Nad zasněženou krajinou se nese
hlas vánočních zvonů …
... ozářená okna rožmitálského
kostela vítají místní i přespolní, muzikanti ladí nástroje
a pan učitel Ryba usedá k varhanům ...
Krásná idylka, leč skutečnost
byla jiná. Jak je psáno ve starých kronikách, Léta Páně
1796 byly Vánoce ve středních Čechách bez sněhu. Navíc
zrovna 25. prosince pršelo, foukal silný vítr a to zabránilo
v cestě do kostela lidem ze vzdálenějších stavení
– proto první provedení
nejznámějšího díla Jakuba Jana Ryby “České mše vánoční”
tehdy asi mnoho posluchačů nemělo.
Na konci 18. století byly v Rakouské
monarchii uváděny do praxe reformy Josefa II., které zasáhly
celou společnost ve všech zemích císařství. Ve Francii
skončila revoluce a k moci se dostal Napoleon
Bonaparte, Beethoven začal komponovat.
V té době nebylo běžné, aby český
venkovský učitel ovládal kromě němčiny a latiny též
řečtinu, francouzštinu a italštinu. Jakub Jan Ryba patřil
k nejvzdělanějším českým kantorům období klasicismu.
Mnozí kantoři komponovali, ale Rybovo dílo velmi vybočuje
svými kvalitami i šíří záběru.
Kdo a jaký vlastně byl autor naší
nejznámější mše?
Rod Rybův pochází z jihozápadních Čech -
z Klatov a Nepomuku. Jakub Šimon Jan RYBA se
narodil 26. října 1765 v Přešticích jako druhý ze
šesti dětí. Jeho otec - učitel a hudebník - ho sám začal
hudebně vzdělávat. Když bylo Jakubovi šest let, přestěhovali
se Rybovi do Nepomuku, rodného města jeho otce. Zde zpíval
ve sboru, hrál na housle i klavír, později na varhany a
otec jej naučil základům harmonie. Jakub zde také začal
skládat. Jeho strýc Jan Vaněček poznal, že chlapec má
talent a navrhl rodičům, že jej vezme k sobě do
Prahy. V Praze studoval v letech 1781 / 84 v bezplatném
piaristickém gymnáziu a docházel též do bývalého
jezuitského semináře Sv. Václava - významného hudebního
učiliště.
Navštěvoval produkce vynikajících
hudebních umělců té doby a se svým třídním
profesorem provozoval hudbu i aktivně. V Praze složil
12 klavírních koncertů, 24 kvartety, kvintet, 4 koncerty,
8 serenád, množství menuetů a německých tanců, četné
písně, zpěvohru, mši a jiné duchovní skladby. Některé
jeho skladby byly prováděny v kostele sv. Jindřicha. To vše
svědčilo o jeho ohromném hudebním nadání. Některé
skladby psal bez partitury rovnou do hlasů, během dne složil
i rozměrnější dílo, jež pak bylo ještě týž den
prováděno. Tak si Jakub začal vydělávat účinkováním
na kůrech, hraním na varhany v kostele sv. Salvatora
a prodejem svých skladeb.
Když Rybův otec onemocněl, přál
si, aby se Jakub vrátill domů a aby se začal už něčím
živit. Ryba tedy přerušil studia na gymnáziu, absolvoval
jednoroční učitelský kurz a roku 1785 se vrací do
Nepomuka. Měl tam slíbené učitelské místo, které ale
nedostal. Po této docela velké životní krizi odešel do
Mníšku pod Brdy, kde působil jako učitelský pomocník.'
Můžeme se pouze dohadovat, do jaké
míry to byla oběť a ústup z ideálů nadaného mladého
člověka. Zda uvažoval o dráze skladatele v metropoli či
o studiu teologie.
Ke svému učitelství však nepřistupoval
jako k chabé náhradě či existenční nutnosti, nýbrž s
plným nasazením, zejména ve svém hlavním a posledním působišti
- na škole v Rožmitále.
V roce 1788 mu bylo nabídnuto místo
v Rožmitále, které přijal. Poté, co se zde jako učitel
osvědčil, byl jmenován definitivním učitelem rožmitálským.
V Rožmitále se však v konzervativním
prostředí potýkal s nepochopením, neboť sám byl přívržencem
osvícenské ideologie, školských reforem a vůbec pokroku
ve vyučování.
V jednom dopise Ryba napsal: “Kdysi
stačilo kandidátu učitelství trochu hudby, ke zpěvu
snesitelný hlas, trochu číst, psát, počítat a odpovědět
na několik otázek z katechismu. Vesnické děti ostatně
nepotřebovaly mnoho vědět. Nyní se však žádá, aby učitel
poctivě plnil povinnosti svého stavu, má být zbožný,
rozšafný, pravý křesťan nejen slovy, ale i činy. Školní
děti je povinen milovat a působit příkladem.”
Celý život neúnavně sepisoval různá
ponaučení a učebnice – a nejen
pro své rožmitálské žáky.
Svou všestrannou teoretickou činností
položil základy české hudební terminologii.
Mimořádně rozsáhlá je jeho tvorba
skladatelská zahrnující písně na české texty, árie,
sonáty, kvartety, koncerty, symfonie a další. V chrámové
tvorbě se věnoval především mším. Kompoziční vyspělost
často obohacoval o lidové pastorální prvky.
Na základě jeho vlastních seznamů,
deníků a dalších pramenů lze odhadnout, že to bylo asi
1300 skladeb, které za svou třicetiletou tvůrčí kariéru
složil. Dodnes jsou na farách, půdách i v antikvariátech
nalézány dosud neznámé Rybovy skladby.
Nejznámější jeho dílo - Českou
mši vánoční - složil ve svých jedenatřiceti
letech. Ryba sám jí ve svých soupisech děl velký význam
nepřipisoval. Cenil si na ní zejména to, že je zpívána
v českém jazyce. To v té době nebylo samozřejmé,
v českých zemích se mluvilo převážně německy.
Možná i proto se tato skladba nesetkala ihned s výrazným
ohlasem. Na venkově se však její obliba šířila poměrně
rychle a to díky buditelsky smýšlejícím kantorům, kteří
ji opisovali a pak hráli o vánočních svátkách v kostelích.
Ryba si stále udržoval a rozšiřoval
všeobecný přehled, pravidelně četl dobový tisk, dobře
se vyznal ve školských normách monarchie, stále
komponoval a začal pracovat na knize stručných dějin rožmitálského
panství.
Proč je konec jeho života tak smutný
se můžeme jen domnívat. Co jej k tragickému činu
vedlo nevíme. Nevíme ani s jistotou, že to byla
sebevražda. Rekonstrukce
posledních dní a hodin Rybova života se přiklání k připravené
vraždě.
Jeho osud však nelze zjednodušit na
'uštván neustálými konflikty s ředitelem panství, s
farářem, nepochopen rodiči žáků….dohnán k sebevraždě.'
Maloměstské
prostředí, ve kterém se po většinu života
pohyboval, nemohlo sice Rybu plně chápat, avšak konflikty
nebyly neustálé. Ryba byl dokonce vícekrát za svou
pedagogickou praxi a vynikající výsledky oceněn z vyšších
míst, četné jeho stížnosti byly uznány jako oprávněné.
Narodil se a žil v nelehké době, české
země byly téměř neustále ve válečném ohrožení nebo
se na jejich území bojovalo.
V roce 1790 se oženil
s Annou, dcerou rožmitálského purkrabího Jana Laglera.
Se svou poměrně početnou rodinou se často pohyboval na
hranici nouze.
Ve svých padesáti letech se cítil
nemocen, proto se stranil lidí, chodil na procházky po
okolních lukách a lesích, většinou sám, jen s knížkou
v ruce. Nic však nenasvědčovalo tomu, že by chtěl
dobrovolně ukončit svůj život.
Poslední hodiny Rybova života
musely být velmi dramatické. V sobotu 8. dubna 1815 vstal
časně ráno, políbil ženu jako obvykle, vzal si s sebou
knížku a odešel. Zúčastnil se jako obvykle jitřní mše
v kostele Povýšení sv. Kříže a nikdo na něm
nepozoroval nic neobvyklého. Domů se však již nevrátil.
Po velkém hledání jej 10. dubna našli v lese nad Voltuší
mezi hustým, téměř neproniknutelným houštím. Na krku
a na obou zápěstích měl tepny podřezány břitvou. Na
hrudi měl položenu rozevřenou knihu, údajně na Senekovu
pojednání “De tanquillitate animi” a na poslední
straně byl Rybou připsán text na rozloučenou se světem.
Pravou podobu Jakuba Jana Ryby neznáme.
To, co se vydává za jeho podobiznu, je smyšlenka.
Ale víme, kde je místo jeho posledního
odpočinku. Hrob byl Jakubu Janu Rybovi jako sebevrahu vykázán
na 'starém krchově', někdejším morovém hřbitově,
severozápadně od Starého Rožmitála.
V roce 1855 - z podnětu jeho
syna Josefa Arnošta Ryby - se farář Jan Fähnrich
postaral o přenesení ostatků na nový starorožmitálský
hřbitov.
Rybův tragický skon se dnes jeví
jako spíše podmíněný progresí duševní poruchy,
vzniklé na základě zhoršujícího se stavu tělesného
(- trpěl nevyléčitelnou a bolestivou nemocí?), nežli
jako pouhý následek nesnadných existenčních i lidských
poměrů.
Bohu, vlasti,
lidu sloužit,
po obecném dobru toužit,
s Múzami se celovati,
čísti, housti, rýmovati,
vzdělávat se bez ustání
jest mé denní zaměstnání.
Jakub Jan Ryba
“Hej Mistře, vstaň bystře…”
Před vánočními svátky zní
doslova odevšad, už dávno by se nám měla oposlouchat…
S dojetím posloucháme, jak se pastýři
svolávají k betlémským jesličkám a nejsou to pastýři
z daleké země, ale z důvěrně známých brdských kopců,
a nemíří do honosného města s palmami. Tihle pastuškové
nesou Jezulátku své vánočky, husy a hnětýnky ovčího
sýra do obyčejného venkovského chléva.
Přestože smutné události by neměly
patřit k vánočním svátkům, v případě Jakuba Jana
Ryby se jim nevyhneme. Vzpomínka na velkého člověka - umělce,
bez jehož krásné melodie si sotva kdo z nás umí Vánoce
představit bude vždy spojena s tímto krásným obdobím
oslav Kristova narození..
Budiž mu zem lehká.
Doporučujeme:
První provedení
České mše vánoční
Přímé zmínky o prvním
provedení České mše vánoční, známé také pod
názvem “Hej, Mistře” (Missa Solemnis festis
Nativitatis Domini Jesu Christi accomodata in linguam
Bohemicam) se ale nedochovaly. Pouze vročení na
obálce (která se jediná dochovala z dnes nezvěstného
autografu) poukazuje k roku 1796, ve kterém byla skladba
zkomponována.
Pokud tedy 25. prosince 1796 k prvnímu
provedení v rožmitálském kostele skutečně došlo,
zřejmě bylo daleké vší slávy a mohutnosti, jak ji známe
dnes. Tehdejší interpretační praxe byla mnohem komornější
což obnášelo okolo čtyř lidí v každém hlase.
Ryba
jako učitelský pomocník
V Mníšku pod Brdy byl Jakub Ryba
jako učitelský pomocník velmi oblíben. Prožil zde půl
druhého roku a sám napsal, že 'šťastně školoval'. Byl
prý milován obcí, vyhledáván jako vychovatel i jako
hudebník a zasypáván dary.
K tomu, abychom si představili, jaký
byl život učitelského pomocníka na venkovské škole na
konci 18. století, stačí zacitovat ze Školských
deníků, které si Ryba po celou svoji učitelskou dráhu
pečlivě vedl:
'Naše škola stojí na nevhodném
místě. Z jedné strany je veřejná vozová cesta, takže
vyučování je velmi často uršeno křikem, klením, nadávkami
a zpěvem hrubých čeledínů. Obě třídy jsou pro 200 až
273 dětí příliš malé, dolní je vlhká a tmavá. Místo
řádného sklepa je pod nimi temná díra. Obytné místnosti
učitelovy jsou široké sotva pět kroků a pro školního
pomocníka není žádné světničky, proto musí mít
postel v dolní třídě.'
Rybova učebnice
Posmrtně je vydána jeho učebnice
hudební nauky 'Počáteční a všeobecní základové
ke všemu umění hudebnímu, sebraní dle nejvznešenějších
a nejrozmanitějších hudců našich let', z níž můžeme
usuzovat na široký Rybův rozhled v dobové hudební
teorii.
Tiskem mu vyšlo ještě za života několik
sbírek českých písní, zhudebněných básní českých
obrozeneckých básníků z Puchmayerova okruhu, latinská
slavnostní Mše Es Dur aj.
Ryba též pojal záměr zkomponovat
rozsáhlý cyklus skladeb, určených k liturgickému
provozu během celého církevního roku, nazvaný “Cursus
Sacro-harmonicus”, který však již nestihl dokončit,
ale i torzo obsahuje několik desítek kompozic.
Strahovský premonstrát Jan Bohumír
Dlabač zahrnul J.J. Rybu do svého německého slovníku významných
hudebních a výtvarných osobností z Čech, Moravy a
Slezska - jinými slovy už ve své době byl Ryba vysoce
ceněn i odbornou hudební veřejností.
Udržoval kontakty s jinými obdobně
zaměřenými snad lze říci obrozenci, vedle Dlabače
jmenujme aspoň milčického rychtáře Jana Františka Vaváka,
autora pamětí, jež nám podávají velmi zajímavý dobový
obraz. Zabýval se díly antických klasiků, četl Spinozu,
Voltaira, Condorceta, Rousseaua, Komenského, Veleslavína a
řadu dalších. Z Rybových pokusů o českou hudební
terminologii čerpal i Josef Jungmann.
Rekonstrukce
posledních dnů
V rámci cyklu Záhady a mystéria,
který vysílala TV PRIMA asi tak před 3 roky, byla podle
dobových svědectví provedena rekonstrukce posledních
dvou dnů života Jakuba Jana Ryby. V těchto dvou
dnech si totiž sjednal se svým přítelem?? dvě schůzky.
První se neuskutečnila a ta druhá měla být právě v místech
na okraji lesa, kde byl později nalezen mrtev.
Další rozpor s teorií sebevraždy
vyvstává s vedením řezných ran na těle, neboť z lékařského
hlediska jsou na krku vedeny tak, že sám sobě je nemohl
udělat.
Podařilo se shromáždit svědectví
několika příbuzných Jakuba Jana Ryby v šesté či sedmé
generaci, kteří v rodinné paměti dosud uchovávají i některé
málo známé vzpomínky. Ing. Ivan Hoyer z Rožmitálu
ve své sbírce shromažďuje snad všechno, co se mu o životě
a díle jeho prapředka podaří získat.
Pořad to byl velmi zajímavý, pojatý
čistě realisticky a prakticky, leč tajemství skonu J.J.
Ryby neobjasnil, takže i nadále zůstává jeho tajemstvím.
Maloměstské
prostředí
J.J. Ryba se stále více dostává do
rozporu s místní duchovním správcem Kašparem Zacharem
(+ 1803):
Farář není přítelem nového
školního zřízení. Nemá zájem o úřední nařízení,
nečte je a neřídí se jimi. Stačí mu, umějí-li děti
ministrovat, zpívat a odříkávat křesťanskou nauku ...
Neptá se, zda děti vše chápou... Zásady mé a farářovy
se liší jako černá a bílá barva,… - píše ve
svém deníku. Vleklé spory s farářem se však, zejména
po intervenci farářových nadřízených, postupně ukončily,
pokračovaly však spory s vrchností.
Svatba a rodina
Svatba se konala v Třebsku. Nevěstě
bylo 18 let a ženichovi 24 let. Měli celkem třináct dětí.
Šest dětí Rybovým brzy zemřelo - doba neznala očkování
proti nákazám. Jedinou výjimkou, kterou Ryba, čtyři
roky poté co byla objevena už u svých dětí využil,
byla Jennerova metoda vakcinace proti pravým neštovicím.
Sedm Rybových dětí se dožilo dospělého
věku, mezi nimi i Josef Jakub Jan Arnošt, pozdější
profesor očního lékařství a děkan lékařské fakulty
University Karlovy. Jakub Kühnel, jeden z Rybových potomků,
zná posloupnost generací, které ho od Ryby dělí:
'Já bych měl být, jestli si to
dobře pamatuju, sedmá generace. Dcera Jakuba Ryby si vzala
lesníka Schwinga, jejich dcera si vzala purkrabího Karla
Kolminzera v Rožmitále a v Týně nad Vltavou, ten měl
syna Karla Kolminzera, který byl správcem arcibiskupských
velkostatků na Arcibiskupství pražském. Ten měl dceru -
moji babičku Annu Kolminzerovou, posléze Moravcovou, ta měla
dceru Janu a já jsem její syn, takže vlastně sedmá
generace.'
Jako venkovský učitel měl přitom
Ryba jen velmi skromné příjmy. Při své pečlivosti si
je opět zaznamenal:
…na penězích ročně od
vrchnosti dostal 28 zlatých 48 krejcarů, dále 6 měřic
žita, 1 čtvrtec hrachu, pět a půl sudu piva a při každém
lovu ryb jednoho kapra…
Zato jen za hraní při pohřbech si
vydělal 40 zlatých. Ostatně hudba byla v 18. století
prvořadou povinností každého kantora. Byl tedy nejen učitelem,
ale také varhaníkem v obou rožmitálských kostelích.
Zpět na Milníky v řece času
VEZA