Lehce navazuji na komorně pojaté téma
k výročí smrti sv.Václava zpracované Jirkou Lapáčkem.
Milcům historických dat nechť je učiněno kvůli.
Málo, maličko toho víme o knížeti země české...
Roku 915 umírá Spytihněv I.
- prvorozený syn knížete Bořivoje I. a Ludmily
- druhý historický kníže přemyslovského rodu; za jeho
vlády byly patrně i Čechy (nejen Velká Morava) zasaženy
maďarskými vpády. O moc v zemi se musel dělit
s jakýmsi Vitislavem.
Vládu převzal jeho mladší bratr VRATISLAV I. [915
-921], otec knížete Václava.
13. února 921 umírá kníže
Vratislav I., v legendách označovaný za mocného
a schopného panovníka, především pak za úspěšného
ochránce Čech před Uhry.
Zůstávají po něm dva nezletilí synové Václav a Boleslav
a proto se vlády ujaly dvě kněžny: Drahomíra (vdova po
Vratislavu I.) a Ludmila (kdysi manželka Bořivojova),
přičemž Drahomíra postupně převzala poručnickou vládu
na sebe.
Památný svatováclavský dub ve Stochově u Kladna měl - podle legendy - vyrůst z ratolesti, kterou na místě Václavova narození zasadila roku 903 jeho babička, kněžna Ludmila. Podle přírodovědců je strom přibližně 1100 let starý, dnes je však už jen torzem a přežívají pouze tři jeho větve. Připouštějí, že jeho věk může sahat až do desátého století.
15. září 921 je na svém hradě Tetíně zavražděna (uškrcena) jedenašedesátiletá Ludmila vikinskými bojovníky (Tunnou a Gommonem), najatými Drahomírou. Drahomíra byla přesvědčena, že Ludmila jejího syna Václava “nakazila” křesťanskou vírou do té míry, že se chlapec nechová jako pravý muž, tzn. je pokorné a mírné povahy, nemá rád boj a odmítá válčení. Proto považovala za nutné Ludmilu odstranit a Václava přimět, aby se choval jako budoucí vladař.
19. října 925 nechal kníže Václav tělesné ostatky své babičky kněžny Ludmily převést do kostela sv.Jiří na Pražském hradě. Tento kostel sloužil jako místo posledního odpočinku prvních Přemyslovců. Již v průběhu 11. století byla Ludmila považována za svatou.
Roku 922 vtáhl do Čech bavorský vévoda Arnulf.
922 - 925 - vlády se ujímá nejstarší Vratislavův syn VÁCLAV [922/925 až 929 nebo 935]. Opustil však dosavadní přemyslovskou politiku orientující se na Bavory a přiklonil se k Sasku - (králi Jindřichu I. Ptáčníkovi se podařilo postupně spojit jednotlivé země rozpadlé východofranské říše a položit základy Římsko-německé říše).
Jako hluboce věřící křesťan nechal Václav postavit na Pražském hradě rotundu zasvěcenou saskému patronu sv.Vítu.
925 - 927 je veden spor mezi knížetem Václavem a kouřimským velmožem Radslavem. Ten se nakonec dobrovolně podrobil Václavovi a uznal jeho svrchovanost.
Obraz světce, laskavého,
dobrosrdečného a mírného se totiž velmi málo kryje s tím,
co o Václavovi a jeho době víme. Podle legend to byl člověk
až pacifistický, hodiny trávil v modlitbách a rozjímání,
otrokům dával svobodu a peníze rozdával chudým. V době,
kdy průměrná výška byla kolem 155 cm měřil 185. Byl
urostlý a v zacházení s mečem se mu málokdo vyrovnal.
Když legenda hovoří o Zlickém knížeti, který před
soubojem s Václavem uviděl znamení z nebe a proto se mu
pokořil, není to daleko od pravdy. Václav asi často
nemusel sahat k bezprostřednímu násilí, stačilo jím
pohrozit.
Legendy vůbec málokdy mluví o tom, jak systematicky
budoval přemyslovské knížectví - vždyť jeho dědictvím
bylo území menší než Střední Čechy. Ale za pár let
své vlády k němu stačil připojit většinu dosavadních
sousedů. Dokonce i Slavníkovci - bohatší a ve válce
nejspíš silnější - raději uznali jeho hegemonii.Určitě
ne dobrovolně. Přijal křesťanství a byl jeho horlivým
propagátorem. Věřím, že upřímným. Ale křesťanství
pro něho bylo i výborným politickým atributem - své
sousedy si podmaňoval ve jménu nové víry. Václav byl knížetem
nejen horlivě věřícím, nejspíš i opravdu dobrým a
spravedlivým, ale především pragmatickým, prozíravým
a velmi rychle a účelně konajícím. Vždyť za patnáct
let sjednotil většinu kmenů v českém regionu.
V desátém století, kdy kníže Václav
žil a vládl Čechům a ještě dlouho po tom, bylo hlavní
město jeho knížectví Praha kvetoucím střediskem
obchodu se slovanskými otroky. Informace o tom podal ve zprávě
svému vladaři španělský kupec židovského původu Ibráhím
ibn Jákúb, který byl první, kdo středověkou Prahu
popsal.
Obchod s otroky, které kníže a jeho družiníci přiváděli
z válečných tažení ke slovanským sousedům a v Praze
je prodávali, byl významným příjmem knížete a jeho
družiny. Václav se jako zbožný panovník těžko s tímto
obchodem vyrovnával, nemohl mu však zcela zamezit, protože
by se bez příjmů z něj plynoucích rodící se český
stát těžko obešel.
Roku 929 vtáhla do Čech vojenská výprava Jindřicha I. Ptáčníka (spolu s jeho rivalem, bavorským Arnulfem), aby si vynutil poplatky.
Václavu je připisováno podrobení
se římsko-německému tlaku slibem ročního poplatku -
tzv. daň míru (tribut pacis): 500 hřiven stříbra a 120 volů,
zatímco Boleslav byl proti tomu.
Pravda je taková, že naše dějiny nikdy neprobíhaly bez
úzkých vazeb na sousední Říši. České dějiny bez
mezinárodních vazeb jsou nemyslitelné. A v Říši v první
půlce desátého století probíhal tuhý boj o vládu. Na
jedné straně stál bavorský vévoda Arnaulf a na druhé
straně vévoda Sasský, Jindřich Ptáčník.
Český kníže potřeboval, aby mezinárodní autorita
uznala legitimnost vybudování - tehdy ještě neexistujícího
- státu na území české kotliny; sjednocení českých
kmenů.
Jindřich potřeboval spojence, který by mu jistil východní
hranici před vpádem Maďarů, kteří roku 906 zničili
Velkomoravské 'království'...
Jindřich se proto dohodl s Václavem a pomohl mu upevnit
moc a vyjasnit zdejší situaci. A Václav uzavřel
spojenectví s Jinřichem - logickou součástí tohoto
spojenectví bylo i uznání lenního vztahu k Jindřichovi.
Bavorsko však bylo bohatší, mělo delší kulturní
tradici a koneckonců i užší vztahy k Čechám. Pro mnoho
slovanských knížat se spojenectví se Sasy nutně muselo
zdát chybnou - Drahomíra, Boleslav a mnoho velmožů patrně
sázeli právě na spojenectví s Bavory.
Okolnosti Václavovy smrti tomu odpovídají - zemřel necelý
rok poté, co Jindřicha Ptáčníka ranila mrtvice a Sasským
dědicem se stal mladičký Otto. Tato situace se jevila
jako koncem sasské moci, a když Václava nepřemluvili po
dobrém, zosnovali spiknutí a do jeho čela postavili
Boleslava.
28. září 929 (nebo spíše 935) byl ve Staré Boleslavi - z popudu bratra Boleslava - kníže Václav zavražděn. Šlo o první známý atentát na českého panovníka.
Samotné místo Václavovy smrti ve Staré Boleslavi je víc než pochybné. Legendy hovoří o Boleslavově dvorci, ale ten mohl koneckonců stát i v Praze. Proč ne Stará Boleslav? Podle dostupných materiálů totiž severní hranicí přemyslovských domén té doby byla řeka Labe...
Václav je nejuctívanějším národním
světcem. Podle legendy přispěchá tento mocný ochránce
v čele blanických rytířů na pomoc českému národu, až
mu bude nejhůře.
Ač byl prozíravým vládcem, pravděpodobně podcenil úklady
svého bratra Boleslava, který ho 28.září 929 nebo 935
vylákal do Staré Boleslavi, kde ho nechal úkladně zavraždit.
Po tři dny – prý - se krev nevsakovala do země, ani nešla
smýt se stěny kostela.
Již od svého zavraždění byl Václav uctíván jako mučedník
a patron země. Když po třech letech otevřel Boleslav
bratrovu hrobku, bylo údajně Václavovo tělo neporušené
a rány, vyjma té, kterou zasadil Boleslav, byly vyhojené.
Boleslav dal tělo umístit do kaple chrámu sv.Víta, čímž
splnil jednu z tehdy důležitých podmínek kanonizace.
Někdy mezi léty 972 – 975 při příležitosti založení pražského biskupství - byl Václav ověnčen mučednickou svatozáří neboť církev potřebovala domácího světce konajícího zázraky. Koncem 10. či začátkem 11.století bylo Václavovo jméno pojato do seznamu svatých řezenské diecéze. Světcovy ostatky jsou uloženy ve Svatováclavské kapli chrámu sv.Víta na Pražském hradě. Sv.Václav byl prohlášen takzvaným patronem České země.
Svatováclavská tradice sehrála v českých dějinách neobyčejně významnou pozitivní roli. Někdy však byla i zneužívána k prosazování méně ušlechtilých postojů (ve své symbolice totiž nabádá k pokoře až poraženectví pod pláštíkem křesťanské dobroty) např. za nacistické okupace Čech a Moravy.
Po knížeti Václavovi nastoupil na knížecí stolec BOLESLAV I. zvaný Ukrutný [929 nebo 935 - 972].
Postavu měl podobnou jako Václav,
byl nejspíš také obávaným bojovníkem, ke svým sousedům
uplatňoval stejnou politiku - ve jménu křesťanství si
podroboval jednoho po druhém a budoval mocný stát. Bratři
si byli podobni jak vejce vejci - chytří, tvrdí, racionální
a úspěšní panovníci. Proč se Václav stal svatým a
Boleslav získal přídomek Ukrutný. Za vraždu? Za
bratrovraždu? Té se ale dopouštěl každý třetí vládce
raného středověku a Přemyslovci patřili vždy spíš
mezi ty ukrutnější. Vždyť expanzívní politiku s mečem
v ruce nezahájil ukrutník Boleslav, ale světec Václav! A
Slavníkovce dal vyvraždit Boleslavův syn - Boleslav II.,
kterému dějiny daly dokonce přídomek Pobožný.
Důvody k označení Ukrutný měli nejspíš pisatelé
legend o Václavovi - pokud ho chtěli vylíčit opravdu
jako světce, museli z jeho vraha učinit co největší zrůdu.
935 (dříve uváděn rok 929) – zde je počátek čtrnáctiletého Boleslavova boje s Římsko-německou říší, ale již s nástupcem Jindřicha Ptáčníka - novým saským vládcem Otou I.( 936 - 973).
Otova vojska vtrhla dvěma proudy do Čech, kde však byla Boleslavem poražena. Následovala odveta - vpád Čechů do Saska a plenění Otovy země.
V červenci roku 950 následovalo nové vojenské tažení (již římsko-německého) císaře Oty I. do Čech a jeho vojska dorazila až k Praze. I když nebylo Boleslavovo vojsko, kterému již velel jeho syn Boleslav II. poraženo, český kníže 'došel k moudrosti' (jak uvádí soudobý saský kronikář Widukind) a chtěl raději 'nepokořen se poddati, než poražen milosti se doprošovati'.
Neznáme bližší podmínky míru, pravděpodobně byl obnoven dřívější poplatek Sasům. Samostatnost českého knížectví zůstala zachována, bylo však obnoveno placení tributu.
Václav byl bez nadsázky státníkem evropského významu. Během své krátké vlády dokázal Václav obrovský kus práce, bez něho by český stát možná nikdy nezvnikl, alespoň v té podobě, jakou známe. A každá změna sebou nese riziko a s ním přicházejí nepřátelé. Václava bylo potřeba zabít. Zemřel kníže Václav a byl zapomenut. Jeho místo na dlouhá staletí zaujal jeho svatý jmenovec z legend...
'Svatý Václave,
vévodo české země, oroduj za nás, pros za nás Boha,
Svatého Ducha...
Ty jsi dědic české země; rozpomeň se na své plémě...
Nedej zahynouti nám ni budoucím.'
Zpět na Milníky v řece času
VEZA