 |
Při prohlídce památek nesoucí označení pětilisté růže mluvíme s obdivem a
uznáním především o jejich kráse a estetických kvalitách. Protože občas slouží
filmařům jako kulisy při natáčení pohádek, máme i my tendenci se dívat na
gotické klenby a renesanční arkýře pohádkovýma očima.
Ale tu nádheru musel někdo
vymyslet a zaplatit. Rožmberkové měli schopnost kvalifikovaně řídit svá
hospodářství a obklopili se schopnými úředníky - kancléři, purkrabími
jednotlivých panství a venkovskými rychtáři. Dokonale a přehledně vedené
účetnictví z té doby by ještě dnes obstálo vedle nejednoho počítačového
programu. Rozložení hospodářských problémů na kvalifikované úředníky -
specialisty s delegovanými pravomocemi - to byl hospodářský a finanční systém
Rožmberků, který se jim velice vyplatil a to až tak, že se stali nejbohatším
rodem v Čechách, rodem jenž mohl půjčovat i králi.
|
Za zakladatele rodu je považován Vítek III. z Prčice a Plankenberka (1194 až
1236) ze známého rodu Vítkovců, jež měli v erbovním znaku pětilistou růži. Vítek měl dceru Anežku z Rožmberka a syny Zachariáše z Prčice, Vítka V. z Příběnic a Voka I. z
Rožmberka, který to později dotáhl až na českého nejvyššího maršálka, zemského
hejtmana ve Štýrsku a správce Horních Rakous. Tento Vok I. kolem roku 1250
založil hrad Rožmberk, podle kterého se pak jeho rod nazýval.
Původním sídlem krumlovské větve byl někdy před rokem 1250 nevelký raně gotický Hrádek,
dnes část zvaná Dolní hrad. Po
vymření pánů z Krumlova v roce 1302 zdědili krumlovské panství příbuzní
Rožmberkové, kteří je drželi až do roku 1602. Se jménem Rožmberků je po tři
století spojena doba největšího rozkvětu krumlovského hradu i přilehlého města.
Co to asi stálo peněz, když si Petr z Rožmberka roku 1513 vyžádal od
bavorského vévody Viléma jeho dvorního stavitele Oldřicha Pesnitzera, aby
zvelebil a opevnil jeho krumlovskou rezidenci a jaké náklady si vyžádalo jen
lešení a vazba zámecké věže tesaře Mertla.
Vladař Vilém z Rožmberka, který svými čtyřmi sňatky byl spřízněn s předními
evropskými knížecími rody, dal přestavěný zámek velkolepě vyzdobit. V soukromých
vladařových pokojích pak v malbách dominovala biblická tematika.
O tom, že se v Krumlově rožmberským
lidem dobře dařilo a že prosperovali, svědčí i reprezentativní průčelí
měšťanských domů, ve kterých lze najít až čtyři typy evropské renesance.
Podle dochovaných dokumentů své bohatství Rožmberkové získali například tím, že na Zlaté stoce v povodí řeky Lužnice nechali zbudovat 18 mlýnů, v rámci udělených privilegií zvýšili počet výročních trhů ve svých městech, podporovali rozvoj těžby drahých kovů tím způsobem, že výhodnými podmínkami získávali zkušené těžaře z okolních zemí. Podíly na těžbě drahých kovů pak prodávali mezi rožmberské úředníky a měšťany. Ke konci 16.století jim již jejich pivovary vynášely 50 procent jejich celkového příjmu!
Takto získané prostředky pak tito moudří muži vraceli do života tím, že je znovu investovali, a to tak, že i my dnes obdivujeme jejich stavby, umělecké předměty a dokonalé řemeslo.
Není žádným tajemstvím, že poslední vladaři rožmberské dynastie měli mezi ostatní českou šlechtou značné dluhy. Přesto však dokázali obdivuhodně investovat, podnikat a neslevovat nic z velkorysosti svého dvora. Mezi šestnácti nejbohatšími šlechtickými rody patřilo na Zemském sněmu Rožmberkům první místo. Kdo by si dovolil upomínat o splacení dluhu českého vicekrále Viléma z Rožmberka nebo nejvyššího hejtmana Petra Voka?
 |
Stejně jako všichni z jeho rodu měl v erbu červenou růži ve stříbrném poli. Narodil se 13. ledna 1403 Elišce z Kravař. Jeho otec Jindřich II. z Rožmberka 28. dubna 1462 předčasně zemřel a jelikož děti byli nezletilé, tak Oldřichu i sestře Kateřině byli určeni za poručníky pánové Čeněk z Vartenberka, Jan z Hradce a Jindřich z Kravař. O Oldřichovi se nedočteme v dobových záznamech nic pěkného. Není se co divit, od mala byl odkázán pouze sám na sebe. Tento Rožmberk se stal nejpozoruhodnějším a nejschopnějším z celé dynastie a žádný z předchůdců a následovníků již nedosáhl takové moci a nezávislosti jako on. Počátkem roku 1418, snad v den svých 15tých narozenin, převzal konečně vládu nad rožmberským panstvím. Stanul v čele obrovského dominia, kam patřily hrady Krumlov, Dívčí Kámen, Nové Hrady, Třeboň, Choustník, Helfenburk, dále 6 měst, 22 městeček a téměř 500 vesnic. K majetku patřilo i panství Haslach v Horních Rakousích.
 |
 |
Po pražské defenestraci a smrti krále Václava IV. začali husitské nepokoje, které především v jižních Čechách začali vážně ohrožovat Oldřichovy zájmy. Přestože do té doby vyznával víru kalicha, nyní se s ní rozešel a přiklonil se k zákonnému panovníkovi, k českému králi Zikmundovi. Zapojil se do bojů o církevní majetek, přičemž lstivě k svému panství připojil Zlatou korunu a v roce 1431 i hrad Zvíkov. Přes všechny boje a šarvátky se mu podařilo uchránit Krumlov, kde si vybudoval svůj patřičně honosný dvůr. Návštěvou na Krumlově pobýval papež Mikuláš V. a v roce 1451 i papež Pius II. Gotický Krumlov zastiňoval svou nádherou i pražské sídlo českých králů.
Oldřich byl ve styku s italskými renesančními
dvoru a právě italští hosté mu vnukli myšlénku o italském původu pánů z Růže.
Cítil se být nad ostatní domácí šlechtu povznesen, dopisoval si s pomazanými
hlavami Evropy a Zikmund mu dokonce odepsal česky! Možná, že to vše byl důsledek
jeho celoživotního handicapu a z toho plynoucího utajovaného pocitu
méněcennosti. Byl totiž dosti nehezký a navíc kulhal.
Avšak jeho politické
a válečné aktivity jej finančně vyčerpávaly, takže na konec zápasil s dluhy a to
obrovskými - 100 tisíc kop českých grošů už bylo dost! Tak se stalo, že byl díky
machinacím s dlužními úpisy nakonec dlužníkem svého největšího nepřítele Jiřího
z Poděbrad a tak Konec tohoto velmože byl smutný - stáhl se do ústraní a žil na
hradě Dívčí Kámen, kde 28. dubna 1462 zemřel. Jeho dcerou byla Perchta, známá
jako
Bílá paní.
 |
 |
Dalším z nejváženějších velmožů tohoto rodu byl vladař Vilém z Rožmberka, který
se svému předkovi povahově velice podobal. Narodil se v 9 hodin 40 minut dne 10.
března roku 1535 (ve znamení Ryb) v hornorakouském Schützendorfu, kde tehdy jeho
matka pobývala u příbuzných. Byl čtvrtým dítětem Jošta III. z Rožmberka a
Anny z Rogendorfu. Dne 15. října 1539
jeho otec Jošt zemřel a matka Anna byla později novým
rožmberským vladařem Petrem V. vykázána do Horních Rakous, kde pobývala v
letech 1542 až
1546. V
té době žili všechny děti u své tety Anny Rožmberské v Jindřichově Hradci.
Vilém později navštěvoval několik měsíců v Mladé Boleslavi školu Arnošta Krajíře z Krajku
a
za dva roky začal studovat v Pasově na škole tamního biskupa Wolfganga ze Selmu
(1544 - 1550), kde se poprvé setkal a seznámil s renesančním uměním.
Ve studiu pak pokračoval za svého pobytu u císařského dvora v Augšpurku a první
své politické zkušenosti získával na vídeňském dvoře císaře Ferdinanda I.
Habsburského.
Životním heslem Viléma bylo "Festina lente", ale jeho život byl opakem
tohoto hesla. Ve věku 16 let se stal vladařem rožmberského domu a začal spravovat
panství Českokrumlovské, Třeboň, Rožmberk, Nové hrady, Helfenburk, Choustník, Miličín, Želeč, Drslavice, klášterní majetek ve Vyšším Brodě, Zlaté Koruně, Borovanech, klášter minoritů a klarisek včetně fary v Českém Krumlově,
Haslach v
Horních Rakousích. Podle dobových zápisů bylo tehdy na celém rožmberském majetku
více jak 11 tisíc držitelů usedlostí.
V témže roce (1551) podnikl spolu s dalšími významnými šlechtici kavalírskou
cestu do Itálie. V Janově a i v dalších italských městech byl okouzlen
renesanční kulturou a novým životním stylem. Po návratu z Itálie roku 1552
vstoupil oficiálně do české politiky sporem s pány z Plavna o přední postavení
mezi českými šlechtici. V té době rozšířil rodový rožmberský erb s červenou
pětilistou růží o stříbrné a červené pruhy se zlatým břevnem.
Vilém za vydatné pomoci svého regenta
Jakuba Krčína
z Jelčan značně rozšiřuje a zvelebuje hospodářsky rodové panství;
zakládají se rybníky, staví se pivovary, mlýny, atd. Kronikář pro budoucí
pokolení zaznamenal:
Nedaleko Nových Hradů v sedle mezi horami Vysokou a Kraví se malebně rozkládá
Hojná Voda, půvabný kout naší vlasti, kdysi známé letovisko. Mohutná pole
balvanů a prudké strže se střídají s tichými travnatými cestami, hluboké lesy se
širými výhledy. V místech, kde je dnes Hojná voda, stávala v dávných dobách
osada, která se jmenovala Lugek, což ve staroněmčině znamenalo Výhled. Později
vesnice zpustla a byla opuštěna. Roku 1553 místo znova ožilo. Toho roku sem
přivádí Vilém z Rožmberka nových dvacet šest usedlíků - dřevařů - a nová vesnice
dostává jméno Vilémova Hora.
Podle pověsti z roku 1556 si vyléčil jeden dřevorubec ránu na noze koupáním ve
studánce, nad kterou byl obraz svaté Anny. Pověst se rychle rozšířila a pomohla
k rychlému rozkvětu obce. Již v roce 1564 je v novohradském archívu zmínka o
léčivém zřídlu "Dobrá voda na Vilémově Hoře". Nad studánkou pak byla vystavěna
kaplička.
Současník Petra Voka, kronikář Václav Březan píše v letopise "Život pana Viléma
z Rožmberka": Toho roku na panství novohradském nad Stropnicí k pomezí
rakouskému voda zdravá, jež podnes slove Dobrá voda, se zjevila, kterou mnoho
lidí se zhojilo, kdež domové stavěti se počali a slove ta hora Vilémova Hora.
Jakú moc táž voda má, obzvláště tištěný patent o ní vydán.
Na jiném místě kronikář uvádí:
Toho roku 1567 zvlášť měsíce máje, na Vilémově Hoře, jinak u Dobré vody, noví
domové pro pohodlí, kteříš by tu z přespolních mýti se chtěli, stavěni, to dílo
řídiv hejtman novohradský Vojtěch Hultšpoler.
 |
 |
Roku 1560 se Vilém stal u císařského dvora nejvyšším komorníkem a roku 1570 nejvyšším purkrabím. Jeho funkce byla tehdy velmi významná, neboť zastupoval v časté a dlouhodobé nepřítomnosti českého krále v zemi.vedle rodového původu, diplomatické rozvážnosti a dalších kladných vlastností hrála při volbě do této funkce jeho určitá náboženská tolerance rodilého katolíka vůči protestantům v království. Domácími i zahraničními politiky byl považován za místokrále. Z rukopisu jeho Životopisu se dozvídáme, že Vilém byl: ... pán všech ctí plný, střídmý, mírný, udatný, milosrdný a spravedlivý, umělý, rozumný, štědrý, avšak s dobrým rozmyslem, hospodářský, atd.
Jeho život však vůbec nebyl poklidným životem vladaře, neboť roku 1566 stojí
v čele
českého vojska, které táhlo do Uher proti Turkovi.
V roce 1585 mu španělský král
Filip II. uděluje za jeho zásluhy řád Zlatého rouna, nejvyšší říšské vyznamenání pro katolické
šlechtice.
Snaha o dědice impéria jej vedla nakonec ke
čtyřem sňatkům. Prvně se ženil s
Kateřinou Brunšvickou (1557), podruhé s
Žofií Braniborskou (1561), potřetí s
Annou Marií Bádenskou (1578) a naposledy s
Polyxenou z Pernštejna. Toto se můžeme o svatbě dočíst :
"Jedenáctého ledna roku 1587 se už počtvrté ženil
dvaapadesátiletý Vilém z Rožmberka, nejvyšší zemský purkrabí. Bral si pohlednou
dvacetiletou Polyxenu z Pernštejna ze starobylého a slavného rodu. Svatba byla
důležitá - Vilém neměl děti a doufal, že se jeho sen o potomkovi naplní. Pro oba
slavné katolické rody to bylo důležité. Po obřadu se svatebčané odebrali k
hostině - vpředu Vilém se ženou, oděnou v šatech posetých cetkami a zdvihající
útlou tvář z vysokého španělského límce. Slavili i chudí - Vilém "štědře dal
krmiti velký počet lidu za tři dni pořád". Jídlo bylo bohaté. Snědlo se 36
jelenů, 49 sumců, 1290 zajíců, 11 560 kvíčal a vypilo se 150 sudů bílého piva a
70 věder rýnského vína. Vilém téměř nejedl a nepil - už od mládí jej sužovaly
problémy trávicího ústrojí. Také Polyxena se v pokrmech jen nimrala - měla obavy
z nadcházející noci a viděla, že její manžel je přepadlý a unavený.
Konečně,
pohřbil už tři manželky, a to se u některých domníval, že jsou těhotné. Anna
Marie Bádenská sice pociťovala těhotenské příznaky, ale nakonec se ukázalo, že má
rakovinu ženských orgánů. Zemřela ve dvaceti letech a Vilém byl otřesen.
Truchlil nad všemi svými manželkami tak, že vždy "pro paní svú v nemoc těžkou
upadl".
Jak se později ukázalo, ani Polyxenina krása a mládí k potomkům
nenapomohli, i když manželé spolu dobře vycházeli.
Vilém ovšem nemusel svou ženu tentokrát pohřbívat - sám zemřel 31. srpna 1592 v
Praze, kdy jí bylo pouhých 25 let.
Polyxena se později provdala za českého kancléře
Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic a porodila mu syna. Vilém z Rožmberka
pravděpodobně
děti sám mít nemohl."
Jak jsem se již zmínila u Oldřicha, také Vilém
byl přesvědčen, že kořeny jeho rodu sahají až do římských dob a důkazy lze najít v rodině
italských 0rsiniů. Proto Vilém začal užívat jiný znak než jeho předkové - nový
erb vypadal takto: štít dělený zlatým břevnem, na kterém někdy býval černý hádek
nebo úhoř. Na horním stříbrném poli se skvěla červená pětilistá růže, na dolním
stříbrném poli byly namalovány pokosem tři červené pruhy. Celý štít přidržovali
dva medvědi, připomínající latinský základ jména Orsini (Orsini - ursus -
medvěd). Však také od dob Vilémových na krumlovském zámku chovali medvědy a pod
zámeckým mostem v
pěkné medvědárně je uvidíte i v současné době.
Když 31.srpna 1592 pan Vilém zemřel, zanechal poslednímu rožmberskému vladaři Petru Vokovi obrovské dominium, zatížené však mimořádně vysokými dluhy.
"Pohřeb Viléma z Rožmberka, vypravený z Pražského hradu - po dvou měsících, kdy byl mrtvý velmož vystaven v kostele svatého Jiří a střídala se u něho nepřetržitě stráž českých pánů a zemanů - to nebyla pouze oficiální daň úcty českému místokráli. Byla to událost, jíž se účastnila a kterou sledovala celá země. Zástupci české šlechty provázeli rakev až na Krumlov".
V krumlovském děkanském chrámu, kde byl Vilém z Rožmberka pohřben, dal Petr Vok zhotovit skvělý náhrobek, jemuž dominoval známý symbol - obrněný rožmberský jezdec. Tento náhrobek již dnes neexistuje. Ti, jímž pan Vilém za svého života tak často štědře pomáhal a byl i patronem jejich koleje v Krumlově, kterou založil - jezuité - dali náhrobek zbořit, protože prý se nesluší, aby člověku smrtelnému a světskému byly stavěny takové památníky.
Ano, i tak se lze odvděčit za dobrodiní. Divím se, že ty jezuity pan Vilém dodnes nestraší, vždyť to vlastně bylo znesvěcení hrobu! K pověstem o Bílé paní tak mohla přibýt další pověst o přeludu velmože, jemuž bylo ukřivděno ...
Anna z Rogendorfu
Byla druhou manželkou pana Jošta III. z Rožmberka a matkou posledních Rožmberků:
Viléma, Petra Voka, Elišky, Bohunky a Evy. Po smrti manžela se musela pro
neshody s Petrem V. uchýlit k příbuzným do Horních Rakous. Poručníkem dětí se
stal strýc Petr V. z Rožmberka a vychovávala je teta Anna v
Jindřichově Hradci. V roce 1546 se Anna vrátila do Krumlova a žila zde jako
vdova v domě na Latránu, který je dnes součástí areálu pivovaru Eggenberg. Zde v
roce 1562 zemřela.
Kateřina Brunšvická
V únoru 1557 Vilém uzavřel sňatek s Kateřinou Brunšvickou. Ta však na
počátku května 1559 zemřela prý při předčasném porodu.
Žofie Braniborská
Roku 1561 se Vilém podruhé oženil v Berlíně s Žofií Braniborskou, která za
tři roky nato v
červnu 1564 na Krumlově zemřela, aniž vladaři dala potomka.
Anna Marie z Badenu
Třetí svatba se konala v lednu 1578 na Českém Krumlově. Vilém si vzal za
manželku Annu Marii Bádenskou (*1562). V době tohoto manželství došlo k velkým
přestavbám jak krumlovské rezidence tak i Nových Hradů. Kronikář píše:"...1.
ledna 1581 paní kněžna na Krumlově zatím byla ráčila a do nových horních pokojů
v fraucimoru stěhovala se...". Anna Marie zemřela bezdětná na rakovinu v
dubnu 1583 a je pochována v krumlovském chrámu sv. Víta.
Polyxena z Pernštejna
Počátkem roku 1587, dne 11. ledna, uzavřel Vilém své čtvrté manželství s Polyxenou z
Pernštejna (1566 - 1642). Také toto manželství zůstalo až do smrti pana Viléma v
roce 1592 bezdětné.
Jakub Krčín (1535 - 1604)
V roce 1569 obdržel rožmberský regent Jakub Krčín z Jelčan za své věrné služby
tvrz zvanou Leptáč. První zmínky o ní a jejím hospodářském dvoře pocházejí z
roku 1401. Krčín dal tvrz přestavit na panské sídlo, které se zalíbilo Vilémovi
tak, že Krčínovi nabídl výměnou městečko Sedlčany. Leptáč pak byla přestavěna na
pěkný letohrádek a roku 1581 pan Vilém požádal císaře Rudolfa II., aby přestavěné
tvrzi mohl dát nové pojmenování - Kratochvíle.
Zpět na Milníky v řece času
VEZA