Jistě netřeba připomínat, že řemeslo má zlaté dno. Na toto téma existuje mnoho pořekadel a pohádek. Mě osobně se nejvíc líbí ta o carovi, který ztroskotal u cizích břehů a protože byl sám a bez doprovodu, nikdo by ho jako cara nepřivítal. Uměl však tkát krásné koberce, a tak se nechal zaměstnat u tkalce a vyrobil nádherný gobelín. Vetkal do ornamentů svůj příběh a doufal, že tak krásné zboží se jistě dostane na trh pro zámožnou klientelu. Což se stalo, gobelín doputoval až do carského paláce onoho cara a jeho žena si přečetla ukrytý vytkaný vzkaz. Pro cara poslali loď s odpovídajícím doprovodem a on se mohl vrátit domů.
Ovšem pohádka zdaleka nepřipomíná jen nutnost něco umět vyrábět. Má hlubokou duchovní rovinu. Cokoliv vetkat do látky – myšlenku, vzkaz, touhu, to přece není jen záležitost pohádek pro malé děti. Je to fyzický prostředek, jak posílit myšlenku, aby doputovala na místo určení. Jenže tohle nikdo nepochopí, dokud to nevyzkouší.
Nejprve je potřeba se setkat s řemeslem. Cesta to bývá dlouhá, protože dnešní uspěchaný člověk nechápe, proč vyrábět něco ručně, když markety nabízí přehršel strojních výrobků za nízkou cenu. Pak se třeba odhodlá a s úžasem zjistí, že to není jen tak. Třeba to zmiňované tkaní. Do začátku je třeba mít nějaký stav. Potom přízi. K tomu musíte sehnat dobrovolníka, který vám pomůže navinout osnovu. Člověk je zpocený jak myš, pětkrát se střihne do prstu a nechápe, proč se do toho vůbec pustil.
Následně se setkáte s materiálem. Zjistíte, že není vlna jako vlna a když už se horko těžko naučíte utkat šálu, pustíte se do prostírání a nestačíte zírat. Totiž přesněji zvyšovat napětí příze, která nepruží, kroutí se, nespolupracuje a na krajích se sesmekává.
Další setkání je barevné a vzorované. Nikoliv vzorové. Kombinace barev a vzorků ve vaší hlavě se zásadně nerovná výsledku. Čím více jste si jisti, že tohle bude moc pěkná kombinace, tím hůře pak výrobek vypadá. Ovšem pouze ve vašich očích. Všem ostatním se to moc líbí a nechápou, proč se vztekáte.
Čtvrté setkání je s odbornou literaturou. Tkadlec v určité vývojové fázi se začne pídit po všech dostupných zdrojích o řemesle, shání návody na nové vzorky, zkouší moderní i starodávné metody tkaní. Je to ale zbytečné, taková skoro slepá větev. Stejně každý skončí u toho, co ho baví a co umí dobře. Proč se mořit s osmi listy na velkém stavu, když melírovanou přízí se dosáhne skoro téhož výsledku?
Poslední a nejvíce důležité je setkání s lidmi. Tkadlec se setkává s prodavači věcí potřebných pro tkaní, s lektory na kurzech, s podobně postiženými jedinci na trzích, se zákazníky, se širokou veřejností. A také s lidmi, kteří chápou duchovní podstatu věcí a dějů. Setkání osnovy s útkem ve významu setkat něco dohromady nám vytvoří šálu. Důležitější je však setkání se s duchovní podstatou. Tkadlec potom připomíná přadleny osudu, bájnou Arachné, slyší klapot stovek stavů a vidí, jak se vlákna kříží a tvoří sítě. Do svých výrobků si vetkává svůj osud, svoje touhy a žaly a ovlivňuje tak běh celého světa.
Falka
Zpět na stránku keltských tradic ...