Irsko
– ostrov čtrnácti jmen, bájná země Erin. Ostrov vznešených, konec světa a kraj
rozhodnutí. Byl osídlován bohy, démony i lidmi, milován i nenáviděn, veleben i
proklínán. Zrodil se z bouře oceánu, navzdory Noci a Tmě vyrostly z vody jeho
skalnaté útesy a stály samotné proti vlnám a hromobití.
Jako první si nárok na tuto zemi činily samy živly chaosu, ze kterých všechno povstává – Temnota a Oceán. Spousty vod se přelily liduprázdnou zemí, obrovské vlny zaútočily na pobřežní skály. Ostrov však potopu přežil. Zklamané mocnosti se stáhly a vyslaly zpět své démony – národ Fomorů. Tři stovky podivných tvorů se drápou na břeh – jednonozí, jednorucí, jedno oko otevřené, druhé skryté pod víčky. Hlavy ptáka, berana či ještěra, to jsou první obyvatelé kouzelného ostrova. Jakožto dětem moře se jim nejvíce líbí na ostrůvcích a pobřežních útesech, ve skalních rozsedlinách. V pustině totiž není co jíst. Někteří Fomorové zůstávají ukryti ve skalách, zbytek se vrací domů – do mořských hlubin.
Po tři sta let byl ostrov téměř neobydlen, jen pták sem občas zaletěl, připlula první ryba a vítr přinesl první semínko. Náhle se na obzoru zjevily koráby Partholóna, syna podsvětí, země boha smrti. Veze s sebou dvacet čtyři božských párů, aby zalidnili zemi. Bylo to na první máj, Beltine a ze smrti se zrodil život.
Pusté a nehostinné byly pláně ostrova, jen tři jezera a devět řek našli lidé Partholónovi. Pustili se však do vskutku božského díla – planinu oděli lesy, loukami a pastvinami, ozývaly se hlasy zvěře a křik ptáků, vody ožily rybami. Partholón zapřáhl do pluhu poprvé vola, uvařil pivo a vyrobil první zlatý prut na nákrčník vznešenosti. Pak svým lidem vytvořil zákony a celá země byla požehnaná.
Počet
obyvatel vzrůstal, stále však na ně útočili Fomorové, tiše a ze zálohy. Po čase
už nikdo nemohl chodit sám a beze zbraně a pobřežím obcházely hrůzné stíny.
Fomorský vůdce usoudil, že nyní již Partholany snadno porazí a nahnal svou
armádu na planinu Ith. Božský lid však většinu Fomorů nahnal do moře a zbytek
zabil, takže nadále se fomorové skrývali po nocích ve skalách a Partholův lid
zveleboval ostrov. Po tři sta letech, v předvečer prvního máje, však na něj
padla kletba – všichni začali umírat na neznámou nemoc. Když se za pár dní
jejich počet zmenšil na pár osob, odstěhovali se na Starou louku, tu, kterou
jako první po svém příchodu na ostrov zvelebili. Zde vytvořili mohylu, do které
postupně ukládali své mrtvé. Netrvalo týden a na pláni zůstal jen kopec kamení
jménem Tamecht.
Ostrov
zůstal opět liduprázdný, jen Fomorové se svých skalních úkrytů se rozhlíželi po
širém moři. Uplynulo tak třicet let, když s velkou slávou připlul Nemed, syn
Agnomanův, opět z božského rodu podzemní říše. Nemedové pokračovali v díle
Partholanů, klučili lesy, zakládali jezera a poráželi fomorské démony. V
poslední bitvě se však vrátila partholanská kletba – král Nemed a dva tisíce
jeho lidu klesly mrtvi k zemi. Fomorové dostali báječný nápad a zbytek Nemedova
lidu si zotročili. Na ostrůvku Tora si vystavěli skleněnou věž. Každoročně o
Samhainu, svátku mrtvých, jim museli Nemeďané nosit hrůznou oběť – dvě třetiny
nově narozených dětí a dvě třetiny produkce mléka, másla a obilí. Nemedové si to
nechtěli nechat líbit. Jednou místo pravidelné daně se na Fomory vrhli holýma
rukama a v prvním zápalu boje se jim podařilo zabít gomorského krále a rozbít
skleněnou věž. Pak ale Fomorové vymysleli novou taktiku – ovinuli ruku a nohu
kolem protivníka a spolu s ním se vrhli do moře. Bohové však tentokrát nenechali
Nemedův lid vymřít – pro třicet zbývajících bojovníků přijela loď a odvezla je
za severní obzor…
Znovu
byli Fomorové jedinými obyvateli ostrova, a když zjistili, že nemají komu
škodit, stáhli se do svých skalních slují. Sto a padesát let se planinami Irska
proháněl jen vítr, než připlula další lodě. Skromné lodičky potažené kůžemi, bez
fanfár a vlajek, a v nich malí snědí tvorové s černými vlasy a divokýma očima.
Firbolgové. O svém příchodu se rozdělili na tři knížectví, kterým vládli Fir
Bolg, Fir Gallion a Fir Domnan. Byly to Ulster, Leinster a poslednímu, Fir
Domnanovi zůstal severní a jižní Munster a Connacht. Firbolgové propátrali celý
ostrov a sešli se opět uprostřed, v Taře, a prohlásili ji za sídlo svého
nejvyššího krále a místo každoročních setkávání vládců národů.
Třicet
a šest let trval poklidný život Firbolgů v Irsku, a dokonce i Fomorové je
nechávali na pokoji. Za vlády krále Eochaida se však na obzoru znovu objevily
lodě. Za zvuků píšťal a třepetání praporů připlouvali na prvního máje
nejskvostnější a nejsilnější bohové – Lid bohyně Danu. Ze čtyř severních
pevností si přinášely kouzelné předměty pro válku i mír, poklady světa. Z
Findiasu měli meč krále Nuady, z jehož rány nikdo nemohl uniknout a nikdo se
neuzdravil. Z Goriasu si vezli kopí pronikavé jako sluneční paprsek boha Lugha.
Z Muriasu čarovný kotel, ve kterém bylo pro každého dost jídla. Ten patřil otci
všech – Dagdovi. Z Faliasu přenesli posvátný kámen – Lia Fáil, kámen Rozhodnutí.
Pokud se ho dotkl právoplatný král, vykřikl tak, aby ho bylo slyšet po celé
zemi.
Za
krásného májového jitra se lodě blížily – ale co to? Ranní mlha se nerozplývá,
ale naopak houstne, barví se tu dočervena, tu dožluta a nad krajinou se
převaluje. Vyčarovala ji Morrigan se svými dvěma sestrami, aby vojsko Dananů
mohlo nerušeně projít celý ostrov a válkou pokořit původní obyvatele. Až za tři
dny, v Leinsteru, se mlha rozplynula a obě vojska se střetla. Dagda nabízel
králi Eochaidovi půlku ostrova pro každý národ, ten ale odmítl se slovy, že
chtějí bojovat o celé území. A tak na velké pláni, v den letního slunovratu,
začal boj. Firbolgové měli opět mnoho mrtvých, a tak Dagda vyslal k Eochaidovi
posly se vzkazem, aby spolu válčilo jen deset nejlepších mužů na obou stranách.
Král nakonec nabídku přijal, ale vymínil si, že Dananové nebudou používat své
kouzelné zbraně. Byl to vyrovnaný boj, po čtyři dny se výkvět válečníků
střetával, až se nakonec podařilo Firbolgu Srengovi utnout ruku králi Nuadovi.
Dananové začali ustupovat, ale Nuda se sám vrhl do nejprudší vřavy a tam, ve
zmatku a v návalu, byl zabit král Eochaid. Firbolgové okamžitě ukončili boj a
dohodli se s Danany, že si ponechají Connacht jako jednu pětinu území Irska.
Lid
bohyně Danu získal většinu území, Dagda drnkal na harfu a tím měnil roční
období. Fomorové však sledovali závistivě zlatovlasé a modrooké bohy a kuli
pikle ve skalních škvírách. Dananové byli navíc bez krále, protože nuda se musel
vlády vzdát. Tenkrát panovala všeobecná víra, že vládce země musí být bez kazu,
bez poskvrny, aby byla země plodná a laskavá. Dlouho rokovali v Taře, ale
Nuadovi se v jejich očích nikdo nevyrovnal. A přitom potřebovali krále silného i
rozvážného pro hrozící boj s Fomory. Nakonec vybrali mladíčka Bresa – byl to syn
gomorského krále Balora a dananské dívky. A za ženu mu zvolili Brighid, dceru
samotného Dagdy. Fomorové zajásali, že se jim Dananové takto sami vydávají do
rukou a slíbili přijít na svatbu spolu s Firbolgy. Zároveň se měla konat svatba
Kiana, syna danajského léčitele Diancéchta a Balorovy dcery Lithné. Všichni se
radovali, jen kámen rozhodnutí podivně mlčel…
Jen
co utichlo svatební veselí, začal Bres vybírat od Dananů poplatky a daně. Unci
zlata z hlavy, daň z mlýnku na obilí, polovinu mléka… Když někdo odmítl nebo
nemohl zaplatit, Fomorové ho zle zohavili. Sedm let Bres bohy pokořoval,
Dananové sbírali dříví, stavěli hrady, chodili v hadrech a živili se odpadky.
Ranhojič Diancécht našel v lesích bývalého krále Nuadu a vyrobil mu ruku ze
stříbra. Po celém Irsku se roznesla ta zvěst, že Nuada Stříbroruký je opět
schopen vlády. Bohové jen čekali na příležitost, jak se dostat do paláce v Taře.
Kdysi bývalo zvykem, že kdokoli zavítal na Taru, byl u ohně pohoštěn, mohl
vyslechnout druidy i bardy a dostal i nocleh a výslužku. Ne tak za Bresova
panování. Oghmův syn Cairpré, nejlepší z pěvců, zavítal na Taru a byl počastován
okoralým chlebem a zavřen ve studené kobce. Když se ho potom Bres zeptal, jak se
mu ubytování líbilo, Cairpré zanotoval:
Bez sousta na misce,
Bez kapky mléka,
Bez tepla kožešiny
I bez penízku,
Básníka sotva oblaží
Královský úsměv na tváři.
Král, který očekával od pěvce lichotky a poděkování, se rozzuřil, tvář se mu zkřivila hněvem a vyšla na povrch jeho démonská podstata. Dananové se nahrnuli do síně, prohlásili, že se jedná o tělesné znetvoření a Bresa sesadili z královského stolce. Bres odešel z Tary a po cestě Dananům vyhrožoval, že Fomorové potopí ostrov, aby ho už nikdy nikdo nenašel…
Dananové
zvolili králem opět Nuadu a zasedli k válečné poradě. Když tu k bráně přišel muž
a představil se jako Lugh – syn Kianův a vnuk Diancéchta, syn Eithné a vnuk
Balora. Dveřník ovšem věděl, koho má před sebou, ale začal se Lugha vyptávat,
jaké má schopnosti, protože do Tary nesmí vstoupit ten, kdo nic neovládá. Lugh
postupně vyjmenoval, že ovládá tesařinu, kovařinu, válečnictví, hru na harfu,
přednes písní, druidské znalosti, zlatnictví, stolničení i ranhojičství. Pokaždé
mu dveřník odpověděl, že mistra v tomto oboru už na hradě mají. Nakonec se Lugh
usmál a prohlásil, zda mají v paláci někoho, kdo ovládá všechna tato umění
najednou. Byl tedy prohlášen za Ildanu, mistra devíti řemesel, a byl přijat v
královské síni. Mnozí se však obávali zrady, neboť měl v sobě i fomorskou krev…
Nakonec se uradili, že se pokusí obejít ostrov a sehnat co nejvíce lidí do
vojska.
Po dlouhých sedmi letech příprav, první den Samainu, stála vojska naproti sobě na moyturské pláni. Dananové za svými štíty jen v lehkých tunikách, jen Lugh v zářivém zlatém brnění. Fomorové byli obrněni od hlavy až k ohyzdné patě. Započal boj. Válečné štěstí se přelévalo, chvíli vítězil jeden, pak druhý. Fomorové si však brzy všimli, že Dananové, které včera zabili, bojují opět živí a zdraví – to díky kouzelnému umění léčitele Diancéchta, který mrtvé a zraněné namáčel v blízké studánce. Fomorové se tedy v noci sebrali a studánku zaházeli kameny z řeky Drowes… Ani Dananové neměli dost síly, aby ji vyčistili. Když to ráno zjistili, byli zdrceni. A právě tento okamžik si vybrali Fomorové ke konečnému útoku. Jejich vůdce Balor procházel šiky nepřátel jako obilím, padl Nuada Stříbroruký i jeho žena, rudohřívá Macha. Jediný Lugh se ještě jakž takž držel a vyzval Balora na souboj. Tu Balor začal otevírat své skryté oko, které mělo ničivou moc. Kolem Lugha se začaly tavit kameny a tráva se vzňala. Lugh rychle vložil do prachu svůj očarovaný oblázek a vystřelil. Naštěstí trefil Balora zrovna do toho magického oka a usmrtil ho. Vítězní Dananové zahnali zbytky Fomorů do moře a shromáždily se na vysokém břehu, aby vyslechli proroctví od Badb, sestry Morrigan. Jaké to však bylo proroctví! Všichni jen udiveně kroutili hlavami:
K nebi se nesou naše díky
A nebe klesá k Erinu,
Jak silni jsme.
Však tuším den,
Co jiný vzejde z červánků,
By bezmocně nás zastihl:
Až léto bude bez květů,
V moři se ploutev nezavlní,
Až žena ztratí všechen stud
Či svár až bojovníka zlomí
A moudrý stařec
Bláznem stane se…
Po Nuadovi Stříbrorukém se ujal vlády Lugh, ptom se na panovnickém stolci vystřídali Dagda, Delbat a nakonec Oghmovi synové Cuil, Cécht a Greiné. A tehdy se začalo naplňovat Badbino proroctví. Dávno již odešly první dny Beltainu a jediná trnka nerozkvetla…
A pak,
jednoho dne, se objevily na obzoru neznámé lodě pod šarlatovými plachtami.
Nebyly to mořské nestvůry, nebyli to ani bohové. To první lidé, vedení synem
boha smrti a života, si nyní činili nárok na Erin. Zásvětní bůh Bilé v Hispánii
postavil vysokou věž. Jeho syn Milé, když se zde rozhlížel za jasného dne,
uviděl na severu nádherný zelený ostrov, omývanou bílou pěnou. I vzkřikl:“Jenom
na tom dalekém ostrově chci žít!“. I chystal se Milé, osm synů s manželkami a
množství zbrojného lidu pod svými náčelníky. Připlouvali k Irsku, moře bylo
vzduté a nebezpečné, těžce hledali cestu mezi skalisky.
První na břeh vystoupil bard a druid Amergin a zazpíval tuto čarovnou píseň:
Teď pojďte se mnou ostrovem,
nad jehož krásu není.
A já vám povím, slyšte jen,
Kde dům si stavět v okamžení,
Kde lovit, či kde zasít zjara,
Kde o stáda se starat,
Kde leží slavná, věčná Tara…
Ostatní
Milesiáni ho s údivem následovali. Procházeli kolem krásných sadů plných ovoce,
když tu se jim zjevila překrásná žena v bohatě zdobeném hávu.
„Jestliže přicházíte zvítězit, pojmenujte tento ostrov po mě.“
„Proč ne, krásná paní“, odpověděl Amergin. „A jak se jmenuješ?“
„Jsem Banba, manželka krále Cuila.“
Milesiáni pokračovali v cestě v posvátném úžasu. Řeky oplývaly rybami a lesy byly plné zvěře. Najednou se objevila krásná žena, lépe oblečená než ta první.
„Jestliže přicházíte zvítězit, pojmenujte tento ostrov po mě.“
Amergin se zeptal: “A jak se jmenuješ? Rádi tak učiníme.“
„Jsem Fódla, manželka krále Céchta.“
Zástup se vydal znovu na cestu. Když už přicházeli na pláň, kde stála Tara, obdivovali zdálky její výstavnost. V tom se zjevila třetí žena, půvabná jako slunce, když odchází spát do červánků.
„Jestliže přicházíte zvítězit, pojmenujte tento ostrov po mě.“
I této ženě to Amergin slíbil.
„Jaké je tvé jméno, krásná paní?“
„Jmenuji se Erin a jsem manželka krále Greiné.“
Amergin svůj slib dodržel. Krásný ostrov se v minulosti nazýval Banba i Fódla a dnes se mu říká Erin.
Milesiané dospěli až do Tary, kde je zaraženě vítali Dananové. Prohlásili, že nejsou na válku s novými příchozími připraveni a prosili je, aby vsedli do svých lodí a připluli znovu za tři dny. Milesiané souhlasili, vsedli na lodě a odpluli z dohledu ostrova. Těžko, přetěžko se pak vraceli zpět, neboť Dananové svolali velikou bouři. Amergin však moře utišil svou písní, recitací zklidnil vlny a za jeho šepotu přistáli Milesiáni bezpečně na písčité pláži. Milesiáni se před tarou pustili s Danany okamžitě do boje. Jaký to však byl rozdíl oproti Fomorům! Zázračné zbraně nepomáhaly, slabé byly paže bohů v boji s lidskými syny… Milesiáni získali převahu a zabili tři krále, Cuila, Céchta i Greina. Nad bitevní plání se zvedl vítr a všichni se strachem očekávali, co se bude dít. Snesla se mlha. Když se rozplynula, po Dananech nebylo ani vidu, ani slechu. Amergin vydal své první proroctví v nové zemi: „Bohové neodešli, jak si možná myslíte. Zůstali tu s námi. V jeskyních, pod kopci, v jezerech a skalních škvírách, ve studánkách a ve stromech. Jejich velká moc zůstala zachována a nadále určují náš osud. Proto s nimi vycházejte v dobrém.“
Falka
Zpět na stránku keltských tradic ...
