Třetí díl seriálu článků o sv. Vintíři bude věnován kraji šumavských plání, které leží mezi hraničním hřebenem a Dobrou Vodou, kde se kraj opět láme a padá do nížiny kolem řeky Otavy.
Prostor uprostřed hlavního pásma Šumavy býval dlouho zcela liduprázdný. Povědomost o zdejším kraji začala být až v souvislosti s obchodními stezkami vedoucími od Dunaje do Čech a nejkratším směrem přetínajícími masiv dnešní Šumavy. A tak také horským sedlem mezi Plesnou horou a Ždánidly vedla obchodní stezka známá pod názvem Hartmanická, Česká (Böhmweg, Via Bohemorum) nebo také Vintiřova (Gunthersteig). Stezka se namáhavě proplétala horským sedlem mezi takovými vrchy, jako jsou Křemelná (1125 m,), Plesná (1336), Poledník (1315 m) či Ždánidla (1308). Pak klesla na úroveň prášil (880 m, stejně jako Dobrá Voda) a dlouhou dobu se vinula pláněmi podél Prášilského potoka, přešla přes vrch Vysoké lávky, přetnula Křemelnou a přes Dobrou Vodu a Hartmanice zamířila do údolí Otavy. K této řece se dostala zhruba v místech, kde dnes stojí známé tábořiště Anin. Kolem Práchně poté pokračovala do nitra Čech.
Údaj o tom, kdy přesně tato cesta spojující Čechy s Bavorskem vlastně vznikla, leží skryt v temnotách dějin. Ví se jen, že kdysi tu lidé poprvé přešli "přes hory" - zřejmě z údolí Vydry (měnící se na Čeňkově pile po soutoku s Křemelnou na Otavu) do údolí Řezné (Regen). Po staletí pak v jejich stopách kráčeli tou stezkou pěší i soumaři. První datovatelný nález v kraji mezi Javorem a Luzným je hrot kopí ze šestého století, tedy ještě čtyři sta let před Vintířem.
Ten přichází na scénu krátce po roce 1000. Má se za to, že stezku nechal vyspravit, aby vyhovovala pro přepravu soli. Nebylo by to nelogické - sůl se na naše území dopravovala od jeho domovského kláštera v Niederaltaichu; tam se dostávala celkem snadno na lodích po Dunaji. Není příliš nadnesené, budeme-li říkat, že Vintířem iniciovaná trasa byla jakýmsi úvodním momentem k osidlování Šumavy vůbec. Dokonce zde jsou i písemné důkazy - zachovala se darovací listina císaře Konráda II. z 1. ledna 1029, kde stezku připisuje právě Vintířovi. Stezka existovala v původním trasování dlouhá staletí. Teprve v polovině 17. století došlo k odklonu na dnešní Zwieslerwaldhaus a most přes Debrník v železnorudské kotlině.
Trasa Vintířovy stezky od hranic přes Prášily a Vysoké Lávky k Dobré Vodě
Po fyzické stránce si ale Vintířovu stezku nelze představovat jako nějakou silnici či jinak sjízdnou cestu Stezku představovaly nejspíš jen úzké stezky pro pěší nebo pro zvířata nesoucí náklad. Skutečné dálkové obchodní silnice u nás vznikaly až později, za panování Karla IV. Na původních šumavských obchodních cestách se uplatňovaly různé způsoby nákladní dopravy, vesměs ale dosti pracné. Zboží se často prostě přenášelo na ramenou a zádech (často v krosnách), používaly se různé ruční dopravní prostředky jako káry, kolečka a vozíky. Náklady se přepravovaly i na hřbetech zvířat (koní, mul, případně oslů). Náklad přepravovaný na zvířatech se nazýval Saum. Säumen byl německý výraz pro transport zboží na zvířatech - slyšíte v něm dodnes známé slůvko soumar?. Německý termín Vycházel z řecko-latinského sagma, což znamenalo sedlo s rancem. Soumary tedy byli nazýváni muži, kteří zboží transportovali soumarským způsobem. Soumarský kůň nesl náklad o váze kolem tří centýřů (tj. cca přes 185 kg). Bečky se solí (prostice) se zavěšovaly zpravidla po obou stranách zvířete tak, aby se vzájemně vyvažovaly.Takovou přepravou nákladů se živili obyvatelé měst a městeček ležících poblíž stezky a jako vedlejší živnost ji provozovali také sedláci z okolí. Teprve v místech, kde stezky opouštěly hory, se zboží mohlo přepravovat na vozech a v zimě na saních.
Zašlou slávu šumavských stezek připomínají dnes již jen prastaré listiny v archivech a některé místní názvy. Kdo ví, co má hledat a jak a kam se dívat, může dodnes zahlédnout pozůstatky cest v terénu, do kterého se zařízly úvozem. Zbytky středověkých silnic jsou dodnes patrné třeba v lesích u státní hranice, v oblasti Horské Kvildy, Zhůří, Flusárny a Kozího Hřbetu. Na řadě míst (zejména ve strmých svazích) se starodávné cesty zařízly do terénu hlubokým úvozem. Vyhledání terénních zbytků historické komunikace usnadňuje například rukopisná mapa Zlaté stezky kašperskohorské z roku 1736 (kopii je možno shlédnout na Kvildě, ve Stálé expozici historie Kvildy a Bučiny.
Vraťme se ale na šumavské pláně. O tom, jak Prášily přišly ke svému původnímu německému jménu Stubenbach (1766), hovoří následující historka. V časech, kdy ještě žili na Šumavě medvědi a vlci, vydávali se kurážní lovci často do hor. O jednom takovém veselém honu přišel nějaký sklářský pán s přáteli k potoku, kde si chtěli chvíli odpočinout. Všem bylo divné, že na tom místečku bylo tak teplo a ten sklář povídá: "Tady je jako v komůrce." Dal tam pak postavit loveckou chatu a rád v ní přebýval. Později se při tom potoce usídlilo víc lidí a nově založená osada dostala německé jméno Stubenbach podle tak řečeného potoka. (stube = pokoj, světnice a bach = potok).
Prášily - Stubenbach - poprvé na mapě; 1. vojenské (josefské) mapování z let 1764 - 1768
Možná tedy, že Stubenbach znamená něco jako "komorní" nebo "domácký"
potok". Ovšem slovo velmi blízké je jen o jedno písmeno delší - stubbe
znamená pařez. Název Pařezový potok by také nebyl tak nepravděpodobný. Ovšem
píše se Stubenbach a ne Stubbenbach, takže je to jen spekulace.
Nakonec pro krkolomný překlad do češtiny zvítězila varianta třetí. Staub
znamená německy prach a stauben = prášit ... ... takže Staubenbach by pak
bylo něco, jako Prašný potok ... Hmmm ... potok, který práší ... leda tak zlatý
prach ??? Ovšem je tu ještě další názor, který vysvětluje české jméno Prášily -
prý vzniklo od toho, že v dobách, kdy v místě pracovaly obě sklárny, byly celá
obec pokryta prachem ze stoup na tlučení křemene a brusíren skla.
No nic - takový je tedy oficiální názor na vznik názvu městečka Prášily. Nežil zde tedy ani legendární baron Prášil ani zdejší obyvatelstvo nebylo pověstné ulhaností ...
Nechme hovořit ještě jednu malou pověst. V okolí Stubenbachu se kdysi potulovala obrovská medvědice. Nedalo se na to nebezpečné zvíře vyzrát jinak, než že zapálili kus lesa, ve kterém řádilo. Ten oheň sežehnul a zahubil i tu šelmu a že na sežehnutém místě založili potom osadu, nazvali ji po německu Gsenget.
 |
 |
 |
 |
Na pomníčku je nápis - Na památku zmizelých obcí a osad v okolí Prášil v polovině 20. století A.D. 2001
Historie
a osídleníJak postupovalo v této oblasti osídlení? Lidé tu nežijí dlouho ... Teprve koncem 17.století začali do zdejších lesů sedláci z okolních králováckých rychet vyhánět svůj dobytek na letní pastvu. Skláři z Javorné zde pálili stromy na popel pro výrobu potaše - možná tu pracovali také smolaři a uhlíři. To byli ovšem lidé putující za prací z místa na místo. Hranicí trvalého osídlení tehdy ještě tvořila řeka Křemelná - ta teče hezkých pár kilometrů od Prášil.
Teprve začítkem 18. století začaly uprostřed horských v té době ještě pralesů vyrůstat zemědělské osady. Řeka Křemelná ... slyšíte v jejím jménu to slovo křemen? Kvalitní křemen a spousta dřeva na pálení uhlí a potaše ... vše potřebné pro skláře bylo k dispozici.
Dne 26.září 1749 koupil od majitele zdejšího panství, knížete Jindřicha Pavla Mansfelda, rozsáhlé území rychet Stodůlky a Stachy Lorenz Gattermayer, příslušník sklářské rodiny působící mimo jiné i v Javorné. Ten do roku 1752 postavil a uvedl do provozu dvě nové hutě v prostora dnešních Prášil a třetí na Nové Studnici. Místní skláři se specializovalo na výrobu zrcadlového skla. V roce 1757 postavil ještě čtvrtou huť, Grunberskou.
Skláři potřebovali někde bydlet, měli rodiny, potřebovali pro práci i život zázemí. Současně s výstavbou skláren tedy v okolí vznikaly zárodky budoucích osad. Tak byly v roce 1750 nejprve postaveny dvě skladové kůlny a prvé tři obytné domy. Při zapálení první pece v Dolní huti roce 1751 byl již postaven pivovar, řeznictví s krámem, mlýn s pilou a dvě výrobny potaše. V roce 1752 byly současně s výstavbou Horní hutě postaveny další tři domy pro skláře.
Pokud jste někdy šplhali na Novou Studnici, kde je dnes křižovatka turistických cest směrem na Srní, Modravu, Javoří pilu a poledník, určitě uvěříte tvrzení, že podnikat v tomto kraji nebylo vůbec jednoduché. A to nám tu zůstala po pohraničnících síť solidních cest, dnes obstojně zvelebovaná.
Proti prodeji území Gattermayerovi protestovali sedláci z okolních Králováckých rychet, kteří
zde měli
stará práva pastvy, dřevaření a další. K nim se přidali i původní skláři z Javorné,
které znepokojovala vznikající konkurence. Spory se vyhrotily natolik, že první sklárnu Gaítermayerovi krátce po jejím postavem dokonce zbořili.
Ani doba nebyla podnikání příznivá, takže se v roce 1754 Gattermayer musel
zadlužit, ale ani to nepomohlo a v roce 1763
došlo k úpadku..V držbě pak celé panství včetně skláren získal hrabě Kinský.
Vznikající obci se nejprve říkalo Gattermayerova huť. Po podnikatelově úpadku byla v roce 1766 obec úředně pojmenována na Stubenbach.
Převzetí panství hrabětem Kinským se ukázalo jako šťastná volba.pro rozvoj sklářství. Hrabě již na svých panstvích v Severních Čechách měl zkušenosti s provozem tkalcoven, skláren, brusíren a leštíren skla, v nichž zaměstnával na 2.500 lidí. Měl dobrou pozici pro obchodování - byl předsedou Českého obchodního kolegia. Zrcadlové sklo vyráběné v Prášilsjých hutích posílal do svých severočeských podniků k finalizaci výroby zrcadel. Po Kinského smrti zdědil v roce 1775 panství jeho synovec - hrabě Filip Kinský. Za jeho života rozvoj prářilského sklářství pokračoval. V roce 1776 dal postavil v Prášilech dvě nové brusírny a leštírny a dále amalgamovnu. Tím nic nebránilo výrobě celých zrcadel; proto byla zavedena i výrobu zdobených rámů. Hrabě výrobu od počátku pojistil přesunem odborníků ze severních Čech. Rod Kinských tak založil kompletní výrobu zrcadel na Šumavě.
Hutě byly pronajímány sklářským mistrům. V prášilských hutích se tak střídali huťmistři Josef Ignác Eisner, Kristian Ferdinand Ábele, Jan Baptist Šmauz a jeho mladý syn Jan Šmauz. Ti se stali zakaladateli pozdějších sklářských dynastií v širokém okolí.
V roce 1798 koupili celé Prášilské panství, ovšem s výjimkou sklářských provozů Schwarzenbergové. Ti se zaměřili na obchod se dřevem, kterého byl ve vnitrozemí veliký nedostatek - využití kamenného uhlí pro vytápění i průmysl bylo ještě v plenkách. Díky Schwarzenbergům vznikly oba slavné plavební kanály, z nichž nás bude v tuto chvíli zajímat ten Vchynicko-Tetovský. Ten umožnil levnou a rychlou dopravu dřeva z oblastí kolem Modravy - důsledkem ale bylo vyhasnutí sklářských hutí v okolí. Obě hutě v Prášilech si však Kinský ponechal a smluvně si zajistil jejich provoz na dalších 20 let.
Počátkem 19. století tak sklářství začalo z kraje odcházet a bylo nahrazováno dřevařstvím. Mezitím to v Evropě vřelo. V roce 1809 byly Prášily vyrabovány tlupami vojenských zběhů z napoleonských válek. Válečné události přinesly velký úpadek ekonomiky a není tedy divu, že výjimkou nebyl ani obchod se sklem. V roce 1818 vyhasil Kinský Horní huť. DoIní huť pracovala ještě šest let - byla vynášena v roce 1824. Všechny sklářské objekty pak odkoupil kníže Schwarzengerg,
Tak skončila sklářská historie Prášil a začíná historie další - papírenská. Roku 1819 odkoupil objekty obou brusíren Jan Kašpar Eggert. Přestavěl je a zahájil v nich výrobu papíru. Ovšem papíru nikoliv ze dřevoviny, jak bývá zvykem, ale z hadrů. Prášilský papír byl velmi kvalitní a získal brzy příznivý ohlas n trhu i ocenění na různých výstavách. Byl to papír označovaný jako ruční - jednotlivé archy byly vytvářeny na sítech ručně, bez zarovnávání a tudíž měly pro ruční papír charakteristické nerovné okraje. Proto ho rádi užívali výtvarníci a byl mimo jiné dodáván i do prezidentské kanceláře. Výroba papíru se v Prášilech udržela přes sto let, ale pak nečekaně skončila v noci z 31. května na 1.června 1933, kdy zcela vyhořely tři objekty papírny a dva obytné domy. Část zachráněného technologického vybavení převzalo Národní technické muzeum.
Prášily v roce 1930
Jako obec dosáhly Prášily největšího rozkvětu počátkem 20. století. Tehdy začaly být dřevěné stavby nahrazovány zděnou výstavbou, postavena byla pošta s telegrafem, trojtřídní česká škola a čtyřtřídní škola německá, dva hostince a studentská noclehárna, četnická stanice, inspektorát oddělení finanční stráže, sídlo státního polesí, pila a zřízena byla i lékařská ordinace. Místní pivovar byl zrušen v roce1928 a jeho budovu získal Klub českých turistů, který ji přestavěl na svou chatu, které již měla elektrické osvětlení. Prášily se tak v té době staly významným turistickým střediskem.. Turisté dokonce ještě stihli v roce 1936 vybudoval na Prášilském potoce nové koupaliště.
Od roku 1938 bylo v Prášilech uvádí elektrické osvětlení z malé elektrárničky a vodovod odebírající vodu z bystřiny na svahu nad obcí. V roce 1938, zde žilo 1022 obyvatel ve 161 domech. Většina obyvatel se živila jako dřevaři nebo drobní řemeslníci. V obci byly registrovány dva německé a dva české spolky.
Pokud se chcete podívat na historické obrázky Prášil (nejen), zkuste stránky:
Ve Štubenbachu (též Prášily zvaném, 883 m), farní vesnici (459 obyv) na Štubenbašském potoce, zřízena byla r. 1873 přičiněním nadlesního p. Lenka soukromá řezbářská škola, jejíž výrobky (kupodivu laciné a vkusné) nejednou na výstavách uznání došly. V okolních lesích velmi dobře pozorovati ohromné zpousty kůrovcem způsobené; tak zničeno nedaleko Štebenbachu souvislých asi 120 hektarů lesa. K panství Štubenbašskému (knížete Švarcenberka) náležejí ohromné slatiny a lesy (z části dosud pralesy), připojující se k rozsáhlým hvozdům Bavorského lesa; ohromné tyto prostory jsou, aspoň při zemských hranicích, dosud neobydleny. Jediným stanovištěm pro cestující může být v těchto končinách Mádr (pozn. - dnešní Modrava). V Štubenbachu jsou dva hostince (v jednom jest zároveň pošta), ale neradíme nikomu, aby v nich přenocoval. Kdo by však od světa odloučen v pralesním zátiší léto stráviti chtěl, nalezne všechno pohodlí u nadlesního p. Lenka, pokud ovšem dům jeho stačí.
Poštovní spojení s Hartmanicemi (v 5 hod. ráno, jízda trvá 2 hodiny).
Co se duchovního života týče, tak v roce 1756 byla v blízkosti Dolní hutě postavena soukromá kaple, kam o nedělích a svátcích docházel konat bohoslužby mnich z kláštera Kapucínů v Sušici. Kapíe neměla zvon, protože to tehdy nepovolil farář v Dobré Vodě. Bohoslužby byly proto ohlašovány velmi svérázným způsobem - výstřelem z pistole. Poblíž kaple byl později postaven dům pro duchovního. V roce 1766 byly Prášily vyhlášeny za lokálii fary Dobrovodské. Tím se mohly začít přímo v místě konat bohoslužby pro veřejnost. Později, po postavení kostela a fary, byl objekt kaple přestavěn na hospodu „U tetřeva"
Dominantou obce i okolí pak býval farní barokní kostel svatého Prokopa z roku 1786.
Ten však bohužel komunisté i s farou nakonec nechali v roce 1979 odstřelit.
Scházelo jen 10 let ... Všimněte si na obrázku vlevo dole tří světců - uprostřed
je sv. Prokop, patron bývalého prášilského kostela. Po levici má sv. Jana a po
pravici sv. Vintíře.
 |
 |
 |
 |
Zde stával kostel a také fara
Po 2. světové válce došlo, stejně jako všude v okolí, k odsunu obyvatelstva německé národnosti - což znamenalo prakticky téměř vylidnění. V padesátých letech se Prášily staly, stejně jako obec Dobrá voda, součástí vojenského výcvikového prostoru. K Prášilům náležely i mnohé samoty a osady v blízkém i vzdáleném okolí, které dnes můžeme v terénu identifikovat jen s přesnou znalostí lokalizace: Dolní a Horní Steindlberg, Gsenget, Horní Huť, Formberg, Liščí Díra, Grunbergrova Huť, Neubrunn, Seeberg, Seckerberg, Sonnberg (Slunečná), Gruberg. Stavení v těch obcích však začala mizet - staly se z nich cvičné terče pro dělostřelce. Pokud se někdy do Prášil podíváte, tak na křižovatce uprostřed obce najdete žulový pomník se jmény obcí, co byly a již nejsou. Objevily se dokonce záměry obec zcela likvidovat, ale ty se naštěstí straně a vládě realizovat nepodařily. Z 10 000 obyvatel zůstalo v oblasti pouze 1,5 % ....
Po roce 1991 byl VVP zrušen, a do Prášil se začal vracet život i turistický ruch. V té době jsem tam byl také já poprvé v životě - byla to bída a utrpení, co čtyřicet let komunistické zvůle dokázalo z velké a prosperující obce udělat. A dnes se Prášily znovu stávají přirozeným centrem této oblasti Šumavy ... V polovině roku 2006 zde bylo hlášeno 153 obyvatel.
Tyto obce byly rozstříleny a dnes po nich zůstaly jen vzpomínky
Na konci šedesátých let minulého vznikl na hoře Poledníku (1315 m n.m.) nedaleko Prášil megalomanský areál, který sloužil armádě jako základna protivzdušné obrany a odposlechová stanice. Až do roku 1989 patřil Poledník do přísně střežené pohraniční zóny Šumavy. Po roce 1990 byl armádou opuštěn a většina objektů zbořena. Zůstala jen věž, která byla přebudovaná na 37 m vysokou rozhlednu. Ta byla veřejnosti zpřístupněna roku 1998 a její zajímavostí je, že prostory pod kryty v horní části jsou využívány k příležitostným výstavám. Hmmm ... nabízí se tu ale jedna znepokojivá myšlenka - má něco podobného vyrůst v blízké budoucnosti na vrcholech Brd nedaleko Prahy ?
 |
 |
 |
 |
Od místa bývalé zvonice někdejšího kostela sv. Prokopa na Prášilech, kde podle telepatů sídlí dodnes duch keltského nebo možná i předkeltského druida, lze zaměřit energetickou spojnici, tzv. ley line na nedalekou horu Slunečná - 995,6 m n.m. Na jejím vrcholu - na vrcholové skále - existuje jedno z nejvýznamnějších energetických míst Šumavy s léčivými účinky, kde již druidové zřejmě navazovali kontakt s Matkou Zemí.
O místu, kde v Prášilech stával kostel sv. Prokopa, píše pan Kozák ve své knize Tajemná místa Pošumaví ... toto prázdné místo bylo základem prastarého sídliště, nesoucího ještě dnes energetickou stopu obrů. Je možné, že sem giganti přišli ve dvou vlnách. První z nich dosáhla dnešních Prášil možná hned po datu, které obvykle připisujeme hypotetické zkáze Atlantidy. Obři tu našli lokalitu energeticky připravenou k obývání. I teď je tu patrná aktivní síla vložená tehdy mimozemšťanty.
Bod svatyně je na louce blíže k místní silnici vedoucí do kopce podél fary v místě bývalé zvonice. Jeho kosmická síla i energie místa jsou nadprůměrné a přes všechny stavební peripetie tu vydržel astrál člověka - druida, který jej opatruje.
Dále pan Kozák píše, že Prášily leží na ley line vedoucí z Březníku do Niederaltaichu (viz Vintř !!!).
O vrcholu Slunečné se tu dále píše ... Bod je přírodní skálou, má však přeměněnou energii menhiru, a to nadprůměrnou. Poměrně vysoká je tu i zemská a kosmická síla, která sem vstupuje v podobě proudu ... Místo má obecně léčivý účinek ...
 |
 |
Řeka Křemelná (kdysi Schwarzbach a j.) pramení jako Zhůřecký potok na východním svahu Můstku nedaleko Železné Rudy ve výšce 1.214 m. Její tok je dlouhý 30 km a odvodňuje území o rozloze 172 km čtverečních. Soutokem Křemelné s Vydrou u Čeňkovy Pily vzniká řeka Otava.
Prášilský potok pramení asi 1,5 km východojihovýchodně od Debrníku ve výšce 1.115 m nad mořem. Obtéká vrch Ždánidla a ústí zprava do Křemelné asi 3 km severně od Prášil. Před soutokem s Křemelnou přibírá zprava ještě Jezerní potok, který odvádí vodu z Prášilského jezera. Potok je dlouhý 11,5 km a odvodňuje území o rozloze 45 km čtverečních. Zajímavé je, že se prý na jeho březích začínají usazovat bobři.
 |
 |
Křemelná pod býv. Zhůřím (vlevo) a pod Vysokými Lávkami (vpravo)
 |
 |
Soutok Křemelné s Prášilským potokem (vlevo) a Křemelná pod bývalým Šerlovým dvorem (Scherlhof) nedaleko býv. osady Frauenthal (vpravo)
 |
 |
Křemelná pod býv. Stodůlkami (vlevo) a zimní pohled na soutok s Vydrou na Čeňkově pile (vpravo)
FormbergSamota založená roku 1804 (nadmořská výška 1085 m) byla zničena zcela. Zde a v okolí byla dřevařská osada - stávalo tu údajně 17 stavení; přesnější údaje zatím chybí.
 |
 |
Nazývaly se také Horní Steindlber (Obersteindlberg) a Dolní Steindlber (Untersteindlberg)
V roce 1910 žilo v Horních Ždánidlech v 15 domech 122 obyvatel, v roce 1921 se počet domů nezměnil, ale počet obyvatel není znám.
V Dolních Ždánidlech žilo v roce 1910 v 8 domech 69 obyvatel, v roce 1921 se počet domů rovněž nezměnil a údaj o počtu obyvatel chybí.
 |
 |
 |
 |
V roce 1910 tu žilo 108 lidí ve 14 domech. V roce 1921 bylo domů již jen 13 a počet obyvatel se neuvádí.
... O Štědrém večeru byl do Vysokých Lávek povolán k těžce zraněnému dřevorubci lékař J. Klostermann, otec spisovatele K.Klostermanna.Z achránit život nebohému se mu však nepodařilo, navíc jej vánice na 4 dny uvěznila v domě spolu s rodinou zemřelého..byly to první vánoce J. Klostermanna po dosažení lékařské hodnosti.... (Zdroj: Zaniklé obce)
 |
Zaniklou osadu patřící k Prášilům tvořily roztroušené samoty. Jednou z nich býval hostinec U Prášilského jezera. Dnes zde najdete již jen turistické rozcestí v nadmořské výšce 900 m. Zatím nic dalšího - existuje jen několik snímků na stránkách Stará Šumava.
 |
 |
V roce 1910 tu žilo v 11 domech v nadmořské výšce 1050 m celkem 71 obyvatel. V roce 1921 se počet domů o jeden zmenšil a počet obyvatel poklesl na 67.
 |
Historický snímek ze stránek Zaniklé obce
 |
 |
V roce 1910 zde v 69 domech žilo 509 obyvatel; v roce 1921 bylo domů o jeden méně a počet obyvatel klesl na 469. Dnes je tu jen malé parkoviště, zastávka autobusu a odbočka k mostu přes Křemelnou k bývalým Stodůlkám.
 |
 |
Původní německé obyvatelstvo bylo v padesátých letech z Prášilska vysídleno. Přesto ti lidé na svůj rodný kraj nezanevřeli a vzpomínali na něj až do smrti. O Franzi Haasovi víme vlastně hlavně to, že jeho básně jsou psány až na malé výjimky, jv prášilském nářečí. Pocházel opravdu z bezprostřední blízkosti Prášil. Narodil se 8. srpna 1928 v Gruberově domku (Gruberhäusl) v Dolních Ždánidlech (Untersteindlberg), dnes zaniklé osadě blízko Prášil. Už v sedmnácti letech musel do války a když se z ní vrátil, pracoval až do odchodu z vlasti roku 1948 v prášilském polesí.
Vánoce
Franz Haas
Husté vločky z nebe sněží
odít zemi v zimní šat.
Tisíc zvonů má nám z věží
Vánoce zas zvěstovat.Z hory vidím, jak se v kraji,
kde jsem kdysi vyrůstal,
u hranic jen zkáza tají.
Rodná ves tam mlčí dál.Ani světlo v bílém lese,
jenom sníh a zase sníh
v tichém ozvuku mi nese
slova koled vánočních
Báseň převzata ze stránek Kohoutí kříž, originál Glaube und Heimat, 1957, č. 24, s. 1005 , překlad Jan Mareš. Podklady pro text převzaty z téže stránky.
 |
 |
Z některých obcí zůstaly jen fragmenty zarůstající stromy a travou a postupně mizející z očí i ze vzpomínek ... Zde pozůstatky obce Zelená Hora (Grünberg)
Čistá, upravená a vzkvétající obec - chtělo by se napsat člověku, který viděl Prášily již těsně po uvolnění zakázaných zón VVP Dobrá Voda a s vyvalenýma očima hltával krásu rakouských horských obcí při prvních nesmělých turistických zájezdech poté, co se uvolnily naše západní hranice ... Uplynulo nějakých sedmnáct let - a ruiny ožily. Nebylo tu skoro nic ... dnes tu najdete kromě známé restaurace U Michala již několik míst, kde se najíte a napijete - mimo jiné i skvělou cukrárnu Pampeliška, kde byl s nesmírně milou dámskou obsluhou spokojen zejména můj retrívr Benýsek - obě slečny ho doslova hýčkaly a nosily mu potají na terasu tu kornout od zmrzliny, tak kousek salámu ... dále tu postavili zbrusu novou prodejnu, je tu informační středisko a spousta penzionů ... a další rostou. Jidlo, pití, ubytování - no tak to není zas tak něco neobvyklého. A přestou mají v Prášilech několik věcí zcela původních a neobyčejně atraktivních. Podívejme se tedy na ně podrobněji.
 |
 |
Když jsem přes Prášily projížděl vloni na kole, mihla se mi u mostu přes Prášilský potok po straně tabulka s nápisem Botanická zahrada. Nějak jsem to nebral vážně a nápis považoval za halucinaci, ale nicméně letos jsem se do těch míst podíval znovu a pořádně - a skutečně; halucinace to nebyla. Prášily se mohou pochlubit nejvýše položenou botanickou zahradou v České republice - je totiž v nadmořské výšce 875 m.
Zahrada vznikla v roce 2005, zaujímá rozlohu půldruhého hektaru a celá její expozice je umístěna pod širým nebem. Pěstuje se zde okolo 5000 rostlinných druhů a odrůd, a to nejen od nás a z Evropy, ale i z ostatních kontinentů celého světa. Autorem projektu botanické zahrady v Prášilech je Miloš Šeda, který také výstavbu realizuje.
Kromě rostlin jsou v zahradě k vidění i umělecká díla různých autorů, z nichž minimálně jedno je "hejbací", což potěší zejména děti.
Botanickou zahradu najdete vpravo hned za mostem přes Prášilský potok, když jedete směrem od Srní. Asi 50 metrů dál se dá na opačné straně silnice zaparkovat i pár aut. Zahrada je veřejnosti volně přístupná od jara do podzimu denně od 8:00 do 18:00 hodin - vstupné je lidové ... totiž žádné. Vytknout by se tu dalo jen jedno jediné - u rostlin nejsou žádné popisky. Ale to je nejspíš jen dětská nemoc; vždyť zahrada je teprve novorozeně ...
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Přímo v těsném sousedství botanické zahrady je ohrada, kde se pasou zvířata, která znali čtenáři románů o Vinnetouovi od Karla Maye zatím jen teoreticky - bizoni severoameričtí. Zahledl jsem tam dva kusy. Jde z nich oprabdu respekt a ohrada je opravdu důkladně zabezpečena - nejen proti útěku zvířat, ale i proti neukázněným návštěvníkům. U ohrady je informační deska s popisem a informacemi o bizonech.
 |
 |
Bizoni nejsou ale jediná zvířata, se kterými se v Prášilech setkáte. Hned za cukrárnou Pampeliška je další ohrada, kde se pase docela slušné stádo daňků (a možná i jiné zvěře, bylo horko a zvířata spala, kde jen našla kousek stínu). Bývá tu spousta mláďat, takže je to místo doslova obležené dětmi. Tím ale výčet prášilské fauny ještě nekončí. V okrajových částech obce - třeba za hřbitovem - jsou pastviny, kde můžete vidět krásné koně ...
 |
 |
Třetím netradičním lákadlem Prášil je keltská vesnice. Ta se buduje na opačné straně obce než je botanická zahrada - vlevo před mostem přes potok, po kterém území Prášil opustíte směrem na Hartmanice či Železnou Rudu. O této vesničce bude l dispozici samostatný článek v keltské sekci těchto stránek, takže se zatím podívejte na pár obrázků.
 |
 |
 |
 |
Další díly:
Vlk Samotář (JL)
Zpět na Milníky v řece času
