Beránek boží

Úryvky z posledních dnů života Spasitele.

Krev ze zabitých jehňat si kněží předávali v hlubokých hliněných nádobách. Dlouhý řetězec mužů s červenými třásněmi na lemu šatů se táhl z nádvoří až ke stupňům oltáře. Monotónní zpěvy levitů určovaly pravidelný rytmus pohybu rukou.
Pach krve se mísil s vůní kadidel, což mnozí ze služebníků Chrámu snášeli s obtížemi. V chodbách a ochozech svatyně však byli připraveni další. K vystřídání těch, co zemdleli či dokonce omdleli. Oběť beránka byl složitý rituál a vyžadoval přesnou souhru všech účastníků.
I proto se přeci platí chrámová daň! - rozčiloval se v duchu velekněz, který obřadu přihlížel skryt za babylonským závěsem ve dveřích svatyně. Co si ten Galilejský myslí? Kdybych mu ukázal účty za loňský pesach, nevěřil by. A ani by ho nezajímaly, uvědomil si. Je to přece jen prosťáček, tesař. Ovšem nebezpečný. Lidé mu prý i dnes naslouchali s nadšením. Snad proto že mluví jejich jazykem? Tak, jak jsou zvyklí mluvit sami? Růže, která vyrostla ze špinavé dlažby...to chápu, že trhovkyně dojalo. Však uvidíme, jaká slova ti přijdou na jazyk, až budeš mluvit před synedriem. Mesiáši chudých!
Jeden z kněží zase omdlel. Přímo na stupních oltáře!
Nádvoří je dosud plné poutníků. Annáš rozhodl obezřetně, když přikázal strážím, aby Galilejského zatkly až po setmění. Vytáhnou jej přímo od slavnostního hodu. Prý je prvorozený, beránek! Pomyslel si vtipně. Pak však zneklidněl. Tento způsob žertování je nevhodný i pro velekněze.

Do ticha, které nastalo, zněl žalm ze spodní světnice, kde hrnčířova rodina slavila beránka. Jehněčí pečeně voněla na schodišti i dole v předsíni. Dveře domu byly zastrčené na petlici. Kdo je za mnou zavře? - proniklo Jochovi do rozbouřené mysli. A tak zaklepal na místnost, z které se ozýval zpěv žalmů.
Mistr mě někam poslal - vysvětlil udivenému hrnčíři. Dnes v noci se již nevrátím. Zavři za mnou!
Klopýtal tmavou ulicí, nad kterou se snášel pach pečených beránků. Jen si oslavujte, nebožáci, když myslíte, že máte co! - myslel si. Jste směšní s těmi svými zvyky! Nesnáším to! Nikdy jsem to neměl rád, ale teď to nenávidím. I Jeho! Je to zrádce! Největší zrádce, jakého znám. Nejdřív si vyvolí Svůj lid, vyučuje ho, poučuje, vede a pak...si umře! A nechá nás Římanům! A synedriu! A farizejům!

Olej v lampách ubýval a když učedníci s Mistrem otevřeli poslední amforu vína dozněly v přízemí žalmy. Nechci spát v tomhle domě, uvědomila si Miriam. Je jistě prokletý, když se tu Jocha rouhal. Odejděme zas na Olivovou horu! Pod náš strom, Ješuo - zašeptala. Proč ne.

Přišli jste v noci! Jako na zloděje! - volal Ješua a sbíhal ze svahu k jeskyni. Vojáci překvapeně stanuli. On však vnímal jen Jochu. Bývalý voják klečel v předchýlení, mezi prsty přitisknutými k hrudi mu stékala krev.

Proč jste mě nezatkli v Chrámu, zbabělci? - křičel Ješua. Chodil jsem tam denně! A pak přiklekl k Jochovi a horečnatě ho objal kolem ramen. Bratře! Neboj se Jocho. Ta rána není smrtelná! Věřil.

Ale on chtěl, aby byla. Zradil jsem tě! Tvůj věrný pes přišel pozdě... A pak ztratil vědomí.

Co stojíte jako solné sloupy? - zuřil velitel. Zatkněte ho!

Je to Mesiáš! - vykřikl Jan.

V té chvíli vyšli učedníci z jeskyně. Slyšel jejich kroky, někdo z nich plakal.
Dovolil, aby ho odvedli. Pak vojáci našli v údolí schovaného učedníka Lebu a zajali ho jako svědka. Vedli je ulicí kolem hrnčířova domu. Okenice byly tmavé, olej v lampách už dohořel v té dlouhé noci. Ješua zvedl hlavu k nebi. Hvězdy svítily jasně, avšak vítr od Solného moře byl chladivý.
V nádvoří veleknězova paláce hořel oheň. Služebnictvo pálilo zbytky jehňat.
Annáš přitiskl dlaň na rozhoupaný žaludek. Jehněčí pečeně mu letos nechutnala. Stál u okna a hleděl na nádvoří k ohni. Který z těch dvou to je?
Ten vlevo, řekl velitel. Představoval jsem si tě mohutnějšího, tesaři! - pomyslel si posměšně velekněz. Ovšem Mesiáš nemusí být statný, jeho síla nespočívá v pažích, ale...v podpoře synedria!

Učedníci se vrátili na Olivovou horu. Už svítá - zašeptal Jakub, když se na chvíli zastavil. Poznáš ten strom?
Jan se pátravě rozhlédl. Věděl jen, že to byl starý strom s rozpraskaným kmenem. Snad tatáž oliva, pod kterou předtím zastihl Ješuu s...jeho ženou Miriam. Takových stromů tu však byly desítky, sta...
Nemůže to být daleko, mínil Jakub. Po chvíli uviděl hromádku přelámaných větví. Někde tady! - vydechl a s nadějí se rozhlédl. A pak už jenom zvedl ruku. Oliva, kterou hledali, stála sotva pět loktů od stezky. Ve slehlé trávě pod ní se dosud matněla kaluž krve. Muž, který zapřel Boha, visel na spodní větvi. Řemen mu držel hlavu jen v mírném předchýlení. Otevřené oči nehnutě zírali k Městu.
I Jan se bezděky ohlédl tím směrem. Nad tmavou siluetou Chrámu už nebe růžovělo.

Ty jsi ten galilejský Mistr? - oslovil Ješuu velekněz.
Mlčky přikývl.
Jen Mistr? Nebo snad něco víc? - prohlížel si jej.
Jsem taky tesař - řekl Ješua.
Na to se neptám! Chci vědět a tato rada též, z jakého pověření jsi mluvil v Chrámu. Kdo ti přikázal rušit Mojžíše a slibovat lidem novou Smlouvu?
Neruším Mojžíše. Chci jej završit. Jak bylo předpovězeno.
Jsi snad z Davidova rodu?
Stejně jako ty, odpověděl mu.
Kaifáš se zachvěl. Odkud ví, že nejsem?
A ty myslíš, že to stačí?
K čemu?
K tomu, aby ses pokládal za...toho, kdo má přijít!
Přišel jsem - pokrčil rameny Ješua. Vyčistil jsem Chrám od těch kupčíků. A promluvil jsem o nové Smlouvě.
Přijít a promluvit nestačí! - zvolal se svého křesla Annáš. Smlouva musí být stvrzena, jsi-li ten Mesiáš!
Bude stvrzena - řekl Ješua. Jsem-li Mesiáš, dodal tiše.
Mesiáš by se nerouhal, řekl Kaifáš. Nevyhrožoval by stržením Chrámu jako ty, tesaři!
Kdy jsi to ode mne slyšel? - hájil se Ješua. Nechci Chrám zbořit. Jen vyčistit a tím obnovit. Aby se znovu stal Domem motliteb! Přístřeším pro všechny, kdo věří, že pokáním lze narodit se znovu.
Nelze se narodit znovu - okřikl jej velekněz. To je falešná víra. Kdo ti ji vnukl, tesaři?
Ten, který mi otevřel srdce.

Sál, do kterého ho přivedli, měl mozaikovou podlahu. Zvedl oči k honosnému křeslu. Muž, který na něm seděl měl přimhouřené oči, z nádobky upíjel horký nápoj.
Ty mluvíš řecky? - optal se prokurátor.
Přikývl.
Prý jsi rebel, Synedrium tě viní, že jsi osnoval spiknutí proti římské moci. Je to pravda?
Odpověz! Je to pravda, že se chceš stát králem této provincie? Mluvils o tom prý v Chrámu!
Mluvil jsem o Božím království. A v něm už panovníka máme.
Kde je to království? V Judeji? Nebo v Galileji ? - tázal se Pilát.
Mýlíš se - povzdechl unaveně Ješua. Boží království nemá hranice. Je to krajina našich duší.
Mluví jako řecký  filosof - pomyslel si Pilát
Máš ženu Galilejský? - zeptal se.
Ješua se zachvěl. Proč se ptá? Aby ji mohl taky zatknout, jako rukojmí? Ale nedokázal říci ne.
Co je ti potom, Piláte z Pontu?
On se mne nebojí! Uvědomil si užasle prokurátor.
Mluv se mnou zdvořile. Nevíš, že tě můžu nechat zabít?
Vím. Čekám na to.
Čekáš? - usmál se Pilát. Už jsi někdy viděl smrt na kříži?
Viděl, kdysi v Galileji.
Dám Galilejského zbičovat - křikl Pilát k davu. Snad je to obměkčí. Pohled na krev je snad dojme a upustí od svého požadavku. Snažím se toho proroka zachránit...
Sundejte mu tuniku - zaslechl, když vstoupili do služebního dvora.
Kolik je ti let - zeptal se voják, když mu přivazoval ruce.
Dvacet osm.
Dvacet osm ran!
Do krve nebo až do masa?
Do krve!
Počítej si proroku!
Krev nestírejte! Prokurátor chce, aby ho ti křiklouni viděli zdeptaného.

Vidíte toho muže? - vykřikl prokurátor. Dal jsem ho zbičoval, ačkoliv na něm neshledávám vinu!
Nachlemtej se toho pohledu chátro! A pak zalez do svých děr.
Ukřižuj! Ukřižuj! Ukřižuj! - přerušil jeho myšlenky křik davu. Jsou jako posedlí, pomyslel si znechuceně.
Ten člověk je bez viny - nadechl se znova prokurátor. Domluvit ho však nenechali...kolik jim asi za to velekněz zaplatí?
Koho tedy mám propustit? - zvolal Pilát.
Barabáše! Pusť Barabáše! Barabáše!
To jméno už jsem dnes slyšel - pomyslel si Ješua.
Nepřesvědčili jste mne, že tento muž je vinen! - zvolal rozechvěle prokurátor a zatínal prsty do pískovce.
Znovu to důrazně opakuji. Chcete-li však jeho smrt, máte ji tedy mít. Jeho krev padne na vaše hlavy. Já si myji ruce!
Zástup přivítal jeho rozhodnutí s jásotem, jen ti u brány poklekli.
Nemodlete se! - vykřikl Ješua. On vás neslyší!
Ale jeho hlas k nim nedolehl.

Odsoudil ho! - vykřikl ve dveřích Zadab. Budou ho křižovat. Teď hned!
Pojďme - povzdechl Nikodém. Vstaň Josefe. Chovej se jako muž!
Muž který zabil proroka? Zašeptal esejec.
Tys ho nezabil!
Ne? Nebýt mě, nepřišel by do Jeruzaléma.
Rozhodl se sám. Není to tvoje vina!

Zatím je připravte. I ty dva druhé. Dejte jim napít octa.
Nechci ocet - řekl Ješua.
To kvůli otupění - vysvětlil mu voják.
Vím. Nechci to.
Sundal odsouzenému plášť z ramen a křikl, aby přinesli vědro a houbu.
Proč jsi tehdy vypouštěl ty chrámové holubice? - zeptal se, když si Ješua se zaťatými zuby omýval hruď.
Bůh nepotřebuje oběti. Nepotřebuje nic. Odešel.
A ty si nepřipadáš jako oběť? - napadlo Filipa.
Neumím ti odpovědět. Potřebuji o tom ještě přemýšlet.
No to už moc času nemáš - pomyslel si. Prorokem bych tedy být nechtěl! Ale ani Pilátem.

Břevna kříže nebyla ohoblovaná. To jste si ani nedali práci najít v Jeruzalémě tesaře? - pomyslel si Ješua. Ale jsou to silná břevna, ta na ramenou neunesu. Budu muset jít v předklonu. Odejdi Miriam! Nechci, abys mě viděla s křížem na zádech.
Ale setník rozhodl jinak. Naložte kříže do vozu! Čas pokročil. Čím dřív tam budeme, tím dřív to skončí. Nechceme přece na Golgotě trávit i noc.
Dali jste jim ocet?
Galilejský chtěl jenom vodu.
Neměl jsi odmítat Mistře, zaslechl za svými zády aramejsky.

Hospodin ho nenechá umřít, vždyť je to Mesiáš! - ujišťoval je Leba. Nechá! - věděla. On nás opustil. Už dávno. Jocha to poznal, proto se pak zabil. Nechtěl žít bez Hospodina.
Kefo, odveď učedníky zpátky do Betanie. Nedopustím, aby jej viděli s křížem na ramenou. On by to nechtěl!
Ne! My ho neopustíme! - křičel Leba.
Udělej co říkám bratře. Prosím tě o to!
Pojďme. Vrátíme se. S Miriam zůstane jen Jogli, ten není jeho učedník a Jan. Vy ostatní pojďte. Zajdeme na Olivovou horu. K Jochovu hrobu. Tam se budeme modlit.
Ale ke komu? - podivila se Miriam.

Kříže na voze drnčely, kola skřípěla po kamenité stezce, dav po obou stranách výsměšně křičel. Tři odsouzení mlčeli, šli těsně za sebou, s rukama spoutanýma. Setník s dvaceti dalšími muži kráčeli hned za nimi. Pak už jen řídký zástup těch, kteří nepřestali věřit, že Galilejský je ten Mesiáš. A že se stanou svědky zázraku. My u toho budeme, až Jeho trestající dlaň rozdrtí nepřítele Izraele, pozvedne Svého syna a ve slávě jej uvede na Sion!

Jestli se chceš pomodlit, udělej to - zaslechl setníka.
Ke komu? - zavrtěl hlavou a pak už jen chvatně svlékl tuniku. Vojáci ho položili na neohoblovaná břevna kříže. Ted přijde ta nejhorší chvíle, věděl. Nebudu křičet, já nebudu! Roztáhl dlaně.
Povol lokty! - sykl pobočník setníka a sáhl po provaze.
Nemají hřeby! Vážou je provazy, Miriam.
I jeho?
Všechny tři - zašeptal Jan.

Břevno zapraštělo, když mu vyvrátili předloktí a tahem omotali provazy kolem paží a zápěstí.
Pak ještě nohy.
Má jemnou kůži, povšiml si Filip, když mu přetrhl řemínky sandálů. Žádný gladiátor to tedy není.
Dejte jim ještě napít, přikázal Kornélius.
Ješua ucítil na rtech pramínek vymačkaný z houby. Voda, myrha a ocet. Nechci. Můj čas se završuje. Musím ještě přemýšlet. A oni nevědí, že je to smlouva mezi lidmi!
Při zvedání kříže však zapomněl, o čem chtěl přemýšlet. Muž nalevo křičel bolestí. Ten napravo proklínal Piláta.
Když se kříž přestal zachvívat a vojáci poodstoupili, otevřel oči.
Jak je ti, mesiáši? - zaslechl posměšné.
Mlč, farizeji! Ozvala se jakási žena. Ani utrpení tě nedojme?
Ty sis myslel, že jsi Mesiáš? Zachraptěl odsouzený napravo.
Nevím, je to dávno...
Neposmívej se mu! - zasténal druhý muž. Na rozdíl od nás on je nevinný!

Hodíme si kostky o tu jeho tuniku, navrhl jeden z vojáků. Je nová, krev se dá vyprat.
Nech ji ležet, poručil setník.
Máš žízeň, Galilejský?
Ale Ješua ho neslyšel.
Kdo jim odpustí jejich viny, když ne ty? Koho budou milovat z celé duše, z celé mysli a z celé síly, když ne Tebe? V jakém jménu ponesou to světlo, když ne v Tvém. Nemůžeš se vrátit, pane? Oni nedokážou žít bez Tebe. Na to je ještě brzy. Proč jsi nás opustil?
Zemdlel jsi? Ochabla Tvoje vůle, jako teď moje paže? Ztratil jsi dech, jako já ho ztrácím? Omrzelo Tě odpouštět?

Křtitel to měl lehčí. Co je stětí proti tomuhle. Proč jim nepřerazí nohy, aby se prověsili a udusili?
Ješuo! Mistře! - pozvedl oči Jan. Řekls nám, že jsme sůl země. Na tom kopci u Betsaidy. Nesmíme ztratit svou slanost... Ale jak, když ty už s námi nebudeš?

Lidé, kteří ještě ráno křičeli: Ukřižuj! poklekli. Ikdyž je to nepřítel velekněze, je to statečný muž!
Slunce už klesalo k západu.

Já jsem s Tebou nechtěl bojovat, Pane. Chtěl jsem jen sloužit. Tobě i jim. To je málo? Proč potřebuješ vidět poražené? Pokora srdce přece nevyvěrá ze strachu. To láska je moje světlo, které tma nepohltí. A strach je ta tma.

Už to moc bolí, ale nechci křičet...
Žízním - zasténal. Kornelius namočil houbu do vědra a pak ji kapající nabodl na yzopovou větev.
Napij se pořádně, Galilejský! - přál si a zvedl houbu k jeho tváři, spálené sluncem a mokré potem. První doušek mu jen zchladil rozkousané rty, pak pocítil svíravou hořkost. To už je chuť smrti?
V té chvíli Ješua vykřikl, řecky: Odejdi Miriam! Dokud...ještě žiju. Nechci, abys na mě vzpomínala jako... na mrtvolu na kříži!
Odveď mne, Jogli. Jane!
Štěrbinami zanícených očí viděl, jak ji učedníci vedou podél shromáždění. Světlé šaty se v odlesku zapadajícího slunce zbarvily do růžova.
Víš, co jsem si přál, když padala hvězda? Hlava mu klesla na rameno.
Je mrtvý - řekl Filip a zvedl kopí.
Ne - zachroptěl Kornelius.
Dělá se to!
Ne vždy. Mě se to příčí, bodat do mrtvého.
Máš pravdu, nejsme barbaři!
Je mrtvý - vykřikla žena v zástupu. Modleme se!

Jan se ohlédl. A zastavil Miriam...
On už nám umřel!
Umřel? - neotočila se, hleděla na město Jeruzalém. Po ulicích chodili lidé...
Můžeme se tam vrátit, nabídl jí Jogli.
Vraťte se. A hlídejte ho! Já musím na tržiště koupit vonné masti.
Tržiště je uzavřené Miriam. Je večer. Začíná sobota.
Ale musíme ho pohřbít - vykřikla.
Zastavil se u nich Filip.
Smíme ho pohřbít?
O to už žádali nějací muži ze synedria.
Byl to náš Mistr! - vykřikl Jan. Ne jejich. Oni ho dali zabít!
Tihle jistě ne, klidnil ho voják. Mají k němu úctu. To se pozná. I hrob mu darovali. Nový, vtesaný do skály. Váš Mistr může být rád...
Kde je ten hrob?
Zachvěla se.

Žebřík! Přikázal Kornelius.
Nepodetnem raději ten kříž? Bude to rychlejší!
Dělej co říkám!
A co ti druzí dva?
Přeražte jim nohy. Chci už to skončit. Stmívá se. A zvedá se vítr... Hněvá se snad bůh? Byl Galilejský skutečně jeho prorok? Pak jsi ho měl zachránit! Já jsem jen římský voják! Zkrátil jsem mu to utrpení aspoň o hodinu! Víc jsem nemohl udělat. Přísahám.

Sundám ho sám. Proč ne, pomyslel si, když stoupal na příčky žebříku. Ty jsi mě vyléčil, Galilejský a já jsem ti urychlil smrt. Není to totéž, uznal zamračeně. Ale není to ani protiklad. A pak už přeťal dýkou provazy zařízlé do levého zápěstí. Pramínek krve mu skápl na předloktí. Krev se dá umýt. Každá krev.
A teď vydrž! - přikázal mrtvému. A seskočil na zem. Druzí dva odsouzení ještě chroptěli. Ale dav už se rozcházel a ani vojáci se o umírající nezajímali.
Uvolněte mu nohy! - křikl, když přesekl provazové smyčky na druhém zápěstí. Pak zachytil to ještě vláčné tělo a na ramenou je snesl dolů. Když ho položil na zem, vojáci se rozestoupili. Zbabělci!
Kde jsou ti Židé, co ho chtěli pohřbít? Tři muži se zdráhavě přiblížili. Tady ho máte, proroka! - zavrčel. Zabalte si ho! A odneste!
Kde je ta žena?
Seděla na svahu úvozu, hlavu opřenou o rameno učedníka. Proč si dnes vzala světlé šaty? Asi to chtěl. Ohlédl se. Židé už Galilejského zavinuli do pruhu plátna.
Pak si povšiml bílé hromádky u svých nohou. Jeho tunika. S povzdechem se pro ni shýbl. Ale Židé už mrtvého přenášeli k hrobce.
Mám ji snad donést jí? Ale to se nehodí a Galilejský by to jistě nechtěl.
Odhodil zkrvavený šat a křikl do tmy: Podetněte kříže!

Položte ho na zem - zašeptal Josef, musíme odvalit ten kámen. Ale ani čtvery napjaté paže s kamenem nepohnuly. Požádáme vojáky. Ne! Dokážeme to sami! Nebudeme žádat jeho vrahy! Josef se kousl do rtů: Dej mi sílu, Pane! Už naposled. Chci ještě pohřbít toho nevinného! Dej mi sílu!
A pak se kámen se zaskřípěním pohnul. Odvalil se o loket, o dva. To stačí. Musíme ho zase přisunout.

Vyšly hvězdy. Proč jsi ho nezachránil Pane? Vždyť Galilejský se neprovinil ničím. Je oběť prorockých slibů. Odkdy je víra hřích? - šeptal Josef. Pohlédl na nehybnou tvář. Vousy byly ještě vlhké potem. Jedna z Josefových slz dopadla Galilejskému přímo na rozkousaná ústa. V tom se rty zachvěly. Esejec vykřikl.
Co se stalo?
Já... nevím?
S bázní se dotkl Ješuova čela. Nebylo studené! Se zatajeným dechem přesunul dlaň na jeho hrdlo. Po chvíli ucítil jemnou odezvu.
On není mrtvý! Vykřikl. Cítím tep jeho krve!
Není mrtvý! Neumřel na kříži! Potřebuju světlo. A čistou vodu! My ho zachráníme. Děkuji ti, Pane!
Tady ho nemůžeme zachraňovat, musíme ho přenést někam dál. Sem může někdo přijít. Římané sobotu nedrží.
Odnesu ho do sadu - zašeptal Josef. Zahradníci tam mají přístřešek, vyhloubený v kopci. V tom pohřebním plátnu však ne! Je živý! Živý! Pomodlím se až potom, Pane, teď musím spěchat. A opatrně zvedl plátno z Mistrova těla.
Mám jeho tuniku - zašeptal Zadab.
Neboj se Ješuo, vyléčím tě!

Už je mrtvý? - zeptal se velekněz.
Už dávno - přikývl saducej - umřel hned za soumraku.
Pohřbili ho? - zeptal se Kaifáš.
Ano.
Kde?
Přímo na Golgotě. Josef z Arimatie, ten nový člen synedria, mu daroval svou vlastní hrobku.
Ten Galilejec! Zamračil se Annáš. To se dalo čekat. Ale co na tom, teď už jistě zavalili kámen. Ta věc je zdárně vyřízená. Můžeme klidně spát.

Přinesl jsem i lampu! - vyhrkl zadýchaně Nikodém, když vešel do zahradníkova přístřešku v sadu. Ještě se neprobral?
Ne. Podej mi víno! Zabade, nadzvedni mu hlavu.
Víno nesmím! - pomyslel si, když ucítil na rtech tu kořeněnou příchuť. Anebo teď už ano?
Napij se Mistře - zaslechl hlas. A tak se napil.
Ještě! Potřebuješ sílu!
K čemu! Moje síla už odešla. Všechna. Na tom kříži. Teď už nemusím být silný! Bolest mne osvobodila. Můj úkol skončil. Kdo mi ho dal? Ty ne, pane. Ty už nedáváš úkoly. Ztratil jsi Svou vůli. Opustil jsi Svůj plán. I nás. Proč? Co se Ti stalo? Měl Jocha pravdu?

Už ho ovaž, Zabade. Má zimnici!
Kolik ran dostal?
Nejméně třicet, ztratil spoustu krve. A pak to slunce...
Nepochybuj Josefe! Je mladý. Přežije to. Teď už ho nenecháme umřít!
Už svítá - zašeptal Zabad.
Ještě máme celý den. A noc. Do nedělního rána sem nikdo nepřijde!  - věřil Josef. A pak ho odnesu do Emaus.

Nemůže být mrtvý! - polykal slzy Leba.
Mlč! - okřikl ho vztekle Jogli. Je mrtvý! Viděli jsme to!
Už ho nic nebolí, Lebo - řekl Jan. Smrt to je...jako spánek. Hluboký. Klidný.
Chci taky spát! - zatoužila Miriam. Nevědět nic.

Hrob je prázdný! - vykřikl Tomáš. On už ho vzkřísil. A teď nastane ten soudný den. Ale vy spravedlivý se nemusíte bát!.
Mezitím velekněz přistoupil k oltáři, poklekl: Můj úmysl byl čistý! Chtěl jsem jen zachránit Izrael. Proto jsem připustil tu oběť. Avšak ukřižoval ho Pilát! Já jsem bez viny. Buď spravedlivý, Pane!

Boží království přišlo!
Mesiáš vykoupil naše viny!
To jdou učedníci s mohutným zástupem. Pospíchají k řece. Kefa sestoupil do chladivé vody. Vztáhl ruce a zaklonil hlavu k nebi: Děkujeme Ti pane, že jsi vyslyšel naše prosby a seslal Svého Mesiáše, aby nás očistil z hříchů!

Miriam! - vykřikl Jan. Kde jsi byla?
Hledali jsme tě! - mračil se Šimon.
I u té hrobky! - vykřikl Tomáš.
Víš, že Mesiáš už tam není? Kámen je odvalený. On nám ho vzkřísil!
Půjdeš s námi Miriam? - zeptal se tiše Jan.
Ne, já s vámi nepůjdu. Moje cesta je teď jiná.
To on ti ji určil?
Kdo jiný? - odpověděla. Vyjdu hned. Dej mi ty svitky, Filipe! Neboj se, neztratím je. A teď...se rozlučme.
Nemůžeš jít sama - zašeptal Jan, když ho objala.
Nejsem sama - usmála se.
Hleděli na ni, jak se vzdaluje ke stezce zastíněné stromy.
Nebuďte smutní! - vykřikla. On vás miluje. Neopustil vás. Neumřel na kříži! Je pořád s vámi! I se mnou...

On nám nezemřel, jenom spí,
protože dlouho bděl a zemdlel.
Až procitne, hrob opustí.
On nám nezemřel, jenom spí!

Volně převyprávěno na motivy románu Lenky Procházkové "Beránek".
Vydal Diderot v roce 2000

zpět na Rok na planetě Zemi

VEZA