 |
 |
Pozapomenuto je v dnešních časech bájné město Samarkand, ikdyž jeho dějiny jsou více než pestré a památky na dávné časy jsou nádherné. Touží je spatřit jak cestovatelé, tak milovníci Orientu. Navštívit Uzbekistán a jeho slavná města Samarkand, Bucharu, Taškent, Chivu dnes můžeme pouze s cestovní kanceláří. Pokud se rozhodnete pro organizovaný zájezd do této části Střední Asie připravte si nejméně 49 tisíc korun českých. Jinak je návštěva Uzbekistánu možná jen na pozvání domorodce...a to ještě velmi komplikovaně a s nejistým výsledkem.
O dnešním Samarkandu se zmiňují už staří Řekové jako o nádherném velikém městě jménem Marakanda. Marakanda byla pravděpodobně založena kolem roku 500 před Kristem a zachované písemnosti se o ni zmiňují jako o Perle Islámského světa, Ráji starobylého východu či Vrcholu Země. Ještě před tím se tato oblast jmenovala Sogdiana (Sogdia, Sughuda), podle antických svědectví byla krajina pokryta lesy a vedla přes ni známá Hedvábná cesta. Dlouhý čas zde vládla perská dynastie Achaemenidovců.
V roce 327 př. n. l. město dobyl Alexander Veliký a již tehdy prý stál udiven
nad jeho krásou. Po jeho smrti připadla celá oblast baktryjským Řekům a později
se tu střídali znova Peršané, Arabové, Turci, Mongolové, Číňané, Uzbeci a
Rusové. V 7. století n.l. už městem procházela obchodní Hedvábná cesta,
spojující Čínu s Evropou. Město, jež bylo známo jako Zlatý klíč k Hedvábné
cestě dál vzkvétalo a ve 12. století už město mělo víc obyvatel než má
dnes, to je více jak půl milionu.
Po vpádu Gingischánových hord a zkáze města v roce 1220 až do roku 1365 patřila
tato oblast Mongolům.
|
|
Něco ze vznešenosti města však asi zůstalo zachováno, protože když sem roku
1369 přitáhl turkický dobyvatel Tímúr bin Taraghay Barlas -
Tímúr Lenk, latinsky zvaný Tamerlan (přezdívaný
Tímúr ochrnutý či Železný Emír), rozhodl se na ruinách
vybudovat hlavní město svého obrovského impéria, jež později zahrnovalo dnešní
Irák, Írán, Sýrii, Kavkaz, východní Turecko a severní Indii. Uprostřed pouště
vyrůstalo nejvelkolepější město na světě zvané "Centrum vesmíru", zatímco
Tímúr podnikal další a další dobyvačné vojenské výpravy do okolních oblastí do
té doby, než při tažení na Čínu ve svých 69 letech zemřel na zápal plic.
Po Tímúrovi (1336 - 1405) v jeho budování města pokračoval od roku 1409 jeho
dědic - vnuk Muhammad Taragaj zvaný Ulugbek (1394 - 1449).
 |
 |
Dodnes si město uchovává své magické kouzlo v opravených
historických stavbách, rušných muslimských bazarech a romantických čajchanách.
Atmosféra pohádky tisíce a jedné noci nás pohltí na náměstí Registan
obklopeném medresami Ulugbeka, Sher Dor a Tilla-Kari, mešitou Bibí Chanum,
mauzoleem Gur-e Amira a neznalé - asi 2 kilometru odsud - překvapí slavná
Ulugbekova astronomická observatoř.
Nejstarší a nejkrásnější částí je však Shah-i-Zinda. Nekropole - město
mrtvých - byla postavena okolo fiktivního hrobu Muhammada Kussáma íbn al-Abbáse,
bratrance proroka Mohameda. Ten do této krajiny za řekou Amudarjou vtrhl jako
vůdce arabských výbojů. Utrpěl zde smrtelné zranění a stal se svatým mužem.
Začaly vznikat legendy, že není mrtvý, ale pouze spí ve své hrobce.
Historie tohoto místa je však daleko starší. Shah-i-Zinda znamená
"živoucí král". Jeho kult tu existoval odedávna, dlouho před příchodem islámu,
ještě v dobách rozkvětu předchůdce Samarkandu - Afrásijábu. Byl natolik
rozšířen, že se ho hlasatelé islámu ani nepokoušeli vymýtit a raději ho využili
pro nové náboženství. Tak vznikla legenda o Muhammadu Kussámovi íbn al-Abbásovi,
bratranci Prorokově.
Ta vypráví, že nevěřící zastihli vojsko Muhammada Kussáma v posvátném okamžiku,
ve chvíli, kdy klečelo a modlilo se. Nepřátelé toho využili a všechny muslimy
pobili. Bez hlavy zůstal i Muhammad Kussám ibn al-Abáss. Neztratil však hlavu,
ikdyž o ni přišel. Uchopil ji do rukou a spustil se do hluboké studny, odkud se
dostal do ráje, kde pobývá dodnes. Po něm se ještě mnoho hrdinů pokoušelo
sestoupit do oné studny, aby odhalilo tajemství bezhlavého krále, ale bránu do
věčné blaženosti nenašli...
Nad místem údajného sestoupení Muhammada Kussáma pod zem, kde jeho život
měl po smrti pokračovat, bylo asi v roce 1334 vystavěno nádherné mauzoleum.
Věhlasné svaté místo se zanedlouho stalo středobodem rozsáhlého muslimského
pohřebiště s dalšími mauzolei a hrobkami. Stalo se "náhradní Mekkou" hlavně pro
chudší muslimy, pro něž byla pouť do vzdálené Mekky nemožná. K novému poutnímu
místu přicházely desetitisíce Muslimů, aby navštívily fiktivní náhrobek
Muhammada Kussáma, který se nalézá v tmavé místnosti zdobené barevnými
kachlemi a citáty z koránu. Svatyně je jednou z nejstarších v Samarkandu a
poutníci, kteří se sem dodnes přicházejí modlit věří v jeho pomoc a ochranu.
Jeho mazár - hrobka (přesněji kenotaf neboli symbolická hrobka, protože
skutečný Muhammad Kussám v Samarkandu nikdy nebyl!), se stal prvním mauzoleem v
komplexu Shah-i-Zinda. Sousedství světcova hrobu mělo zajistit zvýšenou
blaženost na onom světě a proto se mnozí hodnostáři a mullové snažili získat
právo, aby tam byli pohřbeni. Podařilo se to jen několika vyvoleným, kteří byli
bohatí a urození. Jejich mauzolea patří mezi nejkrásnější ve Střední Asii.
 |
 |
Tichá, podivuhodná ulice mauzoleí se nemůže chlubit svými rozměry nebo
velkorysostí projektu. Vždyť ji nikdo neplánoval, vznikala živelně, když se po
celá staletí stavělo mauzoleum vedle mauzolea. Stavěla se ale nadvakrát. Poprvé
ještě před mongolským nájezdem. Prudce klesala od mazáru Muhammada Kussáma a
každé zastavení u hrobek obsahovalo motlitby a obřady. Z té doby se nedochovalo
ani jediné mauzoleum celé, archeologové našli pouze zbytky základů.
Mongolové, kteří dobyli Samarkand, se mazáru "živoucího krále" ani nedotkli ze
strachu před mstou tohoto světce, který jim byl cizí, ale mohl být mocný. Ovšem
ostatní mauzolea zničili do základů. Shah-i-Zinda vyrostla znovu vlastně až za
Tímúra a Ulugbeka.
Jsou zde pohřbeni Tímúrovi příbuzní a urození duchovní. Každé mauzoleum je malý
klenot islámského umění. Rozměry mauzoleí jsou přísně omezeny, protože žádné
nesmělo převyšovat mazár Muhammada Kussáma. Stavitelé byli proto nuceni jít
cestou zdokonalování tvarů a výzdoby. Tak vznikl komplex, který budí dojem, že
byl postaven podle jednotného plánu.
Mauzolea Shah-i-Zindy jsou v podstatě krychlové stavby s nejrůznějšími kupolemi.
Kupole, portály, sloupy a dokonce i stěny mauzoleí jsou pokryty modrým i
různobarevným fajánsovým obkladem. Mauzoleí je celkem dvacet pět. Nade všemi se
tyčí mazár Muhammada Kussáma, o němž napsal ve 14. století proslulý arabský
cestovatel a zeměpisec Ibn Battúta: " Požehnána budiž tato hrobka. Čtvercové
stavení s kupolí má v každém rohu dva sloupy z mramoru zeleného, černého, bílého
a nachového. Též stěny jsou z mramoru různých barev s ornamentem zlatým. Střecha
pak pokryta jest olovem."
Od té doby však budova prošla nejednou přestavbou a na jejích zdech se
objevovaly nové modré i různobarevné glazované mozaiky. Mauzoleum je dodnes
cílem spousty poutníků, kteří se sem přicházejí pomodlit. Přistupují k tomu s
největší vážností, neboť se jedná o jedno z nejposvátnějších míst v zemi.
Kolem mazáru Muhammada Kussáma se tísní ostatní mauzolea, protože každý usiloval
o to, aby jeho hrobka stála co nejblíže světcovu mauzoleu. Podařilo se to však
jen třem mauzoleím. V prvním je pohřbena Tuman aka, žena Tímúrova, ve
druhém významný náboženský činitel Chodža Ahmal a ve třetím "dívka, jež
zemřela v panenské neposkvrněnosti" roku 1360.
 |
 |
O kousek dál je skromnější mauzoleum Amíra Burunduka, jednoho z
Tímúrových vojevůdců. Ten sice na svých taženích získal pěkný majetek, ale jeho
potomci buď nesměli postavit honosnější mauzoleum, než jaké měli členové
panovnického rodu nebo peníze prostě raději nechali pro potřeby živých.
Čím níže sestupujeme po stupňovité ulici, v níž nikdo nikdy nebydlel, tím
důmyslnější jsou tvary mauzoleí, tím jemnější jsou fajánsové majoliky. Je zde
vidět, jak se měnila doba a s ní i vkus lidí. Mauzolea v dolní části ulice byla
postavena až ve století po Tímúrově smrti.
Zajímavé je mauzoleum stojící skoro až dole na konci ulice, neboť je kupodivu ze
všech nejvyšší - mauzoleum astronoma Rúmího.
Rúmí byl Ulugbekův přítel a spolupracovník. Nepocházel z urozeného rodu,
nezískal za svého života bohatství ani pozemky. Ale byl to největší matematik a
astronom své doby a proto nechal Ulugbek postavit Rúmího hrobku hned vedle
mauzoleí chánů a panovnic. A nejenom to, nechal ji postavit sice jen trochu, ale
přece jen vyšší.
 |
 |
Shah-i-Zinda je krásná odevšad. Z vrcholku kopce, odkud je vidět dvě řady modrých kopulí, stejně jako zezdola, kdy je obloukem brány vidět úzkou, pestrou ulici portálů. Je krásná zdáli, od města, kdy vypadá jako snový přelud z pohádek Šeherezádiných, i z blízka, kdy udivuje bohatostí fantazie a barev.
 |
 |
Rytíř Ruiz Gonzales de Clavijo byl překvapen, když se navečer onoho horkého a
dlouhého dne v oblacích prachu blížil se španělským poselstvem ke dvoru velikého
Tímúra a v dáli spatřil Samarkand. Později napsal: "Tolikero je zde hájů a
rolí viničných, že příjížděje k městu, spatříš je, ano leží uprostřed lesa
košatého stromoví..."
Poselstvo vstoupilo do nádherného a jedinečného města, jemuž se žádné středověké
město nemohlo rovnat. Psal se rok 1404. Železný kulhavec Tímúr dobyl polovinu
tehdejšího světa a do svého nového sídelního města nahnal jako otroky
architekty, malíře, kameníky, řezbáře, pasíře...
Tímúrova moc byla veliká, jeho síla nezměrná a jeho pýcha neznala hranic.
Vesnice kolem Samarkandu byly přejmenovány na Bagdád, Káhiru, Damašek. Největší
města světa měla být vesnicemi vedle Tímúrova sídla.
Nad Samarkandem se vznášel prach stavenišť. Mezi lešeními vyrůstala mauzolea
Shah-i-Zindy, procesí otroků vlekla cihly na stěny mešity Bibí Chanum, dovední
chórézmští mistři ukládali do malby dlažbu na náměstí Registanu (Písečné
místo). Město bylo okrové, ale kobaltové a blankytné kachle na zdech mešit i
čtverce houzů, vodních nádrží, vypadaly jako útržky nebe, spadlé na žlutou zem.
Kolem šuměl široký zelený prstenec třinácti zahrad. Největší z nich, Bághi
Džahán, byla rozlehlá, že prý architektova koně, který sem zaběhl, našli až za
měsíc.
Jenže Tímúr zemřel a sotva uplynulo několik desítek let, jeho potomci přenesli
hlavní město říše do Buchary. Zůstaly jen budovy, vytvořené mistry, jejichž
jména nikdo nezná. Dílo však přežilo velikou říši i lidi, kteří je vytvořili,
stejně jako válečná tažení a bitvy...
 |
 |
Na archivních fotografiích z roku 1924/5 je komplex Shah-i-Zinda ještě ve zdevastovaném stavu. Od šedesátých let dvacátého století se historické stavby v Samarkandu a jeho nejbližším okolí postupně rekonstruují nebo jsou stavěny jejich repliky.
 |
 |
Ohromný, holý kopec na sever od města je vše, co zůstalo z Afrásijábu, tj. starého Samarkandu, současníka antického Říma. Traduje se, že jej měl založit Alexander Makedonský. Patnáct metrů kulturních vrstev, úlomků a cihel je nejenom ráj pro archeology, ale především svědectví o mnoha staletích života Afrásijábu. Vykopávky odhalily zbytky nádherných paláců a mauzoleí. Už ve starověku zde postavili olověný vodovod, který po mnohá staletí dodával vodu do citadely. V 10. století si arabský cestovatel Abdulkásim ibn Haukal zapsal: "Město Samarkand leží na jih od Sogdské řeky. Vévodí mu citadela. Vstoupil jsem na ni a zhlédl jeden z nejkrásnějších obrazů, na jakém kdy spočinul lidský zrak. Spatřil jsem svěží zeleň stromů i blýskavé vodní kanály a čarokrásné paláce. Vše se odráží ve vodách kanálů a zrcadle jezer. Samarkand je město s velkými tržišti i lázeňskými domy, s pohostinnými karavansaraji. Čerstvá voda tu proudí kanálem, vyhotoveným z části z olova."
V roce 1220 postihla zdejší kraj strašlivá pohroma, mongolský vpád. Město se
postavilo na odpor a bylo doslova srovnáno se zemí. Hradby byly strženy, vodovod
zničen, domy a paláce zbořenyy. Dalších sto padesát let znamenalo pouhé bídné
živoření. Tam, kde šumívaly zahrady, se vršily písečné přesypy.
Ale koncem 14. století se všechno změnilo. Den, kdy Tímúr rozhodl, že ze
Samarkandu učiní své sídlo, byl dnem znovuzrození města. Za pouhých dvacet -
třicet let se Samarkand stal skutečně hlavním městem Asie, střediskem obchodu,
řemesel a pánem nad osudy národů blízkých i vzdálených. A znovu rozkvetly
zahrady.
Tímúrova smrt neznamenala současně smrt Samarkandu. Ještě za Ulugbeka, Tímúrova
vnuka, rostl Samarkand stejně jako za jeho děda. Ulugbek, jeden z
nejobdivuhodnějších panovníků, vědec, astronom a humanista, nechal za svého
čtyřicetiletého panování postavit četné medresy, islámské vysoké školy, které se
vedle náboženského učení věnovaly někdy i světským vědám. V centru na velkém
náměstí Registan nechal Ulugbek v roce 1420 postavit první madrasu tak velikou,
jakou tehdy nebylo nikde jinde viděl. Ve dvoře byly dokonce v několika patrech
pokojíky s balkónky, kde žili studenti. Samarkand se stal střediskem asijské
kultury.
 |
 |
Tímúr a jeho vnuk Ulugbek
V roce 1908 se podařilo archeologům objevit největší Ulugbekovu stavbu (z roku 1428/29), jeho hvězdárnu. Ví se o ní mnohé. Že byla třípatrová, vysoká 31 metrů a pobořena na přelomu 16. a 17. století. Že tam pracovaly nejlepší mozky své doby, že v ní byla bez dalekohledu sestavena pod vedením samotného Ulugbeka Kniha hvězdných tabulek, jež dodnes neztratila nic ze svého významu. Tento osvícený chytrý a vzdělaný muž sestrojil obrovský kamenný sextant - astronomický přístroj, který sloužil při pozorování hvězd. Podporoval vědu a shromažďoval kolem sebe tehdejší největší učence. Ale jak to bývá, silně si znepřátelil nejen své blízké okolí, ale hlavně ortodoxní islámské duchovní a ti ho nechali v roce 1449 zavraždit.
 |
 |
Dnes v místech jeho observatoře stojí jeho muzeum, ve kterém lze vidět kromě jiného i jeho dokonalý mramorový přístroj, kterým dokázal velmi přesně určovat pozice nebeských těles. Samozřejmě, že již tehdy věděl, že Země rotuje kolem své osy a obíhá kolem Slunce.
Dokonce i poté, co bylo sídelní město přeneseno do Buchary, pokračovala
výstavba Samarkandu dál, ikdyž v poněkud skromnějším měřítku. Nalezneme tu
mešity a mauzolea pocházející ze 16. a 17. století, ale nejskvělejší díla zdejší
architektury pocházejí přeci jenom z doby vlády Tímúra a Tímúrovců.
Stejně jako se nedochovalo nic z doby před Tímúrem, mnoho staveb pamatujících
Tímúra dnes už také nestojí. Patří k nim velkolepá mešita Bibí Chanum,
která měla být největší na světě. Prý ji nechala stavit jako dar svému muži v
letech 1399 až 1404 Tímúrova čínská manželka Bibí. Jenže kupole byla tak
veliká, že neunesla svoji tíhu a zhroutila se. Zbyla z ní jen obří brána.
Naproti ní stojí mauzoleum v němž je hrob Bibí. Dalším skvostem je hrobka Tímúra
- Gúr-e Amir - kde je hrob i jeho učitele Mir Sajid Berkeho a vnuka
Ulugbeka.
 |
 |
V 16. století byl Samarkand hlavním městem bucharského chanátu a jedno z
nejvýznamnějších hospodářských a kulturních center Střední Asie. Byl však
bohužel i v centru neustálých válečných konfliktů...
Po obléhání v roce 1868 jej 30. července bucharský emír postoupil Rusku. V
letech 1924 až 30 byl Samarkand hlavním městem Uzbecké sovětské socialistické
republiky. Od 1. ledna 1991 je nezávislou republikou. Samarkand je dnes druhým
největším městem v Uzbekistánu. V roce 2001 byly jeho památky - mešity a medresy
na náměstí Registan, mešita Bibí Chanum, kopec mrtvých Shah-i-Zinda, mauzoleum
Gúr-e Amir a observatoř Ulugbeka zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO.
 |
Tímúr bin Taraghay Barlas (Tímúr Lenk, Tamerlan) - slavný objevitel a budovatel Samarkandu - se těší neobyčejné oblibě a zájmu umělců. Kromě soch a obrazů je jeho osoba hrdinou mnoha knih a dvou oper (Tamerlano, Bajazed). Tímúr "učinkuje" i v ruském fantazy filmu Denní hlídka (2006) a v kanadském epizodním filmu History Bites (1998 - 2003).
Na světě je tolik zajímavých, krásných a tajemných míst - jako je i daleký Samarkand, o kterých bychom měli jen minimální povědomost, nebýt Internetu a lidí, jež nám i přes veliké dálky tyto "perly" přiblíží do nejmenších podrobností. Za to jim velký dík. Poděkování i Igoru Možejkovi, autoru knihy Poselství mrtvých měst, ve které jsem se o "živoucím králi" dočetla a jež podnítila mou zvědavost, dozvědět se o Samarkandu a Shah-i-Zindě ještě více.
Zpět na Milníky v řece času
VEZA