Babu G. Ranganathan
(Převzato z WM magazínu č. 81 / 2008)
Co se týče evoluce přežívá spousta obecně rozšířených mylných představ. Jen tak se mohou objevit novinové články v nichž se například dočtete, že k vývoji člověka mohla přispět chůze.
Prostou skutečností je, že tělesné znaky a charakteristické rysy jsou dané a předávané geny – ne chůzí, během nebo nějakou jinou formou cvičení. Na geny nemají vliv žádné fyzické změny dosažené cvičením a nejsou jimi předávány. Nemůžete například předat potomstvu opálení získané sluněním, dokonce i kdybyste mohli žít tisíce let v tropech a byli trvale hezky do tmava opálení sálajícím Sluncem. Znaky nebo charakteristické rysy získané z okolního prostředí prostě nemohou být předávány na potomstvo (tak jako se dítě ženy, která přijde o prst nenarodí s chybějícím prstem; změna barvy nebo fazóny vlasů neovlivní barvu ani složení vlasů našich potomků, atd.)
I kdyby se tedy opice nakrásně naučila chodit a běhat vzpřímeně, nikdy by to nemohla předat jako novou vlastnost potomkům. Kromě toho, na potomky mohou být přeneseny jen změny, k nimž dojde v genech reprodukčních buněk (to znamená spermatu a vajíčku). To je prostý biologický fakt. Biologické znaky jsou přenášeny a replikovány geny.
Jak je možné, že v tropických oblastech žijí domorodci s tmavou pletí? Lidem se zděděnými geny pro tmavou pleť se na rozdíl od ostatních zjevně žije lépe v teplém podnebí, kde jim její barva lépe poslouží a pomáhá.
Darwin měl zčásti pravdu, když poukazoval na fakt, že se v přírodě projevuje přirozený výběr. Problém je však v tom, že přirozený výběr sám o sobě není tvořivou silou. Přirozený výběr je pasivní přírodní proces. Přirozený výběr může jen „vyselektovat“ z mnoha biologických obměn jen ty přijatelné, které mohou přežít . Sám o sobě neprodukuje žádné biologické rysy nebo druhy.
V tomto smyslu je termín „přirozený výběr“ prostě jen nepochopený slovní obrat. Příroda samozřejmě žádný vědomý či aktivní výběr neprovádí. Jestliže se ale objeví nějaká biologická varianta napomáhající příslušníkům nějakého druhu v jejich životním prostředí přežít, pak tato obměna zůstane zachována a bude předávána potomstvu. Tomu říkáme „přirozený výběr“.
Hlavní problém zastáncům evoluce působí otázka, jak by se částečně vyvinuté rostlinné a zvířecí druhy před, údajnými, milióny let mohly ujmout, kdyby jejich životně důležité orgány a tkáně ještě byly v procesu vývoje? Jak by zvířata mohla například dýchat, živit se a rozmnožovat, kdyby jejich dýchací, zažívací a reprodukční orgány byly ještě neúplné a ve vývoji? Jak by se nové druhy s nedokonalým, vyvíjejícím se imunitním systémem, vyhnuly všemožným atakům život ohrožujících bakterií?
Ranné žlábky, které na lidském zárodku vypadají jako žábra, jsou ve skutečnosti stupni formování oblasti tváře, hrdla a krku. Takzvaná „ocasní kůstka“ je ranná formace kostrče a páteře, jenž se v této fázi kvůli tempu růstu objeví rychleji, než zbytek těla a vypadá jako ocásek. Kostrč, jak již bylo dokázáno, je potřebná, jelikož skýtá podporu pánevním svalům.
Důkazy z genetiky podporují pouze možnost omezené evoluce (či mikro–evoluce) což jsou variace uvnitř biologických „druhů“, jako psů, koček, koní, krav, atd., ale ne makro–evolucí představující obměny napříč biologickými „druhy“, zejména od jednodušších ke komplexnějším (to znamená od ryby k člověku). I když se vyvine nový druh, ale přitom nevzniknou žádné nové geny nebo znaky, opět to nebyla žádná skutečná makro–evoluce (variace napříč biologických druhů) a jsou to jen rozdílné odrůdy uvnitř stejného biologického „druhu“, které pozbyly schopnost se navzájem dále křížit. Pokud se příroda nenaučí provádět genetické inženýrství, nebude žádná vertikální evoluce možná.
V přírodě existuje genetická možnost pro mikro–evoluce, ne však pro makro–evoluci. Geny (chemické a genetické instrukce či programy) pro mikro–evoluci existují u všech druhů, ne však geny pro makro–evoluci. Protože příroda nedisponuje inteligencí a schopnostmi provádět genetické inženýrství (za účelem vytvoření úplně nových genů a ne jen variací a rekombinací již existujících) pak žádná makro–evoluce nikdy nebyla a nebude možná.
Variace napříč biologickými druhy, jako například člověk vyvinutý z kreatury podobné opici a opice, která se vyvinula z kreatury podobné psu, atd ., jak učí Darwinova evoluční teorie, jsou geneticky vyloučené. I když u všech druhů rostliny i zvířat existují chemikálie k vytvoření úplně nových genů, DNK čili genový program, obsažený v každé rostlině nebo zvířeti, bude tyto chemikálie vždy organizovat jen tak, aby vytvářely více stejných genů nebo jejich obměn, ale nikdy ne úplně nový gen.
Biologické obměny určuje DNK, čili genetický kód druhu. Molekula DNK je ve skutečnosti řetězec molekul různých nukleových kyselin uspořádaný v jistém sledu, úplně stejně, jako písmenka ve větě. Jejich pořadí v DNK formuje plán, který říká tělesným buňkám jak musí sestavovat rozličné tkáně a orgány.
Evolucionisté jsou přesvědčení, že náhodné změny v genetickém kódu časem mohou vytvořit úplně nové sekvence pro nové vlastnosti a charakteristické rysy, a pak může sehrát roli přirozený výběr. To prý má za následek vznik úplně nových druhů. Evolucionisty zvažované změny jsou tedy formou přírodního genetického inženýrství.
Podobnou možnost nicméně vylučuje už samotná povaha mutací. Mutace jsou náhodné změny v uspořádání sekvence genetického kódu, způsobené rozličnými náhodnými zásahy vnějších vlivů, jako záření a toxických chemikálií. Dokonce i kdyby se vyskytla nějaká prospěšná mutace, budou tu na každou takovou tisíce zhoubných. Důsledky by pro tyto druhy byly zanedlouho katastrofální.
Většina biologických obměn se objeví jako výsledek nové kombinace již existujících genů – ne kvůli mutacím, které jsou v přírodě vzácné.
Mutace navíc prostě vytvoří jen nové varianty již existujících vlastností. Mutace v genu pro lidský vlas by jej mohly například pozměnit tak, že by se objevil další druh vlasů, ale ne jako peří nebo křídla.
Mutace někdy mohou spustit duplicitu již existujících znaků (to znamená dodatečný prst na ruce nebo noze, či dokonce celá hlava v jiné oblasti těla!). Nemají ale schopnost vytvořit úplně novou vlastnost nebo charakteristický rys.
Mladé ale i dospělé lidi často zajímá, jak se ze stejných původních lidských předků mohly vyvinout všechny dnešní „rasy“. V podstatě, to není nic jiného, než se ptát, proč mohou mít děti rodičů, kteří jsou oba černovlasí, odlišnou barvu vlasů (např. blond, hnědé nebo ryšavé). Stejně jako někteří jedinci dnes nosí geny produkující potomky s různou barvou vlasů a očí, vlastnili prarodiče lidstva geny k produkci všech rozmanitých lidských ras. Vy a já dnes už v sobě asi nenosíme geny všech lidských ras, ale naši prarodiče je měli.
Všechny lidské rasy nosí geny pro stejné základní vlastnosti, ale ne všichni lidé jsou nositeli veškerých možných variant. Někdo například může být nositelem několika variant genu pro barvu očí (hnědé, zelené, modré), zatím co jiný nese v genech jen jednu z variant (např. hnědé). Budou tedy mít rozdílnou schopnost ovlivnit barvu očí svého potomka.
Někteří rodiče s černými vlasy například mohou mít děti s plavými vlasy, ale jejich světlovlasé děti (jelikož zdědí jen recesivní gen), pokud jejich protějšek nebude černovlasý, už nemohou mít děti s černými vlasy. Jestliže protějškem světlovlasého potomka bude další světlovlasý, bude celá následná populační linie jen světlovlasá, přestože původní předek byl černovlasý.
Ve skutečnosti je zde jediná rasa – lidská rasa – v níž existují nesčetné odchylky a permutace.
Věda nemůže prokázat zda jsme tu díky Stvoření, ale současně ani to, že jsme zde náhodou či zásluhou makro–evoluce. Nic z toho nikdo nikdy nepozoroval. Obojí je akceptováno jako víra. Otázkou je, která z nich, zda ta v Darwinovu makro–evoluční teorii či ta ve Stvoření, má lepší vědeckou podporu.
To, v co ohledně počátků života věříme, ovlivňuje naši filozofii a životní hodnoty stejně tak, jako náš pohled na sebe samotné a ostatní. A to je nemalý problém!
To, že zákony vědy do jisté míry umíme vysvětlit jak funguje život a vesmír, ještě neznamená, že neexistuje Tvůrce. Bylo by snad racionální věřit, že u počátku letadel nebyl žádný konstruktér, protože můžeme vědeckými zákony vysvětlit proč letadla létají?
S přírodními zákony si vystačíme, co se týče vysvětlení jak je uspořádán život, vesmír toho, jak funguje například mikrovlnná trouba, avšak pouze ničím neřízené přírodní zákony nikdy nemohou úplně vysvětlit původ pozorovaného řádu.
K tomu všemu se samozřejmě dá říct mnohem víc. Vědec, kreacionista, diskutér, spisovatel, docent Dr. Walt Brown se ve větším rozsahu a hlouběji věnuje rozličným vědeckým otázkám („přechodovým“ fosíliím, biologickým obměnám a diverzitě, původu života, srovnávací anatomii a embryologii, otázce zakrnělých orgánů, stáří Země, atd.) na své stránce www.creationscience.com .
Vynikajícím zdrojem informací pocházejících z výzkumu vysoce kvalifikovaných vědců, stoupenců kreacionismu, je Institute for Creation Research (www.icr.org) v kalifornském San Diego. Čtenář může nalézt odpovědi na spoustu složitých otázek ohledně Bible (včetně otázek okolo Stvoření a evoluce, Noemovy archy, o tom, jak do Bible zapadají dinosauři, atd.) také na www.christiananswers.net .
Je jen poctivé, že studentům jsou současně s evoluční teorií prezentována i svědectví podporující inteligentní plán či stvoření, zejména ve veřejných školách financovaných z daní poplatníků, mezi nimiž jsou zastánci obou pohledů na tyto otázky. Nikdo přitom není nucen věřit v Boha či přijmout nějaké specifické náboženství, takže se nedá hovořit o nějakém porušení odloučení církve od státu. Doporučuji těm, kteří mají o tuto problematiku hlubší zájem, aby si přečetli můj článek „Přirozené hranice evoluce“ na stránce www.religionscience.com .
(Převzato z WM magazínu č. 81 / 2008)
Zpět na stránky Jak jde život tu i onde...