Pokud se budete pohybovat po Šumavě, zejména v oblasti mezi Sušicí, Železnou
Rudou a městečkem Prášily, budete se se jménem Vintíř setkávat velice často.
Patří osobnosti uctívané jak na bavorské straně hranic, tak v poslední době opět
i na straně české.
Benediktinský mnich Guntherus, jehož jméno se česky překládá jako Vintíř,
byl původem šlechtic z oblasti Durynska. Z tohoto titulu býval dokonce členem
družiny německých císařů. Jedná se o skutečnou, historicky doloženou osobnost. O
jeho životě se dochovaly konkrétní údaje, ale také spousta legend. Je potřeba si
přece jen uvědomit, že od doby, o které si tu budeme povídat, uplynulo rovných
tisíc let. Nepatrná chvilka pro Šumavu ... ale kolik generací se tu
vystřídalo. Žily tu tisíce lidí ... po většině z nich zůstaly jen vzpomínky,
které bledly a ztrácely se, až se vytratily docela. Vintíř musel být bezesporu
velkou osobností, když pověsti o něm přežily tisíc let a jsou stále živé; mají
nám co povědět i dnes. Protože písemných záznamů z té doby není moc.
Mládí, původ a světský život
Vintíř zřejmě pocházel ze vznešeného durynského říšského hraběcího rodu Kaefernburg -
Schwarzburg; narodil údajně kolem roku 955 (reálnější je ovšem letopočet 985 -
zde panuje nejistota) v a jako datum jeho smrti bývá uváděn
devátý říjen roku 1045. Po smrti svého bratra Sizza se stal hlavou celého rodu. Byl příbuzným vévody a pozdějšího německého císaře
Jindřicha II.(972 až 1024), který byl posledním římským králem (od roku 1002) a
císařem Svaté říše římské (od roku 1014) ze saské dynastie Liudolfovců, a jeho
sestry Gisely, provdané za uherského krále Štěpána (997–1038) z dynastie
Arpádovců; zakladatel uherského státu a později svatořečeného. Díky tomuto
sňatku byl tedy spřízněn i s uherským vládnoucím rodem.
Jeho výchova v mládí byla válečnická, jak bývalo ve šlechtických rodinách v
té době zvykem. Protože žil v oblasti osídlené Slovany, mluvil i jejich jazykem.
Zajímavé je, že podle některých pramenů neuměl číst a psát (?). Pro nás může být důležité, že se pravděpodobně poznal a spřátelil s Oldřichem a
Jaromírem, bratry z rodu Přemyslovců, kteří v té době (roku 1001) z Čech
do Bavor utekli před svým vlastním bratrem - krutým knížetem Boleslavem III.
Ryšavým (Jaromír byl dokonce na příkaz knížete vykastrován).
Neví se přesně, co je na tom pravdy, ale je zde i takové a ne zcela
nepravděpodobné tvrzení, podle něhož
se Vintíř stal kmotrem budoucího knížete Břetislava, Oldřichova syna.
Vintíř maje hojně vezdejších statkův a jsa mysli nestálé žil po tehdejším
způsobu mnohých urozených mužů nepokojně a nezřídka pohoršlivě; nedbalť ani
toho, aby naučil se aspoň čísti a psáti; za to všímal sobě více světských
radovánek. Císař Jindřich II. jsa ještě vévodou bavorským vídal ho rád na dvoře
svém, a právě častější styk s tímto nábožným panovníkem způsobil časem jeho
obrácení na cestu kajícnosti. Umínilť si Vintíř ve věku již pokročilém, že
svlékne se sebe starého Adama a obleče se v roucho člověka nového; že dá světu
nadobro výhost a vstoupí do řehole sv. Bendeikta, aby kál se z hříchů mladosti
své.
(Citát z knihy Církev vítězná, Životy Svatých a Světic Božích.
Sepsal František Ekert. Svazek čtvrtý, str. 106 - 112. Vydáno v Praze roku 1899
tiskem knížecí arcibiskupské knihtiskárny (Rohlíček a Sievers) ... na Internetu
možno číst na stránkách
Dům
sv. Vintíře)
V klášterním řádu
Někdy po roce 1000 se Vintíř seznámil s učením
benediktinů. To ho postupně oslovilo natolik, že se sám rozhodl stát se
řeholníkem. Svůj majetek roku 1005 daroval klášteru v Hersfeldu a rok na to vykonal pouť do
Říma. Hned na to, ještě v roce 1006, vstoupil do
noviciátu do benediktinského kláštera v bavorském Niederalteichu Stal se řádovým mnichem;
na další utváření jeho názorů na život i víru měl velký vliv opat Gothard.
Toho času slynul opat benediktinského kláštera v Dolením Altaichu na
Dunaji v Bavořích sv. Gothard, jenž tento řeholní ústav znamenitě zvelebil a
spolu v klášteřích Hersfeldském v Duryňsku a Tegernseeském v Horních Bavořích
přísnou řeholní kázeň zavedl. K tomuto svatému opatu vzal Vintíř útočiště prose,
aby ho s Bohem smířil a do řehole přijal. I naklonil se Gothard s radostí ku
prosbě jeho. Dříve však, než Vintíř oblečen byl v roucho sv. Benedikta, vydal se
na pouť do Říma, aby na hrobech knížat apoštolských vyprosil si přímluvy jejich
a požehnání Božího ku stavu, do něhož vstoupiti chtěl. A vrátiv se r. 1006. do
Altaichu pověsil svůj meč u oltáře Panny Marie a sv. Mořice v klášterním chrámu,
a přijav mnišské roucho složil po roce řeholní sliby v ruce opata Gotharda.
Tehdáž bylo mu již asi padesát let.
(Zdroj viz výše uvedená citace)
Klášter v Niederalteichu,
který leží poblíž města Deggendorfu na levém břehu Dunaje, měl v té době za
sebou již přes 250 let existence. Založil ho roku 731 bavorský vévoda Odilo (též
Odilio či Odilo von Bayern), pozdější bavorský svatý.(zemřel roku 748)..Vévoda
založil i další benediktinský klášter na břehu rakouského jezera Mondsee.
Niederalteišský klášter byl dokonce již i roku 907 poničen při vpádu Maďarů, ale
poté obnoven péčí opata Gottharda, který se stal později (1131) rovněž světcem. V
majetku kláštera byly rozsáhlé pozemky zasahující až na naši dnešní střední
Šumavu.
Klášter v Niederaltaichu na
vyobrazení z roku 1687
Roku 1007 složil Vintíř řeholní sliby, ale nepřijal kněžské svěcení. Opat
Goothard jej poté pověřil řízením kláštera v Göllingenu.
Odsud se Vintíř na nějakou dobu vrátil do Niederalteichu, ale zde
nevydržel příliš dlouho. Roku 1008 odešel do oblasti tzv. Nortwaldu, kde poblíž
městečka Lalling vzdáleného
asi tři až čtyři hodiny chůze od kláštera, měl v úmyslu o samotě sloužit Bohu.
Toto místo jej však neuspokojilo, takže se roku 1011 přemístil do oblasti zvané
Rinchnach (v té době snad Riminichi),
kde si zřídil poustevnu. Následující zima (1011-1012) však byla natolik krutá,
že téměř stála Vintíře život. Na jaře (1012) se dostalo Vintířovi posily v
podobě dvou skupin dalších řeholníků, kteří přišli z Vintířova mateřského
kláštera. Tak zde začal vznikat nový benediktinský klášter. Dne 28.srpna roku
1019 zde pasovský biskup Berangar vysvětil kostel (kapli?) sv Jana Křtitele,
který byl Vintířovým oblíbeným svatým - či spíše jeho vzorem. Klášter v
Rinchnachu získal od svých příznivců postupně rozsáhlé pozemky. V roce 1029
daroval císař Konrád II. klášteru pozemky v oblasti hraničního hvozdu a
povýšil jej mezi říšské kláštery.
Klášter Rinchnach na mědirytině
Michaela Weninga z 18. století
Repro K. Schröpfer, Am Pandurensteig (1990), s. 83
Z archivních materiálů vyplývá, že hraniční prales pokrýval
v nejstarších dobách bavorskou stranu hor od zřídel Mohanu k pramenům Mühlu,
stejně jako českou stranu. Vně českých hranic byl nazýván Nortwald, zatímco
české straně se přikládalo označení "silva bohemica", a asi od 14. století pak
krátký název Hvozd, jak najdeme v Dalimilově veršované Kronice. Zelená hradba
lesů zasahovala přes dnešní Modravu a Stachy přibližně k místům Nýrska a na
severu končila u Sušice.
Misijní cesty
Poustevník Vintíř ovšem nepřebýval stále v odlehlých šumavských končinách při
modlitbách a rozjímání. Věnoval se také činnosti misionářské a dokonce figuroval
i v politickém životě té doby - jako prostředník a diplomat, dalo by se říci
dnešními slovy.
Roku 1015 se vydal Vintíř na první misijní cestu vedoucí do Uher. Na uherském
dvoře tak navštívil svého příbuzného, krále Štěpána. Z této návštěvy se traduje
historka o pávu. Vintiřovi byl na hostině předložen pečený páv, ale ten, drže se
předpisů řeholních prohlásil, že takové pokrmy nemůže přijmout. Načež prosil
Boha o pomoc, aby nemohl být poskvrněn nedovolenými pokrmu. Jeho prosby byly
vyslyšeny - páv obživl a odletěl.
Někdy kolem roku 1017 byl sněmem v Magdeburku Vintíř pověřen misijní cestou mezi
slovanské Lutice k ústí řek Havoly a Odry. Byla to oblast pro misionáře velmi
nebezpečná a větší část misionářů zde nalézala mučednickou smrt (viz příklad
našeho sv. Vojtěcha, který v této oblasti nalezl smrt roku 997). Ale Vintíř zde
své bezesporu životu nebezpečné
poslání splnil, nicméně zprávy o průběhu
cesty chybí.
Roku 1018 podnikl Vintíř druhou misijní cestu do Uher, kde založil klášter Bakonybel u Veszprem.
Tento klášter byl v posledních letech obnoven - roku 1998 zde začali působit
první tři benediktýni, kteří sem přešli z kláštera Panonhalma.
Diplomatické poslání plnil stárnoucí Vintíř ve službách knížete Břetislava.
Císař Jindřich III. viděl v rozvíjejícím se českého státu (navíc po úspěšném
tažením do Polska) ohrožení zájmů německé říše. Břetislav se začátku roku 1040
snažil předejít hrozícímu konfliktu vysláním velkého poselstva k císaři, v jehož
čele stál právě Vintíř. Přesto pak došlo ke dvěma střetům, které jsou
popsány dále.
Ve šlépějích Vintíře - misionáře kráčeli četní jeho žáci. Písemně je doložen
případ dvou mnichů ze Šumavy, kteří kázali na území Luticů a zahynuli proto
mučednickou smrtí - téměř jistě se jednalo o žáky sv. Vintíře.
Znovu poustevníkem
Roku 1040 byl Rinchnašský klášter podřízen císařem Jindřichem III klášteru v
Niederalteichu a Vintiř odešel opět do pustiny. Není zcela jasné, zda se hned
usadil pod Březníkem nebo zda pobýval nejprve v okolí hory Mouřenec nad Anínem,
patřícím Niederaltaišskému klášteru.
Poslední Vintířova poustevna byla pod vrchem, který je dnes znám pod jménem Březník
(1006 m). Nejedná se o ovšem o horu Březník poblíž Modravy, ale o stejnojmenný
vrch nad dnešní obcí Dobrá Voda při silnici ze Sušice a Hartmanic směrem na
Prášily a Železnou Rudu..Toto místo leží poblíž bývalé zemské stezky směřující z Pasova podél řeky Velké
Řezné přes Zwiesel na Dobrou Vodu do Hartmanic a přes Krušce do Sušice. Podle
listiny z roku 1256 byla stezka zvána Via Boemorum. Právě poblíž dnešních Hartmanic bývala celnice, kde na trase obchodní stezky vybírali
(až do 14. století) clo břevnovští
benediktini. Je možné, že se k nim za dlouhých a tuhých šumavských zim Vintíř
uchyloval. Otázkou je, zda byla celnice vůbec přes zimu obývaná - provoz na
vysoko zasněžených šumavských stezkách velice pravděpodobně na řadu měsíců zcela
ustával.
Vintíř sestárnuv na poušti připravoval se na křesťanskou smrť. Stará
pověsť dí, že kníže Břetislav I. trvaje s biskupem Šebířem na župním hradě
Práchni v podhoří šumavském vyjel si jednoho dne na lov, a v lese, kde nyní
stojí ves Dobrá Voda u Hartmanic, spatřil krásného jelena. A když v průvodu
služebníka pustil se za ním, octl se pojednou před chýši poustevníka - Vintíře.
Stařec uvítav knížete a pohovořiv s nim laskavě jal se ho prositi, aby
prokázal klášteru Břevnovskému nějakých milostí, aby ti, kdož tam přebývají,
jeho i veškerého knížecího rodu na modlitbách svých vzpomínali. Břetislav
slíbiv to přimlouval kmetu, aby samoty této opustil. Ale Vintíř předpověděl,
že příštího dne zemře, a poprosil, aby tělo jeho pohřbeno bylo v Břevnově. I
odešel kníže s úmyslem, že nazítří se vrátí, a provázen biskupem Šebířem i
několika dvořany vešel dne 9. října 1045. do poustevny i uzřel starce, an se
modlí a žalmy pěje.
Na žádost jeho odsloužil biskup před ním mši svatou a udělil mu svátosti
umírajících. A v hodinu třetí odevzdal poustevník duši svou Pánu maje let
života téměř devadesát. Tělo jeho bylo od knížete převezeno do Břevnova a
pohřbeno v klášterním chrámu před oltářem sv. Štěpána prvomučedníka.
(Zdroj - Životy Svatých a Světic Božích.; viz výše)
Vojenské výpravy proti Břetislavovi
Je doloženo, že Vintíř se občas zdržoval na dvoře krále Štěpána. K Čechám byl Vintíř poután přátelstvím s knížetem Oldřichem,
jemuž prý v době jeho sporů s Jaromírem vyprosil od císaře Konráda II. titul
českého knížete. Později se spřátelil i s Oldřichovým synem Břetislavem, jemuž
se stal, jak jsme si již řekli, zřejmě kmotrem. Břetislav I., přezdívaný český
Achilles (narozen kolem 1002 až 1005, zemřel 10. ledna 1055 v Chrudimi) vládl v
Čechách v letech 1034–1055.
Břetislav I. poznal Vintířovo misionářské nadání a dokázal ho ocenit i využít
- pověřoval Vintíře úkoly jako svého diplomata. Tak je například doloženo
Vintířovo působení při jednání mezi císařem Jindřichem III a českým knížetem.
Za Vintířova života totiž došlo ke dvěma válečným výpravám císaře Jindřicha
III. proti Břetislavovi I.
K první z nich došlo v roce 1040, ke druhé o rok později. Bylo to brzy poté, co dobyl Břetislav
Moravu a Polsko, což německý panovník nesl velmi nelibě.
První výprava skončila velkou porážkou německého vojska v památné bitvě 22.
srpna u Brůdku ve všerubském průsmyku, kde na paměť Břetislavova vítězství byla
vystavěna kaple zasvěcená sv. Václavu. Německé vojsko bylo rozprášeno a část se
zachránila útěkem.
Druhá Jindřichova výprava následovala za rok a zde se štěstí od českého
knížete odvrátilo. Obě dvě německé výpravy byly vedeny dvěma proudy vojsk. Jeden
vnikl na naše území přes Šumavu, druhý přes Krušné hory. A právě tento druhý
útočný proud dorazil až do Prahy, kde porazil Břetislavův odpor.
Český kníže se pak díky tomu musel podrobit německému vítězi. Tehdy byl již
pětaosmdesátiletý Vintíř pověřen
diplomatickou misí, která měla zajistit vzájemný smír. Po úspěšném splnění svého poslání se Vintíř odebral do
poustevny pod vrchem Březníku u Dobré Vody, kde
posléze v říjnu roku 1045 zemřel. Jeho přáním bylo být pochován v benediktinském
kostele v Břevnově. To se mu splnilo a sám kníže Břetislav mu vystrojil slavný pohřeb.
Podle uváděných dat by se měl Vintíř dožít devadesáti let. Ovšem datum
jeho narození není jisté; proto je možné, že se narodil poněkud později, než se
uvádívá.
V Břevnově spočinulo Vintířovo tělo do husitských válek. Tehdy byl klášter vypleněn,
ale ostatky Vintířovi byly však včas převezeny do Police.
Byl Vintíř zrádcem?
Vintíř se již za svého života těšil značné úctě. Měl pro to dobré předpoklady
- pohyboval se na panovnických dvorech na území dnešního Německa, v Čechách i
Uhrách, navštívil dokonce i Řím a na svých cestách poznal velký kus
Evropy.
Vintířovi ovšem historie později u nás neprávem přiznala úlohu vyzvědače a zrádce. Averzi proti Vintířovi podnítil František Palacký ve svých Dějinách národa českého, tehdy
pilně čtených v dobách rakouské říše, kdy národní uvědomění bylo hnací silou
proti Vídni. Teprve historici dvacátého století dokázali Vintíře cejchu
zrádce zbavit.
O co šlo? Vintíř podle Palackého pomohl Jindřichovým vojskům přejít český
hvozd a vpadnout knížeti do zad. Tato teorie není historicky doložena a je
nepravděpodobná i vzhledem k Vintířovu
věku. Roku 1040 měl pomoci oddílům poražených bavorských útočníků a ukázat jim
cestu k útěku lesními průseky do Bavor. Hned potom měl v severních Čechách podat zprávu o porážce
druhému šiku, který útočil ze Saska a zadržet ho v dalším postupu. Rok nato
měl převést císařské oddíly
na nejméně hájeném úseku přes hranice a otevřít tak Jindřichovi
cestu ku Praze, kde mohl oblehnout knížete Břetislava I. a porazit ho.
Pomineme-li všechny argumenty hovořící proti těmto obviněním, je zde však jeden
dosti neotřesitelný - kdyby byl Vintíř zrádcem, byl by po své smrti s úctou pochován v
Břevnovském
klášteře, o jehož rozmach se postaral sám kníže Břetislav
I.?
Za panování Václava IV. mělo uctívání Vintíře otevřené nepřátele ve
formujícím
se husitském hnuti. V roce 1420 byl Břevnovský klášter husity zničen.
Mniši však Vintířovy ostatky ukryli a přenesli do kláštera v Polici. Tam
setrvaly do roku 1726, kdy byly navráceny do obnoveného Břevnova.
Vintiřova tradice však v Břevnovském klášteře v 18.století pozvolna zaniká.
Objevuje se však nové centrum - v Dobré Vodě na Šumavě; tomu se však budeme
věnovat v následujícím díle.
Ještě v Řivnáčově průvodci po Šumavě z roku 1883 se můžeme dočíst v části
pojednávající o Dobré Vodě a okolí:
Zde bydlil v první polovici XI. století jako poustevník Vintíř
(Guntherus), mnich benediktinský, rodem prý z panujícího v Duryňkách rodu
Hessenského, spřízněný s Jitkou, manželkou knížete Břetislava. Poustevna jeho
nebyla však semeništěm křesťanské lásky, nýbrž spíše německou stráží při samé
bráně Čech. Když roku 1040 Břetislav I. porazil u Domažlic Jindřicha III.,
vyvedl Vintíř císaře a zbytky vojska jeho tajnými stezkami bez úrazu do Bavor a
zpravil druhý voj Němců na severu o porážce císařově. Ano následujícího
roku vyvedl pomstou zuřícího Jindřicha mezi záseky Břetislavovými do Čech, čímž
kníže přinucen k uzavření míru. Vintíř nejen nepotrestán, jako jiným zrádcům
učiněno, - Břetislav prý byl i svědkem jeho smrti dne 9. října 1045
a vystrojil mu slavný pohřeb v klášteře Břevnovském. teprve doba husitská dala
na jevo ošklivost svou nad zradou ; klášter Břevnovský dobyt a ostatky Vintířovy
rozmetány. Později prý zase sebrány a podnes chovají se tam na oltáři. R. 1618
postavena zde na místě staré dřevěné kamenná kaplička, od níž vedou do skály
vytesané schůdky na vrchol železným křížem zdobený.
Postava Vintíře byla potlačována později ještě ještě sekundárně - to když se
u nás chopili moci komunisté. Místa jeho působení byla skryta v hloubce
vojenského prostoru a zmínky o něm prakticky vymizely. A pokud ne, pak byl v
roli "proradného poustevníka" spojován se zradou na českém národu a jeho
zaprodání Němcům.
Blahoslavený nebo svatý?
Když v roce 1045 Vintíř zemřel, byl na základě svého přání pochován v
Břevnovském
klášteře. O osudu Vintířových ostatků panují nejasnosti. Při opravách kostela v Polici
byla objevena pod oltářem sv. Máří Magdaleny dřevěná skříňka s kostmi a lebkou.
Přes nedostatek důkazů se zpočátku věřilo, že jde o ostatky Vintířovi, které sem
byly převezeny z Břevnova. Počátkem 18. století se relikvie vrací znovu do
břevnovského chrámu, kde jsou dnes uloženy v cínové schránce a vsazeny do oltáře
sv. Štěpána v klášterním kostele sv. Markéty v Břevnově.
Vintířovo uctívání jako světce bylo povoleno teprve v roce 1634, třebaže
se o jeho kanonizaci snažil již Přemysl Otakar II. roku 1254. Ten hodlal k chrámovým
patronům v Břevnově kromě Benedikta a Vojtěcha připojit také Vintíře. Jeho snahy
však utkvěly na mrtvém bodě.
Proč se tedy běžně píše svatý Vintíř, když světec nebyl kanonizován?
Písemné podklady - literatura, průvodci i popisy kostelů a jeho soch z
minulosti i v dnešní doby hovoří jen o světci. Vede je k tomu tisíciletá
tradice. To se týká zejména území německého; u nás Vintířova pověst byla
pošramocena v době obrození a také ve druhé polovině 20. století. Komunistům se
nehodil přece žádný světec - a natož ne světec uctívaný v Německu.
Co to vlastně znamená, že je někdo prohlášen blahoslaveným? Jedná se o druhý
stupeň kanonizačního procesu, tedy předstupeň prohlášení za svatého.
Předpokladem toho, aby byl někdo prohlášen blahoslaveným, je ukončené tzv.
beatifikační řízení a jeden doložený zázrak. Zázrakem se v tomto kontextu rozumí
mimořádný jev či události, která není v souladu s přírodními zákony a považuje
se za projev zásahu nadpřirozených sil (tedy nejen Boha, ale i svatých či
proroků). Prohlášením někoho za blahoslaveného znamená, že se církev zaručuje za
to, že daná osoba je v nebi. Lze tedy dotyčného či dotyčnou osobu prosit o
přímluvu, je jí možné prokazovat úctu. Není to však výslovně předepsáno jako u
svatých. Úcta blahoslaveným osobám bývá prokazována lokálně - v určité oblasti -
není tedy globální pro celou církev. Blahoslavené osobě již může být zasvěcen
kostel či oltář.
Pravidla poměrně jasná ... Problém je v tom, že neplatí odjakživa. Zhruba do
10. století stačilo například ostatky mučedníka dopravit (tzv. translace)
světskou či církevní mocí do kostela (ovšem napřed je bylo zapotřebí někde
získat - což nemuselo být v případě mučednické smrti misionáře až tak
jednoduché). A tak to zřejmě bylo i s vVntířem, jen s tím rozdílem, že ten
nezemřel jako mučedník, takže převoz jeho ostatků do Břevnova nebyl tak
problematický. Z té doby se také datuje zvyk rozdělovat ostatky svatých na řadu
dílů a v relikviářích je pak deponovat v různých kostelích na různých místech
světa - což přispívalo k šíření informací o svatých po světě.
Litánie k českým zemským patronům
Jde o liturgický text schválený pro veřejné pobožnosti v českém i německém
jazyce zvláštním "výnosem posvátné kongregace obřadů v Římě 9. března 1921 pod
č. 35/1920". Jenže ve zpěvníku Ehre sei Gott, sestaveném a doplněném Josefem
Schwarzmeierem a vyšlém u českokrumlovské firmy Eduard Bayands Nachfolger roku
1933 už ve druhém vydání, je v něm několik změn, zvýrazněných v našem uvedení v
německém textu kurzívou. Česky je nepřekládáme už proto, že česky při pobožnosti
nezazněly. Jde o tři věty a zněly by takto:
Svatý poustevníku Vintíři, oroduj za nás!
Abychom na přímluvu svatého Vintíře do vlasti nebeské uvedeni byli, Tě prosíme,
uslyš nás! Ó Bože, buď nám služebníkům svým milostiv pro slavné zásluhy našich
patronů Josefa, Vojtěcha, Jana, Víta, Václava, Zikmunda, Kosmy a Damiána,
Benedikta s bratřími, Cyrila a Metoda, Norberta, Prokopa, Lidmily, Vintíře a
Anežky, abychom zbožným a stálým orodováním jejich ode všeho zlého ochráněni
byli.
Pozoruhodnost těch změn je hned několikerá. Zatímco Čechy, nehledě na spíše
záporné hodnocení historické postavy Vintířovy, bývá tento označován jako
"blahoslavený poustevník" a nefiguruje mezi českými světci, v německém textu, i
když v řadě světců na místě posledním, je tu oslovován jako "svatý". Dále je
jeho zařazení na konci výčtu zemských světců, navíc v závorce, využito k tomu,
že je mu adresována prosba, v českém textu určená všem patronům dohromady, totiž
o uvedení "do vlasti nebeské". Tak se tu šumavský poustevník, jehož životopis
ostatně právě P. Josef Schwarzmeier mj. také sepsal, stává z posledního vlastně
prvým! Domníváme se, že ke srovnání obou verzí textů tak významných a působivých
dochází u nás až nyní poprvé.
(Zdrojem této kapitoly jsou stránky
Kohoutí kříž, partie
Litanei von den heiligen Landespatronen Böhmens (Josef Schwarzmeier) - v
českém překladu Litanie o svatých patronech českých)
Tento článek je první v řadě
několika, které bych chtěl Vintířovi a jeho kraji věnovat. Předpokládám,
že se bude doplňovat i jeho obsah tak, jak budou k dispozici další informace a
podněty. Prosím také, kdybyste vy, milí čtenáři, měli k této tématice nějaké
další informace, abyste se s námi o ně podělili.
Další díly seriálu:
Vlk Samotář (JL)
Zpět na Milníky v řece času
