 |
Druhý díl seriálu článků o sv. Vintíři bude věnován místu, kde stojí jediný kostel tomuto světci zasvěcený - obci Dobrá Voda, kde také opravdová dobrá voda vytéká v hojném množství z celé řady pramenů a kde jsou nádherné rozhledy do kraje ...
Dnešní obec Dobrá Voda byla místem lidského osídlení zřejmě již do dob, kdy na Šumavě bývali Keltové. Zdá se, že zde již počátkem letopočtu stávala pohanská svatyně. První dochované zprávy o Dobré Vodě pocházejí z desátého století a mají spojitost právě se svatým Vintířem. Proč se Vintíř usadil právě zde, to může být zdrojem mnoha spekulací. Jedním z důvodů může být právě přítomnost zmíněné pohanské svatyně - ty bývaly situované na místech k tomu vhodných (energie vyvěrající ze země apod.), což pozdější křesťanští misionáři a šiřitelé christianizace obecně dovedli rozeznat a využít ve svůj prospěch. Jen se dosadily nové symboly a místo dále mohlo sloužit ke svému účelu. Dalším důvodem - a jistě ne nepodstatným - byla vhodná poloha pro vedení zemské obchodní stezky zdejším krajem, kdy zejména Březník, pod kterým Vintíř postavil svou poustevnu, skýtal po odstranění porostů výborný rozhled daleko do kraje.
|
|
Obec leží poměrně vysoko, v nadmořské výšce 880 m. Osídlení v pravém slova smyslu se datuje zhruba do 13. století, kdy se Dobrá Voda a její okolí staly součástí českých německy mluvících oblastí (tzv. Sudet). To se stalo na popud českého krále Přemysla Otakara II., který v té době povolal do Čech německé kolonizátory. Jejich úkolem bylo kolonizovat a natrvalo osídlit česko-německé pohraniční lesy. Ve středověku byste ale Dobrou Vodu hledali marně - obec se tehdy nazývala Breznich neboli Březnice a svůj dnešní název získala díky prameni s dobrou vodou, které byla a je považována za léčivou - bývaly tu malé lázně. K objevu pramene s léčivou vodou se vztahují různé pověsti a od 14. století se pramen stal poutním místem. Později zde byla postavena kaple a posléze dnešní kostel sv. Vintíře..
Historie kraje kolem Dobré Vody se tak až do vysídlení Němců po druhé světové válce spojila s německy mluvícím obyvatelstvem. Obec čítala od 19. století až do svého vysídlení kolem 130 obyvatel žijících ve zhruba 25 staveních. Byl tu i kostel, fara, škola, pekárna, řeznictví, hotel a hostinec. Do místní základní školy docházelo denně kolem 50 dětí obce i z okolí.
Po roce 1945 se obec vylidnila; původní obyvatelstvo bylo odsunuto do Německa. Obec již dosídlena nebyla, protože byla podle plánu v roce 1952 začleněna do Vojenského újezdu Dobrá Voda. Tím byla prakticky odříznuta od světa, neboť do vojenského prostoru se běžně nesmělo - jen na zvláštní povolení. Druhá polovina 20. století byla pro obec dobou zániku ... dochovalo se z ní jen málo. Naštěstí ale zůstal kostel, dále fara, škola a 3 domy.
V té podobě jsem poznal Dobrou Vodu i já - když jsem se tam poprvé podíval v létě roku 1991. Přestože od té doby uplynulo již více než 15 let, mám stále před očima ten obraz zkázy. Bylo to, jako kdyby místo bylo obleženo bandou šílenců, kterým do rukou dali železné sochory a rozkázali jim - rozbíjejte a rabujte ... Přestože tu ještě před pár měsíci zřejmě byla armáda a normálně to tu fungovalo, vypadalo torzo obce jako po bombardování. Jediné sklo v oknech nebylo celé, zdi omlácené, dveře vyvrácené, okna vylámaná, vytrhané elektrické rozvody ze zdí. Jako kdyby se za ustupující armádou hnal nepřítel, kterému se nesmí nic obyvatelného dostat do ruky. V kostele byl polozřícený kůr, na něm rozpadlé varhany a jejich cínové píšťaly ležely kolem v suti a špíně. Trochu mě překvapilo, že ty píšťaly nějaký podnikavec tehdy neukradl a nedal do sběru - tolik cínu by jistě vyneslo pěkné peníze ... Kostel sám ještě na tom byl tak nejlépe ze všeho. Přežil běsnění srpů a kladiv - často si říkám, jestli přece jen i ti nejrudější soudruzi přece jen v koutku duše nebyli vyděšení z všudypřítomného Boha; jejich generace ještě přece dosti pravděpodobně zažila ve škole povinné náboženství ... Je ale také fakt, že kostely jsou přece jen stavby bytelné a solidně vystavěné, takže vydrží více než stavby světské. Z té doby bohužel nemám fotografie, ale jen záběry z kamery; pokud se mi je podaří někdy převést do souborů, pak vám je rád dám k dispozici.
Roky běžely a do Dobré Vody se vracel život. Většinu obce se podařilo zrekonstruovat; kostel byl znovu vysvěcen a opatřen unikátním skleněným oltářem a křížovou cestou, o hřbitov se starají bývalí němečtí obyvatelé, kteří sem přijíždějí na rodinné hroby. Bylo tu otevřeno muzeum Dr. Šimona Adlera a nositelem zajímavého projektu se stal Dům sv. Vintíře. Dále bylo osídleno několik rodinných domů. Vytvořilo se zde však i něco, co není z hmoty, ale přesto má cenu mnohem vyšší. Daří se tu obnovit duch přátelství mezi lidmi bez ohledu na národnost i náboženskou příslušnost. Tak byly obnoveny tradiční česko-německé poutě, kterých se zúčastňují obyvatelé z obou stran hranice a stojí tu muzeum židovského rabína Adlera v sousedství Domu sv. Vintíře, benediktinského mnicha.
 |
 |
V roce 1991 jsem Vintířovu poustevnu nenašel. Turistické cesty tu nebyly a nějaké značení už vůbec ne. To se ale brzy změnilo a Dobrá Voda se stala jedním z lákavých turistických cílů Šumavy. Dívat se je na co přímo v obci - navštívit muzeum a sjednat si návštěvu kostela či se zúčastnit úřímo mše či nějakého ze zde pořádaných koncertů. Pokud máte trochu štěstí na počasí, jsou zde nádherné rozhledy do kraje směrem do údolí Otavy k Sušici a Svatoboru. A turistické trasy vedou, kam si jen vzpomenete.
Dominantou obce Dobrá Voda je barokní kostel sv. Vintíře. Je to jediný kostel na světě, který je zasvěcen sv. Víntíři. Vybudován byl na místě původní dřevěné kaple z roku 1618. Kostel dal postavit roku 1706 baron Karel František Villani "ke cti sv. Vintíře". Kostel byl dokončen roku 1734 a o rok později, v roce 1735, byl povýšen na farní. Věž byla přistavěna v roce 1777. V kostele se původně nacházela socha sv. Vintíře z 15. století, která je v současné době umístěna v Muzeu Šumavy v Kašperských Horách. Původní barokní vybavení zmizelo v době, kdy kostel využívala armáda jako skladiště terčů.
 |
 |
Díky obětavé činnosti bývalých rodáků z Dobré Vody a okolí se podařilo kostel nejen opravit, ale i zaplnit interiér novým vybavením. Kostel byl nově vysvěcen roku 1995. Později zde byl osazen i unikátní skleněný oltář a zdi ozdobeny čtrnácti zastaveními křížové cesty, vytvořenými rovněž ze skla. Její poslední zastavení je umístěno v bavorském Rinchnachu jako symbol obnovené vzájemné spolupráce mezi Čechy ze Šumavy a Němci z Bavorského lesa. Kostel byl zcela nově dovybaven mříží u vstupních dveří. Díky tomu je vnitřní prostor viditelný všem poutníkům. Otázkou budoucnosti je zatím osazené zvonů.
V kostele se pořádá množství bohoslužeb, z nichž dvě jsou již po staletí součástí kulturního života Dobré Vody; jejich tradice byla obnovena v roce 1992. Jedná se o česko-německé bohoslužby, kdy první je sloužena vždy u příležitosti slavné poutě ke sv. Vintíři na Dobrou Vodu (druhou neděli po Svatodušních svátcích - konec května či začátek června), druhá pak při výročí vysvěcení kostela, tzv. patrocinium, vždy v nejbližší neděli k 9. říjnu (den úmrtí sv. Vintíře). Vedle církevních obřadů je prostor kostela díky dobré akustice využíván k pořádání koncertů.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Tisíce návštěvníků Dobré Vody každoročně obdivují jedinečné dílo místní sklářky, paní Vladěny Tesařové. Z původního interiéru kostela sv. Vintíře se toho zachovalo pramálo ... Sklářská výtvarnice ze Zbraslavi u Prahy, Vladěna Tesařová, která svůj druhý domov nalezla právě v Dobré Vodě u Hartmanic, proto přišla s návrhem vytvořit v kostele sv. Vintíře oltář ze skla – skleněné třídílné oltářní retabulum, jehož ikonografický program by připomněl stále inspirující osobnost patrona kostela a zároveň společné náboženské a kulturní tradice národů střední Evropy. Použitým materiálem by dílo navázalo na věhlas Šumavy, jako tradiční sklářské oblasti.
Svého druhu zcela jedinečný monumentální skleněný oltář realizovala Vladimíra Tesařová během pouhých osmi měsíců v roce 2001 v dílně, kterou si, včetně tavící pece, pro tento účel zřídila ve svém domě přímo v Dobré Vodě u Hartmanic. Uměleckou náplní oltáře je výjimečná osobnost poustevníka Vintíře, kterého naše doba po letech rozpaků a rozporuplných informací charakterizuje jako misionáře, diplomata, mírotvorce a stavitele cest a mostů mezi národy.
Oltářní retabulum je pojednáno jako třídílný hluboký basreliéf o rozměrech 4,5 × 3,2 m a váze pěti tun, který z vyvýšeného kněžiště ovládá celý prostor jednolodního kostela. Oltář je nyní díky nové mříži ve vchodu do kostela viditelný i bez vstupu do prostoru kostela, který je jen na požádání - jinak je kostel uzamčen a zabezpečen.
Oltář je zhotoven ve formě skleněné tavené plastiky z kompoziční skloviny - z tmavě žlutého (až zeleného) skla, které má stejnou barvu jako šumavské říčky a potoky v období jarního tání. Oltář znázorňuje výjev z legendy o sv. Vintířovi. Sama výtvarnice si k celému vyobrazení přidala jen hlavu koně, která má symbolizovat její vztah k tomuto ušlechtilému zvířeti. Na oltáři jsou plasticky znázorněny postavy českých a německých světců, včetně sv. Vintíře.
 |
Centrálním motivem oltáře je ukřižování Krista. V horní části oltáře je pak latinský nápis z evangelia sv. Jana, který v českém překladu říká: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život.“ (Jan 15, 13).
V postranních křídlech triptychu jsou spodobněny jednak postavy světců, které mají historický i osobní vztah k osobě sv. Vintíře, a jednak jsou to světci společně uctívaní národy v prostoru střední Evropy, zejména pak v Čechách, Bavorsku ale i v Uhrách. Je zde tak zdůrazněna myšlenka univerzálnosti křesťanství, společných duchovních základů našeho kontinentu.
Na levém křídle V. Tesařová sochařsky znázornila (zleva) Vintířovy královské příbuzné v Uhrách – sv. Štěpána a jeho manželku sv. Giselu, dále je tu sám sv. Vintíř, nad nimi Vintířův duchovní učitel opat sv. Gotthard, dále ve světě nejznámější český světec – sv. Jan Nepomucký a královská dcera sv. Anežka Česká.
Na pravém křídle (zleva) jsou představeni: Vintířem zvlášť uctívaný pouštní světec, předchůdce Páně, sv. Jan Křtitel, dále „vévoda české země“ sv. Václav, patroni Evropy sv. Cyril a Metoděj, nad nimi řezenský biskup sv. Wolfgang, Vintířův příbuzný – císař Jindřich II. svatý a konečně sv. Ludmila.
V roce 2005 bylo instalováno nové osvětlení, které podtrhuje monumentálnost oltáře.
Dílem doplňujícím jednotnost interiéru kostela sv. Vintíře se později stala i skleněná křížová cesta od stejné autorky jako oltář.
Tvůrkyně oltáře Vladěna Tesařová má se skleněnými plastikami větších rozměrů již zkušenosti; zhotovila již několik takových reliéfů. Její tvorba byla ovlivněna na Umělecko-průmyslové škole sklářské v Železném Brodě, když již během studia byly její práce prezentovány na výstavách v Japonsku, USA, Itálii, Belgii a v Kanadě. Velký úspěch sklidila na EXPO Sevilla ’92, pochopitelně i doma, zejména v pražských galeriích. Umělecké objekty ze skla Vladěny Tesařové vyžadují při realizaci neuvěřitelnou trpělivost vzhledem k vysilující práci s křehkým materiálem.Autorka sama říká:
"Svou prací jsem se chtěla přihlásit ke společnému duchovnímu odkazu našich předků. Chtěla jsem také připomenout práci všech těch bezejmenných sklářů, protože sklo a jeho výroba tu má tradici a přispět novým oltářem k větší slávě boží a všem poděkovat." ...
... Když jsme retabulum stavěli, nemohli jsme používat žádnou mechanizaci. Jeřábem do kostela nezajedete. Jednotlivé části čtyři chlapi podali o kousek výš stojícím dalším čtyřem chlapům a ti dalším. A všichni neustále hlídali, aby se někde něco neodštíplo, neodřelo. Dávali na to obrovský pozor.
K tomu mohu za sebe poznamenat, že před ten, kdo zvládá práci se sklem, jako kdyby rozuměl samotné duši hmoty. V jedné z vůbec prvních hodin strávených v laboratořích VŠCHT jako novopečení studenti, jsme se učili pracovat se sklem. Nejlépe ze všeho mi šlo asi tak zatavit skleněnou trubičku ... nebo ji nahřát a přetrhnout.. Jakékoliv pokusy o spojování skleněných částí či jejich tvarování dávaly (a nejen mně) vzniknout obludnostem, které při chladnutí stejně popraskaly ... O popálených prstech ani nemluvě. Takže ... kdo umí pracovat se sklem, před tím jsem ochoten vždy hluboce smeknout ...
Kostel sv. Vintíře je ze dvou stran obklopen původním hřbitovem, který sloužil svému účelu až do odsunu německých obyvatel na konci války. Během začlenění Dobré Vody do vojenského újezdu hřbitov zcela zpustl. Byly poškozeny i některé originální litinové kříže. Zdejší hřbitov však měl více štěstí než třeba ten na Nové Hůrce ...
 |
 |
Po roce 1991 se vyčištění a úklidu hřbitova ujali bývalí rodáci z Dobré Vody a okolí ve spolupráci s Městským úřadem v Hartmanicích. Dnes je na hřbitově v Dobré Vodě umístěn památný Kříž smíření na události z posledních desetiletí. Při návštěvě hřbitova máte možnost poznat alespoň jména bývalých obyvatel Dobré Vody, jejichž potomci byli v letech 1945-48 odsunuti z převážné většiny do Německa. Hřbitov na Dobré Vodě si do dnešních dnů uchovává typicky poklidnou atmosféru horských míst posledního odpočinku.
Lesní hřbitov u Dobré Vody
(Heinrich Leo Weber)Kolem jeřabiny rudnou,
staré lípy při tvém kraji
koření někde v tvých hrobech,
na jejich dno dosahají.Hned vedle zázračný pramen
čirý vyvěrá ze skály.
Trouchnivějí v tobě kosti
přátel, co jsme milovali.Na křížích a na kamenech
hlasitě čtu drahá jména,
Šumava pak mlčí kolem
vážná tak a zamyšlená.Ty hřbitove v našich horách,
chtěl bych jednou ve tvém klínu,
bít až přestane mé srdce,
spočinout k snu poslednímu!
Báseň převzata ze stránek Kohoutí kříž, originál Des Waldes Widerhall, s. 12, překlad Jan Mareš.
Léčivý pramen sv. Vintíře změnil původní název obce Breznich na Dobrá Voda. Oni totiž již ve středověku lidé zjistili, že místní voda má pravděpodobně léčivé účinky. Její zázračná moc, která uzdravovala nemocné, se začala spojovat s dávným působením sv. Vintíře. Proto od 18. století začaly do Dobré Vody pravidelně putovat tisíce poutníků, kteří zde doufali v přímluvu a pomoc sv. Vintíře, a odnášeli si odtud zázračnou vodu. Do dnešních dnů se zachovaly stovky záznamů o zázračných uzdraveních (především zraku) v místní "Knize zázraků", která se v originále jmenuje Miraklbuch. Tradice poutí byla násilně přerušena v období totality; nyní je opět obnovena.
Dnes navštěvují Dobrou Vodu opět tisíce poutníků, kteří si odsud odvážejí vodu z místního pramene s vírou v její léčebné účinky. Zdejší pramen je pravidelně kontrolován pracovníky hygienické stanice a podle jejich vyjádření může léčivá síla pramene pocházet z mírně radioaktivních látek, které jsou v jeho vodě obsaženy.
Pramen v kapličce není zdaleka jediný, který tu vyvěrá. Celá stráň nad muzeem je prameništěm a některé prameny jsou zde viditelně vyvedeny na povrch země, což je dělá místem vítaného osvěžení hlavně pro psí turisty.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
V Dobré Vodě se narodil doktor filozofie Šimon Adler, význačný rabín, pedagog
a učenec, který se v roce 1944 stal obětí holocaustu v koncentračním táboře
Osvětim. . Jeho rodný dům byl upraven na muzeum, ve kterém je zpřístupněna muzejní expozice, která soustřeďuje
památky na rodinu tohoto významného místního židovského rodáka i na památky
bývalého poměrně početného židovského obyvatelstva této části Šumavy.
Úvod expozice je věnován jeho životu a osudům jeho synů - Sinae a Matytiahu Adlera žijících v Izraeli.
Druhá část expozice je věnována kultuře židů a náboženství židovských
obyvatel v západočeském příhraničí od Kraslic na severu až po Modravu na jihu. Je
uvedena seznamem a fotodokumentací 110 zaniklých židovských obcí s dochovanými
stavebními památkami a prezentuje dále předměty každodenního života židovské
obce. Součástí expozice je i rekonstruovaná původní košer porážka a interiér
pošumavské hospody.
Předposlední část na unikátních exponátech představuje návštěvníkovi především židovské sakrální předměty ze sbírek Západočeského muzea. Dokumentace života židovské rodiny je rozdělena na nejdůležitější mezníky: narození, obřízka chlapců, bar - micva, svatba a závěr života.
(Portét Šimona Adlera převzat ze stránek Kohoutí Kříž)
Závěr expozice tvoří rekonstrukce interiéru, dokumentující každodenní život Židů v daném regionu na přelomu 19. a 20. století, kdy zde žil obchodník Wilhelm Adler a prožíval zde své dětství a školní léta Šimon Adler.
Expozice by měla dokazovat, že lidé různého vyznání a různých národností, žijící v jednom geografickém prostředí mohou tvořit jednotnou sídelní komunitu, pokud se nestanou předmětem politické manipulace.
Muzeum vzniklo z iniciativy a za finančního přispění pana Matytiahu Adlera, viceprezidenta Touro College Jerusalem / New York, nákladem města Hartmanice a Ministerstva kultury ČR. Jeho součástí je auditorium pro 50 návštěvníků. V budově je dále umístěna expozice historie Hartmanic a okolí, včetně ukázek tradičních šumavských řemesel.
 KDYSI ... |
 ... A DNES |
Když bylo celé české pohraničí po roce 1989 opět zpřístupněno „obyčejným smrtelníkům“, byli všichni rodáci z Dobré Vody i příznivci tohoto místa šťastni, že mezi dochovanými objekty byl i kostel sv. Vintíře spolu s bývalou farou. Pravda, na obou stavbách bylo na první pohled patrné, jak si lidová armáda vážila svěřeného majetku, ale nadšení bylo zpočátku velké a nikdo nepochyboval, že se vše v brzké době podaří dát opět do pořádku. Na české i německé straně se začaly objevovat myšlenky, že právě Dobrá Voda u Hartmanic by mohla být jedním z míst aktivního setkávání Čechů a Němců.
Kostel sv. Vintíře, i když zcela vyrabovaný a zdevastovaný, se opět začal využívat k tradičním poutím, především díky aktivitám místních katolíků z Hartmanic a z německého Rinchnachu. Právě při těchto poutích, při nichž se každoročně schází stovky lidí z obou stran hranice, se zrodila prvotní myšlenka, že fara, která stojí naproti kostelu, by mohla sloužit jako přístřeší poutníků v případě nepřízně počasí a jako důstojné místo jejich občerstvení. V roce 1998 byl založen na německé straně Spolek Domu sv. Vintíře se sídlem v Bernhardswaldu u Regensburgu, který má v současné době asi 40 členů jak z české, tak z německé strany, a jehož cílem se stala rekonstrukce bývalého farního objektu na poutní dům setkávání Čechů a Němců.
Od samého počátku bylo zřejmé, že organizace rekonstrukce a dalšího provozování objektu se bude muset ujmout česká strana. Jako vhodný partner se po čase ukázala Kolpingova rodina Praha 8, která v této oblasti působí již delší dobu v rámci svých dalších aktivit
Tak tohle byly údaje z roku 2002.
 |
 |
Od té doby se zřejmě situace trochu upřesnila -
Dům sv.
Vintíře má nyní nové internetové stránky je prezentován jako čistokrevný
penzion s restaurací ...
Dům sv. Vintíře je zrekonstruovaná bývalá barokní fara na Dobré Vodě u
Hartmanic, která v současné době slouží jako penzion a restaurace.
Nápis na umrlčím prkně na vrcholu Javoru
(Erich Hans)Obrať pohled, poutníku,
východním směrem
a uvidíš zemi,
kterou kdysi zúrodnil a spoluutvářel
německý člověk.
Co byl vyhnán,
její podoba se mění.
Toto umrlčí prkno chce říci:
Moc násilí
spočívá v rukou nemnoha lidí;
nouze však zasáhne jich bezpočet.
Vykoupení
dojdou posléze
ti, kdo jednají v dobré vůli.
Báseň byla převzata ze stránek Kohoutí kříž, zdroj: Böhmerwäldler Jahrbuch 1995, s. 79. překlad Jan Mareš.
Z téhož zdroje si pak přečtěme:
Tento nápis s dodatkem Gedenken an die Toten der Sudetendeutschen bei der
Vertreibung 1945/46 (Památce mrtvých sudetských Němců za vyhnání 1945/46)
stojí na umrlčím prkně připevněném k čelní zdi kaple na vrcholu Javoru (Arber),
nejvyšší hory Šumavy na bavorské straně.
Tak tedy by to mělo být ... jednat v dobré vůli. Osobnost Vintířova by zde mohla fungovat opět jako prostředník, jako diplomat - i přes tu neskutečnou tisíciletou odmlku. Jak to tehdy bylo přesně, to se asi těžko dozvíme, pokud se nezajedeme kouknout do minulosti osobně ... ale to bychom snad ani neměli. Fakt je, že České knížectví za doby Břetislava I. bylo zřejmě státním útvarem, se kterým se v Evropě muselo počítat. A že naše země prosperovala, to bylo jistě i díky různým diplomatickým aktivitám ... mnohdy snad i intrikám ... ve kterých se Vintíř zřejmě vyznal a které zažehnaly hrozící šarvátky a válečné konflikty.
Je zde tedy i teď šance. Málokdo by si před takovými dvaceti lety pomyslel, že přes hranice do toho "ošklivého západního Německa" budeme zanedlouho jezdit na občanský průkaz a brzy i bez celních formalit. Málokdo by si pomyslel, že na zruinovaném domě v odepsané obci Dobrá Voda bude jednou ve štítu nápis Dům sv. Vintíře / St.- Gunther - Haus a že na internetových stránkách bude nápis Dům česko-německého setkávání na Šumavě. A že hned vedle domu se jménem katolického mnicha z řádu benediktinů bude stát židovské museum. Tak by to ale mělo přece být pořád ... lidé jsou a zůstanou lidmi bez ohledu na národnost a vyznání - stejně tak jako tu nádhernou šumavskou krajinu dokážou stejně vnímat každou bolest, radost i lásku - tak k čertu s nějakými předsudky ... ne?
Další díly:
Vlk Samotář (JL)
Zpět na Milníky v řece času
