Polabské vánoce

Myslíte, že lze sestrojit stroj času a přenést se do minulosti? Kdo ví ... ale existují místa, kde se do dob již dávno minulých přenesete mnohem snáze. Jedním z nich je polabský skanzen v Přerově nad Labem, kde každoročně v období kolem Vánoc ožívají předvánoční i vánoční tradice polabského lidu v prostředí, které jim tehdy bylo vlastní a které se díky nesmírné obětavosti Polabského národopisného muzea daří krok za krokem obnovovat a oživovat. Podívejme se tedy do minulost a během naší procházky si řekněme něco o tom, jak tehdy bývalo.

Poznámka - obrázky jsou z minulého roku, abych vás nepřipravil o autentické zážitky z letošní expozice.

Období předcházející adventu

Svátek svatého Martina slavený 11. Listopadu byl u našich předků předělem v hospodářském roce. Končil čas starostí o úrodu, sklizeň byla pod střechou, končila pastva a čeleď mohla odejít ze služby. V ten den hospodyně pekla martinské rohlíky – podkovy, které prý ztratil kůň sv. Martina. Bývaly plněné řepnou nebo makovou nádivkou a dostávala je také čeleď jako výslužku. Tradičně se pekla i martinská husa, kterou snědla rodina společně s čeledí. V tento den se uzavíraly smlouvy s obecním pastýřem spojené s oslavou zvanou „Martinská sýpka“ nebo „Bejkova svatba“.

Na svatou Kateřinu - 25. listopadu - bývalo zvykem dodržovat zákaz práce se vším, co mělo kola (mlýny, povozy, kolovraty ...). Konaly se také poslední taneční zábavy před adventem, často hodně rozpustilé, aby si lidé ještě užili veselí před nadcházejícím postním obdobím. Bylo také více času na domácí práce, připravovaly se zásoby na zimu, sušilo se ovoce. Lidé se scházeli ke draní peří, přástkám, a sousedskému besedování.

Na svatého Ondřeje

Den svatého Ondřeje se slaví posledního listopadového dne. Tento den býval (vedle Štědrého dne) považován za důležitý pro věštění budoucnosti. Svatý Ondřej je patronem nevěst, a tak se věštby týkaly především problému, zda se dívka v příštím roce vdá. Vdavekchtivá děvčata prováděla různé praktiky s cílem poodhalit roušku tajemství nad totožností budoucího ženicha. Lily olovo, klepaly na kurník, třásly stromem, odkrývaly hrníčky, pod kterými byly peníz, prsten, chleba, hlína a hřeben. Společné odhalování budoucnosti sloužilo všem k veselé zábavě – před vážným adventním obdobím to byla jedna z posledních příležitostí si pořádně zažertovat a zasmát se.

Advent v Polabí

Advent, vážné období příprav na oslavy Kristova narození, začíná po svátku sv. Ondřeje připadajícího na 30. listopaduZahrnuje čtyři neděle církevního roku před Štědrým dnem, provázené půstem a mnoha zákazy. Hlučné veselí, pití alkoholu a kouření v tento čs považovali naši předkové za hřích. Zpívali vážné adventní písně, četli náboženskou a mravoučnou literaturu a oblékali se do tmavých šatů. Každé ráno ještě za tmy přicházeli do kostela na bohoslužby zvané roráty. V ranní tmě si svítili na cestu a pak do zpěvníku zvláštními svíčkami , stočenými do tvaru košíčku, věnečku nebo knihy.

Advent byl také časem trhů ve městech a městečkách, kam si hospodyně chodily kupovat všechno, co potřebovaly na vánoční svátky. Vážný adventní čas si mladí krátili několika obchůzkami po vesnici. Převlékali se za „Barborky“, „Lucky“, „Mikuláše“ a různé maškary.

Svátek svaté Barbory připadá na 4. prosince a je předzvěstí blížícího se štědrého dne. Slaví se pouhé dva dny před svatým Mikulášem a proto se mnohde stalo, že se tyto dva svátky slily a zvítězil známější Mikuláš. V obou případech se používaly masky a obě postavy rozdávaly dětem dárky.

Zvyk řezat větvičky - "barborky" se udržel dodnes. Bývalo zvykem řezat větviček více a na každou pověsit jméno chlapce, jež dívce byli sympatičtí. Věřilo se, že se stane nevěstou chlapce, jehož jméno je na první rozkvetlé větvičce. Další variantou "barborek" byla pověra, že kolikátý den "barborka" vykvete, v tolikátém měsíci potká dívku štěstí.

Kvítek z barborky ukrytý za sněrovačkou měl přivábit chlapce, kterého dívka nosila v srdci.Na Šumavě věřili lidé, že mohou rozpoznat čarodějnice pomocí kvetoucí větvičky, jež vzali s sebou na půlnoční (čarodějnice se prý obvykle stavěly zády k oltáři). Jiná pověra praví, že dívce, jež není čistou pannou, větvičky nevykvetou, proto dívky větvičky schovávaly ve svých komůrkách.

Šestého prosince začíná svátkem svatého Mikuláše pro většinu Evropanů vánoční období. V ulicích se dnes objevují postavičky Mikuláše, čerta a anděla, ale dříve se konaly mikulášské průvody s maskami, později zůstali s Mikulášem pouze čerti a andělé.

Postavy čert a anděla jsou pojaty jako představitelé protikladu dobra a zla. Mikulášská nadílka má tak dodnes svůj výchovný význam - děti, které nebyly jen hodné, dostávají do punčochy vedle ovoce, ořechů a sladkostí také nějakou bramboru a případně i kousek uhlí. A musí Mikulášovi slíbit, že se v příštím roce polepší

Lucie má svátek 13. prosince. Tento svátek je v českých zemích spojován s předením – v tento den platíval přísný zákaz příst. Především mládenci, ale někdy i ženy se převlékali za „Lucky“. Oblečeni do prostěradel a s pomoučenou tváří se chodilo po domech přesvědčovat, zda je zákaz předení dodržován. Pokud zastihli hospodyni, jak přes zákaz přede len nebo dere peří, vrhli se na její dílo a zničili jej. Také kontrolovali, zda je ve světnici pořádek a peroutkou smýčili pavučiny. Někde chodily také Lucky strašit zlobivé děti. Dřevěným nožem hrozily, že rozpářou břicho každému, kdo by se o adventu nepostil.

Vánoce v lidové kuchyni

Ve venkovských domácnostech předcházely vánočním svátkům vždy velké přípravy. Všude se uklízelo, někde i bílilo, vymetalo se smetí a do běla drhly podlahy. Co v domácnosti chybělo, to si hospodyně došla koupit na vánoční trhy do nejbližšího města. Obvykle si na trhu dokoupila nádobí a drobný kuchyňský inventář, zásobu oblíbeného cizokrajného koření, také něco na sebe a pro ostatní členy rodiny. Pro děti koupila třeba perník a marcipán. Pečení na Vánoce začínala hospodyně se značným předstihem. Zejména drobné pečivo se muselo nechat delší dobu odležet. Nejvíce starostí však bývalo s pečením vánoček. Muselo se jich napéci tolik, aby každý člen rodiny dostal jednu a ještě aby byla zásoba pro návštěvníky a koledníky po celý čas vánočních svátků.

Štědrý den na polabském venkově

Štědrý den předchází jednomu z největších církevních svátků – Božímu hodu vánočnímu, kterým se připomíná narození božího syna, Ježíše Krista. Je to poslední den půstu. V minulosti ho i v Polabí provázela řada obyčejů, pověr a zvyků, které zesvětšťovaly náboženský ráz vánočních svátků. Zvláštním kouzlem býval opředen zejména večerní čas. Už v dávných dobách býval Štědrý večer spojován s představou o počátku nového roku, který, má-li být dobrý, musí i dobře začít. Proto se lidé obdarovávali, připravovali hojnost jídel (obvykle devatero a stůl zůstával prostřen celou noc), začínaly se některé práce, předpovídal osud i příští úroda. O všech štědrovečerních úkonech se věřilo, že přivolají úspěch v příštím roce, ochrání zdraví a majetek a pomohou odkrýt tajemství budoucnosti.

V minulosti byl na vesnici vždy nedostatek hotových peněz, a tak v mnoha rodinách bývaly Vánoce velmi chudé, zvláště tam, kde rodina ztratila živitele. Šetřilo se každou korunou a nebývalo zvykem dávat si na Vánoce dárky. Jen kde byly děti, a to až po 1. světové válce, kupovaly se pro ně drobné a praktické věci. Nadílkou pro ty nejchudší byla až svátečnější večeře, a po ní trocha sušeného ovoce, jablek a ořechů. Štědrovečerní jídelníček se mnoho nelišil od všedních dnů. Musela stačit česnečka, krupicová kaše nebo „černý kuba“. Přilepšením byla bílá káva a „peciválky“ s medem nebo sirobem a vánočka.

Ze štědrovečerních pranostik a zvyků

Z tradičního vánočního receptáře

Očištěnou rybí hlavu zbavenou žaber, ocas a vnitřnosti povaříme, procedíme, zahustíme světlou jíškou a přidáme osmaženou zeleninu. Nakonec ještě dovaříme s obraným rybím masem, jikrami nebo mlíčím, okořeníme květem a zelenou petrželkou. Do hotové polévky nasypeme nakrájenou a osmaženou housku.

Sušené švestky, hrušky, jablka či jiné sušené ovoce rozvaříme s kouskem celé skořice, badyýnem, několika hřebíčky, banilkou a proužkem citrónové kůry. Uvařenou směs prolisujeme, přidáme lžíci švestkových povidel, rozinky, nakrájené ořechy, loupané mandle a podle potřeby strouhaný perník. Chvíli ještě za stálého míchání povaříme, nakonec osladíme cukrem nebo medem a přidáme trochu rumu.

Celý neloupaný hrách namočíme do vlažné slané vody a necháme několik hodin nabobtnat. Pak ho rozprostřeme na teplém místě, kde za dva až tři dny naklíčí. Naklíčený hrách opražíme buď na sucho nebo osmažíme na másle a podle chuti ho můžeme osladit nebo osolit a opepřit.

Na kastrol se dá litr vody, čtyři lžíce vinného octa, co se vyplákla ryba, připojí se půl malé cibule, půl lžíce rozkrájené mrkve, půl lžíce celeru a petržele, jeden hřebíček, jeden malý bobkový list, asi tři zrna nového koření, čtyři zrnka pepře, lžička soli, dvě lžíce piva a nechá se to pomalu vařit. Když zelenina měkne, dá se tam vařit nasolený a na dílky nakrájený kapr a vaří se. Poté, když se uvaří (zcela pomaloučku 12-15 minut), pozorně se lopatičkou vyndá, dá se na přikrytou mísu a postaví se na kamna. Do šťávy přidáme 6 jader z velkých ořechů, tři tabulky nastrouhaného perníku a necháme opět chvilku povařit, ay omáčka byla přiměřeně hustá. Připojíme na špičku nože citrónové kůry, lžičku citrónové šťávy, dvě lžíce červeného vína a lžíci malinové zavařeniny. Omáčka se pak procedí a okusí, zda je dosti sladkokyselá. Ryba se pak do ní vloží, přidáme k tomu lžíci malých hrozinek a lžíci oloupaných, na drobné kousky nakrájených mandlí. Ryba tato může se půl dne i den předem připraviti a pak v páře zase ohřáti, neb rozleželá jest ještě chutnější.

Jak byste se do skanzenu nejlépe dostali, to můžete zjistit i na stránkách obce Přerov nad Labem, kde na stránce věnované skanzenu je také odkaz Spojení do Přerova. Já bych chtěl poznamenat, že expozice je otevřena jen do soumraku - takže poslední vstup je v 16 hodin.