Zlatá růže od Minucchia ze Sieny (1330), která byla darována papežem Janem
XXII Rudolfovi III. z Nidau, hraběti z Neuchatelu.
Zlatá
růže je artefat uchovávaný v Římě. Jednou ročně, o Velikonocích, je posvěcován
papežem a poté udělen osobě, instituci či městu za zásluhy. Artefakt je vyrobený
z čistého zlata, na jeho výrobu jsou najímání řemeslníci přímo papežskými
úředníky. V minulosti byli zlatými růžemi nejčastěji obdarováváni katoličtí
králové a královny, princové a princezny, věhlasní vojevůdci a jiné významné
osobnosti a občané měst, příkladné chrámy a svatyně, známí svým křesťanským
duchem a věrností církvi.
Růže je každoročně svěcena čtvrtou neděli postní, zvanou
Laetare, česky družebná (také růžová neděle), kdy růžově zbarvené ornáty a
závěsy vystřídají kajícnickou fialovou. Symbolizují naději a radost uprostřed
postní vážnosti. Během největšího půstu se katolíci modlí, postí se, konají
pokání a rozjímají nad špatností hříchu a strašnými tresty. Růžová neděle je
příležitost připomenout si Kristovu smrt na Kalvárii, vidět Krista Vykupitele
povstávajícího v prvních paprscích velikonočního slunce a příležitost k radosti.
Zářící zlatý květ ukazuje Kristův majestát, jaký mu náleží. Prorokové jej
nazývali květem plání a lilií údolí. Růžová vůně podle papeže Lva XIII
symbolizuje sladkou vůni Krista, která se široce rozprostírá na jeho věrné
následovníky. Trny růže a její červená barva odkazují na jeho utrpení, viz
Izajáš (63.2): Proč je tvůj úbor krvavě zbarven a tvé roucho jak toho, jenž v
lisu šlape? Innocent III řekl: růžová neděle, umístěná veprostřed postního
období pro svou odlišnost, symbolizuje vítězství lásky nad nenávistí, radosti
nad zármutkem, nasycení nad hladem. To vše nám růže ukazuje svojí barvou, svojí
vůní a svojí chutí – lásku, radost a vzájemné nasycení. Přirovnává růži k
rostlině citované v Izajášovi (11.1): I vzejde proutek z pařezu Jišajova a
výhonek z jeho kořenů vydá ovoce.
Od
dob pontifikátu Sixta IV. (1471-1484) se zlatá růže skládá z množství malých
květů, vyrobených z čistého zlata a lehce zabarvených dočervena. Později byla
vyzdobena ornamenty s mystickou symbolikou, zlato bylo odbarveno a střed růže a
její okvětní lístky byly ozdobeny rubíny a jinými drahokamy. Papež Sixtus IV.
zaměnil jednotlivou růži za trnitou větvičku s množstvím růžových květů (deset i
více). Největší květ je na vrcholu větvičky a ostatní menší jsou umístěny okolo
něj. Uprostřed hlavního květu je maličká nádobka s dírkovaným víčkem, do které
papež lije pižmo a balzám k posvěcení růže. Takzvaný sixtinský design byl
ustanoven jako základ, nicméně se dále měnila výzdoba jednotlivých částí a počet
a umístění květů, a tím i hodnota celého artefaktu. Původně měla růže něco přes
šest palců na šířku, aby ji papež mohl dobře držet v levé ruce a pravou rukou ji
během procesí posvětit. Později, zejména po přidání vázy a podstavce, byl
vyčleněn fyzicky zdatný kněz, který ji nesl v procesí před papežem. Růže poslaná
Amélii z Brunswicku, manželce Josefa I., následujícím papežem, Innocentem XI.,
vážila dvacet liber a byla přes osmnáct palců široká. Měla tvar kytice se třemi
zatočenými větvemi, mnohokrát spolu propletenými a podpírajícími velký květ růže
a shluk listů.
Váza i podpůrný podstavec jsou zpracovány z rozličných materiálů, mají různou
váhu i provedení. Původní provedení bylo zlaté, ovšem v pozdějších verzích jde
často o pozlacené stříbro. Podstavec bývá nejčastěji trojboký, čtyřboký nebo
osmiboký. Bývá bohatě zdoben různými ornamenty a reliéfy. Jako doplněk ke
standardní výzdobě bývá na podstavec vyryt erb papeže, který nechal daný
podstavec nebo celý artefakt vyrobit a který jej posvětil.
Cena artefaktu je různá dle štědrosti příslušného papeže a také závisí na
ekonomické situaci v dané době. Otec Baldassari (De Rosa mediana, str.
190) tvrdí, že růže udělované kolem roku 1650 měly hodnotu pět set dolarů. Dvě
růže darované papežem Alexandrem VII byly zpětně oceněny na 800 a 1200 dolarů.
Papež Clement IX poslal královně Francie růži za 1200 dolarů, vyrobenou z osmi
liber zlata. Zpracování této růže je výjimečně pěkné, umělec za něj obrdžel 300
dolarů. V 19. století bylo nemálo růží dražších než 2000 dolarů.
Obřad
předávání růže nahradil údajný starý zvyk předávání zlatých klíčů. Šlo o zlaté
klíče od města Říma uchovávané ve stolci Sv. Petra, ale podle všeho to byly
klíče spíše symbolické – apoštolové měli křtem a kázáním otevírat lidem cestu do
nebe a Petrův stolec je název instituce, ne konkrétní předmět. Počátky zvyku
předávání růži nejsou přesně datovány. Někteří je kladou do doby Karla Velikého
(742-814), někteří až do 12. století. Druhý názor ale zdá se vyvrací zmínka
papeže Lva IX. z roku 1051, kdy už mluví o svěcení růže jako o starodávném
obyčeji. V době, kdy papež sídlil v Avignonu (14. století), byla prokazatelně
předána jedna ze zlatých růží nějakému princi z papežova dvora a ve zvyku se
pokračovalo i po návratu papeže do Říma. Princ obdržel růži od papeže při
slavnostní ceremonii a byl doprovázen shromážděnými kardinály až do svého
paláce. Od počátku 17. století byla růže udělována výhradně královnám,
princeznám a aristokratkám. Princové a jiní šlechtici zase dostávali meč, který
byl považován za přiměřenější jejich statutu. Pořád se však dodržoval zvyk, že
zasloužilý křesťanský vladař byl na květnou neděli v Římě odměněn růží. Úřad
nošení a udělování růže měl zpočátku na starosti přímo papež. Později toto právo
uděloval různým papežským úředníkům a později mohli tento úřad, nazývaný Strážce
zlaté růže nebo Nosič zlaté růže, zastávat i členové královských rodů, ne ovšem
dědičně. K úřadu náležel též meč a plášť a jeho držitel se tak stal členem
papežovy domácnosti, dnes bychom řekli úřadu.
V dávných časech ještě předávané růže nebyly svěceny. Svěcení (správně
žehnání) růží bylo později zavedeno jako více či méně pompézní obřad jak pro
zvýšení prestiže zlaté růže jakožto symbolu, tak pro zviditelnění obdarovaného.
Jako první světil růži zřejmě papež Innocent IV. (1245-1254), ale podle jiných
názorů to mohli být i papežové Innocent III (1198-1216), Alexandr III
(1159-1181) nebo papež Lev IX (1049-1055). Podle některých papežů i jejich
úředníků byly první růže naplněny pižmem, ale posvěceny byly modlitbami při
průvodu. Zvyk žehnání růže svěcenou vodou prý pochází až ze 16. století. V
současnosti je růže papežem svěcena každým rokem, ale není to vždy jiná růže.
Pouze pokud je růže někomu za zásluhy předána, vyrábí se nová. Pro zajímavost
zde uvádím, že zlatou růži obdrželo v roce 1985 od papeže Jana Pavla II. poutní
místo Velehrad.
V
nejrannějších dobách tohoto zvyku byla růže svěcena uvnitř papežova paláce, ale
pozdější obřady za přítomnosti davů byly konány venku. Motlitbu nad růží zpíval
papež nebo kněz, který byl vybrán, aby vedl obřad. Růže se zpočátku nesla na
růžovém zlatě vyšívaném hedvábí, v některých částech obřadu ji pak papež držel v
ruce. Poté se průvod vrátil do paláce. Papež jel samozřejmě na koni, jehož vedl
za uzdu prefekt města Říma. V Avignonu se obřad vykonával pouze v papežském
paláci, ale po návratu do Říma byly obnoveny i průvody městem. Nyní se obřad
odehrává v paláci, při mši v kapli. Růže je položena na stole mezi svícemi a
papež v bílé albě a růžové štole zahajuje obřad obvyklými proslovy a touto
motlitbou: “Ó Bože, Tvou mocí a slovem byl stvořen svět a všechny věci, pokorně
prosíme Tebe, který nám dáváš radost a potěšení z víry, abys ráčil ve své
otcovské lásce požehnat a posvětit tuto růži, nejskvělejší ve vůni i vzhledu,
kterou dnes nosíme jako symbol duchovní radosti, jako důkaz, že lidé jsou Tobě
zasvěceni a věří ve vysvobození z babylonského otroctví skrze Tvého
jednorozeného syna. V tento den, náš Pane, kdy všichni zpívají Tvé jméno a svou
radost projevují růží, uděl nám skrze ni radost, přijmi skrze ni naši oddanost,
odpusť nám hříchy, posil naši víru, upevni zbožnost, chraň nás ve svém
milosrdenství, zažeň vše nepříznivé skrze květinu, lilii údolí, proutek z pařezu
Ježíšova, abychom všichni mohli přebývat v radosti a věčné slávě.“ Poté je
vloženo pižmo do středového pohárku a růže se provoní kadidlem a požehná
svěcenou vodou. Po mši je růže nesena před papežem v průvodu do sakristie, kde
je uložena do doby předání nebo do příští květné neděle.
Tento článek je inspirován a čerpá ze stejně
nazvaného povídání z anglické wikipedie, ale v žádném případě se nejedná o
doslovný překlad. Tak dobře anglicky neumím a navíc se mi pojetí článku moc
nezamlouvalo. Takže se jedná o pokus o umělecký překlad. Mé velké díky patří
panu Ivanu Štampachovi a P. Františku Masaříkovi ze jejich pomoc v oboru dávné i
nedávné církevní historie.
Zpět na Milníky v řece času
Falka