Dioxin je triviální název pro dvě skupiny sloučenin, které jsou si blízké jak strukturou, tak chemickým chováním. Jsou to polychlorované dibenzo-p-dioxiny (PCDD) a polychlorované dibenzofurany (PCDF). Obě skupiny zahrnují několik desítek jednotlivých látek. Hromadně se však pro ně používá termín dioxin nebo dioxiny.
Dioxiny bohužel patří k nejjedovatějším látkám na celé zemi. Pro srovnání – jsou asi tak sedmdesátkrát jedovatější než extrémně jedovatý kyanid draselný (KCN) - čtenářům detektivek dobře známý jako jed cyankali. Aby toho nebylo dost, jsou to látky silně rakovinotvorné (karcinogenní) a mají také schopnost v těle matky poškozovat nenarozený plod). Dioxiny jsou špatně rozpustné ve vodě a jen trochu lépe v tucích, proto jsou živočišným organismem zpracovávány a vylučovány velice pomalu, takže může v těle docházet k jejich hromadění, a to zejména v tukových tkáních. To vede ke kontaminaci potravních řetězců – právě při požití masa zasažených živočichů. Můžeme proto pozorovat velmi znepokojující jev – již dnes máme v sobě více dioxinů než je zdrávo. Koncentrace dioxinů v lidském těle mnohdy dosahuje hranice, při nichž u zvířat nastávají vážné zdravotní poruchy. Každá další dávka může zvrátit pomyslné váhy na stranu smrtelného nebezpečí.
Tvrdí se, že tzv. “bezpečná
dávka” je jen několik pikogramů (pikogram je jedna
trilióntina gramu !!!) na kilogram tělesné hmotnosti. Světová
zdravotnická organizace (WHO - World Health Organization)
stanovila denní limit příjmu dioxinů pro člověka na
1-4 pg/kg váhy, to znamená pro člověka vážícího 70
kg 70-280 pg.
Průměrný Američan podle
zveřejněných údajů přijme 120 pg TEQ/den, Němec
79-158 pg TEQ/den, Holanďan 118-126 pg TEQ/den a Kanaďan
140-290 pg TEQ/den. Jak vidíte, je to i bez hávárií a úniků
docela "silný kafe". Dále viz dokumenty WHO, např.
Position
Paper on Dioxins and Dioxins-Like PCBs nebo Discussion
Paper on Dioxins.
To je však jen co se týče nebezpečí onemocnění rakovinou; jsou tu i další rizika – poruchy imunity a genetická poškození; tam něco jako “bezpečná” hranice pravděpodobně neexistuje.
Koho by zajímala konkrétní čísla, nechť navštíví stánku National Toxicology Program. Tam stačí zadat ve vyhledávači (SEARCH) heslo dioxine. Najdete tak údaje o indexu LD50 (to je padesátiprocentní letální dávka, tedy dávka, při které zahyne padesát procent pokusných jedinců) a také údaje o koncentracích a dávkách způsobujících riziko rakoviny. Popis vlastností tu začíná výmluvně: One of the most toxic synthetic chemicals (jedna z nejjedovatějších syntetických chemikálií).
Nebezpečí představované dioxiny bylo konečně uznáno i oficiálně. Vedení National Toxicology Program při National Institute of Enviromental Health Sciences USA začátkem roku 2000 oznámilo výsledek dlouhotrvajících sporů o rozsah nebezpečí, které dioxiny představují. V dodatku k 9. zprávě o karcinogenech byl dioxin definitivně přeřazen z kategorie předpokládaný karcinogen do kategorie látka se známými karcinogenními účinky na lidský organizmus. Přestože se o karcinogenitě dioxinů již delší čas svědčily údaje získané jak U.S. Enviromental Protection Agency (EPA), tak FDA, Konečné rozhodnutí padlo teprve po ukončení soudního sporu, který proti FDA vedli producenti dioxinu (hlavně výrobci pesticidů a herbicidů) a provozovatele spaloven veřejného odpadu, jejichž činností dioxin vzniká. Blíže viz…
Do povědomí veřejnosti se dioxiny poprvé dostaly v sedmdesátých letech minulého století v souvislosti s válkou ve Vietnamu a v ní používaným postřikovým prostředkem Agent Orange, který byl kontaminován právě dioxinem. Toho bylo prý spotřebováno téměř 50 000 tun. Podle odhadů se s tímto množstvím dostalo do prostředí asi 170 kg dioxinu. Přitom zhruba pouhých 85 kg dioxinu údajně postačuje k otrávení všech obyvatel osmimiliónového New Yorku. Americká armáda prostředek Agent Orange letecky rozprašovala jako tzv. defoliant. Krátce po postřiku v džungli opadalo všechno listí a krajina zůstala úplně holá; jednotky nepřítele se neměly kam ukrýt. Toxické účinky však postihly obě strany. U válečných veteránů, kteří přišli s touto látkou do styku, se objevovaly chorobné příznaky, jako celková malátnost a otupělost, svědivé vyrážky, ztráta zájmu o sex až neplodnost, poškození jater a dokonce i rakovina. Rodily se jim defektní děti.
Dioxiny vznikají jako vedlejší produkty průmyslových procesů chlorové organické chemie. Nemusí to být ani tak nic tajemného – stačí uvést “jen” výrobu pesticidů, PVC či bělení buničiny. Méně známým zdrojem dioxinů, ale v současné době největším jsou spalovny odpadů – zde dioxiny vznikají spalováním organických látek obsahujících chlor. A že jich není málo - stačí uvést třeba vysloužilé podlahové krytiny na bázi PVC a různé další předměty z plastických hmot. Z toho vyplývá, že každý z nás může přispět k ochraně před dioxiny důsledným tříděním komunálního odpadu. A také tím, že nebude plasty pálit doma v lokálním topeništi, kde se při nedokonalém spalování dějí věci velké…
Na našem území již jednou skandál s dioxiny téměř vznikl. V sedmdesátých letech došlo údajně k vícenásobnému úniku dioxinů na starém známém místě – v Neratovické Spolaně, při výrobě pentachlorfenolu potřebného při výrobě chlorovaných pesticidů. Strana a vláda tehdy vše ututlaly; proto se neví, kolik lidí zde tehdy na otravu dioxinem zemřelo a kolik má v důsledku kontaminace dnes podlomené zdraví.
V sobotu desátého července 1976
explodoval v chemičce
u italského městečka Seveso reaktor na výrobu
chlorovaných herbicidů. Mezi jedovatými parami, které
unikly do ovzduší, byly mimo jiné i dva kilogramy
dioxinu. Bílý oblak vítr zanesl k městečku a ptáci,
které zasáhl, umírali za letu. Oblak pokryl plochu
dlouhou pět kilometrů a širokou sedm set metrů. Celý týden
po havárii se v chemičce pracovalo, teprve až po čtrnácti
dnech bylo oficiálně přiznáno, že unikl dioxin. Na následky
otravy dodnes v této oblasti lidé umírají na rakovinu.
Další příklady ekologických katastrof způsobených
dioxiny můžete najít třeba na stránce Co
jsou to dioxiny, ze které jsem některé údaje sám čerpal.
Úniky dioxinů ohrožují naše životy stále. Není tomu
tak dávno, kdy Evropou otřásl skandál s kontaminovanými
belgickými kuřaty.
Otázkou bezpečné likvidace plastických
hmot na bázi chlorovaných uhlovodíků se zabývá již i Evropská
komise. Ta předložila v roce 2000 poprvé tzv. „Zelenou
knihu“ k problematice životního prostředí a PVC.
Tato kniha byla napsána na vědeckém základě a osvětluje
i zdravotní otázky spojené s tímto tématem.
Popisuje jakým způsobem mohou být zvládnuté problémy s
PVC tak, aby mohlo být dosaženo trvale udržitelného
rozvoje. Dva hlavní ekologické problémy doby jsou - použití
olova, kadmia a ftalátů a likvidace nebo recyklace odpadů
obsahujících PVC.
A jak se s otázkou dioxinů v potravinách u nás vypořádává
Česká zemědělská a potravinářská inspekce,
to si můžete přečíst v článku Dioxiny
v potravinách.
A jeden tip na závěr: komplexní stránku zabývající se jen a pouze dioxiny, PVC, spalovnami a aktivitami spojenými k eliminaci znečištění nebezpečnými látkami najdete na Internetu pod názvem DIOXINY.
Mrzí mě, že místo obvyklých článků
o stromech, kytičkách a hezkých či záhadných místech
přírody jsem tentokrát změnil téma. Ale myslím si, že
tu více než jindy platí ona vojácká modrost - aby člověk
mohl s nepřítelem úspěšně bojovat, musí ho nejprve
dobře sám poznat.
-----------------------------
Aktualita den poté: Spolana zveřejnila inventurní seznam
látek, které při povodni unikly z areálu továrny. Viz
například... Ovšem údaje o chloru, dioxinech ani o
rtuti, tedy látkách ekologicky katastrofických, zde
zastoupeny nejsou.