Přírodu rozjařenou, Ladě zasvěcenou, přestávali ctíti tímže dnem, ustupujíce,
slávy její úctě mocného slunce. Dostala se mi do ruky nádherná prastará knížka - Bájeslovný kalendář slovanský, čili pozůstatky pohansko-svátečních obřadův slovanských. Nedalo mi to a připravil jsem z ní pro vás malou ukázku. Zkusme se zaposlouchat do té úžasné češtiny z roku 1860 - do povídání o slovanských obřadech konaných o svatojanské noci a svátku sv. Jana Křtitele.
Tímto večerem a následujícím jej dnem končily se svátky letné u starých Slovanů. Cítíce sice, že horka ještě přibývá, věděli přece, že dne vice nepřibývá. Čas sv. Jana křtitele je pravý opak času vánočného. Nastává ním slunobrat letný — sunne-wende. Bůh hlavný toho času býval Perun, nikoli však co pouhý hřímatel či gromovník, než co praboh, podoben jsa i indickému Indras, pánu veškeré povětrností i světlosti nebeské. Tímto rovnal se Perun i Svatovítovi, bohu vzduchu, toho času jasného a horkého.
Přírodu rozjařenou, Ladě zasvěcenou, přestávali ctíti tímže dnem, ustupujíce,
slávy její úctě mocného slunce.
V jedné staropolské písni podává se slunci ' co dar jarné vejce slovy: „svieé, svíec slunečko, dam ci jaječko." Podobněž pékají 24. června dívky v hořejším Slezsku zvláštní pečiva, slunci zasvěcená, „slončeta" zvaná. Prostírají je nad bílým ubrusem časně ráno co dar slunci, při čemž tancujíce zpívají: „graj slonce, graj, tutaj sa tvoi slončeta.
Končívají též dnem sv. Jana hledati léčivých a čarovných bylin a koření, domnívajíce se, že příroda od toho času s umírajícími bohy letnými a hlavně s ochablou Ladou trácí mocí svých: Doba úmrti tohoto byla pohanům čarovná hodina poledná, proto hledávali tohož dne před východem slunce dychtivě naposled takových bylin. Pytláci obnažení hledají obzvláště barvínek a brotan, uvařice je potom vymývájí jimi pušku, kterouž se pak více nechybuji. Znamenit je i náhled lidu o jahodách. Matky ty, kterým bylo dítko zemřelo, nejídají v Čechách do sv. Jana křtitele ani třešní ani jahod, neboť chodí prý až do sv. Jana v ráji panna Marie, rozdávajíc malým dítkám ovoce rajského. Kterého dítěte matka zdrženlivá na zemi nebyla, uškodila tím dítěti svému, poněvadž p. Marie k němu takto dí: „vidíš holátko, na tebe se málo . dostalo, matka ti to sjedla." Domnívati se takto o báječné souvislosti rajské úrody se zemskou, bývá i Němcům a doslovně téměř u zvyku.
Než pohleďmež juž k podrobnostem, kterými světívali svatvečer svatojanský. Mysli pohanské zdála se jak o vánocích tak o sv. Janě celá příroda rozjařená. Všickni bohové vládnoucí jí' bývali v úplném ruchu činností své. Nebyla však činnost jich o vánocích tatéž co o sv. Janě. O vánocích udíleli t. při porodu mladého slunce, rozjařeni veselostí, lidem, darů, o sv. Janě pak, rozdavše juž všech svých darů, slavili velikou panichidu t. slavnost úmrtí slunce - boha a ostatních letných bohův, žádajice obětí lidských. Podobá se, že slavnost svatojanská, jakoby nápodobňovaia zvyk pohanský při pochováni slovutného zemřelého, byla vyžadovala smrť lidskou k smíření truchlících živlů a to země, vzduchu a vody. Až podnes báji se t, že v době sv, Jana vzduch, vody, lesy požaduji svých ročných obětí.
Jsouť při této panichídě (pan-nychis) zevrubně činní :
1. Duchové vzduchu.
Vily, Srbům a Slovákům až podnes dobře známé, mají tuto noc největší moc nad člověkem a není radno na pole, tím méně do lesa vydati se. Stává množství pověsti a písni tuto dobu opěvajicich. Čelakovský náš ličí jednu z nejpěknějších takto : „letí jelen v meytiny, na jelínku podkasaná sedí sobě lesní panna, šaty půl. má zelené půl kadeřmi černěné a ze svatojanských broučků sviti pásek na kloboučku." Tato lesní panna, tak jmenujeme t. v Čechách Vily, svedla k milování Tomana v lese jezdícího, při čemž však skonal. Jestliže si vzpomeneme na souvislost Vil s Rojenicenu, patrná nám bude důležitost takových podání.
Možná však připraviti o noci svatojanské kamžicí kůži, kterou, kdož ji přiloží k nahému tělu, pomoci větrných, duchů prolitá v každé hodině 12 mil. Přípravy k tomu čarovné dějí se mezi 11. a 12. .hod. v noci, počínajíce juž ráno před východem slunce.
Lítati tak je báječně velmi významné, neboť leží v něm skryto ponětí o zápora či negaci prostoru. V pověstech slovanských probíhá bůh slunce, měsíce a větru čili slunce-pán, měsíc-pán a věťropán, hlavně pak poslední, všecky krajiny světa. Zdálo se tedy i lidem, že o ten přeslavný den svatojanský, o kterém se slavila právě největší moc i slunce i otepleného vzduchu, lidé mohou pomocí obou vystoupiti z mezí prostorných, že mohou lítati, jestliže právě před panichidou prosebně se obrátili k boha výšin, jemuž zasvěceni bývali kamzici (v pozdějších dobách kozli a kozy).
Proto lítají čarodejnice v nocích jako zběsněné, sobotek svých odbývajíce, a to hlavně o noci sv. Filippa- Jakuba a o svatojanské noci. Čarodějnice lítající a čarodějníci jsou bozi a mezi nimi hlavně povětrní bohové, jsouť však i knězi a kněhyně jdouce pomocí povětrných duchů rychle na místa jindy posvátná, na křižovatka a hory vysoké, Perunovi bohu povětří zasvěcené. Takto lítají v Polště čarovnice na svatokřížskou a na lysa gore, v Čechách čarodějnice či kouzedlnice na babi-hory, na Moravě čarodějky na Radhošť, na Slovensku strygy bosorky na.babie goru, v Srbsku věstice na pometno gumno či guvno (pometené, holé humno), v Rusku věďmy na lysuju horu u Kieva, na Litvě (jindy) raganos, (nyní) žynest vědkyně na vrch Šatría, na Uhersku boszorkany na . Kopasztetö (holý vrch, lysá hora), v Německu hexen na Brocken či Blocksberg a na Hörselberg, Bechtelsberg, Schwarzwald a.t.d. Všechny tyto a jiné nejmenované vrchy jsou tím znamenité, že na nich lid až podnes vykonává svých her co zbytků bývalých obětí pohanských. Čarodějky lítají však po dracích někdy i do ráje podzemného. Prolétají lesy z olova, cínu a stříbra, než dojdou louky zelené, na které čerti je častujíce s nimi tančí a to tak úsilně, že 12 párů střevíců protancují. Čarodějky stírají též v noci rosu s polí a luk loktuší, aby tím uškodily gazděnám na mlíce. Jelikož krávy po sv. Janě nedojí tak hojně, jako před ním, praví se na Moravě i pořekadlem : sv. Jan ubéře mléka džbán, sv. Maří Majdalena ubéře ho do břemena. Běhají prý čarodějky i nahé po lesích sbírajíce čarovných květin.
Pro ruch ten neobyčejný v povětří hledí se lid toto noc uhájiti před čarodějnicemi se vracejícími jako o noc Filippo-Jákubskou. Srbové pletou si na svatvečer Janův Ivanovské vínky, věsí jich na krovy domů a na chlívy, aby jimi zapudili zlé duchy a věstíce od svých příbytků.
Kašubové hledí, aby křížky třikrálovy až na noc tuto neporušeny pobyly, neb tu jich prý nejvíce zapotřebí. KE jistotě větší dělají však ještě křížkův nových smolou rozpuštěnou („křiže smola porobione"). Zastrkuji též posvátných bylin na dvéře i chlévů a domů.
2. Duchové vodní.
Bájili staří, že i ve vodě ruch duchů neobyčejný bývá o tuto dobu. Rozstupuji
se ale báje o něm na dvě. Za prvé nemá se koupelí nižádnou přerušiti ruch
vodníků a Rusalek oběti žádajících., Dle ruských podání je teprva po 24, červnu
t. j. po sv. Janě radno a dobro, koupati se v řekách, pročež jmenují celý čas od
24. června až do 30. července, do dne t sv. Iija čas kupalný. Za tou příčinou
zovou i v Rusku slavnost sv. Jana kupalo (původně kupadlo), ba v Pereslavě
jmenují Rusové i trh v ten čas odbývaný kupaľnicejo. Slovo kupalo nemá původně
nižádného vztahu ku-páleni, jak se někteří toho domnívají, než jen ku koupání.
I v západních zemích bojí se koupele za té doby. Šest dní po sv. Janě t. na den Petra a Pavla praví v Čechách, že každá řeka žádá jakýsi letný dar, letnou oběť, protož se tento den v každé řece někdo prý utopí. Lužičané věří, že o den sv. Jana vodní duchové řek Nisy a Sprevy vyhledávají si takových obětí. Němci bájí, že hlavně řeka Saale ročnou svou oběť vyžaduje a to buď na Walpurgis, buď na sv. Jana. Nelze vůbec přehlednouti, že vodní duchové zvlášť Němců (Nixen), jaksi nepřátelsky se mívají k lidem, jak druhdy jich obři. O den sv. Jana házejí bochýnek chleba v Rottenburgu do řeky Neckar co oběť. Že panny vodné bažívají po jinoších, všemi vnadami svými, je nakloniti si hledíce, je však podáním rozšířeným po celém světě. Domnívají se, jak nám povědomo, že i Rusalky jsou duše utopencův. Vězí v tom zajisté stopa prastaré báje, že duše povstávají z vody (ze studánky).
Za druhé ale je prý koupel o den sv, Jana křtitele velmi blahodejným. V Archangelaku koupají se lidé juž 23. června, při čemž vodu posypávají kupalnicí bylinou (ranunculus acris) budiž to v lázních, budiž ve řekách. Rusové světí sv. Agrippjnu 23. června jmenujíce ji kupalnicíi. Rusini, Bojkové t. máji 23. června též svá kupadla. Pozoru hodno věru, co slovutný Fr. Petrarcha z r. 1380 zaznamenal o koupajících se ženštinách v Kolíně u Réna o svatvečer sv. Jana. Spatřilť k západu slunce, tedy před pálením ohňů nesmírné množství ženských okrášlených v řece. „Obstupui, dii boni! vyvolává: quae forma, quae faeies, quis habitus." Některé byly opásány květinamy a mluvily prý ,,peregrino murmure." Na otázku, proč se myji a koupají, praveno mu, že to prastarý zvyk národný, hříchy celého léta očisťující.
Rozeznávají tedy báje koupel dvojí: jednu smiřující (sühnend) a očisťující, jež bývala druhdy bezpochyby veřejná a všeobecná, druhou jednotlivých toliko osob, z kterých si vodníkové vybírali obětí.
Smířené vody hodí se i k věštbám čí, jinak řečeno, vody uspokojené dary jsou
sudicemi. Proto pouštějí v Polště, na Moravě a v Čechách věnce na vody, jako
Rusíni o Rusadelných svých svátcích. Přitáhne-li duch vodný vínek k sobě,
souzíno je umřití tomu, komu přináležel věnec. Na Moravě slyšeti při zpěvich
toho obřadu se týkajících i výrazy: „Helelo, helelo," což upomíná na výraz
Leluja! na jméno umírajícího slunceboha.
3. Duchové podzemní.
I mezi duchy zemnými bájil se ruch jakýsi o těch dobách. Vyděti to jednak z pokladů zemných jednak ze zvláštní síly, které dodávali podzemní bozi jistým bylinám. V ohledu prvním je obyčej, vcházeti ve vrchy a nacházeti v nich pokladů, pověstmi slovanskýma doložen, jako k. př. pověstmi o Radhoště na Moravě. Kdo v takový vrch vešel, vychází za rok v týž den ven, aniž by seznal, že tak dlouho byl prodlel, zdá se mu t. tato dlouhá doba býti jako hodinou. Tof je báječně velmi významné, poněvadž dle báji na den sv. Jana, když si slunce samo postoji, i čas takřka mine. Zapomínati na čas či nepočítati dob po sobě jdoucích je stejným záporem či negací časů, jako lítati rychle je záporem prostoru. — O Radhošti bájí ostatně, že tamť skryt je úplný ráj pokladů. Než se do něho vstoupí, třeba překročiti podzemný potok hlídaný čertem v podobě psa, před rájem sedí opět jiný čert v podobě kohouta, v ráji pak samém najdeš seděť dědka s bradou předlouhou, jenž má jídla ještě teplá před sebou. Pravé poklady jsou kovářskému uhlí podobné, ostatně klenoty ale jsou jen mamem.
Litvíni mají zvláštně Jonin-žolés t. Janovy zeliny jichž toho dne pověrečně hledají. Tyto zeliny, mezi nimi nejhlavnější bývá kupo les (hypericum perforatum, Johanniskraut), zastrkuji v noci za dvéře. D Slovanů jsou ale svatojanské byliny hlavně:
1. Kapradí. Ono květe jen o tu noc květem zlatým, co oheň se třpytícím. Kdo se nebojíš přistrachů nočných a květu toho se zmocníš, máš netoliko klič jistý k pokladům podzemným i nejtajnějším, než budeš i ve všem šťastným. Nesmíš se však jeho dotknouti, nýbrž bílý šat podestřiti a květ naň střásti, sice by ti zmizel co rosa v pisku a rozplynul by se co mlha v povětří. Podobně se dělo jednomu valachovi na salaši. Spatřilt peračinu (rebričinu, paprutí,) a zjásalo se mu najednou před očima, jako by se bylo zablesklo. Onť ale místo co by se měl zmocniti ji, utíkal zpět k ostatním valachům, chtěje ukázati jim toho divu. Nenašli však ničehož více, jen že měl druhého dne valach trochu suchého kapradí v střevících. V Čechách říká lid, že panně, kdyby bílý šat pod keř prostřela, právě když květe kapradí, ryzí zlato by padalo naň. I kořenem kapradím, svatojanskou ručičkou jmenovaným, vytírají v Čechách žlaby před východem slunce, tím prý dobytek uchrání učarování veškerého. U Lužičanů květe paproc (papruč) okolo poledne (nebo odpoledne) o den sv. Jana, a kdo se zmocni jeho květu, je pánem .všech pokladů. I Podhorjanci (v Dolném Styrsku) rádi by se zmocnili květu kapradího, avšak když se k němu přibližují, odhánějí je buď obludy nebo uspávají je v tuhý spánek.
2. V horné Lehotě přinášejí děvčata tolik králíků (chrysanthemum, sv. janské-kvitl) domů, kolik bývá osob v domě. Zastrkávaji je do trámů u stropu nad stolem, první patří nejstaršímu a t.d. Čí králík do rána zvadnul, ten umírá brzo. Králíků ptají se na Slovensku i děvčata, za koho se dostanou. Vytrhují t. jich lístků, každý lístek znamená jiný stav lidský. V Banské Bystřici přinášejí však tolik hromotřesů (netřesků), kolik je údů rodinných. Navlékajice je na nit věší je k stropu. Či netřesk vyrůstá, ten bývá zdráv, čí ale vadne, tomu umříti je nutno.
Znají i mnoho jiných čarovných o den ten květin; jsouť: dobramysl (origonum), mateřídouška, rmen, úročnik, stříbrník, devěsil (inula, alant, litev. debe-sylas, původně tedy nebe-zelina či oblaků zelina, nikolik devětsil). Na Moravě radila jednou Smrtholka nemohoucí kulhajíc dosti rychle kráčeti po dvou soudružkách svých, v mor přinášejících, lidu posmívajícímu se jí, aby jedl anjeliky, bedrníku (pimpinella), kozelce (hadimor, scorzonera) a řepky zaječí (cardopatium), že nebude potom vice mříti. V Čechách zpívají: „píme piva s bobkem, jezme bedrník, nebudeme stonať, nebudeme mříť".
Nezapomínejmež i kopřiv, významných při svátcích rusadelných v ruce oné báby předoucí a děvčata jimi šlehající. Podivno věru, že i v Tyrolsku koláče pekou s kopřivou o ten svatvečer. Na Moravě sebirají pilně kopřiv i žíhlavek (žahavky) o den sv. Jana před východem slunce s jinými květinami a kořínky. Suší je pak a smíchané se solí uschovávají je v měchu, dávajíce je po všech svatých až do adventu hlavně ovcím. Maji vůbec obřady naše svatojanské mnoho společného s rusadelnými svitky, jsouce téměř jen povýšeni, avšak i ukončeni jich. I věnce rusadelně jsou nám dobře známé. V Trenčínsku uplétají k. př. , pastýři věnce a kladou je večer, když jdou děvčata spát, těmto na hlavu. Ráno povídá pak každá matce, co sejí zdálo, to se prý i vyplní. V Čechách plitají si děvčata sama věnečky z devatera kvítí, majíce bily šat okolo pravé ruky otočený, po tom umyvše se čerstvou vodou spěchají domů. .Doma si kladou věnce pod podušky, aby se jim snem zjevil, za kým půjdou. Někde berou jen patero květin k tomu, ale každou jiné barvy.
Nejhlavnější však slavností svatojanského svatvečera je páliti ohně, zvyk a obřad netoliko všeeuropský než i asiatský. Hořel oheň posvátný ke cti slunce vítězného, měl však i očisťovati lid, jako koupel. Splývával oheň s koupelí tak, že nyní i oheň sám někdy kupalo, kupadlo slove. Zelenohorský rukopis uvádí též „plamen pravdozvěsten" a „svatocudnu vodu." Bylať i skutečné slavnost Vajanva jako soud boží, přírodu k smrti připravující, - co pohané s přírodou v jednotě býti se cítíce i k sobě vztahovali, pamatujíce na smrť svou. Protož obětovávali Němci o den sv. Jana slepici uschovávajíce kosti její, poněvadž těchto po smrti zapotřebí mívali, aby pomoci jich se dostati mohli na skleněný vrch t. do ráje. Báje tato jestíť i slovanská. Srovnejmež ku kostím slepičím rybí kosti o vánocích.
Nyní ovšem odbývá tu slavnost jen mládež, ba někde jen děti, avšak na
starodávna nebylo tomu tak. Ještě v r. 1497 zapálila v Augsburgu u přítomnosti
císaře samého (Maximiliana) krásná Susana Neithartová oheň svatojanský a tančila
první okolo něho. Než hleďmež už k pozůstatkům podrobnějším pálení toho mezi
Slovanskými kmeny.
U Srbů svazuji na svatvečer pastuchové břízové kůry k podobě pochodní a zapalují je, by obcházeli s nimi rozžatými ovčince a chlévy. Napokon spěchají s nimi na hory, aby je tam v hromadu jednu sebrané spálili. Toť opětuji za Petrova dne ( 29 / 6 , u nás 11 / 7 ). Děvčata srbská věští a čaruji mezi tím věnci a skořepinami doma, co též u jiných Slovanů zvykem bývá. Oken posvátný jmenuji Srbové krijec m. kresovi pl. a to oheň i za svatvečera sv. Jana, i za Petrova dne, rovněž za Vidova a Djurdjeva dne pálený. Krijec je Srbům též každý jiný oheň buď posvátný, buď k obveselení sloužící. "Kresovi" plápolají na srbských horách tři dni před a tři dni po sv. Ivanu. Uskoci Žumburští chodívají s hořícími baklam i (pochodněmi) okolo poli svých, avšak část jich spěchá zároveň k hoře, aby vatru (t. oheň) na ní roznítili. Při vatře zpívají písně o Ladě a to zvlášť juž k ránu, když se záře objevuje na nebi.
U Slovinců, Šíyrštanů, Chorvatů a jiných Jihoslovanů zovou ohně ty rovněž kresy a viděti jest až podnes těch ohňů plápolajících na tisíce, po vrších. I svátečný den jmenují kres. .Korutanó spouštívaji ještě k tomu kolo ohnivé, symbol to letného umírajícího juž slunce, vrchem dolů, jako to druhdy bezpochyby všude bývalo. V Haliči, a to v Zaleščikách spouštěli Rusíni ještě r. 1844 kolo takové ve slavný Dněster. V Dalmácii jmenuji ohně ty i koljady, jak naopak v Rusku koledy někdy zovou sobótki.
Slováci zovou tyto ohně znamenitým jménem „Janvo, Va-janvo, Vajanovo, Vajanok."
Vajanovo není snad pouhá skracenina ze Svatjanovo, než vězí v tom slově, jak se domýšlím, dva prastaré kořeny a to vat oheň či světlo (va-tra = světlo dělající) a j-an t. vzduch (j-an-tar, vonný vzduch dělající). Vajanvo je tím spůsobem osvětlený vzduch. Kořen va sloužil by, vysvětliti i jméno vá-noc t. světlých, svatých noci a jsou skutečně vánoce i „světlé svátky," zasvěcené novorozenému slunci, jako vajanvo umírajícímu. J-an-vo, pro sebe, bylo by, jestliže jsem pravdy mluvil, tolik co teplý vzduch. Právě příbuznost zdánlivá toho jména s jménem Jan zachovala snad prastarý výraz ten v obyčeji.
Děti slovenské napálívaji ohněm tímto místy „podzemský bez," berouce jej potom domů. Bělohorci vyskakují nad ohněm vysoko, aby se jim prý konopě podařila. I Muraňský statut připomíná „na sv. Jana oheň klásti." Někteří Slováci zovou však vajanvo i turice. Polákům jsou ohně tyto známy hlavně jménem sobótki, jakož i nám Čechům. Znamenito, že se v polských písních mythický výraz „Leluja! Leluja!" hojně opakuje.
V Polště dává „grečny paroběek" „nadobne Kasience" podobných hádanek, jak u Rusínův Rusalka, k. př. „co roste bez kořene Leluja! — kámen — co kvitne bez kvítečka Leluja i — paproc — co hoří bez plamene Leluja! — cnota." U Malorusů: „co roste bez kořene — kámen — co běří bez puzení — voda — co květe bez květu — paporoť". I na Haliči slyšeti je výrazů : Vqjonvo! Jane Vajane!
V Čechách pálejí ohně netoliko na horách, než vyhazují i košťata rozžatá, jež
byli se všech střech sebirali, volajíce: „Pověz nám velký bože, sv. Jene,
dlouholi živi budeme."- Kolikkráte vyhozené koště při pádu hořeti nepřestalo,
tolik prý let žíti budou. Významná jsou hlavně košťata, jimiž byli o štědrý
veder, jako Srbové badnakem, na střechy pohodili. Skákají v Čechách i mužští i
ženské přes oheň a vodívají též krávy přes pohaslé hranice, což Dobrovský, že
sám ještě viděl, ztvrzuje. U Litvínů pohánějí teprva druhý den dobytek přes
spáleniště. Na Moravě viděl jsem r. 1847 u Hranic (Weiszkirchen) okolo Bečvy
slavnost tu. Vyhazovali košťat rozžatých při nesmírném hluku dětí a podobali se
zírajícíma zdaleka, jako by věru čarodějnice sněm svůj slavily.
Na slavném vrchu Radhošti na Moravě shromažďuje se v svatvečer přede dnem sv. Jana křestitele množství lidu, aby se dívali s výšky této na nesčetné ohně, které s nastávající noci na všech stranách vzplápolaji. Ondy skládali ohně tyto pověrou uhlířův proti čárám a kouzlům, nyní zapaluji je z prastarého zvyku pro obveselení. Diváci nad Radhoštem ostávají u ohně po celou noc, kteráž tam jest tak krátká, že teprva po jedenácté hodině poslední odlesk slunečný na západě mizí a brzy o půlnocí již opět prví věštcové světla vyskakují, a k druhé hodině již červánky ranné se na obloze zapaluji. Sláva a velebnost vycházejícího slunce nedá se, jak vypravuje p. Ku Ida, ani slovem psaným ani štětcem malířovým nakresliti. Z toho je patrno, že i na mnohém jiném místě čarovně působili ohňové svatojanští na mysl starých předkův našich, k dojmům přírodným bez toho náchylných.
V Čechách kladou si místy při páleni ohňů i věnce z Černobýlu na hlavy, opasujíce se též černobýlem proti obludám, kouzlům a nemocem. Pálejí však symbolicky též místy i májovky, na jaře juž přinesené. V severo-západných Cechách staví hoši veliký a sukovitý strom na hoře jakési, děvčata naň zavěšuji věnce, kytky, fábory. Okolo něho nanášejí hoši velikou hranici dříví a lezou, zapálivše ji, na strom pro věnce. Potom, když i strom nejsilněji plápolá, dívají se skrze věnce na děvčata. Házejí též věnce tyto skrz a přes oheň na sebe, majíce za dobré znamení, když nepadl žádný věnec na zem. Jak mile strom dohořeti započíná, tanči každý mládenec třikrát s milou a skáče s ni přes oheň. Opálených věnců domů donesených zastrkavší za obrazy svatých. Hospodyně ale mají se hbitě ku kyjím opáleným a k uhli, jehožto všeho domů přinášejí a do koutků domů i chlévů zastrkují, domnívajíce se, že potom boží posel nikam neudeří. Jiní, mladší, jižto obřady s věnci připálenými nevykonávali, běsí s hořícími košťaty jako čarodějníci po horách semo tamo.
Srovnáme-li konečně ohně svatojanské s ohněmi vánočnými, zjeví se nám rozdíl jich, snadno Vánocemi ctilo se t. světlo rajské, turicemi ale světlo slunečné; o vánocích byl oheň na ohništi, v kamnech a v peci posvátný co symbol usedlé a blahé domácnosti Za tou příčinou objímá i mladá žena na Moravě (okolo Rožnova), když ponejprv vstupuje v dům ženicha svého, kamna a pohlídá v kuchyni do komína. O turicich je oheň pod širým nebem na výšinách posvátný, neb je symbolem nejvyššího stupně slunce. Proto vyhazuji i rozžatá košťata do hůry vysoko.
Že doba tato je skutečně koncem toliko letných či rusadelných svátků, patrno z obřadů konaných o den ten u Bělorusů. Tam se časně ráno scházejí mladá děvčátka, aby si vyvolila královnu, již prý Djevka-kupalo zovou. Svlékají ji do nahá, zavivše ji však potom samými kytkami a věnci skrz na skrz vodí ji do lesa. Tam nachází se jáma, juž prvé vykopaná, do které věnce, dílem z čerstvých, dílem z uvadlých už květin uvité dříve byly uložily. Královnu, již zavázali v lese oči, staví uprostřed jámy, okolo které děvčata v kruh se seřaduji. Královna počíná vybírati , napotom z jámy věnce, jak ji který nahodile pod ruku přichází, podávajíc jich jednotlivým holkám.. Čerstvý věnec je děvčatům znakem šťastného manželství, uschlý věnec nešťastného. Zpívajíce zvláštní písně ptávají se jí mezi tím, jako by byla jakýmsi sudným božstvem, jakého jim osudu nastává. Když ale juž byla vybrala královna všech věnců z jámy, spěchají na znamení dané dívky pryč od jámy, aby žádné z nich královna nemohla dostihnouti, neb to by bylo znamením, že předlouho nepůjde za muž. Patrno, že obřad tento ukončení jen je „Rozharů" rusadelných, jež podstatu sudíčskou, kterou jsme výše juž s úřadem Rusalek co Rojenic byli srovnali, více ještě na jevo staví, nežli Rozhary, ač u těchto předení babizny úplně na předeni Sudic ukazuje. Jméno Djevka či Dzjevka kupalo, jest-liže vůbec je pravé, spojilo by koupeli či oblevačkou dívku tu ozdobenou se srbskou Dodolou.
Na
Moravě přivstávají si lidé časně ráno, aby záhy natrhali květin, poněvadž. každá
květinka o ten den prý volá : „utrhni mne", jakoby se juž domnívala, že po sv.
Janě nepokvěte více líbezně. Květinami a věnci ozdobuje lid Moravský i staveni
svá zvenčí a uvnitř, louče se takto s nimi.
Znamenit je i obřad druhdy ve Štýrském Hradci konaný. Tam si vystrojovali o den sv. Jana hastroše, jemuž prý Tatrman říkali, přivazujíce ho k vysoké tyčce.
Počavše po něm házeti rozžatými košťaty neustali dříve, nežli uhořel celý. Obřad tento, zapalovati Tatrmana, je pravý opak obřadu, vyháněti zimu-smrť a házeti ji do vody.
Srbové praví, že „ Javanj dan" je tak velkým svátkem, že slunce samo o den ten třikrát na nebi od strachu se pozastavuje. Opak je to opět domnění báječného u Slovanů a Němců rozšířeného, že na velikonoce si slunce třikrát při východu povyskočí: Neudáno sice, kdy se slunce třikrát pozastavuje: bez pochyby ale při východu, o poledne — v nejposvátnější to hodině — a při západu. Hodina o půldni svatojánském mívala čárovnosti tétéž do sebe, co půlnočná hodina vánočná. Hledávalo se o ní čarovných květin ku př. na Polště svigtojanskie ziele (hypericum). Domnívám se, že o tuto hodinu prvnikráte se ukazovala lidem Bába-Sudička v podobě Polednice, navštěvujíc a kárajic potom po ostatek léta lid o poledne. Toť není ale více zlatá bába, než železná či Jedži-bába, Morana zlostná; berouc i přírodu i lidi do své navy. K tomu se hodí dobře i báje německá, či vlastně europská, že o den sv. Jana čert nabývá sily své, jenž prý ukusuje i kořen byliny nad ním moc mající (scabiosa, čertkus, sv. Petra koření, polsky čartove žebro, ziele sv. Piotra, rus. čertov palec, co ale zároveň je i piorunek, donnerkeil). Za starodávna stínali zajisté o den ten i kohouta, symbol to světlobohca, co nyní odkládají na pozdější doby. I stínáni krále přináleží právě tomuto dni, o kterém umíral Jarovit. Němci znají Herodias, jež byla příčinou stětí sv. Jana, v podobě naší Jedžibaby a Meluzíny.
Ze všeho toho viděti, že v mysli Slovanů svátojanský den ukončoval slavnou letnou dobu. Rusové praví skutečné, že „s Petra Athonskago (a nás to právě den sv. Jana křtitele, u nich 12. června) solnce povoračivaet- sja na zimu — a léto (teplo) na žáry" (horko). Obrat takový zpozorovávali i z jarných ptáků a hlavně z kukačky, kterouž, jak už víme, dávní Poláci netoliko za posla jarných bohův, než za vtělení (transfiguratio) Živy či Vesny samé brávali. Kukačka přestává totiž brzo po sv. Janě kukati, co zavdávalo příčiny, domnívati se, že na podzim se mění kukačka v jestřába. Moravská píseň vypravuje takto o ni: „Kukoleňko kukaj, kukaj skoro z rána, abys dokukala do sv. Jana. A po sv. Janě za štyry neděle, už sa kukuleňka od nás odebere." Rusové dí: „Tich ona — pticy zatichajut" . (Tichona je u nás 28. června, u nich 16.)
„Svatojanské mušky," zářící v noci, jsou o dobách těchto posvátné, jako na jaře v máji broučci jiní, k. př. kravička boží, koza, sluníčko, (marienkäfer), babka (majkáfer). Mívali lidé i tyto broučky za posly bohův a bohyň svých a to zvláště za posly Sudiček, pročež i nyní z nich prorokuji.
JL
Zpět na stránku keltských tradic ...
