My tři králové ... a není to málo?

"Na čem pracujete, doktore Čechove?", ptá se Jára Cimrman ve filmu Cimrman ležící, spící. "Píšu Dvě sestry", odpovídá Čechov z březového altánku. A Jára na to - "A není to málo, Antone Pavloviči?". Tak tato scéna se mi vybavila, když jsem se poprvé seznámil s legendou o čtvrtém králi.

Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se:  „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ “

(Mt 2, 1–12)

Všichni známe biblický příběh, převzatý z Matoušova evangelia, ve kterém figurují tři mudrci přicházející od Východu, tradičně označovaní jako Tři králové. Putují za Betlémskou hvězdou, aby navštívili právě narozeného Ježíše Krista a předali mu své dary -  zlato, kadidlo a myrhu. Jenže ... vypadá to, že "králové" byli ve skutečnosti čtyři. Existuje jedna ne příliš stará legenda, kterou zpracoval americký spisovatel Henry van Dyke, a ta vypráví o tom, že se známou trojicí měl putovat ještě Artaban, mudrc z perského města Ekbatanu.

Artaban ... vzpomínáte si na film Fantomas kontra Scotland Yard? Tam se přece takto jmenoval pes převlečený za lišku, který měl při honu zmást některé lovce a dovést je do Fantomasovy pasti ...

Mudrc Artaban pochopil ze svých snů, že se chystá něco velkého a začal se chystal na cestu. Prodal všechen svůj majetek a za stržený peníz koupil rubín, safír a perlu, aby jimi uctil narozeného Krále králů. A také on uviděl Betlémskou hvězdu ...

Daleko nad východní plání se jako jezero rozprostíral bílý opar. Ale tam, kde západní obzor vroubily vzdálené vrcholky Zagrosu, byla obloha jasná. Jupiter a Saturn se k sobě přibližovaly jako záblesky mihotavých plamenů, chystajících se splynout v jeden.

Jak je Artaban pozoroval, hle! z temnoty pod nimi se zrodila azurová jiskra, obklopená prstencem purpurového třpytu, který přes žlutou a oranžovou přecházel až do bílé záře. Nepatrná a nekonečně vzdálená, avšak naprosto dokonalá, chvěla se na té obrovské nebeské klenbě, jako kdyby se v mudrcových prsou smísily ony tři klenoty a proměnily se v živé srdce světla.

Sklonil hlavu. Čelo ukryl v dlaních. "To je znamení," řekl. "Král přichází a já půjdu, abych se s ním setkal."

Artaban sedl na koně a vydal se na místo, kde se měl sejít s Kašparem, Melicharem a Baltazarem. Cesta mu měla trvat deset dní. Poslední den, jen kousek od cíle, narazil na zuboženého vyhnance, Žida.  Protože jako každý mudrc byl i Artaban léčitelem, podařilo se mu vrátit umírajícímu poutníkovi  život. Pak podle legendy ...

Žid slavnostně pozvedl svou chvějící se ruku k nebi. "Ať tedy Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův požehná a přispěje svou pomocí pouti milosrdného a kéž jej přivede v pokoji k jeho vytouženému cíli. Ale počkej; nemám nic, čím bych se ti odvděčil - jen tolik: mohu ti říci, kde hledat mesiáše. Neboť naši proroci pravili, že se má narodit ne v Jeruzalémě,nýbrž v judském Betlémě. Kéž tě Pán bezpečně přivede na ono místo, protože jsi měl soucit s ubohým."

Svým milosrdným skutkem však Artaban zmeškal společný začátek cesty. Na místě, kde se měl setkat se třemi ostatními mudrci, nalezl již jen vzkaz, že na něj dále nemohli čekat a do pouště se vydali bez něj.

Artaban musel rychle vybavit se na cestu pouští. To ho stálo safír, který měl býti darem pro Krále králů. Dlouho pak putoval písečnými dunami, ve dne horkými a v noci mrazivými, až zcela vyčerpán dorazil do Betléma.

V Betlémě se od ženy, ve jejímž  domě se ubytoval dozvěděl, že tři mudrci na místo dorazili pouhé tři dny před ním. Ale mladá rodina, kterou hledá, odjela pak ve spěchu do Egypta.

... vyprávěla mu o cizincích z Dálného východu, kteří se ve vesnici objevili před třemi dny, a o tom, jak říkali, že je hvězda dovedla na místo, kde přebývá Josef Nazaretský se svou ženou a novorozenětem, a jak složili dítěti poklonu a věnovali mu mnoho vzácných darů. "Poutníci však opět zmizeli," pokračovala, "tak náhle, jak se objevili. Neobvyklost jejich návštěvy v nás vzbudila obavy. Nechápali jsme ji. Ten muž z Nazareta ještě téže noci vzal dítě a ženu a tajně uprchl, a říká se, že odešli až do dalekého Egypta. Od té doby nad vesnicí visí jakési kouzlo, jakoby něco zlého. Říká se, že z Jeruzaléma přicházejí římští vojáci, aby od nás vymáhali nové daně, a muži vyhnali stáda opět vysoko do hor, aby jim unikli."

Vzápětí byl Artaban svědkem, jak do Betléma vtrhla Herodova garda a zabíjela všechny malé chlapce. Artaban podplatil svým rubínem jejich kapitána a zachránil tak před jistou smrtí synka ženy, která mu poskytla útulek a poradila, kudy dál. Artaban se přemýšlel pak o tom, jak pro člověka obětoval to, co bylo původně určené Bohu.

V Egyptě Artaban po léta pátral po stopách rodiny z Betléma. Uplynulo třiatřicet let, ale stále se nedobral svého cíle. Věděl jen, že Krále má hledat mezi chudými a prostými lidmi a ne mezi nadutými zbohatlíky.

Artaban zestárl, dlouhé hledání jej vyčerpalo a on se rozhodl ještě jednou vrátit do Jeruzaléma. Nevěděl, kudy dál. Cíl jeho pouti se mu ztratil, i když věděl, že celý život dělal den za dnem vše pro to, aby ho dosáhl. Když vstoupil do Jeruzaléma, ucítil všude kolem zvláštní neklid a napětí. Všichni kamsi spěchali a on se od nich dozvěděl, že jdou na vrch Golgotu, kde mají být popraveni dva zločinci a s nimi jakýsi Ježíš Nazaretský, který vykonal mezi lidmi mnoho dobrého.

Artaban vycítil, že dosáhl svého cíle. Že je to on, Ježíš, koho hledá a za kterým se vydal před třiatřiceti lety do Betléma. Chtěl nabídnout  za jeho život drahocennou perlu, ta byla z drahých kamenů, se kterými se vydal na cestu poslední, ale nejcennější. A tak spěchal na místo popravy. Cestou se střetl se skupinou vojáků, vlekoucí mladou dívku, kterou chtěli prodat do otroctví za dluhy jejího otce. Artaban se nedokázal ubránit soucitu a perlou vykoupil dívčinu svobodu.

V té chvíli se země zachvěla a nastalo velké zemětřesení ... Artaban pochopil, že Ježíš Nazaretský právě umírá. 

Legenda konči ...

Zemětřesení propuká plnou silou a všude kolem z budov padají kameny. Vojáci křičí a utíkají v hrůze. Zachráněná dívka se krčí se vedle Artabana…

Artaban přemýšlí ...
"Ztratil jsem i poslední dar pro krále. Můj cíl je ztracen a já jsem prohrál… Ale jsem si jist, že bych kdykoliv jednal stejně. Dělal jsem to nejlepší, co jsem mohl."

Na Artabana v té chvíli dopadne dlaždice ze střechy, udeří ho do spánku, on krvácí a umírá. V tu chvíli slyší ve svém nitru hlas:
"Pojď, požehnaný mého Otce, ujmi se království, které je pro tebe připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dal jsi mi jíst, žíznil jsem, a dal jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujal ses mě, byl jsem nahý, a oblékl jsi mě, byl jsem nemocen, a navštívil jsi mě, byl jsem ve vězení, a přišel jsi za mnou.“

Artaban je udiven a říká:
"Tak to není, můj pane! Neboť kdy jsem tě viděl hladového a nasytil jsem tě. Nebo žíznivého a dal jsem ti pít? Kdy jsem tě viděl jako pocestného a ujal se tě. Nebo nahého a oblékl jsem tě? Kdy jsem tě viděl nemocného nebo uvězněného a přišel jsem za tebou? Třiatřicet let jsem tě hledal; ale nikdy jsem nespatřil tvou tvář, ani neprokázal službu, můj Králi!

Hlas mu odpovídá:
„Amen, pravím ti, cokoli jsi učinil jednomu z mých nepatrných bratří, mně jsi učinil!“

Artaban umírá s úsměvem:
"Přece jsi mé klenoty tedy přijal! Nakonec jsem tě tedy přeci jen našel!"

Henry Van Dyke (1852 - 1933)

Henry va Dyke byl americký spisovatel, pedagog a duchovní. Narodil se 10. listopadu v Pensylvánii. Vystudoval Princetonskou univerzitu a teologický seminář. Byl profesorem na Princetonské univerzitě v letech 1899-1923. V letech 1908-1909 byl lektorem na univerzitě v Paříži. V roce 1913 se stal velvyslancem v Nizozemí a v Lucembursku. Byl jmenovám do Americké akademie umění a literatury a dosáhl mnoha dalších vyznamenání.

A jak to bylo se Třemi králi?

(Následující text je převzat z Wikipedie)

Podle legendy byli tři mudrci či mágové z bible pohané, hvězdopravci zřejmě z Persie, babylonští kněží kultu Zarathursty. Jejich znalost pohybů hvězd a pozornost vůči nim je spojována s proroctvím z knihy Numeri, kde Balaám předpovídá, že z rodu Jákobova vyjde hvězda, nový král Izraele.

„ Králové Taršíše a ostrovů přinesou dary, budou odvádět daň králové Šeby a Seby. “

(Žalm 72, 10 ČEP )

V evangelním příběhu samotném není řeč ani o králích, ani o jejich počtu. Poprvé se o třech mudrcích zmiňuje církevní spisovatel Órigenés na počátku 3. století, který počet tří zřejmě vyvozuje z počtu darů, které Ježíši přinášejí. Označení králové se pak objevuje až v 6. století u sv. Caesaria z Arles (pravděpodobně podle zmínky v 72. žalmu). Počet mudrců však v jednotlivých výkladech kolísal od počtu dvou až čtyři v západní církvi po dvanáct ve východní. Jmen Kašpar, Melichar a Baltazar se jim dostává zřejmě až v lidových vyprávěních v 7. století, jsou napsána také na fresce v Raveně datované po roce 560 po Kristu. Prvním, u koho se tato jména spolehlivě objevují, je kancléř pařížské Sorbonny ve 12. století, Petr Comestor.

Středověk je také obdobím, kdy byly těmto jménům přiřazeny jednotlivé dary. Tyto tři dary měly také představovat veškerou hmotu, neboť zastupují veškerá v té době známá skupenství. Jednotliví králové pak podle různých výkladů představují všechna období lidského života; na scénách klanění Tří králů je jeden z nich zobrazován jako mladík, druhý jako muž a poslední jako stařec.

Tři králové nebyli nikdy oficiálně svatořečeni, avšak jsou uctíváni jako patroni poutníků a hříšníků. Ostatky svatých Tří králů podle legendy nalezla svatá Helena, která je přivezla do Konstantinopole a později darovala milánskému biskupovi. Po dobytí Milána roku 1158 císařem Fridrichem Barbarossou kolínský arcibiskup Rainald z Dasselu převezl tyto ostatky do Kolína nad Rýnem, kde je uložil do chrámového pokladu kostela sv. Petra. Ostatky Tří králů se staly místem úcty mnoha poutníků, jeden z významných zlatotepců Mikuláš z Verdunu pro ně zhotovil relikviář ze vzácných materiálů. Od roku 1948 je tento relikviář umístěn v centrální gotické lodi před hlavním oltářem kolínského dómu.