O
TibetuO
TibetuTak jako každý rok, i letošní desátý březen je celosvětovým dnem solidarity s Tibetem, okupovaného Číňany. Tibetskou vlajku – protest proti této nadvládě – vyvěsí letos nejméně 247 českých měst a na mnoha místech v Česku také proběhnou kulturní akce v rámci „Dnů Tibetu 2006“
Obyvatelé každé země, do které se buddhismus rozšířil přijali toto učení s ohledem na své životní podmínky, mentalitu či dějiny. A tak tomu bylo i v Tibetu. Do „Sněžné země“ (tibetsky Khawačän, Kha-ba-čan) pronikl indický buddhismus v pátém století. Zde později dostal nový název – lamaismus.
K nejvýznamnějším šiřitelům, kteří se v 7. až 8. století podíleli na první vlně šíření buddhismu v horských oblastech Tibetu, patřili především indičtí věrozvěsti. Nejznámější Padmasambhava, známý také jako „Syn lotosu“ byl tantrický jogín a okultista. Založil první tibetský buddhistický klášter v Samjä. V zemi však bylo po tisíciletí silně zakořeněno původní šamanské starotibetské náboženství, původně zvané lha-čhhos (Boží Věc), dělící svět na tři úrovně: zemi, nebe a podzemní svět. Tibeťané uctívali přírodní síly při složitých obřadech, vedených šamany. Pro drsné horaly, přivyklé kultu duchů země, vody, hor, větrů či ohně byl indický buddhismus dlouho nepřijatelný. Ani mnozí tibetští panovníci nebyli novou vírou nadšeni. Jeden z nich – král Lungdarma – nechal v 9. století zbořit bezpočet chrámů a klášterů. V zemi se ujímá tedy až lamaismus, tibetská forma buddhismu vzniklá smíšením severního čínského buddhismu se starotibetskými šamanistickými, kouzelnickými a náboženskými formami.
Druhá vlna šíření buddhismu proběhla v 11. století. Podíleli se na ní rovněž především učenci z Indie, nejvýznamnějším byl náboženský reformátor Atíša. Ten odmítal dosavadní sexuální svobodu a zavedl proto v klášterech celibát. Během 11. a 12. století vznikly téměř všechny dodnes existující školy a „podškoly“ tibetského buddhismu. Každá z nich má svého nejvyššího představitele, který je ovšem roven ostatním.
Mnohé rozbroje v zemi, hraničící s občanskou válkou trvající až do 13. století nakonec zapříčinily, že centrum světské moci i náboženství se načas přesunulo z centrálního Tibetu na jih do sousedního Ladaku.
Po staletí se každá rodina snaží, aby alespoň jeden syn vstoupil do kláštera a vytvořil pro rodinu hlubší kontakt s náboženskou cestou. V Tibetu existují i ženské kláštery. Nad téměř každou vesnicí se kdysi tyčil klášter, mnoho jich bylo rozeseto i na opuštěných horských svazích.
Ke stěžejním morálním a etickým zásadám všech škol patří
následující desatero:
nezabíjet, nekrást, necizoložit (u mnichů je myšleno odříci se sexuálního života
vůbec – hříchy proti tělu), nelhat, nenadávat, nemluvit hlouposti (včetně
prázdného tlachání), nepomlouvat (hříchy proti slovům), nezávidět, nepřát jiným
zlo, nemít heretické názory (hříchy proti myšlenkám). Každému buddhistovi k
naplňování těchto zásad dopomáhají tři klenoty: Buddha, dharma (učení) a sangha
(společenství, obec). V lamaismu se k nim přidává ještě čtvrtý klenot – lama,
učitel, zprostředkující přímý přenos zkušeností. Buddha představuje archetyp,
vzor a cíl, kterého může dosáhnout každý člověk.
Lhasa: palác Potála – symbol Tibetu
Palác Potála na Rudé hoře (Mar-po-ri) byl postaven v sedmém století a je světoznámou kombinací čínské a klasické tibetské architektury. Je pojmenován po jedné hoře v jižní Indii, která je považována za sídlo bódhisattvy Avalókitéšvary, patrona Tibetu. Tibetští buddhisté považují za vtělení Avalókitéšvary dalajlamu. Palác zabírá plochu čtyři sta deset tisíc metrů čtverečních a má třináct podlaží. Byl tradičním zimním palácem dalajlamy a od dob pátého dalajlamy Ngawang Lobsang Gyatsoa (1617-1682) se zde konaly nejvýznamnější náboženské i politické slavnosti. Tento dalajlama, známí jako Velký pátý, vlády letech 1645 až 1693 a jeho smrt se čtrnáct let tajila, aby mohl být jeho palác se zlatými střechami nad dalajlamovými hrobkami dokončen. Potála je pro tibetské buddhisty významným poutním místem.
(Uvědomme si, že dalajlama je pouze jedna bytost – jeho „úmrtí“ představují jen přechod z jednoho vtělení do druhého, a proto jsou těla v hrobkách jen několika vtěleními a nikoli jeho předchůdci.)
Vypráví se, že na Rudé hoře je i posvátná jeskyně, v níž údajně přebýval bódhisattva Čänräzig Avalókitéšvara a kam se k meditacím uchyloval zakladatel tibetské říše císař Songcän Gampo (asi 605-650). V roce 637 postavil na kopci palác, který se v sedmnáctém století začlenil do základů stávajících budov.
(Název Potála pochází se sanskrtského výrazu pótalaka a
znamená příbytek bódhisattvy.)
Z více než jednoho tisíce místností v Potále jsou za nejposvátnější považovány Čhögjal Drubphuk a Phakpa Lhakhang, jenž jsou pozůstatky původního paláce. V druhé jmenované místnosti se nachází posvátná socha Avalókitéšvary.
V Rudém paláci (Potrang Marpo), nejvyšší části stavby, jsou obytné prostory a hrobky osmi dalajlámů, stejně jako chrámy s tisíci soch Buddhy, démonů a bohů. Nejznámější je hrobka 13. dalajlamy Thupten Gyatsoa (1876-1933) jejíž zlatá stúpa je tak vysoká, že vyčnívá až do dalšího patra, a nádherná mandala na oltáři je poseta asi dvaceti tisíci perlami.
V Bílém paláci (Potrang Karpo) pod ním jsou chrámy, kde kdysi bývaly administrativní úřady tibetské vlády. V celém komplexu se údajně nalézá přes dvěstě tisíc soch a deset tisíc oltářů. Palác Potála není domovem dalajlamy od roku 1959, kdy jeho čtrnácté vtělení odešlo po okupaci Tibetu čínskými komunisty do exilu.
Hodnotu paláce však uznala Čínská komise kulturních památek, a tak byla stavba za kulturní revoluce zachována. V roce 1994 byla Potála zapsána na seznam světových památek UNESCO a je nyní otevřena pro veřejnost jako státní muzeum, i když některé její části zůstávají pro návštěvníky uzavřeny.
V srpnu 2001 bylo oznámeno, že palác utrpěl vážné škody při nekvalitní čínské obnově - zřítila se část jedné z hlavních zdí o rozměrech 10 x 20 metrů. Vyskytly se rovněž nápady, že by se Potála mohla stát ústředním bodem jakéhosi „tématického parku“ na sousedním pozemku, aby se uspokojila poptávka stoupajícího množství turistů… Tibet však celý projekt ostře kritizuje, protože má podle něj posílit čínský vliv a potlačit kulturní dědictví lokality.
Dalajlama je považován za převtělení Avalokitéšvary, pána milosrdenství. Výraz se překládá jako oceán moudrosti (dalaj znamená oceán a lama učitel). Dalajlamové jsou inkarnací téže bytosti, proces hledání nového dalajlámy začíná přesným určením místa a času smrti předešlého. Podle místa, kde žil, lze zjistit, kde by se měl narodit v další inkarnaci, přibližně rok po smrti předchozího. Jakmile dítě, do kterého se vtělil budoucí dalajláma, dosáhne věku tří až čtyř let, vysílá se zvláštní poselstvo s cílem jej nalézt. Při hledání místa se hojně využívá vizí a zjevení, vybraní kandidáti jsou pak dále přezkušováni – musí například poznat toho, s kým se předchozí dalajláma dobře znal, nebo věci denní potřeby svého předchůdce. Poté se rozpoznaný dalajlama stěhuje do kláštera, kde se jak nábožensky, tak i intelektuálně vzdělává.
Ve
věku šestnácti let musel dočasně převzít plnou světskou i duchovní odpovědnost,
vyplývající z jeho funkce dalajlamy, vlivem problémů, které vznikly v Tibetu s
postupující čínskou okupací. Na pozvání Mao Ce-tunga navštívil Čínu v roce 1954.
Mezi tibetským národem a čínskou armádou však nebyla možná žádná dohoda. Sedm
dní po občanském povstání proti Číňanům, 17. března 1959, dalajlama opustil
Lhasu. Bylo mu poskytnuto útočiště v Indii, kde až dodnes zůstává v exilu v
malém městečku Dharamshala na severu země. Více než sto tisíc jeho krajanů bylo
ochotno následovat ho do exilu, většina z nich se usadila v Indii a Nepálu. V
Indii zůstává dalajlama duchovním vůdcem tibetského národa a oficiálním
představitelem jeho vlády v exilu.
V roce 1959 zahájil kampaň za mírový návrat tibetské nezávislosti, činnost, za kterou byl vyznamenán Nobelovou cenou v roce 1989.
Při svých cestách, které často koná po celém světě, přednáší o buddhismu a světovém míru. Napsal mnoho knih, mezi nimi dvě autobiografie Má země a můj lid a Svoboda v exilu. V únoru 1990 poprvé navštívil Československo, na podzim 1997 přijel do Prahy podruhé a v loňském roce navštívil Prahu potřetí.
Jako mladý věřil Tenzin Gyatso, že buddhismus je nejlepším náboženstvím pro všechny lidi na Zemi. Dnes, již sedmdesátiletý dalajláma hlásá, že nezáleží na víře, ale především na srdci člověka:
„Podstatu Buddhova učení lze shrnout jako pochopení vzájemné závislosti spojené s prováděním nenásilí.To jsou základy, které chci připomenout. Žádný fungující jev neexistuje nezávisle nebo jen sám o sobě. Všechny skutečnosti závisí na jiných faktorech. Věci jsou navzájem závislé. Například mír jednoho národa závisí na postoji sousedních zemí a na všeobecné bezpečnosti ve světě. Štěstí jedné rodiny závisí. na jejich sousedech a všeobecně na celé společnosti. Buddhisté věří v teorii závislého vznikání a ne ve všemohoucího stvořitele nebo ve výtvor bez příčiny.
Zapomenou-li lidé na základní etické principy a jednají-li sobecky, následky jsou nepříjemné.“
Zpět na Milníky v řece času
VEZA