 |
Jednoho krásného slunečného pátku mi spadlo do klína volné následující dopoledne, bez syna, manžela a dalších povinností. Rozhodla jsem se vyrazit hned ráno do přírody, než bude moc horko. Ale kam? Mysl se mi neustále obracela k Závisti a jejímu Hradišti. Ovšem při představě cyklistů, motocyklistů a řvoucích dětiček u vytržení nad pruhovanými prasátky mě zvolna přecházela chuť. Pak jsem si ale uvědomila, že na kopcích naproti Hradišti přece také něco je. Přišla jsem, viděla jsem a byla jsem ztracena. Valy a les, skála a slunce a ticho. Pravěké břízy ve vřesu. Vůně divoké zvěře, sem tam mihnutí stínu na okraji viditelnosti. To všechno je keltská stezka.
|
Zahájila jsem své putování u osady Závist a autobusové zastávky stejného jména. Cestička mě vedla kolem chat s nádherným výhledem přes Vltavu a z ničeho nic se ponořila do lesa a začala prudce stoupat. Naštěstí v tom kopci byly hned první a druhá tabule naučné stezky, takže předstírajíc čtení jsem si mohla vydechnout. Prý tu rostou jestřábníky. Kde? Třeba zrovna tady pod cedulí.
 |
 |
Nahoře je krásné ticho, svěží travička, stromy. A valy. Podle informací na naučných tabulích jsou sypané, nejsou to zborcené pozůstatky hradby. A mohu říci, že i po dvou tisících letech vypadají majestátně. Po vršku valu vede pěšinka, ale mnohem větší dojem mohutnosti získáte odspodu.
 |
 |
 |
Stezka se občas přibližuje až ke stráni, ale přes nízké duby není vidět přes údolí. Pouze dočasně ovšem. Pokud budete následovat naučnou stezku a na chvíli opustíte žlutou značku, dojdete k vyhlídce na protější stráň s Hradištěm.
 |
Skála zde opravdu vystupuje až na povrch, duby jsou malé a pokroucené, na některých úsecích roste jenom bříza a vřes. Rázem jsem měla pocit, že mě bludný kořen přenesl o pár desítek tisíc let zpět nebo pár tisíc kilometrů na sever. Dojem po chvíli pokazil doléhající ruch dopravy z Břežanského údolí, ale ta tichá pravěká chvilka stojí za to.
 |
 |
Po chvíli se cestička opět vrací pod vzrostlé stromy a ke žluté značce a k valu. Z dálky je slyšet štěkot psů a kamenitou prudkou cestou se snaží nahoru vyfunět dva cyklisti. Škoda, ale Točná je už skoro na dohled, takže sem občas zaletí i zvuk motorové pily. Zbývá tedy opustit to vysoké zasněné místo a vydat se dolů do civilizace. V Točné může váš minivýlet skončit na autobusové zastávce, nebo můžete pokračovat jako já ulicí se slibným názvem – Keltská.
 |
Zelená značka vede po okraji Točné do údolíčka s potůčkem, který evokuje divočinu. Nahoře na skalách bylo slunce, vítr, chudé břízky, tady všechno voní vlhkostí, javory a olše jsou podestlané tlejícím listím z loňska. Zřejmě tu žijí i nějací vlhkomilní skřítkové, kteří si na pařezech nechávají tajná znamení…
 |
 |
Na konci údolíčka čeká hluk dopravy a rizikový přeběh silnice v okamžiku, kdy zrovna nic nejede. Vystihnout takový okamžik ovšem není jednoduché. Břežanským údolím sviští jedno auto za druhým, motorky hromadně, a náklaďáky též ve skupinách. Tak rychle pryč na druhou stranu, cesta vede přes potok.
 |
Stezka svahová, tak jsem nazvala předposlední úsek své cesty. Zelená značka vede po stezičce ve svahu se sklonem 50° a nedávné deště z ní opláchly všechnu hlínu, takže často se opatrná chůze mění v klouzání po kamenech a kořenech. Chtělo by to jít buď bosa, nebo s pořádnými turistickými botami. Zvlášť když si chci pod cestou vyfotit odkvétající pstroček dvoulistý. Obyčejné botasky zkrátka kloužou, a to zásadně ze svahu dolů, tj. do potoka. Nakonec jsem tam neskončila, ale bylo to o vlásek. Dobrodružství končí, přede mnou je Hálkův pomník a mini ZOO pod Hradištěm. Zástupy lidí, kočárků a kol. Úžasná prasátka pochutnávající si na zrní a jablkách. Ještě fotku měsíčnice roční, která prý doprovází naleziště starých kultur, a rychle od klecí pryč na autobus, aby mi nevybledl pocit svobody z keltské stezky.
 |
 |
Falka
Zpět na stránku keltských tradic ...
