 |
 |
Při letošní zimní dovolené na šumavské Modravě nás zaujal plakátek, který oznamoval, že se 4. února 2011 bude v tamním Návštěvnickém centru dřevařství konat Šumavské korálkování - ukázky tradiční ruční výroby korálků s výkladem a možností vlastního "osahání" této prastaré sklářské techniky. "To se musí vidět" - zavelela moje žena. Nebyl jsem proti - samozřejmě jsem hned vycítil příležitost napsat něco pro Říši snů - zbývalo jen naplánovat trasu výletu na ten den, která by poskytovala potřebné okno na návštěvu akce. No a povedlo se - sjeli jsme z Modravy přes Rokytu dolů údolím podél Vydry na Čeňkovu pilu, tam stihli autobus jedoucí v půl třetí nahoru a ve tři jsme byli zpět na Modravě.
Měli jsme štěstí - paní inženýrka Jana Wudy právě zahajovala další povídání o svém koníčku i řemesle. V Návštěvnickém centru dřevařství byla před pár lety vytvořena pěkná interaktivní dřevařská expozice, nabízející také koupi různých dřevěných výrobků a hraček i možnost návštěvy výtvarných kurzů pro děti. V jednom rohu sálku s expozicí byla vytvořena improvizovaná sklářská dílna s několika křesílky pro návštěvníky, umožňujícími pohodlné sledování kouzel se sklem. Byl tu i pult s vystavenými šperky z korálků, kde si každý mohl podle libosti vybrat a na místě koupit, co by se mu zalíbilo.
|
|
Ono když se řekne korálky, tak vás možná napadne to co ponejprv i mě - prostě skleněnou trubičku, která se nějak za horka nařeže či naštípe na kousky a korálky jsou hotové. No tak to byste se tedy pěkně zmýlili, stejně jako já. Když se podíváte na obrázek vlevo, tak vidíte opravdu krásné šperky z mnoha vrstev různě barevných a průhledných skel, lesklé i opatřené kovovými doplňky - určené k nošení na krku, na rukou jako náramky i jako náušnice. Pak už se nikdo nebude divit tomu vznešenějšímu označení - vinuté perly, familiérně "vinutky". Na mělké misce je ukázka toho nejstaršího "korálkářského" umění. Jsou tam tak zvané páteříky.
Páteříky jsou korálky určené pro zhotovení růžence. Růženec je řada korálků navlečených na šňůrce společně s křížem - vše dohromady slouží k tomu, aby modlící se člověk mohl posunem korálků odpočítávat určitým způsobem daný počet modliteb. Protože nejznámější modlitbou je Otčenáš (začínající Otče náš ... = latinsky Pater Noster ...), říká se korálkům páteříky. Při svých toulkách po Šumavě se časem jistě dostanete na místa, o kterých se dozvíte, že tam stávala "páteříková huť" - tedy malá sklárna zabývající se výrobou korálků pro růžence. Aby nově vytvářené páteříky získaly patřičnou patinu, opískovávají se ve zvláštním zařízení.
 |
 |
Podívejme se, co paní Wudy potřebuje k tomu, aby takovou vinutou perlu mohla vytvořit. Tak především surovinu - sklo. Dnes si ale takovíto skláři - umělci nechodí nakopat a rozdrtit křemen a vápenec, ani nepálí stromy, aby z popele získali potaš ... nemusí desítkami vysušených polen krmit sklářskou pec. Prostě si rovnou koupí tyčinky tak zvaného lampového skla, které se dodává ve všemožných barvách, včetně průhledných tyčinek čirých i různě zbarvených. Však jich také vidíte v tom kameňáku na okně pěkný toulec. Zajímavé je, že praví skláři svá skla neoznačují podle barev - třeba světle modrá nebo tmavě zelená - ale podle drahých kamenů, jejichž barvy přebírají - například smaragd, akvamarín, rubín a spousta dalších, které většinou běžný smrtelník zná jen mlhavě (pokud vůbec). Asi vás napadlo, proč vlastně se těm tyčinkám říká lampové sklo? To proto, že jsou určeny ke zpracování nad sklářským kahanem neboli lampou.
A dostáváme se k vlastnímu zařízení, kde se sklo natavuje. Je to sklářský kahan - pokud jste pracovali v chemických laboratořích, vybaví se vám snad Meckerův kahan - tomu je ten, co je na obrázcích, trochu podobný. K tomu je potřeba láhev s propanem nebo propan-butanem a také malý kompresor či dmychadlo. Pro zvýšení teploty plamene je totiž vzduch do hořáku vháněn uměle.
Jak z názvu "vinuté perly" slyšíte, je principem jejich vzniku navíjení polotekutého skla na cosi, co se pak po zchladnutí vyjme a zůstane perla s otvorem pro navléknutí. To cosi je železná tyčka. Ale kdybyste korálek vytvořili na holé železné tyčce, nesundali byste ho - jedině si ho mohli otloukat kladívkem. Proto se tyčka předem ponoří do suspenze z kaolínového prášku. Zaschlý bělavý povlak pak umožní korálek stáhnout a zároveň jeho ve sklovině ulpělá zrnka jsou dokladem pravosti ruční výroby.
Na obrázku vpravo jsou ještě jakési barevné tenké tyčinky. I ty jsou ze skla a slouží k vytváření vzorků a motivů na základu budoucího korálku. Ty tenké tyčinky si vytváří sklář sám - nechá tu silnou tyčinku lampového skla v plameni změknout, pak ji uchopí do dvou pinzet a táhne je silou od sebe. Vznikne tenoučký skleněný "drátek" - tyčinka pro jemné zdobení.
 |
 |
Dejme se do práce. Napřed je potřeba tyčinku lampového skla nechat v plameni změknout. Zároveň je třeba nahrát i kovovou tyčku. Při práci se sklem je potřeba stále myslet na to, že dochází k velkým pnutím materiálů a pokud by se část vytvářeného předmětu více ochladila, mohli byste začínat znovu. Je zajímavé sledovat, jak barevné sklo v ohni mění svou barvu. Po chvilce se konzistence konce nahřívané tyčinky mění do podoby hustého medu. Je nejvyšší čas se dotknout kovové tyčky a začít korálek navíjet.
 |
 |
Tady je zapotřebí souhra pohybu obou rukou. Sklo se rychlým navíjením nesmí přetrhnout a nebo naopak při pomalém pohybu vlastní vahou začít protahovat dolů. Navíc je potřeba mít budoucí korálek ve vhodném místě plamene. První vrstvu je prý potřeba vinout rychleji, aby se dal později korálek lépe stáhnout.
Jakmile je vytvořen základní tvar a velikost, zbytek tyčinky se prostě odtrhne a korálek se nechá v plameni hezky dozarovnat. Při stálém plynulém otáčení, samozřejmě.
 |
 |
Korálek nelze jen tak vyjmout z plamene a nechat někde vychladnout - to by se nejspíš po chvíli rozprskl a bylo by po parádě. Je potřeba jej vyndavat z plamene pomalu, aby sklo chladnulo pomalu a stejnoměrně. Nakonec se tyčka s korálkem dá dochladit asi na půl hodiny do kbelíku s perlitem - chladicím granulátem. Pak jej lze opatrně z tyčky stáhnout.
No a je čas, aby si technologii výroby skleněných perel osahal první divák. Základní korálek vzniká tak, jako před tím. Jde to celkem dobře, i když je tu jistě tréma a pohyby nejsou tak sebejisté.
 |
 |
Tyčinka se základní skelnou hmotou je oddělena a přejdeme k vyšší škole korálkářského umění. Ke slovu přichází jedna z těch tenkých tyčinek - v některé z temnějších doplňkových barev. Na korálek se opatrně odtavují kapičky skla, které mají na jeho povrchu vytvořit vzorek. Kapičky je možné ponechat plasticky vystupovat nebo korálek za stálého otáčení zahřívat tak dlouho, dokud se přidané sklo doslova nevpije do výchozí hmoty korálku.
V této fázi jsme skončili a vznikl korálek připomínající berušku - oranžový s tmavými tečkami po obvodu. Ale podobným postupem vznikají i ty složitější vzory - ty v sobě skrývají několik vrstev vnořených vzorů a na povrch se naposledy ještě nataví vrstva čirého skla, kterému se správně říká, jak vás možná napadlo, křišťál. To a by se konečný výrobek hezky leskl.
 |
 |
Pokud by vás toto umění zaujalo a chtěli jste si ho sami vyzkoušet, je to možné - podívejte se na stránky WUDY ... můj svět skleněných korálků.
No a my jsme strávili v hukotu a záři sklářského kahanu nezapomenutelnou hodinu, která byla, ve spojení s dojmy z přírodních krás prosluněné zimní Gabrety, snad nejsilnějším zážitkem z celé dovolené.
Žijeme v době, kdy se daří vtěsnat statisíce polovodičových prvků na plochu čtverečního palce. Není tedy směšné vytvářet věci takhle složitě a pomalu, když to naprogramovaný automat dokáže precizně, rychle a mnohem levněji? Ne a tisíckrát ne! V takovýchto nad kahanem vinutých perlách je něco, co výrobku nedokáže dodat žádný stroj - lidská radost a hrdost, že tu stále žije umění zrozené před staletími. Krása je tu i v té zdánlivé nedokonalosti - každý výtvor je neopakovatelným originálem - a obsahuje snad i ždibec duše svého tvůrce. A já hluboce smekám před lidmi, co taková radostná pouta s minulostí udržují stále živá.
Vlk Samotář (JL)
Zpět na stránku (nejen) keltských tradic ...
