazem té svaté nebo té pradávné keltské. Pokud uznáváte reinkarnace, může se vše tajemné s časovými disproporcemi vysvětlit velmi snadno.
Svatá Brigid byla abatyší opatství Kildare ležícím ve středním Irsku. Sestry jejího kláštera údajně pečovaly o posvátný oheň, ke kterému směly přistoupit jen ženy; oheň prý byl zachován ještě tisíc let po Brigitině smrti. Klášter má jméno odvozené od dubového háje, má se tedy za to, že místo samo stálo na posvátném místě původních druidů a obřadné udržování ohně navazovalo na jejich dávné tradice.
Klášter Kildare měl z dnešního pohledu neobyčejně zvláštní status – žili v něm vedle sebe muži i ženy.
Jak jistě víte, dnešním pokračovatelem přírodního náboženství je kult Wicca. Není náhodou, že tento kult vyznává během roku jednadvacet svátků – třináct svátků úplňku a osm sabatů, čili dnů síly. Čtyři hlavní sabaty jsou slaveny od pradávna a jsou spjaty s tím, co bylo pro člověka nejdůležitější – s přírodními cykly, s cykly umožňujícími všemu živému žít a přežít. Mezi ně patří právě i Imbolc.
Podle popisu sabatů Bohyně porodila svého syna – Boha na svátek Yule, 21. prosince. Následující svátek, což je náš Imbolc, symbolizuje zotavení Bohyně po porodu. Bůh je ještě malý chlapec, ale s prodlužujícími se dny již budeme moci pociťovat jeho vzrůstající sílu. Následovat budou svátky Ostara (kolem 21. března) a Beltine (Beltane) – ano, známě Čarodějnice, 30. dubna. Ale o tom zase příště.
Po staletí a tisíciletí se lidé snažili porozumět chodu přírody, žít v souladu s ní a ona s nimi. V těchto dnech nám více než kdy jindy nezbývá než doufat, že tomu bude tak i dál. Mocní tohoto světa se však Zemi rozhodli vydrancovat doslova do poslední kapky “černého zlata". Neuvědomují si, že Země bude kroužit na své dráze kolem Slunce i bez ohledu na to, že již nebude Modrou planetou, ale znetvořeným pomníkem chamtivosti a bezuzdné touhy po moci (či spíše iluzi o moci).
Ještě k tomu podivnému svátku v kalendáři
Druhého února je v kalendáři sice “moderní” Nela, ale stále zde najdete ještě ono tradiční – Hromnice. Dnes se takové věci z povědomí lidí už začínají vytrácet, ale Hromnice opravdu není křestní jméno – takže hledat nějakou Hromnici Novákovou by se vám asi nepovedlo (i když jsme už zažili leccos – různě Leninie a Stalinky i Pětiletky…). Svátek má jméno podle toho, že se skutečně světily (a zřejmě dodnes světí) ochranné svíčky proti bouřce. Ona to zas taková pitomost není; člověk “moderní” si může vliv takového plamínku svíčky u okna v dřevěné chalupě vysvětlit jako rušivý prvek ionizace vzduchu vytvářející kanál pro snazší přeskok blesku…oni ti naši předkové měli přece jen “pod čepicí”!
zpět na stránky Rok na planetě Zemi
JL