 |
Nádraží v Brandýse nad Labem není moc velké a v současné době tu ani není příliš čilý ruch. Je to ale "moje" nádraží. Sem jsem chodil jako malej kluk obdivovat supící parostroje - bývaly tu domovem dvě parní lokomotivy - a věřte tomu nebo ne, měly stále na pilno. To ještě nikdo nevěděl, co znamená slovo vytunelovat a vlečka Brandýských strojíren a sléváren chrlila nové a nové vagóny plné částí užitkových nákladních aut, zvláště těch populárních popelářských "Kukaček". Zpětně pak nenasytně polykala suroviny i uhlí. A desítky nákladních vozů plnily koleje brandýského nádražíčka, svěšovaly se v soupravy a odjížděly do světa.
Pokud patříte mezi pamětníky těch dob, pak mi dáte za pravdu, že projet tudy o víkendech v sedmdesátých letech nebyl med. Rychlostní silnice R10 ještě byla někde na modrákách projektantů ... a kdo ví, jestli. Všechno, co jelo tudy na Mladou Boleslav (a do Krkonoš či Jizerek), muselo přes město. Aut už bylo tehdy dost a dost ... a jejich řidiči se snad už od kraje Prahy modlili - jen aby v Brandejse nešíbovali. Ten kopeček, co jdou koleje na Čelákovice, železničáři totiž využívali jako svážný pahrbek. Stáhli šraňky a vytáhli dlouhý had nákladních vozů směrem ke starému nádraží. Pak je postupně nebo po skupinách samospádem spouštěli do nádraží, kde už si je přebírali výhybkáři a přerozdělovali na jednotlivé koleje. A zarážky i nárazníky vesele práskaly, řidiči v dlouhé frontě kleli ... a nádraží žilo.
A to tu ještě byla dlouhá samostatná kolej, či spíše taková malá vlečka, kam se odstavovaly a vysypávaly vozy s uhlím pro město - tehdy jsme topili uhlím skoro všichni, jen někdo měl tu a tam topení na naftu (na topení tehdy byla za 90 haléřů za litr). A ta kolej vedla ještě do skladů zemědělského zásobování nebo co to bylo. Dnes je vlečková kolej zrušená, zásobování ani BSS neexistují ... a nákladní vlak je tu spíše vzácností než pravidlem.
|
Největší ruch, co tu teď může být k vidění ... motorák do Čelákovic na třetí koleji, motorák do Neratovic na druhé
Ale vraťme se do "starých zlatých časů" mého dětství. (Je zajímavé, že ty staré časy jsou vždycky označovány jako zlaté - jestlipak se tak bude mluvit jednou i o letošku?) Jo tak v těch zlatých časech jsem se v odpovídajícím věku naučil jezdit na kole ... za první vysvědčení dostal svoje první kolo značky Pionýr ... a o prázdninách jezdil na nádraží každou volnou chvilku ... a že o prázdninách těch volných chvilek je docela dost, od toho to jsou prázdniny, ne?
V Brandýse byla stranou od výpravní budovy a na druhé straně kolejí výtopna pro ty dvě lokomotivy. Tam jsem si s kolem stoupnul a vydržel se koukat dlouhé desítky minut - ano, jak bystrý čtenář vytuší, bylo na co - viz předchozí odstavce.
Nemohu nevzpomenout skvělou knihu Zelená, nasedat; tu napsal Josef Hons a naučil jsem se z ní o dopravě tolik, že z toho vlastně vycházím dodnes... A také musím vzpomenout strejdu, který bydlel u Kolína a jmenoval se Brandejský. Bral jsem to jako samozřejmost, že když jsem z Brandejsa, jmenuje se strejda Brandejský - jak by se také mohl jmenovat jinak, že? Ten strejda býval na lokomotivě topičem a pak se stal šéfem lokomotivní výtopny v Kolíně. Když jsem se ho jako úplně malej kluk zeptal, na co jsou ty klobouky nahoře na kotli, tak mi naprosto srozumitelně dokázal vysvětlit, co jsou to parní dómy a co je mokrá a co suchá pára. Pamatuji si to dodnes - to mi bylo tehdy asi šest let. Možná sedm ... :-)))
Výtopna v Brandýse byla naprosto klasická, jako by utekla z nějakého modelového kolejiště. Hrázděná stavba s dvojicí obrovských vrat z trámů a fošen, na kterých byly takové ty krásné modré čtvercové návěsti s bílým lemem - uzávěra koleje. Ekologům kouř z uhlí smrdí ... no, nejen ekologům. Ale taková parní lokomotiva... to mi nikdo nevymluví, že nevoní. Ta směs kouře, páry a olejů ... to je nenapodobitelná vůně živého stroje, které se hned tak něco nevyrovná.
 |
 |
Vlevo brandýská výtopna sice už bez páry, ale ještě zachovaná i se zauhlovacím zařízením. Vpravo detail zauhlování sice odjinud, ale zato v plné práci
Všechno tu bylo, jak se patří. Ohrada s jemným pískem do písečníků lokomotiv, vodní jeřáb, mezi kolejemi jámy na popel a jámy na revize lokomotiv. Po straně stál veliký zauhlovací jeřáb, u kterého byla zásoba uhlí a vozíčky úzkokolejné drážky. Takový vozíček se naplnil uhlím, po kolejích dotlačil do výtahu toho jeřábu, ten ho vyvezl nad lokomotivu a vyklopil naklípěcím žlabem rovnou do tendru - no zkuste si představit, házet tam to uhlí lopatou ... brrr...
K té výtopně vedla zvláštní strojová kolej, a ta se rozdělovala pak na dvě kusé koleje - každá vedla hezky do jedněch těch vrat. A jako dneska vidím kus před tou výhybkou č.6 tabuli s nápisem Hranice výtopny...
A jednou jsem zůstal úplně jak vyvoranej brontosaurus ... otráveně se tvářící mladík jen v kalhotách od montérek - byl horký letní den - vylezl vpředu na lokomotivu, něco někde odšrouboval - a to byste neřekli, co udělal potom ... celé to čelo dýmnice, co na něm bývaly ty rudé hvězdy, otevřel jako vrata. Pak tam jezdil s kolečkem a vybíral popel a popílek a vůbec všechno, co se tam nashromáždilo. A pořád se při tom tvářil znechuceně ... a já mu taaaak záviděl ...
 |
 |
Velkej Bejček 423.002 tehdy v Brandýse ... a podobná lokomotiva dnes, nádherně nově restaurovaná ve výtopně Jaroměř
No a když se mě tehdy "dospělí" ptali, jak už se tak pitomě dětí ptávají - čím že chci být - tak jsem jim odpovídal ne že indiánem, kosmonautem nebo panem doktorem ... ne, ne ... ale výhybkářem jsem chtěl být. A klidně v Brandejse, kde bylo celých 11 výhybek. (A přiznám se, že se mi zdávalo v noci, že tam přijdu a najednou je tam o nějaké koleje víc ...) Byl jsem asi skromné dítě, neb samozřejmě jsem pošilhával po strojvůdcovské budce, ale tak vysoko jsem si zatím přece jen netroufal. Zatímco rodiče a jiní přízemně uvažující "dospěláci" spřádali myšlenky o tom, jak jejich ratolesti půjdou studovat.
 |
 |
Brandýský Čtyřkolák 433.1154 v roce 1967 a jeho šťastnější kolega dnes
Ještě, že tehdy nebyly v módě takové ty "závislosti". Dneska se stanete workoholikem - ani nevíte jak. Skoro tak snadno, jako alkoholikem. No a já bych byl tehdy považován za mašinkoholika a byl poslán na převýchovu ... no třeba na letiště. Nebo na zdymadlo, to by bylo blíž. No pochopíte to, že jsem třeba jezdil vyprovázet vlak ve 12:02 do Čelákovic, když už všichni stepovali hladoví u oběda.
 |
 |
Motorový vůz M131 a přípojný vůz Balm
Jenže - to byl rituál. Pár minut před dvanáctou přijel ten vlak od Čelákovic. A byl to vlak opravdovej, měj dva vozy! Motorový vůz M131 - určitě ho znáte z filmu Kalamita, jak tam Bolek Polívka s ním zapadnul v závěji. Celý červený ... dřevěná sedadla 1+4 s částečným koženkovým polstrováním na záda. A báááječný čtyřnápravový veliký vlečný vůz Balm ... tři oddíly se zelenými koženkovými sedadly... chromovaná držadla a dokonce i hnědé záclonky na oknech tam tehdy byly.
Vlak zastavil, lidi vystoupili. On pak nepokračoval na Neratovice, ale vracel se v těch 12:02 do Čelákovic. Takže se muselo pořadí vozů prohodit. Ale to už se sem zezadu přihrnula parní lokomotiva, Bejček - taky klasika - 423. A to mě fascinovalo. Ten motorák mohl po vedlejší koleji vůz prostě objet a postavit se tak jednoduše zase do čela soupravy. Ale na to byl moc vznešený ... nebo si chtěl fíra od té parní mašiny zaposunovat, to nevím. Ale dělali to tak vždycky, že ten přípojný vůz přetáhli za motorák lokomotivou - zkuste si to za domácí úkol nakreslit, nebylo to tak jednoduché. No a pak se ozval o kus dál cinkot zvonku a klapot kliky, závory pomalu klesly - tehdy tam ještě paní opravdu stahovala závory ručně, a ty měly dokonce takové silné dráty spojené řetězem, takže by pod nimi neproběhl ani pes, natož dítě nebo trpaslím. Z výfuků motoráku na střeše vylétly kotouče černého dýmu a motor naskočil. Opravdový výpravčí v opravdové červené čepici zvedl opravdovou zelenou výpravku .... kola zaduněla na výhybkách a vlak se rozjel do 8 kilometrů vzdálených Čelákovic.
Druhý zážitek dne býval zhruba v 17:30. To už bylo dost pozdě - tehdejšími měřítky, takže moje výlety v tu dobu byly přijímány s nelibostí, ale občas se mi zmizet podařilo. V půl šesté bylo totiž možné zažít něco, přímo mysteriózního. Od Čelákovic přijel totiž veeeelikej vlak. Měl pět vozů ... Abyste pochopili, proč se tak rozplývám - na trati 074 (tehdy ještě 7d, abych byl přesný) nejezdí klasické osobní vlaky tažené lokomotivou, ale "jen" motoráky. No a tenhle motorák měl pět vozů. Vpředu a vzadu byly motorové vozy M131 a mezi nimi trojice vlečných vozů - již známý Balm, pak jeden Blm (dvounápravový červený) a ještě jeden podobný vůz, ale s úžasným označením - BDFlm. To znamená, jak jistě víte, vůz druhé třídy s poštovním a služebním oddílem, lehký, pro motorovou dopravu. mezi námi - ony ty vozy původně byly třetí třídy a nesly označení Clm a CDFlm, jenže pak v roce 1955 třetí třídu zrušily a tyhle vozy "povýšily" - ale to jsem ještě nebyl na světě.
 |
 |
Osobní přípojný vůz Blm a plánek vozu BDFlm ... oddíl pro cestující, záchod, služební a poštovní oddíl, vytápění kamny .. co více si přát?
Tak, a ten vlak tedy přijel o Čelákovic, zastavil - a tipněte si, co udělal. Přední motorový vůz se odpojil a odjel do Neratovic, zadní motorový vůz se odpojil a vrátil se do Čelákovic a ty tři přípojné vozy zůstaly stát v Brandejse. Co tam dělaly a kam odjely jsem nikdy nezjistil, prostě druhý den tam nebyly a večer zase přijely.
Asi si budete myslet, že jsem tehdy hodně vlakem jezdil. Ne, ne ... opak je pravdou. Ono bylo pořád co dělat. Muselo se na paběrku kvůli zrní pro slepice na zimu a obhospodařovat králíky a starat se o zahrádku ... na zábavu nebylo až tak moc času. Ale párkrát jsem vlakem také jel, to se ví. Třeba za tím strejdou a tetou do Nebovid u Kolína. To se muselo vyjet brzo ráno - tím motorákem do Čelákovic. Sednul jsem si v tom přívěsném voze Balm dopředu, tam byla sedadla tak, že člověk mohl koukat rovnou předním oknem ... to byla nádhera. A co teprve potom ... V Čelákovicích se z nádražního rozhlasu ozvalo ... "Čelakovicéééééé, Čelakovicééééé (těch "éééé" tam bylo nejmíň šestadvacet) ... na třetí kolej přijede vlak z Prahy-Těšnova (to ještě tohle krásný nádraží stálo a netušilo, že ho komunista odstřelí) a pokračuje dál směr Lysá nad Labem, Stratov ..." atd, atd ... já to znal nazpaměť, ale nebudu tu citovat jízdní řád. Ale co všechno z toho bylo slyšet ... Lysá nad Labem - tam už jezdily elektrické lokomotivy - u nás přes Starou Boleslav, kde jsem obdivně na ně koukával, když jsme jezdívali na houby. Stratov, z toho jména je úplně slyšet stratosféra, to je někde nepředstavutelně daleko, co na tom, že je to jen opuštěná zastávka v polích ... představivost pracovala naplno. A to už se do stanice doslova vřítila Všudybylka, parní lokomotiva 354, táhnoucí řadu nádherných rychlíkových vozů. Na vysvětlenou - pro mě byl "rychlíkový" každý vůz. co měl dva dvounápravové podvozky ... u když tyhle asi pamatovaly ještě Šemíka jako hříbě, měly dřevěné lavice - bývalá třetí třída, jak vyšitá. To ta Všudybylka, kterou krásně poznáte podle vodorovné roury mezi dómy, u mě tak moc nebodovala. To u mě prostě nebyla "rychlíková lokomotiva" ... neměla totiž vpředu ty veliké plechy, co odchylují kouř od kabiny strojvedoucího, aby mu nebránil ve výhledu. Místo toho tam byl za komínem takový velký plechový polokornout. Tím měla u mě pošramocenou pověst, chudák mašinka. Ale odšťuch tedy měla jedna báseň, jejích téměř dvanáct stovek koní zabralo, takže za chvilku vláček upaloval o sto šest, pod koly zaduněl železný most přes Labe, za okny se pak chvíli míhal les a blížila se Lysá nad Labem.
Zato dneska jí plně patří můj obdiv, byla totiž skvělá, spolehlivá, výkonná, oblíbená ... jenže to jsem těch 6 nebo 8 letech nevěděl. Železniční matematika malýho kluka byla jednoduchá - čtyřnápravové vozy a usměrňovací plechy na kotli = rychlík ...
 |
No není krásná ... renovovaná Všudybylka v dnešní době
Ještě jednu věc musím vzpomenout; ta mi také utkvěla v pamětí. Brandýs měl z každé strany jedno světelné vjezdové návěstidlo, kde byla prostě jen buď červená nebo zelená - a nesmím zapomenout také malý reflektor s bílou přivolávací návěstí. Nic víc. Ale jednou, kde se vzal, tu se vzal, na nádraží se zjevil montážní vlak. Něco se kopalo, natahovaly se kabely ... a najednou bylo nádraží plné návěstidel. Tři a tři odjezdová kombinovaná se seřaďovacími (červená, zelená, bílá), dvě čistě seřaďovací (modrá, bílá) a dvě vjezdová (červená, žlutá, zelená) se světelnou předvěstí (žlutá, zelená) - dohromady tedy celých dvanáct návěstidel.
To byl asi tak vrcholný zážitek ... pak už to nějak začalo splývat. No .. je fakt, že motoráky M131 nahradily M230 a M240 (ten M230 byl jeden ze dvou prototypů). Pak najednou zmizela pára a objevila se T435 - taková ta modrobílá dieselová lokomotiva. Vlečka BSS dostala svou dieselovou posunovací lokomotivu, mám pocit, že to byla Rosnička, pak se u nás dokonce objevovala Bardotka, ale romantika páry a motoráků s dřevěnými lavicemi byla definitivně pryč.
 |
Éru páry trvající několik desítek let vystřídala v Brandýse éra nafty - T435
Tak tohle byly železniční zážitky z dětství jednoho kluka, co snil o tom, že třeba jednou bude mašinfírou, ale ten sen se mu nesplnil.
Zpět na stránky Jak jde život tu i onde...
