 |
 |
Jako vodní dílo se podle dávné definice označuje cosi, kde voda něco dělá. V předchozích dvou pokračováních jsme poznali plavební komoru, kde voda zdarma umí vynést tisícitunovou loď o čtyři metry výše a také jez, který k tomu vytváří potřebné podmínky.
Bohužel, součástí prohlídky jezu a zdymadla nebyla prohlídka brandýské vodní elektrárny. Ta, ač v podstatě organicky začleněna do stavby jezu, nepatří pod Povodí Labe, a jak jsem vyrozuměl z výkladu, její osud je v současnosti poznamenán restitucemi, takže je majitel nejistý. Nicméně elektrárna běží a proud vyrábí stále.
Já jsem byl uvnitř elektrárny asi před 15 lety, ale to jsem bohužel uvnitř jen filmoval, takže nemohu posloužit obrázky - snad se mi ten film někdy podaří na web dopravit, neb je to uvnitř zajímavé. Točila se tu scéna z filmu Saturnin, kde je vystupuje postava dědečka coby ředitele této elektrárny.
Elektrárna navazuje na pravobřežní jezový pilíř. Její základ tvoří železobetonová deska 1 m tlustá, spočívající na roštu z okovaných pilot, 4 m dlouhých, zaberaněných do skalního podloží. Spodní stavba obsahuje dvě násoskové kašny, jimiž vtéká voda na turbíny, a dvě výpusti ústící ve spodní vodě.
Voda nejprve protéká dřevěnou nornou stěnou s obslužnou lávkou a hrubými česlemi. Vtoky do kašen jsou chráněny jemnými česlemi stíranými hrabacím strojem s elektrickým pohonem. Vtoky do kašen se podle potřeby hradí hradidly ze štětovnic Larsen pomocí kladkostroje. První dva obrázky ukazují budovu elektrárny shora - jsou zde vidět hrubé i jemné česle, včetně stroje na čištění jemných česlí. Pamatuji si na zajímavý pohled, jak hladina v místě vtoku před česlemi byla při naplno běžící elektrárně mírně "prohnutá", což působilo velice nezvykle.
|
|
Na další dvojici obrázků vidíte elektrárnu zdola - podle víření vody je vidět, že alespoň jedna z turbín právě pohání generátor a vyrábí elektrický proud. V kašnách elektrárny jsou instalovány dvě Francisovy turbiny s celkovým výkonem 1,98 MW při hltnosti 54 m3/s, spádu 3,5 m a otáčkách 107 ot./min, pohánějící generátory ve velké prosklené hale. Minimální spád hladin pro provoz turbín je 1,2 m.
Zajímavé je, že provozovatel elektrárny musí platit Povodí Labe určitý poplatek za množství vody, které projde turbínami - alespoň tak nám to tehdy říkali. A také říkali, že ač má elektrárna nominální výkon těch cca 2 MW, málokdy je dostatek vody, aby mohl být vyprodukován. Elektrárna nevyrábí proud "pro město", jak se lidé domnívají, ale je přifázována do celostátní rozvodné sítě. V minulosti ale prý měla několik "soukromých" odběratelů. Elektrickou energii zde vyráběnou využívala například bývalá. akc. továrna na secí stroje Františka Melichara.
 |
 |
Součástí elektrárny je ještě tak zvaná jalová výpusť. Ta je umístěna v pravé spodní části elektrárny s kótou dna 163,90 m n.m. Její šířka 1,5 m je hrazena dvěma dřevěnými stavidly. Jedno stavidlo slouží jako štěrková výpust, druhé stavidlo reguluje vzdutou hladinu vody.
Oba dnešní mlýny stávaly na Labi už v 16. století, kdy byl na brandýské straně postaven i raně barokní pivovar. U levobřežního Podzámeckého mlýna, Na Celné čp. 389 (kulturní památka), byla v rudolfinské době brusírna. Roku 1731 jej upravil dvorní stavitel J. H. Dinnebier. Od roku 1880 patřil Bedřichu Schubertovi, jehož rodina mlýn také zmodernizovala po povodni na jaře 1933. Mlýn je dosud v provozu. Na levém břehu je dále Zámecký pivovar čp. 405, jehož barokní varna s mansardovou střechou pochází z roku 1651. Přibližně v ose je rizalit věžového hvozdu s charakteristickým cihlovým komínem, přistavěným roku 1920. Pivovar byl zrušen roku 1946 a dnes slouží Uměleckoprůmyslovému muzeu v Praze jako depozitáře.
Na pravém břehu vznikla po třicetileté válce pila, přilehlý mlýn byl přestavěn. Od roku 1897 jej vlastnili Václav Voženílek a Antonín Šorel, kteří zde zřídili elektrárnu. V roce 1933 vznikla společnost Šorel - Schubert, starou elektrárnu demontovala a zřídila novou jako součást vodního díla. Šorelův a Schubertův mlýn tak byly spojeny jezovou lávkou.
Součástí plánu zámku v Brandýse nad Labem a jeho zahrad z roku 1740 je i situace zachycující Labe pod zámkem. Vlevo nahoře je zachycen most - ten stával v místě, kde je teď postavena provizorní lávka pro pěší a cyklisty ¨, která má sloužit po dobu stavby nového mostu. Část přes hlavní koryto nikdy nebyla celokamenná, ale jen dřevěná na kamenných základech pilířů, takže se stávala obětí velké vody. Kratší část s naznačenou dvojicí oblouků je z kamene a dochovala se dodnes. Nad mostem je pevný zalomený jez s vorovou propustí. Ten zajišťoval vzdutí říční hladiny pro jeden z největších mlýnů na Labi; vidíte ho na obrázku dole uprostřed.
 |
Detail obrázku ukazuje, jak mlýnská strouha rozdělená do dvou větví poháněla neuvěřitelných jedenáct vodních kol.
 |
V dnešní době jsou zachovány stavby dvou mlýnů. Schubertův mlýn - na následujícím obrázku vlevo - je honosná stavba již zmíněného velikého mlýna na levém břehu Labe - vidíte i dva kamenné oblouky historického mostu, na kterých je dodnes vztyčen kříž a socha světce. Šorelův mlýn je na opačném břehu Labe, těsně nad dnešní vodní elektrárnou. Ta vysoká věžovitá stavba nepatří k elektrárně, ač je postavena v podobném stylu, ale je to bývalá sýpka.
 |
 |
Dvojice dalších obrázků ukazuje vtoky do dvojice přívodních kanálů do Schubertova mlýna na levém břehu. Díky majetkovým sporům daných restitucemi nyní tudy protéká jen tzv. udržovací průtok, který je cca 3 m3/s - aby se pod mlýnem následující mlýnská strouha, na které byl kdysi vybudován kanál pro vodní slalom, nezanášela. Bílé značky na nábřežní zdi na obrázku vpravo prý slouží pro zaměřování při kontrolách, zda nedochází k posunu staveb vodního díla.
 |
 |
Rybí přechod nebo jinak řečeno "rybovod", je prostředek umožňující migraci vodních živočichů přes jez (obecně vzdouvací zařízení - hráze přehrad a rybníků nebo okolo strojoven malých vodních elektráren. Úkolem rybovodu je umožnit vodním živočichům zdolání značného rozdílu hladin. V případě brandýského jezu byl vybudován rybovod meandrového typu. Jeho předností je výrazně přirozenější prostředí proti typům jiným a také to, že se nezanáší. Při dobré konstrukci je schůdný pro většinu vodních živočichů. Je však použitelný pouze na menších spádech, jinak by vyšel stavebně značně dlouhý. Jeho nároky na průtok jsou větší a při zastavení vody zcela ztráci funkci.
V Brandýse můžete rybovod vidět v sousedství pilíře u levého jezového pole. Má šířku 1,20 m a jednotlivé stupně jsou opatřeny stavítky s výřezy. K průtoku vody propustí dochází při hladině kolem 168,80 m n.m. A jen tak mimochodem - v blízkosti rybovodu je zakázáno rybaření.
 |
 |
Mlýnská strouha odvádějící vodu od mlýna na levém břehu posloužila k vybudování umělé slalomové dráhy v délce kolem 186 m. Vtok do mlýnského náhonu u levého břehu hradí dvě dřevěná stavidla ovládaná ručně. Povolený odběr vody činil podle nároků 3,0 až 10,0 m3/s. Umělé překážky vytvořené z gumových vaků umožňovaly slalomářům pořádat tréninky i závody jako na "divoké vodě".
Umělou slalomovou dráhu spravovala TJ BSS
Brandýs n.L. Bohužel se zdá, že vše je již minulostí, neb po vytunelování a
likvidaci BSS umlkla řada podnikem zastřešovaných aktivit, mimo jiné i vodní slalom na tomto kanálu.
 |
 |
Ono postavit takový jez nebylo vůbec jednoduché. Víme již, že nový jez byl postaven v místě původního pevného jezu. Při levém břehu, u Schubertova mlýna, zasahuje dokonce jeho konstrukce do konstrukce staré. V této části byla stavba nového jezu nejobtížnější, protože první pilíř a první jezové pole jsou založeny na pilotách v jímce, která byla hluboká devět metrů pod vzdutou hladinou bývalého jezu. Ostatní tři pilíře jsou založeny na třech železobetonových kesonech. Ty jsou vidět pod pilíři na následujícím obrázku. S touto technologií se dnes již téměř nesetkáme, proto bude následující výklad zajímavým pohledem do historie technologií, jejichž pomocí byla postavena díla, která mají šanci přetrvat mnohá díla "moderní".
 |
Nejprve si řekněme obecně, co je to keson. Keson je skříň ocelová nebo ze železového betonu bez dna (má pouze stěny a strop) pro zakládání staveb pod vodní hladinou do hloubky až 25 m. Voda se z k. vytlačí tlakovým vzduchem. Keson se spouští z umělého ostrůvku nebo lešení na dno; stěny kesonu, lemované břitem, se zevnitř podkopávají a vlastní tíhou kesonu spolu s tíhou zdiva zhotovovaného na stropě keson klesá, až dosáhne únosný podklad.
V Brandýse byly použity kesony o délce 21,6 m a šířce 4,40 m - ty vytvořily pracovní komory, zdola otevřené, o výšce 2,0 m. Byly vytvořeny přímo na místě, na montážních lešeních založených na pilotách zaberaněných v řece, přesně v půdorysu budoucích pilířů. Na spodním obvodu byly kesony opatřeny železným nýtovaným břitem, který umožňuje celému tělesu snáze vnikat do vrstev pod říčním dnem. Nad kesony spočívajícími na podlaze lešení bylo postaveno tzv. závěsné lešení, sestavené z mohutných dřevěných trámů a sloupů. Z tohoto lešení byl pak keson spouštěn pomocí dvanácti závěsů do vody. Při ponoření do poloviční hloubky pracovní komory byla na strop kesonu namontována železná komora, tak zvaná vzdušnice. Ta měla tvar válce o průměru 2 m a délce 3 m. Do komory opatřené vzduchotěsnými dvířky bylo pak namontováno potrubí pro přívod stlačeného vzduchu. Pracovní komora kesonu byla spojena se vzušnici železnými trubkami o délce i průměru jeden metr, spojenými gumovými vložkami. Následně se začalo ještě na zavěšeném kesonu s betonováním vlastního pilíře a se zděním jeho žulového obkladu. S postupem těchto prací byl keson spouštěn i se zdivem na něm spočívajícím do vody. Po dvou až třech dnech spouštění dosáhl břit kesonu dna řeky. Poté, co se jeho vahou i vahou zdiva zabořil okraj s břitem do dna, začal se do komory zavádět tlakový vzduch. K vytlačení vody z komory bylo zapotřebí velkého tlaku, zvláště když podkladem byl jílovitý nepropustný materiál, který k břitu kesonu pevně přilne. Pracovní komora byla opatřena vedle vstupního otvoru ještě malým otvorem, do něhož byla zavedeno potrubí o průměru 10 cm pro vytlačovanou vodu. Po vyprázdnění pracovní komory bylo možné začít hloubit dno pod kesonem.
Do kesonu vstoupí dělníci, kteří začnou hloubit nejprve tzv. břitovou rýhu, asi 20 až 40 cm hlubokou, přímo pod břitem kesonu. Taková práce ovšem od dělníků vyžaduje cit a zkušenost, protože keson musí v celé šíři klesat rovnoměrně. Již proto, že odchylka jeho dosedání by mohla ohrozit svislici budoucícho pilíře. po vyhloubení rýhy se odtěží zemina v ploše kesonu a vytěžený pateriál se posílá v železných koších pneumatickým výtahem do vzdušnice. Tam prostupuje dvěma vzduchotěsnými poklopy vzdušnicí, podobně jako když potápěč vystupuje z ponorky nebo podmořské stanice do okolního moře. Do prostoru kesounu se stále přivádí stlačený vzduch; jeho přebytky unikají pod břitem.
Popsaným způsobem se stavěly i tři pilíře brandýského jezu. Svrchní vrstva odebíraného materiálu byl hrubý, ulehlý labský štěrk, proložený vrstvami písku. Když keson v tomto materiálu dosáhl hloubky zhruba tří metrů, byl vyvěšen ze závěsů a pokračovalo se v dalším hloubení. Na horní straně kesonu se po celou dobu zdila definitivní podoba pilíře i se všemi vrstvami kamenných kvádrů a zářezem pro budoucí hradicí prvky.
V pěti metrech se narazilo u pravého pobřežního pilíře na měkký modravý jíl, který značně ztěžovat hloubení a spouštění kesonu. Byl velmi hutný a ztěžka se rozpojoval. Pod břitem byl jíl ohromnou vahou kesonu nesoucího zdivo pilíře stlačen tak, že rýhu bylo nutné hloubit pomocí klínů jako ve skále. Za těchto okolností šla práce pomalu kupředu a denní efekt v klesání činil jen asi 30 až 50 cm. Po průchodu asi tak třemi metry jílu se objevily mírně skloněné vrstvy křídového lupku. Tato druhohorní jemně vrstevnatá skála byla zpočátku zvětralá, avšak již 20 cm hlouběji byla tak pevná, že ji bylo nutné rozpojovat po celé ploše klíny a dláty, čímž se denní pokles kesonu dále zpomalil na 10 až 15 cm. Po zapuštění břitu do hloubky 1,0 m do nezvětralého lupku se ponechala břitová rýha pod kesonem a z kesonu se vypustil na několik dnů vzduch, aby se břit mohl celou vahou pilíře zapustit do skály. Po opětovném natlakování a vypuzení vody byla komora kesonu i se vstupní šachtou až k povrchu pilíře zabetonována - tím založení pilíře skončilo.
Podobně byly založeny i oba střední pilíře. Zde se dosáhlo hloubky 10 m pode dnem řeky, čímž bylo nutné do komory v největší hloubce vhánět vzduch pod tlakem 2 až 2,5 atmosfér.
Po úplném vybetonování pilířů a jejich architektonické úpravě obkladnými žulovými kvádry a deskami se přikročilo k výstavbě jezových polí, tedy úpravě a zpevnění jezového dna mezi jednotlivými pilíři betonovými deskami spočívajícími na dřevěných pilotách zaberaněných do základové půdy.
Každé jezové pole je v celé šířce opatřeno betonovým stupněm vysokým 2,40 m, tak zvaným přepadovým, na který dosedá pohyblivé hradicí těleso. Těsně pod přepadovým hřbetem umístěno jest v jezovém poli vývařiště, jež je zapuštěno o 1,20 m pod dno řečiště pod jezem. Žulová dlažba jezového pole po celé šířcejezového pole po osmi metrech směrem po vodě stoupá stupňovitě velkými žulovými kvádry opět do normální výšky dlažby v jezovém poli. V tomto prostoru vývařiště se tlumí počáteční velký náraz přepadajících vod přes stavidlovou jezovou konstrukci. Tím se zabrání tvoření velké vlny pod přepadem a vymílání dna pod jezem. Celá tato spodní jezová stavba je normálně pod vodou.
Čtyři jezové pilíře jsou spojeny vrchem železobetonovou manipulační lávkou, spočívající na ocelolitinových ložiskách, umístěných na každém z pilířů. Lávka umožňuje obsluhu a hlídku na jezu. Je na ní také pohonné zařízení - elektromotory pro pohyb hradicích těles v jezových polích.
V souvislosti s práci v kesonu bych ještě měl zmínit jev, známý pod jménem kesonová nemoc. Při práci v přetlaku - a jak jste se dozvěděli, ten tu dosahoval v mezních hloubkách 2 až 2,5 atm - se vzduch, zejména pak dusík, rozpouští v krvi pod tímto tlakem. Při náhlém poklesu tlaku - tedy při rychlém opuštění kesonu - se dusík v krvi začne uvolňovat ve formě bublinek, jako když otevřete láhev sodovky. Tyto bublinky pak mohou v mezním případě způsobit vzduchovou embólii a vést ke smrti.
Toť problém. Voda přepadá přes jez, pod elektrárnou víří voda, která roztočila turbíny, na vratech od zdymadla nejsou pavučiny ... takže je vše na pohled takové, jak by mělo. Řeka jako tepna života ... všichni se přece skládáme ponejvíce z vody ...
Nojo, ale je to tak doopravdy? Když to tak vezmeme položku po položce. Přes zdymadlo projede jedna až tři lodě za den. Přitom by tudy mohly proplouvat nejméně čtyři nákladní lodě za hodinu - možná i více - a každá s kapacitou středního nákladního vlaku. Místo toho se vozí náklad ... a už ani ne po železnici, ale na kamionech. Takový kamion má motor o výkonu málem jak ten tlačný "škopek" na vodě nebo jako ... no tak řekněme třetina nebo čtvrtina lokomotivy. A uveze obsah jednoho železničního vozu, když moc. Jenže doveze náklad přímo z místa přímo na místo za pár desítek minut nebo za pár hodin. Ale - kam pořád spěcháme? Opravdu musí být náklad zboží, které nepodléhá zkáze, na místě půl dne po vyrobení? Kolik lidí by se uživilo v souvislosti s lodní dopravou. Je opravdu správné všechno přepočítávat na zisk a snažit se eliminovat zaměstnanost lidí? Co budou ti lidé dělat, čím se budou živit? Kam ten spěch?
Elektrárna na brandýském jezu je schopna vyrobit téměř dva megawatty elektřiny ... to jsou dva milióny wattů! Byly doby, kdy její dvě turbíny dokázaly pokrýt spotřebu města a (nejen) Melicharovy továrny na zemědělské stroje. Zase se lze optat - opravdu potřebujeme "pálit" tolik elektřiny? Musí skutečně člověk mít všelijaké ty civilizační berličky, jako jsou klimatizační a jiné přístroje? No tak už to chodí - chvíli je vedro, chvíli zima, proč se to pokoušíme zprůměrovat? Samozřejmě, nelze nic namítat proti topení, ale chlazení je energeticky mnohem náročnější - a je to bezpodmínečně nutné? Nelze přece do nekonečna počítat s tím, že všechno bude dostupné v hojnosti, jako dnes. Proč se tedy trochu neobrnit proti možným protivenstvím v budoucnosti?
Labe pohánělo mlýny a ne náhodou byl nad mlýnem i velký pivovar. V dnešní době se takové věci prostě "nenosí". Mouka a výrobky z ní se dovážejí stovky kilometrů sem a tam a o pivu ani nemluvě. Ztrácejí se tak ze světa profese, které se dědily po celé generace a v celých rodech. Z paměti mi nevymizí, jak moje babička bývala hrdá na to, že její předek býval "sekerníkem" - a to byla velmi vážená profese. Takový člověk uměl zhotovit mlýnská kola a jejich složení - a vůbec tyhle záležitosti týkající se dřevěných součástí mlýnů. A mezi námi - bude se někdo chlubit za pár let, že tatínek nebo dědeček byl manažerem? Uštval se ve třiceti letech a na urničce má datum nedožitých čtyřicetin ... Opravdu, kam pořád spěcháme? Komu cpeme do peněženek své životy? Musíme v každé hospodě pít Gambrinus ředěný vodou z koncentrátu? Proč nepít brandýské pivo a nejíst pečivo ze zdejší mouky? Od mlýna k pekárně a do obchodu jen stovky metrů a ne kilometrů?
Našlo by se toho mnohem více. Tradice Melicharových strojíren, kde můj děda dělal zahradníka přešla v BSS ... a přes změnu režimu tehdy české stroje (například nástavby na popelářské vozy) i nadále byly ve světě vítané - stačí si vzpomenout na kolony rozčilených motoristů, když se nad brandýským nádražím "šíbovaly" nákladní vlaky. Teď se zničilo i to, co ze strojíren zbylo - pracovní příležitosti pro stovky lidí ... a spolu s tím i takové věci, které těm lidem měly zpříjemnit život, jako je ten kanál pro vodní slalomáře. K čemu takové věci, když z nich neplyne ZISK??? Navíc jsou tu ty restituční spory ... a mlýnskou strouhou tečou každou sekundu tři kubíky vody, která by mohla konat práci nebo přinášet radost.
Také žít je třeba ... a když si vezmeme na jednu misku vah, co řeka nabízí a na druhou misku dáme to, co si opravdu bereme ... není to k pláči?
Je to pokrok a jsou to ekonomické vztahy, namítají lidé, když něco takového, co jsem tu napsal, vyslovím. Je to ale smysl života, žít v takovém konzumním světě? Přepočítávat všechno na zisk a a zrychlovat život? Opravdu, kam ten spěch?
(Zdrojem údajů jsou materiály zveřejněné na tabulích při Dnu otevřených dveří, výklad průvodců, tabule rozmístěné po městě a materiály zveřejňované na stránkách Povodí Labe)
Zajímavé informace o životě v Brandýse a okolí najdete nejen na stránkách oficiálních serverů, jako je například Brandýsko, ale také na stránkách Občanského sdružení Brandýs nad Labem - Stará Boleslav.
Vlk Samotář (JL)
Zpět na stránky Jak jde život tu i onde...
