Osmého
srpna je připomínána v křesťanském kalendáři památka na svatého
Dominika, zakladatele Řádu kazatelů (tj. Dominikánů).
Před Dominikovým narozením měla
jeho matka sen, ve kterém viděla malého psa, jak vyskakuje z jejího lůna a
drží v tlamě zapálenou pochodeň, což se vysvětlovalo jako že dítě svým
ohněm zapálí celý svět. Tento sen naznačil, jakým člověkem Dominik
bude: výjimečným kazatelem, který znovu roznítí plamenným slovem svého kázání
lásku, která v lidech chladla, zažene vlky pryč od stáda svým včasným štěkotem, vyburcuje k bdělosti ctností ty,
kteří usnuli ve svých hříších. Rovněž jedné ženě, která ho zvedala
od křtitelnice se zdálo, že Dominik má na svém čele hvězdu, která naplní
celý svět svým světlem.
Domingo de Guzman (sv.
Dominik) se narodil v rozmezí let 1173 až 1175 v kastilské
vesnici Caleruega v rytířské rodině Guzmánů. Jako sedmiletý byl
Dominik poslán ke svému strýci arciknězi, aby jej vyučoval především
gramatiku a latinu. V patnácti letech začíná v Palencii studovat
svobodná umění. Již v době studií se projevila jeho mimořádná láska
k bližním. Dominik se nabídl jako náhrada za chlapce prodaného do
otroctví. Obchodník s otroky byl dojat jeho obětavostí tak, že
propustil oba.
Během
hladomoru - ještě jako student - prodal své knihy a za peníze nasytil chudé.
Řekl: "Odmítám studovat z mrtvých kůží, zatímco lidé umírají
hladem." Podle jeho příkladu se zachovali stejným způsobem i ostatní
muži, kteří měli velkou autoritu.
Po
dokončení studia byl ve čtyřiadvaceti letech vysvěcen na kněze a stal se
kanovníkem reformované kapituly v Osmě. Zde se věnoval službě Bohu především
chórovou modlitbou a životem podle řehole sv. Augustina.
Obrat
v jeho životě způsobily dvě cesty do severního Německa. Ty
podnikl v letech 1203 až 1206 jako průvodce biskupa Diega, kterého král
Alfons VIII.pověřil diplomatickým posláním. V jižní
Francii se setkali s bludaři, v Německu pak s pohanským kočovným
kmenem Kumánů a proto tam chtěli zůstat a hlásat evangelium. Avšak
papež Innocenc III. jim tuto misijní činnost nedovolil a vyzval biskupa
Diega k návratu do diecéze. Na zpáteční cestě se setkali s papežskými
legáty - cisterciáckými opaty - neúspěšně působícími mezi albigenskými.
Dominik i Diego pochopili, v čem spočívá neúspěch papežské mise -
okázalost jejich života byla v příkrém rozporu se slovy, kterými k pohanům
promlouvali.
Zpočátku chodili biskup Diego a
Dominik spolu s papežskými legáty. V chudobě a pokoře, žijící z milodarů
kázali a poučovali posluchače o Pravdě. Roku 1207 biskup Diego zemřel,
papežští legáti se vrátili se do svého kláštera a Dominik zůstal
sám. Pokračoval ve svém úsilí o spásu bludařů a přitom si uvědomoval,
že cíl jenž sleduje, může dosáhnout jedině s pomocí společenství
bratří věnujících se věroučnému kázání a žijícím apoštolským způsobem
života. V dubnu 1215 v Toulouse (Francie) složili do rukou Dominika
řeholní sliby první bratři a v červnu téhož roku byla komunita schválena
diecézním biskupem Fulcem. Dominik se vypravil do Říma, aby získal schválení
Svatého stolce a aktivita řádu nezůstala omezena na jedinou diecézi. Papež
Innocenc III. sice uvítal a podpořil Dominikovo úsilí, ale vzhledem k závěrům
IV.lateránského koncilu nemohl Dominikovi vyhovět. Nicméně mu doporučil
vybrat si některou z řeholí již existujících. Bratři si zvolili řeholi
svatého Augustina a doplnili ji vlastními stanovami, které obsahovaly
pravidla o slibech, společném životě a především o studiu.
Honorius III. - nástupce Innocence III. - předal
Dominikovi 22.prosince 1216 privilegium, které potvrzuje komunitu „U
svatého Romana z Toulouse“ jako řeholní společenství a v papežském
listě z 21.ledna 1217 se poprvé objevuje termín Praedicatores (Kazatelé). Honorius III. v listě
Dominika a jeho bratry nabádá, aby neohroženě kázali evangelium. Dominik však
pokračoval ve svém úsilí překročit hranice toulouské diecéze a posléze
dosáhl toho, že roku 1218 bratřím udělil Honorius III. (spolu s několika
dalšími výsadami) právo kázat po celém světě.
V
následujících letech vznikaly dominikánské kláštery v různých
univerzitních městech a řád rychle nabýval na síle. Od roku 1218, kdy měl
jen něco málo přes dvacet bratří, se do roku 1221 počet členů rozrostl
na 300 řeholníků v 25 klášterech. Kapitula (shromáždění bratří a
nejvyšší zákonodárci) v Bologni roku 1221 rozdělila řád na
jednotlivé správní celky, zvané provincie. S optimismem byly zřízeny
i na územích, kde doposud nebyly žádné kláštery a bratři byli posláni
například do Anglie, Skandinávie, Polska, Maďarska).
Po
skončení kapituly kázal Dominik ještě nějaký čas v severní Itálii,
odkud koncem července dorazil zcela vyčerpán do Boloně. Zde 6.srpna 1221 po
generální zpovědi umírá. Není mu ani padesát let.
S
bratry se loučil slovy: "Neplačte, po smrti vám budu užitečnější než
za živa."
Dne
3.července 1234 jej papež Řehoř IX. svatořečil. Tento světec je nazýván
Učitelem pravdy (Doctor veritatis), Růží trpělivosti (Rosa patientiae),
Slonovinou čistoty (Ebur castitatis), Vodou moudrosti zdarma dané (Aquam
sapientiae propinasti gratis), Kazatelem milosti (Praedicator gratiae).
Svatý
Dominik je patronem krejčích a je vzýván proti krupobití.
Jaký byl
Byl středně velký, jeho ruce byly dlouhé a jemně
utvářené, jeho hlas byl silný, krásný a libozvučný. Tvář byla trochu
narůžovělá, vlasy a vousy měl plavé. Nebyl plešatý neb věnec vlasů
jeho tonzury byl úplný, avšak tu a tam jím prokvétaly šedivé vlasy. Měl
krásné oči. Z jeho čela a z jeho očí vycházela záře, která naplňovala
každého úctou a sympatií. Byl radostný a přístupný, jestliže ho nevzrušil
soucit s bídou člověka.
Nikdo
ho neviděl rozhněvaného, rozrušeného nebo utrápeného při námaze na cestách,
ale byl trpělivý a šťastný ve všech protivenstvích. Když měl nouzi nebo
bratři nedostatek jídla či oblečení, vždy vypadal šťastně. Kacíři se
mu posmívali, podezírali ho, plivali na něho, házeli po něm bláto a jinou
špínu. Jeden toho pak litoval a proto o něm doznal, že na Dominika hodil špínu
a na záda mu připevnil slámu, aby ho zesměšnil. Jako by to vše ještě
nestačilo, umlouvali se na toho spravedlivého, dělali mu nástrahy, aby ho
usmrtili. Ale voják Kristův si z toho ve své ušlechtilé víře nic nedělal
a řekl lidem, kteří mu usilovali o život: "Nejsem hoden mučednictví,
ještě jsem si nezasloužil takovou smrt." Když jednou přecházel kolem
místa, kde tušil, že se skrývají a čekají na něho, nejen šel vpřed, úplně
beze strachu, ale vesele si zpíval.
Odvrhnul
lákadla zhýralého světa, aby mohl žít v nevinnosti. Do konce života si
uchránil slávu panictví, nedotčeného pro Pána, který miluje čistotu. Nabádal
bratry, aby se vyhýbali společnosti pochybných žen.
Ať
už byl nemocen nebo zdráv vždy pozoruhodně a přísně zachovával řeholní
pravidla a řádový půst.
Byl
šťastný, milý, trpělivý, veselý, soucitný, byl těšitelem bratří. Když
viděl, že se některý z bratří nějakým způsobem provinil, přešel to a
dělal, že to nevidí. Později, naprosto klidný, oslovil ho konejšivými
slovy a řekl mu: "Bratře udělal jsi chybu - čiň pokání.“
Jestliže
ho od toho nezdrželo něco důležitého, měl každý den ke svým bratřím kázání
nebo promluvu. Přitom mnoho plakal a rozplakal i posluchače.
Byl
výjimečným nadšencem pro zachovávání přísnějších řádových
zvyklostí, byl velkým vyznavačem chudoby jak v jídle, tak v oblékání či
zdobení církevních rouch, včetně domů i kostelů.
Během
poslední nemoci bratra Dominika (při níž zemřel) byli bratři shromážděni
kolem něj a plakali. Bratr Dominik
řekl: "Neplačte, neboť vám budu mnohem užitečnější tam, kam odcházím,
než jsem byl zde." Jeden z bratří se ho zeptal: "Otče, kde máme
pohřbít tvé tělo?" Odpověděl: "Pod nohama mých bratří."
Když se smrt již blížila, řekl ještě svým bratřím: "Připravte
se!"
Oni
šli, a zatímco doporučovali jeho duši Bohu, on pozdvihl ruce k nebi odevzdal
svého ducha.
Zanechal bratrům dědictví ne
pozemských peněz, ale nebeské milosti. Jeho poslední vůlí bylo, aby měli
lásku, aby si uchovali pokoru a zachovávali dobrovolnou chudobu.
Řád bratří kazatelů, který
vznikl ve 13. století, od svého počátku byl spojen se silným působením na
široký okruh tehdejšího obyvatelstva. Není proto nikterak překvapující,
že se podobně, jako v případě františkánů, okolo řádových klášterů
postupně vytváří a usazuje specifické společenství spolupracovníků, kteří
přesto, že žijí svoje povolání ve světě, cítí se být osloveni duchem
a ideálem kazatelského řádu. Tak byla oslovena i paní Zdislava (svatá
Zdislava), jež se stala dominikánskou
terciářkou. Spolu s manželem pozvala řád Dominikánů na
Lemberské panství a založili
pro ně v Jablonném a v Turnově kláštery
a chrámy.
zpět na stránky Rok na planetě
Zemi
VEZA