Český národ se nikdy s touto situací nesmířil
a od té doby se v podstatě datuje jeho snaha o opětovné
vytvoření samostatného českého státu.Bitva u Moháče a smrt českého krále Ludvíka Jagellonského (+1526) znamenala konec vlády jagellonské dynastie a nástup Habsburků na český trůn. Uprostřed Evropy se zrodilo mohutné soustátí. Ferdinand I. Habsburský vydal Dvorský řád, který se stal podkladem pro vytvoření centrálních úřadů ve Vídni.
Český národ se nikdy s touto situací nesmířil
a od té doby se v podstatě datuje jeho snaha o opětovné
vytvoření samostatného českého státu.
Pokud si všimnete, tak data sama naznačují, že cesta k osamostatnění ČSR nebyla náhodná, že to pověstné “kolo dějin” se otáčelo velice rychle a ne samo.
Samozřejmě, že zde uvádím jen data nejnutnější, koho by zajímal podrobnější rozklad dějin 1. světové války nebo životopis T.G.M. najde příslušné odkazy na specializované www stránky na konci článků.
České země i Slovensko byly součástí Rakousko-Uherska. Koncem 18. století dochází k takzvanému “národnímu obrození”. V dalších letech pokračuje zviditelňování Čechů dosti rychle:
Koncem 19. století dochází k výrazné celkové proměně české společnosti. Demokratičtější prostředí umožňuje ekonomický vzestup a nárůst silného kapitálu.
V únoru 1915 vzniká tajná odbojová protirakouská skupina česká Maffie, která Masaryka v jeho zahraničním působení podporuje a ten již v červenci zahajuje v Ženevě akci proti c.a.k. monarchii s cílem najít zahraniční podporu pro vytvoření samostatného Československa - v září zakládá Český zahraniční komitét (spolu s Benešem, Štefánikem a Durichem).
Masaryk odjíždí do Ruska, kde urychluje vznik českého vojska. Stal se i svědkem Říjnové revoluce, k níž zaujal negativní postoj. Za občanské války v Rusku prosazoval neutralitu českých legií, posléze souhlasil s jejich obranným protibolševickým bojem.
V březnu Masaryk odejel přes Japonsko do USA, kde navázal jednání s prezidentem Wilsonem. Zde také 30. května zástupci českých a slovenských krajanských organizací jednají s Masarykem o uspořádání budoucího státu. Výsledkem je podpis takzvané Pittsburské dohody.
Od července je v čele domácího odboje Národní výbor československý (Kramář, Rašín, Klofáč, Soukup). Byly přerušeny vztahy s Vídní a Budapeští. Vytvářejí se ekonomické základny, je zřízena Národní banka, provedena měnová reforma, navázány styky s Národní radou československou v Paříži, vznikají Národní výbory v městech i okresech.
14. října se Karel I. snaží ještě monarchii zachránit a vydává Císařský manifest, ve kterém slibuje národům federalizaci - ale vše marno. V českých zemích proběhla generální stávka na podporu svržení rakouské nadvlády, na mnoha místech byla již vyhlášena Československá republika.
Národní rada oznámila státům Trojdohody (Anglie, Francie, Rusko) vytvoření Prozatímní české vlády s T.G.Masarykem jako prezidentem republiky. Vstup Ameriky do války přesunul těžiště světové politiky. USA se staly rozhodující hospodářskou a finanční velmoci. Evropa ztratila své hegemonní postavení.
A zatímco evropští spojenci s rozbitím Rakouska-Uherska dlouho váhali, podařilo se Masarykovi pro vznik nového státu získat podporu amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Proto také po vzniku ČSR stanul oprávněně v jejím čele.
18. října jménem prozatímní československé vlády Masaryk vydal ve Washingtonu Deklaraci nezávislosti Československa (Washingtonskou deklaraci) a před svým odjezdem do Evropy ještě stačil dojednat první státní půjčku pro ČSR.
Na Václavském náměstí v Praze je již oficielně vyhlášena Česká republika a z domů jsou strhávány rakouské vládní znaky. Funkci prozatímní vlády převzal Národní výbor v čele s Rašínem a vydává zákon o zřízení samostatného československého státu (téměř po 400 letech!). Je převzata do správy zásobovací centrála (Obilní ústav) a pak i další úřady včetně místodržitelství. Ve dnech 28. října až 3. listopadu dojednává v Ženevě delegace Národního výboru (Kramář) spojení zahraničního a domácího odboje s představiteli prozatímní vlády v emigraci (Masaryk). Je dohodnuta forma státu jako republika na demokratických principech, prezidentem bude Masaryk, předsedou vlády Kramář.
30. října Slovenská národní
rada vydává Martinskou deklaraci, ve které
formuluje požadavek na sebeurčení slovenského národa a
na spojení s českými zeměmi ve společný stát. Text
prohlášení je 1. listopadu předán do Prahy.
Ve Vídni se koná protimonarchistická demonstrace.
Rakousko-Uhersko se celé rychle a jistě rozpadává.
13. listopadu je přijata Prozatímní ústava státu a Národní výbor je rozšířen a posléze změněn na první československé Národní shromáždění. 14. listopadu je jeho první zasedání, na kterém je prohlášeno sesazení Habsburků, přijato usnesení o demokratické republice a jednohlasně zvolen prezidentem – v nepřítomnosti – Tomáš Garrigue Masaryk. Je jmenována i první prozatímní vláda a přijaty první dva zákony: je uzákoněna osmihodinová pracovní doba a zrušeny šlechtické tituly.
Do Prahy se Masaryk po čtyřech letech exilu triumfálně vrátil 21. prosince a hned příští den pronesl na Pražském hradě své první poselství k Národnímu shromáždění. Při první společné schůzi poslanecké sněmovny a senátu dne 27. května 1920 Masaryk učinil prezidentský slib na ústavu.
V roce 1918 sjednocené Polsko vyhlásilo 7. října svoji nezávislost.
V roce 1919 se vrací 14. května do
vlasti z exilu Milan Rastislav Štefánik, ale jeho přílet
do Bratislavy končí tragicky.
Jsou založeny Komunistické strany v Dánsku, USA,
Bulharsku, Jugoslávii, Lotrinsku.
23. března vzniká první fašistická organizace v Itálii
v čele s Benito Mussolinim a 9. října se koná ve
Florencii I. sjezd italských fašistů.
V roce 1920 jsou založeny Komunistické strany ve Velké
Britanii, Španělsku, Francii a Turecku.
10. ledna začíná pracovat Společnost národů.
Nová republika měla problémy hospodářské, sociální, správní a obecně politické.
Složitá situace nastala v pohraničí, když němečtí poslanci (v českých zemích) odmítli vznik československého státu a ustavili 4 separátní provincie, které prohlásili za součást Rakouska. Na severu Čech to byl Deutschböhmen, na severu Moravy a Slezska Sudetenland, na jihu Čech Böhmerwaldgau a na jihu Moravy Deutschsűdmahren. Situace se ale vyřešila skoro “sama”, když v těchto oblastech vznikly občanské nepokoje kvůli nedostatku potravin. Nastal “vnitřní rozklad” a pohraničí muselo být obsazeno českým vojskem a prosazena svrchovanost československého státu. Spor nastal i s Poláky o Těšínsko. Také hranice mezi Slovenskem a Maďarskem neexistovala, Maďaři odmítli vzdát se Slovenska (Horní země) bez boje. Proto je 2. listopadu obsazeno českým vojskem a 16. června 1919 vyhlášena Slovenská republika rad. Ta však brzo zaniká a až v roce 1920 je po složitých jednáních stanovena definitivní hranice s Maďarskem mírovou smlouvou. 12.listopadu 1919 se k československému státu připojuje i Podkarpatská Rus.
Československá republika je roku 1920 územně dotvořena.
Pokud jste si všimli, tak na celém světě se začaly velmi rychle formovat Komunistické strany. Nebyly to jen neškodné skupinky obdivovatelů Lenina a sovětského Ruska, ale organizace, které usilovaly o faktické převzetí moci. Tak tomu bylo i v novém českém státě. Masaryk jako největší politická a intelektuální osobnost nového státu, přes svůj zásadní nadstranický postoj, často přímo i nepřímo zasahoval do dobových vnitropolitických zápasů – tak například v roce 1920 zmařil snahy českých komunistů získat moc jmenováním úřednické vlády J.Černého.
Odkazy k získání podrobnějších informací:
Život Tomáše Garrique-Masaryka byl tak pestrý ve všech směrech, že zde uvádím pouze nejkritičtější okamžiky....
Tomáš Jan MASÁRIK se narodil 7. března 1850 v Hodoníně na Moravě jako nejstarší syn (měl dva bratry). Matka Terezie pocházela z Hustopečí a sloužila u pánů. Otec Josef Masárik byl Slovák z Kopčan a sloužil jako kočí. Tomáš byl mimořádně schopný a nadaný a proto se měl stát učitelem.
Po německé základní škole v Hodoníně absolvoval piaristickou reálku v Hustopečích, protože však do učititelského ústavu přijímali až v 16 letech, byl zatím poslán do Vídně učit se zámečníkem. Ale z učení utekl a tak byl dán do učení v panské kovárně v Čejči - současně se však připravoval na gymnazijní studia, sám se z knih učil latinsky, dělal učitelského praktikanta. Dostává se na studia do německého gymnázia ve Strážnici a po roce přestupuje do Brna. V té době, díky svému všestrannému vzdělání, pilnosti a pravděpodobně i štěstí - sehnal dobře placené místo vychovatele v rodině policejního ředitele Antona Le Monniera.
Pro konflikt s ředitelem byl však z brněnského gymnazia vyloučen (jednalo se o náboženský spor). Naštěstí jeho příznivec a zaměstnavatel Le Monnier byl přeložen do Vídně a Masaryk tedy odjíždí s jeho rodinou. Od listopadu 1869 studuje Akademickém gymnáziu. Veškerý svůj čas věnuje intenzívnímu studiu, především jazyků a filosofie a 4. července 1872 skládá maturitu. Zaměřuje se na Orientální akademii, navštěvuje kurzy arabštiny, ale není přijat (berou jen šlechtice). Protože se nemohl dle svého přání věnovat studiu diplomacie, dal se na vídeňské univerzitě zapsat na klasickou filologii, ale brzo se soustředil na vlastní filosofii, estetiku a psychologii.
O rok později umírá jeho mecenáš, avšak Masaryk okamžitě nachází ještě výhodnější místo jako vychovatel dětí u generálního rady Anglo-Rakouské banky R. Schlesingera.
Obecně uznávanou hlavou české Vídně byl tehdy A. V. Šembera, učitel české řeči a literatury na tamní univerzitě, s jehož rodinou, zejména se vzdělanou dcerou Zdeňkou, se Masaryk stýkal důvěrně.
10. března 1876 byl prohlášen doktorem filosofie a odjel na cesty do Itálie a Německa. V Německu strávil na univerzitě v Lipsku jeden rok, kde se již vážně připravoval na univerzitní kariéru. Zde se také v červnu 1877 seznámil se svou budoucí ženou – američankou Charlottou Garrigue. V srpnu před odjezdem do svých domovů došlo k jejich zasnoubení. Masaryk po návratu do Vídně spěchal se zajištěním nezávislé existence. Jako nejschůdnější se mu jevilo získání docentury. Jeho plány byly přerušeny zprávou o Charlottině zranění. Vydal se na cestu do Ameriky, kde pak 15. 3. 1878 snoubenci uzavírají sňatek a Masaryk její příjmení připojuje ke svému. Novomanželé se okamžitě vracejí do Vídně, kde Masaryk na univerzitě v září 1878 habilituje prací “Sebevražda jako hromadný společenský jev moderní civilizace” a stává se docentem. V květnu 1879 se jako první narodila dcera Alice a v roce 1880 syn Herbert. Rodina žije ve velmi stísněných poměrech. Dluhy z doby vídeňské tísně zaplatil později již jako profesor v Praze z odkazu svého bývalého žáka (spáchal sebevraždu.)
Byla to především otázka finančního zajištění rodiny, jež vedla Masaryka k přijetí místa na pražské univerzitě. Do Prahy se přistěhoval s rodinou roku 1882, když došlo k rozdělení univerzity na českou a německou část - po jisté době ochablosti začínal nový rozmach národního života.
Masaryk se stává na nově zřízené české univerzitě mimořádným profesorem filozofie a sociologie. Je aktérem sporů okolo rukopisů Zelenohorského a Královédvorského, angažuje se v Hilsnerově aféře, vede filosofické spory se studenty a v Národníh listech je dokonce veřejně proklet Eliškou Krásnohorskou... (proč? - tak to teda nevím - za objasnění předem dík!)
V Praze se narodili další děti - syn Jan a dcery Eleonor a Olga.
Od 80tých let ovlivňoval život v Čechách, řídil časopis Athenaeum, pomáhal i vzdělávací instituci Dělnická akademie, spolupracoval s listem Čas, krátce byl redaktorem Naší doby a roku 1897 se stal řádným profesorem na pražské univerzitě. Vydává řadu spisů - Česká otázka, Naše nynější krize, Jan Hus, Karel Havlíček, Moderní člověk a náboženství, Otázka sociální, .... Aby poznal poměry v okupovaných zemích a mohl si udělat osobní názor, navštívil v září 1892 Bosnu a Hercegovinu. První velké (a úspěšné) Masarykovo vystoupení v cizině bylo na pozvání k přednáškám na univerzitě v Chicagu. Po rozsáhlé literární, pedagogické a novinářské činnosti znova roku 1907vstoupil do politiky, kdy se stal jediným říšským poslancem nepatrné České strany pokrokové realistické, kterou roku 1900 založil.
V době vypuknutí 1. světové války měl už Masaryk za sebou úctyhodnou vědeckou, pedagogickou a kulturně politickou dráhu. Počínající rakouské perzekuce a netajený odpor českých vojáků a prostých lidí proti válce, jej přesvědčilo o nutnosti přejít do radikální oposice. To však veřejně nebylo možné a zbývalo tedy pouze organizovat odpor v cizině a za daných okolností konspirační cestou.
Jako vůdce odboje odešel v prosince 1914 do emigrace ve Švýcarsku. V dalších čtyřech letech se zabýval organizační, agitační a diplomatickou činností ve prospěch osamostatnění a uznání Československa, v níž mu jsou nejbližšími spolupracovníky Milan Rastislav Štefánik a Eduard Beneš, ale také dcera Olga, která byla jeho tajemnicí.
Podmínky v Evropě roku 1918 byly pro vznik ČSR mimořádně příznivé – Německá říše poražena, Rusko rozvráceno revolucí, Rakousko-Uhersko rozbito. Se souhlasem vítězných mocností a za podpory USA se mu podařilo vytvořit samostatný československý stát.
V roce 1918 se vrací z emigrace. V té době je manželka Charlotta vážně nemocná a roku 1923 umírá.
Jako první prezident ČSR “prezidentoval” v letech 1918 až 1935. Po tisíciletí monarchismu bylo štěstím pro novou republiku, že jejím prezidentem se stal právě on. Byl osobně všemi respektován pro svou vysokou osobní morálku, střídmý život a v neposlední řadě také důstojné, ba vznešené vzezření a vystupování. Masaryk však nebyl jen mužem vznešených idejí, ale i rázným a konajícím politikem, přestože již v té době nebyl členem žádné politické strany. V první republice představoval mimořádnou autoritu, o čemž svědčí mimo jiné například pojmenování Masarykova univerzita v Brně, Masarykova nemocnice v Ústí nad Labem, Masarykův okruh v Brně, Masarykovy domovy v Praze, Masarykův ústav AV v Praze, Masarykova základní škola v Bohumíně nebo různé oslavné básně. Svým vlivem a autoritou však Masaryk daleko přesáhl hranice naší země a patří ke světově uznávaným humanistickým myslitelům 20. století.
14. prosince 1935 ze zdravotních důvodů obdikoval. Žil na zámku v Lánech. 1. září 1937 si naposledy vyjel kočárem do přírody. Příští noci dostal poslední záchvat mrtvice, jemuž 14. září podlehnul. Jeho pohřeb 21. září byl dnem velkého zármutku celé země. Je pochován na lánském hřbitově.
1876 |
1917 |
1920 |
Masarykově památce jsou věnovány stálé expozice v muzeu na zámku v Hodoníně a výstavní síň v Lánech.
Pokud byste se chtěli dobrat podrobností doporučuji navštívit speciální stránky věnované jeho osobě:
První vládu ČSR v době od 14.11.1918 do 8.7.1919 tvořili: předseda vlády - Karel Kramář, ministr vnitra - Antonín Švehla, ministr zahraničních věcí - Edvard Beneš, ministr národní obrany -Václav Klofáč, ministr financí - Alois Rašín, ministr školství a národní osvěty - Gustav Habrman, ministr spravedlnosti - František Soukup, ministr obchodu - Adolf Stránský, ministr železnic - Isidor Zahradník, ministr veřejných prací - František Staněk, ministr zemědělství - Karel Prášek, ministr sociální péče - Gustav Winter, ministr zdravotnictví - Vavro Šrobár, ministr pošt a telegrafů - Jiří Stříbrný, ministr pro správu Slovenska - Vavro Šrobár, ministr výživy lidu - Bohuslav Vrbenský, ministr vojenství - Milan Rastislav Štefánik, ministr bez portfeje - Mořic Hruban.
Při listování knihou Ludvíka Součka Obrazový Opravník Obecně Oblíbených Omylů jsem se dozvědela, že:
První světová válka nevznikla jako odveta za atentát v Sarajevě roku 1914, při němž byl zabit následník rakouského trůnu arcivévoda František Ferdinand ďEste s manželkou Sofií, rozenou hraběnkou Chotkovou. Spíše naopak, celá Evropa si oddechla, že jeden z nejnenáviděnějších státníků, představující podle rozšířené, a ne zcela správné představy stálé nebezpečí pro mír, byl odstraněn. I císař František Josef I. nesl tragédii klidně; mezi ním a arcivévodou byly vztahy vysloveně špatné a jejich koncepce dalšího vývoje Rakousko-Uherska si navzájem zcela odporovaly. Dokonce se zdá, že byl o chystaném atentátu informován; proto jej tato událost nijak nevzrušila. Vyjádřil to i svou neúčastí na pohřbu zavražděných manželů. A Srbsko přijalo ponižující podmínky rakouského ultimáta, hluboce se dotýkajíc jeho práv svobodného státu, takže k válce nebylo důvodu. Celý měsíc po atentátu byl klid a zjevné uvolnění.
Německý generální štáb však byl přesvědčen, že nadešla vhodná chvíle k rozpoutání války za odvěké cíle německého imperialismu, získání dalších a výnosnějších kolonií, oslabení Anglie, uloupení nové půdy na Východě, atd,atd., a že sarajevský atentát poskytuje ideální záminku.
Přes odpor císaře Františka
Josefa (nepříliš urputný) prosadil císař Vilém s náčelníkem
rakouského generálního štábu Konrádem von Hötzendorfem
(před nímž Este výslovně varoval) další politický
postup, nutně a programově vedoucí k válce.
Manifest “Mým národům”, v němž František Josef roní
krokodýlí slzy nad nutností poslat milovaná dítka do
boje, je ryzím pokrytectvím.
Ostatně takzvaná první světová válka v letech 1914 – 1918 ve skutečnosti první světovou válkou nebyla. Ač je to téměř úplně neznámou skutečností, zuřila na celém euroasijském nadkontinentu globální válka například už koncem 6. a počátkem 7. století. Vypukla – pokud lze vůbec nějaké datum určit – na podzim 589, kdy Turkuti, Chazaři a Gruzínci napadli Perskou říši. Tím se ulehčilo Číně, která sama téhož roku přešla do útoku na východoturkutský kaganát, který se jemné čínské diplomacii podařilo znepřátelit s kaganátem západoturkutským. Do boje vstoupila Byzanc, avarský kaganát, Frankové, severoitalští Langobardi i španělští Vizigóti. Válka zachvátila celý kontinent od nejzápadnějšího mysu Finisterre až k Japonskému moři. Stranou zůstala na západě jen Britanie, zcela zaujatá vnitřními boji a obranou proti skotským Piktům, podporovaným prvními vlnami normanské expanze, na východě Japonsko, intenzivně sondující půdu a podmínky pro svůj chystaný vpád do Koreje.
Z této první, a jak se zdá,
skutečně první světové války, vyplynulo pro Evropu několik
závažných následků: Byzanc byla na dlouhá staletí
zachráněna vítězstvím Číny nad východoturkutským
kaganátem, čímž se západoturkutskému kaganátu
uvolnily ruce a mohl spasit byzantského císaře Herakleia
takříkajíc v hodině dvanácté – když již podléhal
spojeným silám avarského kaganátu, Íránu a Langobardů.
Avarský kaganát se stal z velmocí silou druhého řádu,
a tím byl umožněn rozvoj francké říše. A do dějin
vstoupila nová velmoc – arabský chalífát.
Zdá se, že v tomto divokém období obecného běsnění,
kdy byly uvedeny do pohybu nesčetné národy a kmeny po celé
rozloze Evropy a Asie, započalo osídlování české
kotliny novými obyvateli, skupinou slovanských kmenů, z
nichž se Čechové ukázali být nejschopnější...