František z Assisi a Světový den zvířat

Každoročně si  4. října  připomínáme svatého Františka z Assisi. Světec se narodil v roce 1182 v Assisi ve střední Itálii. Jeho křestní jméno bylo Jan. Jako syn bohatého obchodníka s látkami prožil bouřlivé mládí. V roce 1206 se rozhodl žít v úplné evangelijní chudobě, odešel z domova a žil jako potulný mnich. Kolem roku 1208 přijal jáhenské svěcení, a když začal kázat v Assisi, přidalo se k němu několik následovníků; tak vzniklo první františkánské společenství (1209).

Sám se na svých apoštolských cestách dostal až do Palestiny, Sýrie a Egypta, kde kázal před sultánem (1219-1220). V Římě se setkal se sv. Dominikem (1221). Ke všemu, co podnikal, si žádal souhlas církevních představených - jako např. když se souhlasem papeže postavil na vrchu Grecciu o Vánocích 1223 první živé jesličky. Poslední léta prožíval v ústraní. Stigmata, která se v samotě na hoře Verně objevila (1224) na jeho těle, připodobnila ho ještě víc Kristu. Krátce nato složil svůj Chvalozpěv všeho tvorstva. Zemřel 3. října 1226. Za svatého byl prohlášen už v roce 1228.

Sám se na svých apoštolských cestách dostal až do Palestiny, Sýrie a Egypta, kde kázal před sultánem (1219-1220). V Římě se setkal se sv. Dominikem (1221). Ke všemu, co podnikal, si žádal souhlas církevních představených - jako např. když se souhlasem papeže postavil na vrchu Grecciu o Vánocích 1223 první živé jesličky. Poslední léta prožíval v ústraní. Stigmata, která se v samotě na hoře Verně objevila (1224) na jeho těle, připodobnila ho ještě víc Kristu. Krátce nato složil svůj Chvalozpěv všeho tvorstva. Zemřel 3. října 1226. Za svatého byl prohlášen už v roce 1228. Je patronem Itálie, ekologů, tkalců.

Tento den je i Světovým dnem zvířat. Netradičně pojednám o dvou čtyřnožcích, z nichž vlk nepatří zrovna mezi ty oblíbené, ale kůň je již dávno príma kamarád!

Vlk (Canis lupus) naprosto není zvíře útočné, nikdy nehonil kočí s jejich povozy a nenapadal ani v tlupách ani sólově vesnice, nesežral starou výměnkářku nebo faráře spěchajícího v noci s posledním pomazáním, ačkoli takové historky patřívaly nezbytně ke každoročním lahůdkám čtenářů novin a dosud se vyprávějí nejen na Balkáně, ale i u nás.

Naši, poměrně malí vlci, i padesátikiloví obři žijící na Sibiři a v Kanadě, jsou v podstatě stejné povahy. Člověku se zdaleka vyhýbají, při setkání s ním panicky prchají a ve spěchu opouštějí jeho stopu, ikdyž jsou hladoví a na lovu v celé smečce. Ozve-li se jejich zlověstné vytí, ostatně takřka jediný akustický projev jejich velmi chudého repertoáru, neznamená to předzvěst útoku, ale doprovod páření, probíhajícího obvykle v únoru. To ovšem chce být vlk sám a člověkem dvojnásob nerušen. Jediný případ, kdy může být člověk vlkem napaden (a nejen vlkem, ale i liškou a všemi psovitými šelmami, například dingem, či kojotem nebo i vlastním milovaným psíkem) je onemocnění zvířete infekční vzteklinou. Ani pak to není napadení v pravém slova smyslu. Choré zvíře se potácí a kouše po všem, co je v dosahu, ať je to kůl, kámen nebo lidské lýtko. Také škody způsobované vlky na zvěři se přeceňují a na vlčí konto se přiživuje všelijaká dvounohá škodná.

Arktičtí vlci si nepovšimnou sobů, pokud mají naději slupnout myš, tvořící od jara do podzimu 90 procent jejich jídelníčku. A pokud uloví kus vysoké, je to většinou jedinec nemocný nebo starý. Hromadné vybíjení vlků a jejich trávení či zabíjení krutými nástrahami je zbytečná a zpozdilá surovost.

Kůň nebyl po celá dlouhá tisíciletí od svého ochočení člověkem používán k tahu nebo orbě. Těžká koňská plemena, vhodná k této práci, vznikla poměrně nedávno, až po vynálezu chomoutu a postroje - v Evropě po 10.století.

Pokud jde o počátky chovu koní, jsme odkázáni jen na dohady - jistě k tomu došlo v oblastech stepních kočovníků kdesi ve střední Asii, kde se kůň stal nejen nepostradatelným dopravním prostředkem, ale i dárcem mléka. tradice rychlých jezdců vrcholila Skyty a Huny v oblastech severně od Černého moře. U Sumerů a Akkadů se zkrocený jízdní kůň objevil na sklonku 3. tisíciletí před naším letopočtem, avšak jen velmi vzácně. ve větším počtu se zde začíná chovat teprve asi od 18.století př.n.l.

Ve starověku sloužil kůň jako jízdní zvíře při lovu a válce (tehdy byl bojovníky některých národů, například Chetitů, zapřahán i do lehkých válečných kolesek). V Římě se uplatňoval při závodech koňských spřežení v arénách. Římská říše měla sice rozvětvenou silniční síť, ale cestovat se po ní mohlo buď na koňském hřbetě nebo ve voze s přípřežím volů či mezků, respektive pěšky, na mezku nebo v nosítkách. Nikdy však ve voze taženém koňmi.

Doporučuji vaší pozornosti stránky ZOO Plzeň a nádherné fotografie na stránce Vlčí sen.