Jedna z kandidátek na Miss České republiky v televizním přenosu sdělovala, že
by chtěla být nesmrtelná. Jiná kráska se zase obávala zestárnutí. To jedna známá
herečka stáří opěvuje- připadá jí úchvatné. "Raduji se, že mám ruce jako stará
krůta, těší mne každá vráska. Je to božské." Vybavuji si pětaosmdesátiletou
nemocnou, která při zlomenině krčku stehenní kosti prosila: "Neoperujte mě
a nechte mne umřít. Skoro nic nevidím, špatně slyším, zubní protéza nedrží,
jídlo nechutná a život netěší". Možná i proto jeden z mých známých tvrdí, že
stáří je nemoc. Jiný zase hlásá, že stáří se musí bagatelizovat, jako by nebylo.
A když už ho ignorovat nejde, tak je s námi konec. Kdo má pravdu a lze to vůbec
rozhodnout?
Tak jako železo reziví, tak i člověk se věkem neodvratitelně mění.
Všeliké "ochranné nátěry" (ať jde o cvičení, zdravou výživu, léky) tu korozi
mohou zpomalit, ale nezastaví ji. V bibli se Metuzalém dožil 969 let. Nyní se
sta let dožije málokdo. Zastřít léta chce však kdekdo. Dá se vůbec posoudit
stáří podle vzhledu? Platí to třeba u sumců, kde podle počtu paprsků ploutví lze
určit stáří. U stromů se řídíme letokruhy. Nejstarší borovice osinatá se prý
dožívá až 4 900 let. Velryby žijí až sto let, soudě podle nalezených datovaných
harpun. V medicínské mluvě říkáme, že biologický věk ne vždy odpovídá věku
kalendářnímu. Záleží na tom, jak se kdo cítí a jak je aktivní.
V divoké přírodě vítězí silnější zvířata a ta starší většinou
neobstojí. Podobně tomu bylo s prehistorickým člověkem. Absolutní většina
neandrtálců se nedožila padesáti let. Celý středověk chápal smrt jako osvobození
z útrap tohoto světa. Thanatos, bůh smrti, byl zobrazován jako sličný mladík,
nesoucí vyhaslou pochodeň. Až renesance zdůrazňovala touhu po životě, hledala
elixír bytí a alchymisté bádali nad magickými nápoji. Dychtili ale po věčném
mládí a ne po životě kmetů. V pověstech o Faustovi se za mládí a život plný
prožitků zaprodávala duše ďáblovi. V novověku jsme vymýtili spoustu nemocí.
Očkováním, moderní léčbou a operačními zákroky jsme ovlivnili přežívání člověka.
Lze říci, že jsme zasáhli do běhu přirozenosti a že vyšší věk je výtvorem
civilizace. Je to vlastně podvod na matce přírodě. Ten těžce vybojovaný
prodloužený moderní život ale trávíme v neustálém shonu, bez odpočinku, bez
úlevy, stále někam cestujíc a spěchajíc. Takový život žil Ahasver, věčný Žid.
Podle legendy uhodil Ježíše při odchodu z Pilátova domu a byl za to odsouzen
tím, že bloudil po celém světě, nenalézaje klidu. Zvláštní trest- věčný to
život.
Přejme si, aby prodlužování života bylo prémií a ne pokutou a aby bylo
stáří spojováno s jasem a ne s děsem. Kloním se ke slovům Senecy, že stáří není
choroba- je ho sice třeba brát vážně, ale ne tragicky. Vyšší věk by neměl být
vstupenkou do říše nicnedělání a ani by neměl znamenat automatický zákaz vjezdu
(třeba pro povolání). Když jsem se dočetl, jak do křesel starostů v pražské
metropoli zasedli radní ve věku 27 a 28 let (mladší s koníčkem studia a prací na
doktorátu), vzpomněl jsem si na bájné Řeky. Starým moudrým rádcem v trójské
válce byl Nestor. Autoritou nebyl jeho titul a postavení, nýbrž zkušené stáří
a moudrost. Jeho legitimací byl řádně prožitý život.
Chápu stárnutí jako zříkání se své pohyblivosti, soběstačnosti,
nezávislosti, svých koníčků a v horším případě i duševních schopností a paměti.
Může nás ale těšit pomyšlení, že i po smrti přežíváme- v našem díle, práci,
v potomcích či ve vzpomínkách lidí. Do historie se totiž zapisuje každý- kdo
jednou žil, ovlivnil veškerenstvo. A, jak napsal opravdový nestor M.Horníček,
s věkem je třeba zrát a ne hnít. Záleží jenom na nás, zda budeme zrát jako víno
či jako rychlokvaška. Nejhorší by bylo umřít zaživa v nečinnosti. Je jenom na
nás, zda stárnutí pokorně přijmeme a sneseme. Ono se s tím totiž nic jiného ani
dělat nedá. A na té cestě věkem můžeme v tramvaji uvolnit místo těm starším.
Převzato ze stránek Homeopatie
Zpět na stránky Jak jde život tu i onde...
MUDr.Miroslav Ilgner