 |
RMS Titanic se potopil 14. dubna 1912 v Atlantském oceánu; oficiální počet obětí je udáván na 1 517.
A letos (v roce 2012) uplynulo sto let od tragické první a poslední plavby této lodi, která - přestože byla považována za nepotopitelnou - vzala s sebou do hlubin přes půl druhého tisíce lidských životů.
Pokud se někoho zeptáte na největší námořní katastrofu, asi bez rozmyšlení vyhrkne právě jméno Titanic. Je to díky značné medializaci této katastrofy, která si vyžádala životy civilních osob všech kategorií - od společenské smetánky cestující obklopené luxusem až po vystěhovalce v nejnižší třídě. Více než polovina z nich našla hrob v ledových vodách severního Atlantiku.
|
Titanic vyplouvá
O jednu z prvních velkých tragédií se zasloužil dřevěný kolesový parník Sultana, který jako by vypadl z ilustrací z knih Marka Twaina. Však se také psal rok 1865, když vezl domů propuštěné unionistické vojáky. Na parníku o kapacitě 376 pasažérů se tísnilo více než 2 tisíce propuštěnců. Osmadvacátého dubna ve dvě hodiny po půlnoci vybuchl jeden ze čtyř kotlů. Stovky lidí zahynuly na následky výbuchu a další se utopili, neboť loď zrovna plula uprostřed řeky, která má v těch místech šířku několik kilometrů. Celkem zahynulo 1 547 lidí, přežilo asi 800 pasažérů.
 |
Kolesový parník Sultana
Stovky lodí byly potopeny v obou světových válkách a spolu s nimi našly na dně moří a oceánů desítky tisíc lidí. Lodě se bohužel potápějí i dnes, kdy jejich konstrukce a zabezpečení jsou teoreticky nesrovnatelné s tím, čím disponoval Titanic. Vinu na tom obvykle nenesou lodě jako takové, ale lehkomyslnost a nedbalost lidí. To se týká především trajektů, které bývají přetěžovány a není se pak co divit, že jejich odolnost a stabilita nedokážou vzdorovat útoku živlů.
Z novější doby si jmenujme dvě velké tragédie, které jsou uvedeny i v následujícím přehledu. V roce 1987 došlo k obrovské tragédii filipínského trajektu Doña Paz, kdy po srážce s malým tankerem uhořelo údajně až 5 000 cestujících. V roce 2002 se nedaleko pobřeží Gambie potopil trajekt Joola; oficiální počet obětí je 1 863.
 |
Trajekt Doña Paz
Následující přehled byl vytvořen podle stránek International Registry of Sunken Ships. Prezentované údaje je třeba brát jako odhad; v mnoha případech se údaje o počtu obětí nedají určit přesně - z jednoho prostého důvodu. Lodi byly často přeplněny a přetěžovány, takže se deklarované a skutečné počty cestujících mnohdy značně lišily.
Málo kdo ví, že největší hromadný hrob námořních obětí druhé světové války na světě ukrývají chladné vody polského Baltu. Ve čtyřech potopených německých lodích – Wilhelm Gustloff, General von Steuben, Goya a Cap Arcona – našlo smrt téměř dvacet tisíc lidí! Obří tragédie se léta tutlaly a dodnes se o nich příliš nehovoří. Lodě s civilním obyvatelstvem i s vojáky totiž potopily v rozmezí ledna až dubna 1945 sovětské ponorky (první tři) a britské letectvo (čtvrtou).
 |
Baltské moře s místy potopení lodí Wilhelm Gustloff, General von Steuben a Goya
MV Wilhelm Gustloff byla německá osobní loď pojmenovaná podle zavražděného švýcarského vůdce NSDAP Wilhelma Gustloffa. Loď spuštěná na moře roku 1937 patřila nacistické organizaci Kraft durch Freude a ze začátku byla využívána pro "rekreační účely dělnické třídy" tak, jak si to představovala NSDAP. Pořádaly se na ní výletní plavby v Atlantiku, Středomoří a u pobřeží USA. Krátce po vypuknutí 2. světové války byl Wilhelm Gustloff zařazen do Kriegsmarine jako nemocniční loď. Takové lodě sloužily v německých ozbrojených složkách, stejně jako v ostatních zemích, podle přísně vymezených mezinárodních pravidel. Musely být celé natřené na bílo a mít na sobě jasně viditelný červený kříž. Bylo také zakázáno, aby loď měla jakoukoliv útočnou zbraň. Koncem roku 1940 byl Wilhelm Gustloff přesunut do Gotenhafenu, aby sloužil jako kasárenská loď Kriegsmarine pro ponorky. V Gotenhafenu loď kotvila celé čtyři roky jako plovoucí kasárna, až teprve v lednu 1945 byla nasazena do největší evakuace v dějinách - na záchranu miliónů uprchlíků, vojáků, nemocných, zraněných a jiných utečenců před valící se Rudou armádou.
 |
 |
Lodě Wilhelm Gustloff a Cap Arcona (se třemi komíny)
V kritický den - 30. ledna 1945 - bylo na palubě vracející se lodi více než 10 000 lidí, zvláště uprchlíků z východního Pruska. Pak v 21:08 sovětská ponorka S-13 velitele Alexandra Marineska zasáhla Wilhelm Gustloffa poblíž Stolpské mělčiny třemi torpédy. Podle popisu Karl Hoffmana, očitého svědka, zasáhlo jedno torpédo loď na zádi přímo pod kormidlem, hluboko pod čarou ponoru. Druhé torpédo zasáhlo loď v oblasti, kde se na výletních plavbách nacházel plavecký bazén. Třetí torpédo zasáhlo loď ve středu v oblasti přední strojovny a zničilo stroje. Za padesát minut zmizel Wilhelm Gustloff pod hladinou a s ním 9 343 mužů, žen a dětí. Díky statečné práci německých lodí v oblasti se zachránilo 1 239 lidí. Čísla jsou to ovšem orientační a nikdy se již zřejmě nedopátráme přesných hodnot. V každém případě se však jedná o největší počet obětí při potopení jedné lodi v historii mořeplavby
 |
Sonarový snímek trhliny v potopené lodi Wilhelm Gustloff
O několik dní později se dostala na dostřel téže ponorky - S-13 - další velká osobní loď. SS General von Steuben byla německá luxusní osobní loď, která byla spuštěna na vodu v roce 1922 pod názvem München. V roce 1931 byla opravována v amerických loděnicích, kde dostala název po německém hrdinovi americké války za nezávislost - General von Stauben. V roce 1939 začala loď plnit úkoly pro transport. Dne 9. února 1945 vyplula při stejné akci jako Wilhelm Gustloff pod ochranou torpédoborců T-196 a TF-10 z Pilawy do Svinoústí. Následujícího dne v 00:50 hodin se dostala do zaměřovače ponorky S-13. Potopila se během 15 minut do hloubky 70 metrů. Zahynulo 3608 osob, zachráněno bylo 659 lidí. Jedná se o pátou největší námořní katastrofu v dějinách.
 |
Loď General von Steuben
Alexandr Ivanovič Marinesko byl jako ponorkový kapitán velmi
nedisciplinovaný. Byl známý svým holdováním alkoholu a když při opravě jeho
ponorky S-13 na přelomu let 1944/1945 v Helsinkách na čtyři dny svévolně opustil
základu, měl být dokonce popraven za dezerci. Dostal však možnost smýt svou vinu
německou krví. Svou šanci, která se mu naskytla o měsíc později v podobě lodi
Wihelm Gustloff, využil beze zbytku, a za pár dní přidal ještě skalp lodi General von Steuben.
Marinesko se tak podle sovětských tabulek stal nejúspěšnějším sovětským
ponorkovým kapitánem - bylo mu přiznáno 68 000 BRT potopené tonáže. Ale přestože
obdržel Řád Rudé zástavy, zůstal kapitán průšvihářem i po skončení války. Za
nedisciplinovanost a alkoholismus byl degradován a zbaven velení. V roce 1949
byl dokonce za krádež odsouzen na dva roky nucených prací ...
Takový byl tedy člověk, který měl na svědomí tolik lidských životů, kolik jich
je v leckterém okresním městě.
 |
 |
Ponorka S-13 a kapitán Marinesko na její věži
O druhou největší katastrofu v dějinách co do lidských obětí, se zasloužila německá loď Goya. Také to byla původně osobní loď, za války však využívaná jako transportní. Těsně před koncem války evakuovala vojáky i civilní uprchlíky z východního Pruska na západ. Při jedné takové plavbě byla na cestě do Gdaňska 16. dubna 1945 napadena sovětskými bombardéry. Poškozenou loď pak téhož dne ve 23:52 hodin torpédovala sovětská ponorka L-3 pod velením kapitána Vladimíra Konovalova. Za pouhých sedm minut se loď potopila se do hloubky přes 70 m.
 |
 |
Kapitán Vladimír Konstantinovič Konovalov před ponorkou L-3 a obsluha jejích torpédometů - snímky již poválečné, z léta roku 1945
Uvádí se, že katastrofu nepřežilo 6 000 osob, jiné zdroje hovoří až o 7 000 obětech. SSSR dlouho odpovědnost za potopení lodi odmítal, ovšem kapitán Konovalov za „význačnou válečnou službu“ v červenci 1945 obdržel titul Hrdina Sovětského svazu. Na tento titul byl navržen i výše zmíněný kapitán Marinesko, jemuž však vzhledem k jeho pošramocené pověsti udělen nebyl.
 |
Loď Goya
Cap Arcona byla německá zaoceánská loď, určená pro kombinovanou přepravu pasažérů a nákladu z Hamburku do Jižní Ameriky a zpět. Byla spuštěna na vodu v květnu roku 1927 a byla prý považována za nejkrásnější loď své doby. V době vystěhovaleckého boomu přepravila do Ameriky na 60 000 lidí. Začátkem války však již se její provoz nevyplatil a byla zakotvena v přístavu Gdynia jako kasárna německého válečného loďstva. O rok později začala sloužit jako vojenská transportní loď na Baltském moři. Na konci války se s ní setkáváme v situaci shodné s výše popisovanými - při přepravě uprchlíků z východního Pruska na západ.
V dubnu roku 1945 kotvila Cap Arcona spolu s nákladní lodí Thielbek v Lübecké zátoce. Dne 26. dubna bylo na obě plavidla naloděno přes 6 500 vězňů z koncentračního tábora Neuengamme a přes 400 vězňů, kteří přežili pochod smrti z koncentračního tábora Fürstengrube. Existuje tvrzení, že plánem nacistů bylo vyvézt tyto dvě lodě na otevřené moře a tam je i s vězni potopit. Proti tomu však existují argumenty, že lodi kotvily v přístavu s poruchami hnacích agregátů, bez paliva a nebyly vyplutí schopné - měly sloužit jen jako ubytovny. Bohužel, vězni však svému osudu neušli. Třetího května totiž britské letectvo obě lodi bombardovalo a podařilo se je potopit. Uvádí se sice, že k výbuchu na Cap Arconě došlo uvnitř a že výbuch provedli Němci, ovšem jedná se pouze o nedoložená tvrzení. Vlastně se ani dodnes přesně neví, proč k bombardování, které nemělo v dané fázi války praktický význam, vůbec došlo.
Britské stíhací bombardéry Hawker Typhoon byly vybaveny 20 mm kanónem a mohly nést na palubě až 1000 liber bomb nebo osm raketových projektilů. Plná salva těchto raket měla stejnou ničivou sílu jako dělostřelectvo jednoho boku bitevního křižníku a byla schopna roztrhnout loď napůl.
 |
 |
Stíhací bombardér Hawker Typhoon a Cap Arcona hořící po útoku těchto strojů
Čtvrtou co do počtu obětí největší námořní katastrofu přežily pouhé čtyři stovky lidí. Zajímavostí je, že se na palubě nacházel známý písničkář, režisér a divadelník E. F. Burian, jemuž se podařilo potopení lodi přežít.
Vlk Samotář
Zpět na Milníky v řece času
