Advent - předzvěst Vánoc

Toč se a vrč, můj kolovrátku,
ejhle, adventu již nakrátku
a blízko, blizoučko Štědrý den…

Úvodním veršům z Kytice K.J. Erbena bude v roce 2003 již sto padesát let. Všimli jste si, jak texty staré jen pár desítek let v dnešní době přestávají být obsahově srozumitelné? Ne že by byly psány cizím jazykem, to ne. Ale používají se v nich 'podivná' slova, které sice nejsou tak úplně cizí, ale spousta lidí (již) neví, co znamenají. Tak třeba takový kolovrátek sice většina z vás zná jako pojem z povinné 'Babičky', ale spousta lidí by ho ani nepoznala a téměř nikdo by s ním neuměl zacházet. Ovšem význam slova advent zná většina lidí jen jako 'něco, co souvisí s Vánoci' - a v poslední době také podle hezké obnovující se tradice adventních věnců, ale to je asi tak všechno.

Cože to ten advent tedy vlastně je? Advent, to je období příprav na Vánoce. Slovo samo pochází z latiny - 'adventus' znamená příchod. Nemyslí se tím ovšem příchod předvánočního úklidového běsnění a nákupní horečky, ale očekávání příchodu Ježíše Krista. Slavnost Narození Páně připadá na pětadvacátého prosince - a jako advent se označuje období čtyř týdnů tomuto datu předcházejících. Po dobu adventu se církev řídí souhrnem ustálených obřadů, tak zvaných adventních liturgií. Před Ježíšovým narozením podle Starého zákona proroci lidstvo připravovali na příchod Mesiáše. Věřící se do této atmosféry příprav snaží vžívat - zároveň však touží po druhém příchodu Spasitele, který by měl ovlivnit jak běh dějin celého lidstva, tak i jejich vlastní životy. S obdobím adventu se podle dochovaných pramenů poprvé setkáváme koncem 4. století v místech, kde Kristus žil - v jižní Galii. Do Evropy se šířil přes Španělsko; teprve ve 12. a 13. století se postupně stal symbolem začátku nového liturgického roku; předtím církevní liturgický rok začínal vánocemi. Římskokatolická církev za začátek liturgického roku považuje první adventní neděli.

U nás Vánoce slaví drtivá většina populace - ať již s křesťanským podtextem nebo bez něj. Je to doba velkého očekávání - děti se těší na vánoční dárky, rodiče čekají na radost dětí, obchodnící se třesou na tučné výdělky…

A jak to letos s adventem vypadá v kalendáři?

1. Adventní neděle je 2. prosince
2. Adventní neděle (bronzová) je 9. prosince
3. Adventní neděle (stříbrná) je 16. prosince
4. Adventní neděle (zlatá) připadá na 23. prosince.

Adventní věnec

Některé tradice, původně křesťanského charakteru, zlidověly a dodržují se bez ohledu na to, zda je člověk křesťan či nikoliv. Mezi ně patří i tradice adventních věnců. Pro tyto věnce jsou charakteristické čtyři svíčky, které sybmolizují čtyři adventní neděle. Každou adventní neděli zapálíte jednu ze svíček, necháte ji vyhořet - a za dveřmi bude Štědrý den…

Historie adventních věnců není dlouhá. Začíná až v 19. století (1860), kdy jistý habsburský mnich zavěsil od stropu kostela velký věnec z chvojí, na který umístil čtyřiadvacet svíček - pro každý adventní den jednu. Počet svíček se později snížil na dvanáct, za každý měsíc v roce, až se ustálil na dnešních čtyřech. Barvy i materiál adventních věnců byly zpočátku poplatné církevním zvyklostem. Svícny se zhotovolaly ze smrkového chvojí, které se používá pro vánoční výzdobu kostelů. Adventní barva je první tři týdny fialová, poslední týden růžová; tomu odpovídá i barva kněžského roucha - a takové by také měly být svíčky na věnci; tři fialové a jedna růžová. Fialová je podle církevních zvyklostí barvou pokání a růžová, těsně před očekávaným příchodem Krista, je barvou záblesku naděje.

O symbolickém významu adventního věnce se nejlépe dočtete na stránkách serveru Víra, ze kterého si dovolím citovat následující odstavec:
Věnec je od nepaměti symbolem vítězství a královské důstojnosti. I Bible mluví o věnci jako o projevu úcty, radosti a vítězství. Adventní věnec je holdem tomu, kdo je očekáván, a kdo zároveň již přichází jako vítěz, jako král a osvoboditel: Ježíš Kristus. Rozlévající se světlo z hořících svící vyjadřuje přicházejícího Krista, který rozptyluje temnotu a strach, neboť on je 'Světlo světa' (Jan 8,12). Každému, kdo věrně a s láskou vyhlíží příchod Páně, bude předán věnec spravedlnosti, vítězný věnec života.
Neboj se. Buď věrný a dám ti vítězný věnec života. (srv. Zj 2,10)

Pokud byste si chtěli udělat vlastní adventní věnec, ale nevíte jak na to, může vám pomoci i Internet. Nalezl jsem tam velice pěkný a podrobný návod.

Obrázkový návod, jak si takový věnec zhotovit, si ale můžeme uvést také hned tady.

Věnec by vám měl vydržet skoro měsíc, proto se jako chvojí se osvědčilo nejlépe takové, které hned tak neopadá - například thuje, tis, jedle douglaska a podobné. Nevhodný je smrk a příliš se neosvědčila ani borovice; je příliš objemná a málo 'kryje'. Věnec můžete položit jen tak na stůl nebo jej pomocí stuh pověsit ke stropu. A ještě jeden tip - věnec déle vydrží, budete-li chvojí denně rosit.

Adventní písně

Na serveru Víra se také můžete seznámit s významem adventních písní, které jsou čtenáři Káji Maříka jistě znají pod názvem roráty.

Obsah adventní doby výstižně vyjadřují staré české adventní písně - roráty, sestavené podle biblických textů, převážně prorockých. (Roráty - název pochází z nejznámější latinské adventní písně pocházející z 16. stol z Francie: 'Rorate coeli de super...' - 'Rosu nám dejte nebesa, dejte nám spasitele...). Připomínají očekávání spásy, vyvedení ze zajetí a uvedení do Boží blízkosti. Přinášejí ujištění o Boží věrnosti v příslibu spásy.
Tyto staré písně nás spojují s vírou našich předků. Byla to víra hluboká, poučená Božím slovem. Nápěvy i slova písní překlenují celé generace. Dávají nám zakusit společenství církve, které je rozprostřeno přes celá století.

Svátky v době adventu

S adventní dobou se také spojují čtyři důležité církevní svátky:

Prvním z nich je den sv. Ondřeje, jednoho ze dvanácti apoštolů, připadající na 30. listopad. Svatý Ondřej byl žákem sv. Jana Křtitele a stal se jedním z Kristových apoštolů. Po Ježíšově smrti odešel kázat na sever Řecka a Skytie. V Patrasu ho odsoudili roku 70 k smrti a tam také zemřel mučednickou smrtí na kříži.
Sv.Ondřej je podle lidové tradice považován za patrona nevěst - proto jeho svátek býval dnem věštění: například z tvaru roztaveného olova ztuhlého vlitím do studené vody, z obrazů tušených na hladině vody probleskující ve vysekané díře v ledu - tedy obyčejů dnes spíše spojovaných se Štědrým dnem. Městská děvčata by v současnosti měla asi problémy s klepáním na dveře kurníku. Pokud by se jim z něj jako první ozval kohout, do roka se dala čekat veselka. Pokud se však ozvala slepice, čepec nemělo cenu chystat… Zajímavý byl zvyk třesení plotem; můžete se o něm dočíst třeba na jedné ze stránek serveru Horehronie:
... V ondrejsky vecer, ked sa z priadok rozisli, vybrali sa dievky triast ploty. Pri traseni takto hovorili:' Plote, plote trasiem ta, svaty Ondrej prosim ta, daj mi ty svojim znamenim dati, s kym ja budem pri oltari stati.' Potom nacuvali, z ktorej strany sa ozve psi brechot. Odkial sa stekanie psa ozyvalo, odtial mal byt tej-ktorej vyvoleny...

Další adventní svátek znamená dodnes menší pohromu pro třešňové stromy. Ano, jde o sv. Barboru, patronku horníků a dělostřelců, připadající na 4. prosince. Problémy vdavekchtivých slečen jsou zřejmě staré, jako lidstvo samo. Třešňové větvičky - barborky - se mají řezat na sv. Barboru po setmění. Pokud vám na Štědrý den rozkvetou, máte prý, milé dámy, v příštím roce naději na svatbu. Ovšem pozor, vázu větvičkami nepřeplňujte - ženich prý přijde z té strany, kam se větvička svými květy natočí... Zvyk s větvičkami se zachoval, méně již však večerní obchůzky namaskovaných venkovských žen strašících děti metličkou a poté je obdarovávajících ovocem. A kdo byla vlastně ta Barbora? Ne, nepleťte si ji se slečnou Barborou v podání Lucie Zedníčkové ze Saturnina. Svatá Barbora byla mučednice, která zahynula v maloasijské Nikomedii pro svou víru; mečem vlastního otce na počátku 3. století, v dobách starověkého pronásledování křesťanů.

Třetí svátek následuje bezprostředně po Barboře a je zaručeně nejpopulárnější - samozřejmě, je to svátek sv. Mikuláše slavený ve svůj předvečer - 5. prosince. Mikuláš je mezi dětmi tolik oblíbený proto, že je to takový 'malý Ježíšek' - přes děsivou přítomnost čerta (a uklidňujícího anděla) se děti těší na tento večer těší na nadílku, jakousi generálku na Štědrý den. Svatý Mikuláš, biskup z Myry žijící ve 3. století, by údajně mohl nést přezdívku nejupracovanější svatý - má totiž vedle řady zemí, krajů a měst, jimž je patronem, na starosti také děti, námořníky, obchodníky a majitele zastaváren. Od Mikuláše je také odvozen 'hlavní americký úřadující duch Vánoc' - Santa Claus. Řecky se totiž Mikuláš řekne Nicolaos a z něj zkomolením vzniklo i jméno Claus.
Je zajímavé, že kult sv. Mikuláše vznikl v 6. století v Konstantinopoli, odkud se rozšiřoval především na východ, zejména do Ruska. Do západních zemí začal kult sv. Mikuláše pronikat teprve v 10. století; zato ve století jedenáctém se Mikuláš stal jedním z nejoblíbenějším světců západokřesťanského světa.

Den svaté Lucie připadající na 13. prosinec je posledním adventním svátkem. Svatá Lucie zemřela ve 3. století rukou katovou poté, co si odmítla vzít za muže bohatého pohana. Obyčeje související s tímto svátkem téměř zanikly. Je to díky posunu myšlení lidstva do racionální roviny. Obchůzkové postavy, 'Lucky', měly totiž zajistit ochranu proti čarám a čarodějnicím. Zajímavý zvyk (opět pro vdavekchtivé slečny) jsem našel na slovenské stránce serveru European Festivals and Traditions:
...12 dní pred Vianocami (Štedrým dňom), ľudia, prevažne slobodné dievčatá, oslavujú sviatok sv. Lucie (13.12.). Tento deň je zvlášť významný pre všetky mladé ženy a dievčatá. Ak sa chcú dozvedieť, kto sa stane ich manželom, snažia sa využiť magickú silu všetkých nocí od Lucie do Vianoc. (Porekadlo: Od Lucie do Vianoc, každá noc má svoju moc.) Zoberú 13 kúskov papiera a napíšu na ne 13 mien chlapcov, ktorí sa im páčia. Potom každý večer spália 1 papierik s menom. Ale nesmú vidieť, aké meno je tam napísané! Prvý papierik spália v deň sv. Lucie a posledný na Štedrý večer. Iba jediný papierik ostane nazvyš. Pred Štedrovečernou večerou sa možu pozrieť a prečítať meno, ktoré ostalo na poslednom papieriku. Chlapec, ktorého meno bude na ňom napísané, stane sa jej manželom.
A jak si máme vysvětlit pořekadlo - 'Lucie noci upije, ale dne nepřidá'? To totiž pochází ještě z dob juliánského kalendáře, kdy Lucky chodily až 23. prosince, tedy krátce po slunovratu. Po změně kalendáře na gregoriánský už to s tím upíjením noci moc snadné nemají. Jen tak pro pořádek - díval jsem se do kalendáře a dozvěděl se, že slunce je zřejmě nejvíc unavené v období od 8. do 16. prosince - chodí spát vždy ve stejnou dobu: v 16:00 (zaokrouhleno na minuty). Období, kdy slunce nejpozději vstává, naproti tomu připadá na dny od 26. prosince do 5. ledna. Zima sice kalendářně začíná vstupem slunce do znamení Kozoroha - 21. prosince ve 20:21 hodin našeho času, ale nejkratší dnů je hned několi - jsou v délce 8 hodin a tří až čtyř minut v období od 18. do 24. prosince. A pak se v tom má chudák Lucka vyznat...

JL