 |
 |
Prohrábl jsem se dnes ráno titulky na zpravodajských serverech a najednou
jsem si řekl:
"A dost. Nemůžeme se přece hrabat pořád jen ve zlých a zlostných informacích. Na
světě jsou přece i hezké věci, které stojí za zmínku."
Ale kam se všechny poděly? Když nám je neservírují jiní, musíme si pomoci sami.
Proto se s vámi chci podělit o hezký zážitek ze soboty 21. dubna 2012 - je to
snad maličkost, malichernost v běhu světa, ale dokázala zahřát a udělat hezkou
náladu na celý zbytek dne. A o to přece jde ...
Měli jsme vymyšlený výlet. Nic světoborného - prostě projedeme tratí Pacifiku kolem Sázavy - přes Luku pod Medníkem, Jílové, Kamenný Přívoz do Čerčan, pokocháme se z vlaku krajinou, pak se kousek vrátíme a půjdeme pěšky kolem viaduktu v Žampachu, opuštěných štol u Jílového a tak různě, zase někam zpátky na vlak. Bylo to tedy naplánováno, ale pak přišlo jedno deštivé ráno, kluzký chodník, nešťastný krok a kamarádka si zlomila kůstku v chodidle. A se sádrou a s hůlkou se špatně chodí na túru ...
|
|
Na výlet jsme se ale těšili, tak jsme trasu trochu přizpůsobili Hančině sádrové nožce a rozhodli se, že uděláme vyhlídkový okruh vlakem. Naplánovali jsme si trasu Stará Boleslav (Čelákovice) - Lysá nad Labem - Praha - Čerčany - Ledečko - Kolín - Lysá nad Labem a zpět do Brandýsa a Čelákovic. Jenže ... aby těch protivenství nebylo málo, dozvěděl jsem se v pátek před výletem, že na trati "dolního Pacifiku" je až do Vraného nad Vltavou výluka. Bohužel, v jízdních řádech na IDOSu o tom zmínka nebyla, ač tam výluky bývají vypisovány spolu s výlukovými jízdními řády. Takže dilema - zrušit výlet - nebo co vlastně? Nakonec jsme se rozhodli, že Pacifik kolem Medníku tentokrát oželíme a do Čerčan pojedeme táborskou tratí na Benešov.
V sobotu jsme tedy vyjeli ... cesta ubíhala podle plánu, zasádrované chodidlo bylo celkem v klidu, takže pohoda. V Čerčanech jsme si dali kávu a poté nasedli na vlak 9209 na trati Čerčany - Světlá nad Sázavou. Možná každý Čech má v sobě trochu trampské krve z dob prvorepublikových, kdy se vláčky vyráželo trampovat do Posázaví a Povltaví ... a pokud ano, tak se ta krev tady zaručeně probudí ... Nádherná krajina ...
Souprava Regionova se proplétala zákruty kolem řeky, tu mezi skalami, tu zase
krátkým tunelem. Starala se o nás usměvavá paní průvodčí, která každému ochotně
poradila, pokud si s něčím na své pouti nevěděl rady. Vláček se prodíral
hlubokým údolím, které si za desetitisíce let trpělivě vyhloubila řeka Sázava a
skály na osluněných místech zasvítily sírovou žlutí ... tařice. Stáhl jsem
okénko a pokusil se tu nádheru zachytit fotoaparátem. Paní průvodčí šla zrovna
kolem a když viděla mé snažení, pravila tak trochu s nádechem hrdosti v hlase:
"Už NÁM tu rozkvétají skály ...".
 |
 |
Všiml jsem si toho slova "nám" ... Za chvíli jsme byli v Ledečku, kde jsme měli přestupovat. Na páté koleji stála další Regionova, která evidentně byla naším přípojem, ale raději jsem se té ochotné paní průvodčí zeptal, zda je to opravdu vlak do Kolína. Dostalo se mi kladné odpovědi a k tomu ještě informace o tom, že je to nejnovější souprava, kterou dráhy právě teď dostaly. A opět s takovou hrdostí v hlase bylo řečeno - "naše nejnovější Regie" ... Tak jsem opáčil, že je to cítit na dálku, jak voní novotou - a s díky jsem se rozloučil. Souprava opravdu voněla ... asi jako když si koupíte nové auto.
Ale teď jízdu na chvilku přeruším; dostávám se totiž k tomu, proč to celé vlastně píšu. Uvědomil jsem si, jak krásně to vyznělo, když ta mladá průvodčí hovořila o tom, jak "nám" rozkvétají skály a jak voní "naše Regie" novotou ... jak se vlastně ztotožňuje s tou krásnou krajinou a se svým povoláním, a jak na to dokáže být hrdá. Ta vlaková souprava jí přece nepatří, ale přesto je ráda, že se s ní může pochlubit. A to je přece úžasné ... A při tom tím dá hezký pocit i lidem kolem. Člověk dnes vidí kolem sebe jen cukrkandlové neosobní úsměvy manažerů a jim podobných, a že by práce pro někoho byla posláním, to se už skoro nevidí. O to více to potěší, když se s takovým člověkem setkáte. A pokud je to i v takové krásné krajině, za prosluněného jarního dne, je to doslova pohlazení na duši.
 |
 |
Ale to již jsme se rozjeli směrem na Kolín. Napřed ještě mezi skalami a krásnými, voňavými lesy, pak se krajina srovnala a otevřela - blížili jsme se k Labi. Modré nebe poseté šlehačkovými obláčky, krásná panoramata na obzoru, pole se vzcházejícím obilím ... člověku mimoděk zněl v hlavě popěvek "Čechy krásné, Čechy mé ...". Možná si o mě teď budete myslet, že jsem pošetilec, ale v takové chvíli máte pocit, že s tou krajinou splýváte, jste její součástí a chtěli byste všechno, co je kolem obejmout a žehnat všemu a všem. Činím tak, ač nejsem kněz - ale o to upřímněji.
 |
 |
A ještě mám perličku na závěr. Kamarád dal tentýž den pár fotek z Ledečka na
stránky serveru K-REPORT. A
obratem se mu ozval ten sympatický mladý průvodčí, co jel s námi ve té novotou
voníci soupravě na trati Kolín - Ledečko ...
"Koukám, že jste se mnou jel z Ledečka do Kolína".
Svět je malej ...
Máme krásnou zemi, ve které žijí většinou samí prima lidi, je jaro a když se navíc usměje Sluníčko - no není to nádhera?
Vlk Samotář
Zpět na stránky Jak jde život tu i onde...
