Mystérium templářského řádu

Na počátku jich bylo jen devět - Hugues de Payens, Godefroy de Saint-Omer, Payne de Montdidier, Archibald de Saint-Agnan, André de Montbard, Godefroy Bisol a rytíři Rossal a Gondamer. Devátým byl pravděpodobně Hugues de Campagne, tehdejší vladař jednoho z francouzských států. Pod vedením francouzského šlechtice Hugues de Payens a za podpory jedné z nejvýznamnější osobnosti 12. století cisterciáckého opata Bernarda z Clairvaux vznikl v mezidobí roků 1118 a 1119 Řád Chudých rytířů Krista - templářů .

První velmistr Hugues de Payens (1292 - 1314)

Řád templářů se během staletí stal nejmocnějším středověkým křesťanským rytířským řádem, jehož název byl Chudí rytíři Krista a Šalamounova chrámu - Pauperes commitiones Christi templique Salomonic. Jejich heslem bylo Ne nám, Pane, ne nám, ale svému jménu zjednej slávu - Non nobis, Domine, non nobis, sed Nomini Tuo da gloriam. Ve znaku měli na koni sedící dva rytíře, což mělo symbolizovat chudobu a službu. Z počátků byli templáři živi z milodarů a odívali se do obnošeného šatstva, později již oblékali bílé pláště, po čase se znakem červeného kříže.

 Prvotní znak, pečeť (k roku 1202) a pozdější znak templářů

Původním posláním těchto rytířů bylo chránit nově založené Jeruzalémské království proti okolnímu muslimskému světu a zajistit bezpečnou cestu mezi Jaffou a Jeruzalémem pro poutníky putující z Evropy ke Svatému hrobu. Sídlem templářů v Jeruzalémě byla část královského paláce nacházející se na úpatí Chrámové hory poblíž místa, kde kdysi stával Šalamounův chrám - latinsky templum - od nějž pochází i jejich pozdější název templáři. Řád se ve svých počátcích existence přiklonil k řeholi svatého Augustina a až papežský koncil v Troyes roku 1129 jej uznal jako samostatný Řád. V té době už Řád tvořilo tři sta rytířů, kteří veleli cca tři tisícům mužům ve zbroji. Do řádu se vstupovalo dobrovolně - bud natrvalo nebo na předem danou dobu.

V dubnu 1139 papež Inocenc II. potvrdil bullou Omne datum optimum jejich poslání a latinsky psaná řádová pravidla, stejně jako všechny statky, kterých do té doby nabyli. Templáři měli právní imunitu a mohli vykonávat na svých územích vlastní spravedlnost. ve vztahu k církvi podléhali pouze papeži a měli právo určovat si vlastní hodnostáře: velmistra, preceptory (velkopřevory), magistry a komtury.

Za dvě století dokázali templáři vybudovat organizaci, jež v tehdejším středověkém světě neměla obdobu. Za tu dobu vzrostl počet hradů, tvrzí, pevností a komend, které templáři vlastnili na neuvěřitelných deset tisíc. Žádné podobné společenství v těch dobách a ani později něčeho takového nedosáhlo.

Templáři kromě jiného vynašli unikátní finanční systém, založený na důvěře, který byl jakýmsi předstupněm dnešních kreditních šeků. Díky němu bylo možné vybrat si peníze na poukázku jež byla vydána v Portugalsku, třeba v jedné ze dvou pražských komend, které byli v dnešních ulicích - Liliové ulici a V Templu, nebo na libovolném místě v Evropě, všude tam, kam až dosahovala nezměrná moc řádu.

Almourol - jedna z nesčetných pevností templářů

V čele řádu stál Velmistr, jemuž byl podřízen zástupce a jemu pak Maršál a Velitel. Řád byl rozdělen na provincie a velitelství. Jeho působnost se neomezovala jen na Svatou zemi. Komendy (velitelství) byly rozesety po celé Evropě včetně Čech a Moravy, jež spadaly pod německy mluvící provincie. Do českých zemí přišli templáři za vlády krále Václava I. a to asi roku 1230. Stalo se tak na přání šlechticů, kteří tento řád poznali ve Francii. S jejich působením jsou u nás spojeny desítky míst. Vedle Prahy se s nimi setkáváme nejen v Blatné, Českém Šternberku, Potštejně, Nižboru, Mladé Boleslavi, Hradci králové, ale i na Moravě. Historicky doloženi jsou v Čechách jako zástupci templářského řádu v roce 1286 Fridericus de Silvester, v roce 1292 preceptor Berthramus, v letech 1294 až 1291 Bernhard von Eberstein a v letech 1295 až 1303 bratr Friderik von Alvensleben.

V Praze templáři obývali areál na Starém městě poblíž románské rotundy sv.Vavřince - v těchto místech byl později vystavěn kostel sv. Anny.

K roku 1292 je doložena templářská komenda v Uhříněvsi (u Prahy), která byla sídlem komtura Ekka z Čejkovic. Další panství Vodochody templářům náleželo až do roku 1294. Na Moravě jsou templáři historicky doloženi v listině rakouského vévody Friedricha II. z 23. ledna 1243 a nacházejí se zde do dnešních dnů částečné pozůstatky dvou templářských staveb: hradu Templštejn a komendy v Čejkovicích.

Hrad Templštejn, zbudovaný řádem templářů, se poprvé připomíná roku 1281 jako sídlo komtura Dětřicha. Po zrušení řádu roku 1312 přešel Templštejn do vlastnictví českého krále Jana Lucemburského. Ruiny hradu se nachází na Znojemsku, na strmém ostrohu nad údolím řeky Jihlavy u Jamolic a traduje se, že je v ruinách ukryt templářský poklad.

Templářská komenda v nedalekých Jamolicích je poprvé bezpečně doložena k roku 1279. Zde templáři postavili kostel a obsadili faru. Poslední zprávy o zdejší komendě máme z let 1301 a 1303, kdy jamolicko-templštejnská komenda vlastnila kromě hradu i Dobřínsko, Petrovice, Popice. Dva lány a dvůr ve Svatoslavi na Třebíčsku v roce 1290 komtur Žibřid prodal opatu třebíčského kláštera. Komenda vykonávala patronátní právo nad farními kostely v Horních Dubňanech, Dobřínsku, Jamolicích a Bohuslavicích.

Komenda v Čejkovicích se poprvé připomíná roku 1248, kdy zde templáři postavili tvrz. Do dnešních dnů se z ní zachovala čtyřhranná věž a část obvodového zdiva, jež je součástí budovy dnešního zámku.

Historicky nepotvrzeným sídlem templářů na Jindřichohradecku byl i hrad Klenov - Freundsberg. Jeho zbytky se nachází na skalnatém masívu Klenov (Zamčisko) na jižním břehu vodní nádrže Bystřička. Klenov je pravděpodobně Freundsberg, který je doložen písemně v roce 1308 jako majetek řádu templářů, kdy vrcholové skály na Zámečisku byly ve 14. století využity k vybudování dřevěné tvrze templářů, která zanikla.

Ruiny hradu Templštejn Zámek v Čejkovicích

Templářský majetek a bájný poklad, který měli řádoví bratři nashromáždit, se později historikům zdál dobrým důvodem, proč dal francouzský král Filip IV. Sličný rozkaz k zatčení asi dvou set tisíc templářů na území dnešní Francie. Vždyť nějaký čas předtím vyhnal ze země Židy a lombardské obchodníky (bankéře), kterým zabavil všechen majetek ve svůj prospěch.

Zdá se pravděpodobné, že se templáři dozvěděli o králových úmyslech, ale patrně je nepovažovali za tolik nebezpečné. Jejich lodě ale přeci jen z nějakého důvodu z francouzských přístavů (například z La Rochelle) odpluly a po 13. říjnu některé vpluly do portugalských přístavů, kde jim byl poskytnut portugalským králem asyl. Další lodě dopluly až do Skotska, kde jim ochranu poskytl skotský král Robert Bruce.

Navíc zde byla skutečnost, že tehdejší velmistr řádu Jacques de Molay byl královým blízkým přítelem a dokonce kmotrem jeho dcery. Organizace řádu budovaného na křesťanských principech v jeho vrcholné podobě přirozeně budila především úctu a tak uvěznění francouzského velmistra vzbudilo v celé Evropě úžas a hrůzu. badatelé a někteří historici se domnívají, že pravý důvod likvidace templářského řádu musel být podle všeho jiný.

Bleskové hromadné zatýkání templářů ve Francii začalo v pátek 13. října 1307 - a tento den vstoupil jednou provždy do lidových pověr jako nešťastný den. Inkviziční procesy trvaly mnoho let a 11. května 1310 bylo v Paříži upáleno prvních 54 templářů. Honza na templáře zachvátila celou Evropu, snad jenom Anglie a exkomunikované Skotsko templáře nepronásledovali a Anglie dodnes tento řád tradičně drží v úctě.

V roce 1312 papež Clément V. bulou Vox in Excelso na královo naléhání oficielně templářský řád zrušil a zbylí uvěznění templáři byli propuštěni na svobodu - pouze velmistr a další tři hodnostáři zůstali dál v žaláři.

Sedm let byl velmistr Jacques de Molay a jeho spolupracovníci podrobováni výslechům a mučení, během něhož doznali vše, co si inkvizice přála - hanobení Krista, sodomii, herezi i uctívání antikrista. Během výslechů se často opakovala slova Bafomet a hlava, kdy byli templáři viněni z jejich uctívání. O tom, co tato slova znamenají si můžeme vybrat z několika domněnek:

• Slovo Bafomet vzniklo zkomolením jména Mahomet - nejvýznamnější muslimský prorok a mudrc.
• Také to mohla být spojená dvě řecká slova a pak by to znamenalo "rozplynutí se v moudrosti".
• Bafomet není žádný bůh, je to pravděpodobně Boží stvoření, ochránce chrámu a strážce klíče k němu.
• Bafomet je znakem zasvěcení. Tento znak prý byl nalezen nad vchodem do Šalamounova chrámu v Jeruzalémě a zobrazený pentagram je symbolem světla, pochodní života, kdy duše této pochodně je samotného Boha.
• Britský badatel Laurence Gardner ve své knize Strážkyně grálu píše o tom, že slovo Bafomet byl kryptonym (tzn. jméno přijaté k zatajení správného jména, nikoli však osoby).
• Klíčem k jeho pochopení byl jiný výraz - atbaš. Šifra, kterou hebrejští mudrci a jejich následovníci používali k pochopení velkého množství informací skrytých v biblických textech. Přepisem slova bafomet do hebrejštiny s využitím kódu skrytého ve slově atbaš vznikne známé hermetické Sofia - moudrost.
• Podle jiných badatelů šlo o nepochopení tajných templářských rituálů, které pocházely z dob křížových výprav a byly přísně tajeny. Tyto rituály měly zahrnovat popření Krista a trojnásobné poplivání kříže, stejně jako líbání zadku Mistrů. Podle této teorie měly tyto akty simulovat pokoření a mučení, kterým mohli být křižáci vystaveni v případě zajetí Saracény. Jejich účelem bylo naučit nového člena řádu popřít víru jen myslí, ale ne srdcem.
• Pokud se týče obvinění z uctívání „hlavy“, někteří badatelé se domnívají, že tyto rituály se vztahovaly spíše k uctívání údajných ostatků sv. Eufémie, Huguese de Payens a sv. Jana Křtitele, než k uctívání pohanských model.
• Další z teorií o uctívání „hlavy“ se vztahuje také k existenci Turínského plátna, které mohli templáři získat z kořisti při 4. křížové výpravě, kdy byla křižáky dobyta Konstantinopol. Mohlo se tedy jednat o uctívání „vousaté hlavy“ z tohoto plátna. Popis Bafometa jako ďábla, tak jak ho známe v současnosti, vešel do povědomí až v 19. století, kdy jej okultní spisovatel Eliphas Lévi Zahed poprvé popisuje jako démona s kozlí hlavou, ženskými prsy a pentagramem na čele.

Dvě možné podoby Bafometa - jako ďábla nebo orientální moudrosti

Až sedm let po svém zatčení byli Jacques de Molay, Geoffroy de Charnay, Hugues de Pairaud a Geoffroy de Gonneville odsouzeni k doživotnímu žaláři. Avšak 18. března 1314 velmistr Jacques de Molay spolu s preceptorem řádu templářů Geoffroyem de Charnaym svá přiznání odvolali a ještě ten večer byli, na příkaz krále, veřejně upáleni na pařížském ostrově Ile aux Juifs (dnešní Ile de la Cité).

Velmistr Jacques de Molay a Geoffroy de Charnay na hranici

Z té doby se traduje pověst o slavném velmistrově prokletí papeže i krále, aby se do roka a do dne sešli před Boží soudnou stolicí. Kletba se měla vztahovat i na mužské potomky králova rodu. Skutečně za měsíc po velmistrově upálení zemřel papež Klement V. a za sedm měsíců zemřel (pravděpodobně na mozkovou mrtvici) král Filip IV. Velmi brzo po sobě zemřeli i jeho tři synové (Ludvík X. Svárlivý, Filip V. Dlouhý, Karel IV. Sličný) a jediný vnuk Jan.

Francouzský král Filip IV. řečený Sličný (1268 - 1314)

V Čechách, na Moravě ani v Německu nebyli templáři po roce 1307 pronásledováni, museli se však vzdát majetku a bylo jim dovoleno vstoupit do jiných řádů, nejčastěji k johanitům. Jejich majetek propadl ve prospěch tehdejší církevní inkvizice - tj. dominikánů. V roce 2001 byl nalezen v archivech Vatikánu dokument Chinonský pergamen, který dokládá, že již v roce 1314 papež Klement V. templáře tajně omilostnil.

23. velmistr Jacques de Molay

Báje a pověsti

Řád templářů byl ihned po svém zániku spojován s mnoha legendami, tajemstvími, mystérii, mající ale původ v daleko starších dobách. Tak je tomu i s pověstí o Svatém grálu či Arše úmluvy. Templáři prý vlastnili Svatý grál a ten byl prý v době pronásledování v roce 1307 na jedné z lodí odvezen do Skotska a tam ukryt v legendární Rosslynské kapli. Skutečnost je taková, že Rosslynská kaple byla vystavěna až v 15. století...

Z doby, kdy templáři sídlili v Jeruzalémě na Chrámové hoře, pochází i pověst o Arše úmluvy, kterou zde měli v podzemí, pod bývalým Šalamounovým chrámem objevit. Poté ji ukryli neznámo kam.

Zajímavá pověst je spojena se světoznámým Turínským plátnem, na kterém má být otisk Ježíšovy tváře. Ovšem podle posledních testů je více než pravděpodobné, že samotné plátno pochází až ze začátku 14. století. Další zkoumání zjistila, že i otisk tváře pochází ze 14. století a proto je možné se domnívat, že tvář patří poslednímu velmistrovi - Jacquesu de Molay. Tuto domněnku podporuje i fakt, že plátno po celá staletí vlastnila rodina de Charney, jejíž předek byl upálen společně s velmistrem.

Jacques de Molay byl sice posledním Velmistrem Řádu, nebyl však posledním rytířem. Traduje se, že předal svůj prsten i s posmrtným vzkazem svému synovci a ukázal mu cestu k velkému templářskému pokladu. Poklad byl synovcem převezen na Molayův hrádek v Čechách! Co se s pokladem stalo po synovcově smrti není známo. Poklad prý obsahuje nejen zlato, mince a šperky, ale i tajné templářské listiny, tedy zapovězené učení Orientu a Dálného Východu. Templáři pronikli nejen do vědních oborů jako je chemie, astronomie a fyzika, ale zabývali se především matematikou.
Proto se nemůžeme ani divit, že na základě textů v Bibli vypočítali přesně na rok, měsíc, den a hodinu konec světa. Stane se tak 15. června 2023 v 18 hodin 55 minut.

I v Čechách se objevila nejedna pověst o pokladech templářských.
V tabulnici hradu Blatná býval na stěně obraz zvláštního způsobu. Vyobrazena byla na něm krajina skalnatá a lesnatá, v popředí procházeli se rytíři templáři ve svých pláštích s červenými kříži a před nimi byl mouřenín; obracel tvář k nim, jako by něco povídal a držel lucernu, jejíž světlo dopadalo na jedno místo jakoby úmyslně.
Tehdy byl na blatenském zámku písař, který dnem i nocí se v myšlénkách obíral záhadou, jíž v sobě obraz tajil. I domyslel, že mouřenín, obyvatel země, kde je zlato doma, vede templáře k pokladu pro ně uschovanému a praví k nim: "Zdá se mi, že hledáte zlato! Zde na tomto místě, na které vám svítím je najdete." Písař klepal pozorně na stěnu, je-li pod ní dutina a spokojen jsa s tím co zvěděl, odložil ostatní do půlnoci. Pod ochranou tmy se vplížil do jídelny, otevřel skrýš a zmocniv se v ní stříbra a zlata ještě téže noci uprchl do ciziny. Druhý den se zámečtí velice podivili. Písař byl pryč, aniž kdo o něm již kdy slyšel a na místě záře lucerny byla díra ve zdi tak veliká, že by se tam půl míry obilí vešlo. Poškozený tajemný obraz pozbyl ceny a propadl zkáze. Byl přemalován a po čase zmizel navždy.

Zpět na Milníky v řece času

VEZA