Šlechtična na audienci u císaře Karla I.

Z tiskové zprávy Českých drah:

Parním vlakem na oslavy v Brandýse nad Labem

V neděli 1. května vypraví České dráhy parní vlak z Prahy-Braníka přes Neratovice do Brandýsa nad Labem. Souprava tažená parní lokomotivou „Šlechtična“ pojede u příležitosti oslav Audience Karla I. v Brandýse nad Labem. Pro zájemce je přichystána také vyhlídková jízda z Brandýsa přes Všetaty do Mělníka a zpět. Děti se mohou těšit na promítání pohádek v Kinematovlaku a také na dětský vůz Vláček Hráček, které budou po oba dva víkendové dni stát na brandýském nádraží. „V čele parního vlaku, sestaveného z historických osobních vozů a vozu bufetového, pojede historická lokomotiva »Šlechtična«. Odjezd bude z branického nádraží v neděli v 7:34, příjezd do Brandýsa nad Labem je plánován na půl desátou. O hodinu později se souprava vydá na vyhlídkovou jízdu přes Všetaty do Mělníka a zpět. Zpět do Prahy se pak bude vracet o půl třetí ...

No tak tedy, říkal jsem si koncem dubna, takovou slávu naše lokální trať už nezažila léta letoucí. Kdysi tu na nádraží bývalo rušno, jen co je pravda - ale kdeže loňské sněhy jsou. Smutný je pohled na spoustu chátrajících nádraží, ze kterých zůstává jen to nejnutnější a pomalu mizí a rozpadá se jejich dříve tak charakteristické vybavení - topírny, vodní jeřáby, zauhlování, různá skladiště, domky závorářů a výhybkářů ... a mnoho jiného, co dříve dávalo obživu spoustě lidí.

Prvomájové ráno se tváří pochmurně. Pospíchám na naše nádraží; z dálky již JI slyším houkat - a dává se do deště. Pak déšť přechází ve slušný liják, houkání zesiluje a v 9:40 se mezi provazci deště objevuje impozantní tendr celý pokrytý větvičkami a listím - ta naše trať je přece jen pro takovou obrovskou stotunovou lokomotivu poněkud těsná. Ptáte se, proč taková dáma se šlechtickým jménem přijíždí na audienci k císaři poněkud neslušně, pozadím napřed? Nojo, ona se prostě po celý dnešní den nemá kde otočit. Dříve bývaly na větších, zvláště pak koncových stanicích točny, kam lokomotiva zajela a za chvilku již byla otočená zase hezky kotlem ve směru jízdy. Ale i ty točny už skoro vymizely. A v Neratovicích ani v Brandýse nebývaly ani před tím, když ještě pára kralovala kolejím naplno. Takže milá mašinka přitáhla vlak do Neratovic sice hezky jak se sluší a patří, ovšem tam se na Brandýs odbočuje tak zvaně úvratí, takže musela přejet na druhý konec vlaku a hezky jej do Brandýsa odvézt "uhlím napřed".

Ale to už Šlechtična projela výhybkové zhlaví brandýského nádraží a za ní vjíždí zdánlivě nekonečný proud osobních vozů. Lokomotiva již minula odjezdová návěstidla na opačném konci nádraží a vlaku stále není konec. Ještě, že v Brandýse je pro dnešní den k dispozici dostatek kolejí - vlak bude totiž nutné rozpůlit. Zdrží se tu zhruba jednu hodinu a mezitím se tu musí křižovat dva běžné linkové vlaky - jeden jede z Čelákovic do Neratovic, a ten druhý přesně naopak.

Za modrým bufetovým vozem je tedy had čtrnácti osobních vozů - již jsme se přece jen dopočítali konce - rozpojen a jeho polovina je sunuta na čtvrtou kolej. Za velkého zájmu desítek přihlížejících lidiček, kterým nevadí ani šedivé nebe dštící stále proudy vody, se pak lokomotiva odpojuje a couvá zpět na výhybky.

Železniční zaměstnanci jsou vyzbrojeni vysílačkami a jsou stále ve spojení mezi sebou i s lokomotivní četou. Výhybky se tu totiž přehazují jedna za druhou - lokomotiva couvne ze čtvrté koleje, pak najeden a volnou třetí kolej, projíždí po ní na opačný konec nádraží, odkud  se vrátí k opuštěné druhé části osobních vozů. Ten rám na obrázku vpravo je obrysnice - určuje povolený průjezdný profil na trati. Bývala tu i kolejová váha a velké skladiště s rampou.

Ty pak popotáhne za výhybky a zacouvá s nimi na začátek první koleje, před vagóny Vláčku Hráčku. Tím se uvolní druhá a třetí kolej pro průjezd křižujících se vlaků. Ufff ... to byla práce.

A už je tu motorový vlak od Neratovic. No, ale zatímco Šlechtična se po nádraží pohybuje s neuspěchanou grácií pravé dámy, ten motorák se do stanice vřítí způsobem naprosto nepatřičným k tomu, co se v kolejišti pohybuje lidí a hlavně dětí. Přihlížející cestující jsou sice stále informováni a usměrňováni zaměstnanci ČD s megafony, ale náhoda je ten příslovečný blbec a kdyby do kolejiště vběhlo nějaké dítě nebo někdo uklouznul ... no naštěstí se nic nestalo, ale fíra z motoráku sklidil od přihlížejících tolik nelichotivých jmen, že obsah kyslíku v mém okolí znatelně poklesl.

A tady je vidět nádraží v Brandýse nad Labem zaplněné osobními vlaky tak, jak dlouho nebylo. První a čtvrtou kolej zabírají obě části zvláštního vlaku Karel I., na druhé koleji stojí motorák do Čelákovic a na koleji třetí motorák do Neratovic. Oba osobáčky ale záhy odjíždějí a zájem přihlížejících se může beze zbytku soustředit na její výsost Šlechtičnu.

Než se opět dá do pohybu, spojí obě části vlaku a vyjede na trať, podívejme se na tu krásu zblízka. Všechno je čisté, naleštěné, jak se na pravou dámu sluší.

Všechny součásti parních strojů, rozvodů, soutyčí i pojezdu budí impozantní dojem svou mohutností a přitom i elegancí. Skrývá se tu síla v té nejkrásnější podobě a člověk v duchu smeká před konstruktéry, kteří dokázali dovést tento druh pohonu k téměř absolutní dokonalosti. A také před těmi, kdo tento skvost dokážou udržet v takovém úžasném a provozuschopném stavu, zatímco existují všude kolem barbaři, co odsuzují historické unikáty bez mrknutí oka k likvidaci ve šrotu.

Co znamenají ta čísla na tabulce na boku "kuchyně" již možná víte, a pokud ne, zabývám se jimi v povídání o sestřence této lokomotivy - 475.101.

Všimněme si jen letopočtu na boku kapotáže válce parního stroje - není sice slušné prozrazovat datum narození u dam, ale zde je to spíš lichotivé - s letopočtem 1948 patří naše dáme mezi mladice.

Déšť trochu ustává a Šlechtična již jen jednoduchým manévrem spojuje obě části vlaku a vyjíždí k Neratovicům. Všechny vozy jsou téměř plně obsazeny, parní jízdy vždy přilákají spoustu zájemců. A jak se zdá, tak "opravdovou" mašinkou je nadšena i tato tříletá pasažérka.

V Neratovicích musí náš zvláštní vlak popojet až na druhý břeh Labe, a potom teprve zacouvá před výpravní budovu. To se již nebe začíná modrat a když přejíždíme Labe podruhé a doopravdy, je nebe čisté a modré. Projíždíme zastávkou Tišice a za chvíli zastavujeme ve Všetatech.

Do Mělníka je to pak už jen pár minut rychlé jízdy. Šlechtična má v běžném provozu povolenou rychlost 100 km/h a nic jí na zdejší rovné a dvoukolejné trati nestojí v cestě. Nádraží v Mělníku má koleje velice dlouhé, takže se tam náš vlak vejde bez problémů. Jen chudák mašinka zase pojede zpátky "uhlím napřed". V nedalekých Všetatech sice bývala velká topírna s točnou, ale fandové železnic by se tím směrem neměli moc dívat, neb je popadne vztek smíšený s lítostí, jak se u nás mnozí chovají dle hesla "po nás potopa".

Její výsost mezitím přejela na druhou stranu soupravy. Budeme tu stát necelou hodinu, takže je čas na fotografování a prohlížení lokomotivy i té pestré směsi různých osobních vozů, jejichž údržba a udržení v provozuschopném stavu jsou jistě neméně náročné. Kotel lokomotiv 475 je konstruován na přetlak 16 bar - veliký manometr ukazuje v tuto chvíli na čtrnáctku. 

A pak už nás čekala jen cesta zpět - tentokrát celá za krásného počasí. Pole, louky a meze byly lemovány desítkami a stovkami lidiček s kamerami, fotoaparáty a stativy. Kamarád říkal, že na poli viděl dokonce i jednoho zajíce s fotoaparátem. Ovšem kolikrát toho dne doopravdy cvakly fotografické spouště - to si netroufám ani odhadnout.

A to už jsme opět na brandýském nádraží. Teď za plného sluníčka, ale procedura s rozpůlením vlaku se musí opakovat. A tak opět pobíhají zaměstnanci s vysílačkami, klapají výhybky a syčí pára. Při pohledu na lokomotivu "šíbující" vlak za spuštěnými závorami si vzpomínám si na doby, ne tak zcela dávno minulé. Tehdy ještě Brandýské strojírny a slévárny vyráběly naplno a po závodní vlečce každou chvíli přijížděla firemní "Rosnička" s nákladními vozy plnými výrobků. Ty se pak musely na kolejích brandýského nádraží znovu pospojovat do vlaků tak, aby mířily správným směrem. No a ten kopeček, jak stojí na obrázku naše Šlechtična, sloužil jako takový přírodní svážný pahrbek. Lokomotiva vytáhla vozy kousek nahoru, posunovači rozvěsili spřáhla, lokomotiva trochu do vozů žďuchla, a ty se už samospádem vydaly na potřebnou kolej. Tam je už šikovní zarážkáři odchytli tak, aby drcly do vozů zde jich stojících jen zlehka. A nahoře opět rozvěsili další skupinu vozů, a ta se přes patřičně přehozené výhybky vydala na jinou kolej. A tak to šlo dál, dokud nestály všechny vozy tam, kam patřily. Pak teprve paní ze závorářského domečku roztočila své kliky a automobily plné nadávajících řidičů se mohly dát do pohybu ... ale za chvíli se opět červená světla rozkmitala ... No tak tedy, nedovedu si představit, kdyby se toto dělo ve dnešním provozu (a to tehdy ještě vůbec neexistovala R 10 a veškerý provoz na Mladou Boleslav šel tudy).

Zde se s naší dámou rozloučíme. A to s přáním, aby jí čekala ještě spousta bezpečných a bezporuchových kilometrů - vždyť přece všem rozdává radost. A aby se vždy našlo dost prostředků na potřebnou údržbu a opravy. Ony to tyto dámy, kde se snoubí žár ohnivé pece s tlakem přehřáté páry nemají vůbec jednoduché. A jakmile jim "projde kotel" a nenajdou se prostředky na jeho opravu, změní se v krásný, ale smutný muzejní exponát.

Vlk Samotář (JL)

Zpět na Milníky v řece času