 |
 |
Cumae (Cuma) bylo opevněné pobřežní město na jihozápadě Itálie, v království
jemuž se tehdy říkalo Etruria (latinsky Tyrrhenia). Dnes jeho odkryté
ruiny najdeme poblíž Neapole.
Podle řeckého
zeměpisce Strabona jej v roce 750 před naším letopočtem založili řečtí kolonisté
z města Chalkis. Stalo se z něj mocné obchodní středisko jež čile směňovalo
zboží s celou Itálií, neboť jím procházely významné obchodní
stezky. V roce 474 př.n.l. již
jeho moc a síla začala představovat hrozbu tak velkou, že se nepřátelské kmeny
pod vedením Etrusků spolčily a napadly Cumae. To se sice tomuto útoku ubránilo, ale později je
(asi po roce 420 př.n.l.) stejně
dobyli Samnité. Kolem roku 340 př.n.l. je ovládli Římané a město se stalo
významným bodem Římského impéria.
Definitivní zkáza přišla v roce 1205, kdy Cumae
do základů zničili Neapolitáni při odvetném útoku proti pirátům, kteří byli v té
době pány města.
|
|
Zlomkové trosky starověkého města jsou roztroušeny po celé lokalitě. Archeologové zde však při odkrývání ruin objevili řadu cenných pokladů: sochy, kremační hrobky, hrobky ve tvaru úlu, sklepení a klenby. Pod troskami je několik jeskyní, z nichž jedna byla sídlem věštkyně Sibyly z Cumae.
 |
 |
 |
Vergilius v Aeneidě popisuje tuto Sibylu při vyslovování proroctví
takto:
"Promění se jí rysy ve tváři i barva pleti, vlasy se jí zježí a zůstanou
vztyčeny, poprsí se dme, oddychuje ztěžka a srdce jí divě bije. U úst objeví se
pěna a hlas má hrozivý. Přechází po své jeskyni sem a tam a gestikuluje, jako by
chtěla z hrudi vypudit bohy."
 |
 |
Legenda o devíti dřevěných knihách Sibyliných je klasicky
tajemná...
Před mnoha staletími přišla do Říma za
králem Tarquiniem (legendární tyran Lucius Tarquinius Superbus, žijící v
letech 534 - 509/510) neznámá stařena a nabídla mu ke koupi devět knih, jež mu
odhalí budoucnost světa. Chtěla za ně tři sta kusů zlata. Králi se to zdálo moc
a proto odmítl. O několik týdnů později za ním přišla znovu a nabídla mu za
stejnou cenu už jen šest knih - ale to se králi taky nezdálo a odmítl; potom přišla
potřetí a nabídla mu za tutéž cenu jen knihy tři. Král se jí zeptal, co se stalo
s ostatními šesti knihami, které mu nabízela původně. Stařena odpověděla, že je
hodila do ohně. Král však byl již tak zvědav, co je v knihách ukryto za
tajemství, že jí zaplatil tři sta kusů zlata za ty poslední tři.
 |
 |
Záhadná stařena odešla a už ji nikdy nikdo nespatřil. Mezi lidmi se začalo povídat, že to byla věštkyně Sybila z Cumae a knihám se začalo říkat Sibylské. Byly údajně uloženy ve sklepení hlídaném strážemi v Jupiterově chrámu na Kapitolu v Římě. Pečovali o ně kněží, kteří v případech živelných pohrom či počínajících válek v nich hledali předpovědi a rady. Knihy, které mohly pomoci Římanům odvrátit pád římského impéria nakonec v roce 83 př. n. l. zničil požár.
 |
 |
Ve Vergiliově Aeneidě, v knize šesté se nalézá popis sestupu do Hádovy říše, k čemuž patřilo i přeplutí řeky Styx. Teprve v roce 1967 se objevil nález, který naznačoval, že se to mohlo týkat návštěvy cumaeské Sibyly. Anglický inženýr Robert Paget prováděl výkopové práce v Baianské věštírně u Sibyliny jeskyně. V tomto fascinujícím podzemním bludišti, jež je vyhloubeno na ploše skoro půl kilometru čtverečních ve skále, objevil kanál, který byl podle jedné domněnky vybudován tak, aby představoval řeku Styx, přes níž museli návštěvníci orákula (tj. věštírny) přeplout na malém člunu. Předpokládá se, že ti, kdo za věštkyní šli, měli uvěřit, že skutečně cestují do podsvětí - a když k tomu zřejmě navíc dostali a požili narkotickou látku, uvěřili tomu dvojnásob.
 |
V řeckých mýtech je sibyllou označována věštkyně obecně. Jejich éra
začala v Orientu, kde tyto ženy žily ve skalních rozsedlinách a průrvách, kterým
se začalo říkat Sibyliny jeskyně.
V 6. - 4. století p.n.l. a až do 1.století našeho letopočtu se
nacházelo v Římském impériu mnoho měst, kde měly sibylly svá
sídla
a právě podle toho byly rozeznávány. Nejznámější byly: Sibyla Delphská, Sibyla Perská
(Babylonská), Sibyla Libyjská, Sibyla Cimmerianská, Sibyla Erythraenská, Sibyla
z ostrova Samos, Sibyla Tiburská, Sibyla Hellespontinská, Sibyla Hebrejská, Sibyla
z Phrygia a Sibyla z Cumae.
„Nikdo by si neměl myslet, že je víc než pouhý člověk, ježto nikdo neujde
svému osudu…"
Žádný král, císař a vojevůdce se neodvážil vydat do války nebo činit závažná
rozhodnutí bez předchozí rady věštkyně. Avšak roku 395 n. l. vydal římský císař
Theodosius zákaz uctívání pohanských bohů a kultů - vliv věštíren a s ním i
Sibyl postupně slábl až zanikl docela. Pohanské modly, zvyky a tradice nahradilo
lavinovitě se šířící nové náboženství - křesťanství.
Zpět na Milníky v řece času
VEZA