 |
 |
 |
|
Se slavným poustevníkem Vintiřem jsme se důkladně seznámili v sérii článků Svatý Vintíř a jeho kraj. Vintíř je známou postavou u nás i v zahraničí - o to méně se však ví o dalším poustevníkovi, který kdysi žil o hezkých pár desítek kilometrů směrem na jihovýchod, skoro přesně tam, kde se levobřežní ukotvení hráze Lipna zarývá do masivů skal staré Gabrety ...
Zatímco příběh Vintířův se pokrývá romantickou patinou staletí a mnohá fakta mohou fakty být, ale také nemusí - příběh Godošův se odehrál před třemi sty lety a je hodnověrně zaznamenán. Podívejme se tedy, co se odehrálo v místech, na kterých se od té doby vystřídalo několik generací lesa v době, kdy Vltava protékala nespoutána turbinami lipenské přehrady volně a dravě Čertovými proudy.
Bylo to v polovině sedmnáctého století, kdy Evropu přestala sužovat tak zvaná třicetiletá válka (1618-1648). Země si oddechly od křižujících vojsk a začaly se pomalu vzpamatovávat z válečných útrap. V té době docházelo k velké migraci Cikánů z Uher směrem proti toku Dunaje. Skupina příslušníků tohoto etnika se usadila také na jihu Šumavy, kde se několik desítek kočovníků usídlilo v prostoru zalesněných kopců na pravém břehu Vltavy, nad dnešními Loučovicemi - mezi Uhlířským vrchem a skalními útvary Vyklestilky v místě, kterému se dodnes říká Cikánský vrch. V těchto místech, skryto mezi různými skalními útvary, žilo koncem 17. století padesát až šedesát lidí. Ti tvořili obávanou bandu, která se stala postrachem okolí. Jejími příslušníci však nebyli jen Cikáni, ale obecněji řečeno i lidé, kteří se z různých důvodů skrývali před spravedlností.
|
|
|
|
Nic již nepřipomíná v okolí Uhlířského a Cikánského vrchu události staré bezmála tři sta let - jen malý lesní pomníček
Na tomto místě se sluší malá terminologická odbočka. Původ jména Cikán je dodnes sporný (nejčastěji se poukazuje na řecký původ, kde athinganos znamená nedotknutelný - označení používané pro příslušníky nižších sociálních skupin, podobně jako v Indii). Používání tohoto slova má v mnoha zemích více či méně hanlivý přídech, dokonce je někdy užíváno až jako nadávka. Proto se v současnosti začalo užívat označení Romové, jako souhrnný název pro všechny skupiny etnika - tak bylo usneseno na sjezdu Romů v Londýně roku 1971. V době, o které si vyprávíme, se však název Romové ještě neužíval, proto se držme dobové terminologie.
 |
 |
 |
|
 |
 |
Vyklestilka je impozantním bludištěm kamenných bloků částečně zarostlých stromy
a částečně otevírající výhled směrem na východ.
Je tu soustava skob, kruhů a řetězů umožňující proniknout až k vrcholu, ale není
v dobrém stavu a výstup skýtá jistě nebezpečí, zvláště pokud je vlhko.
Vraťme se k loupeživé tlupě na Cikánském vrchu. Jejím členem byl i Godoš, syn německého uprchlíka z Porýní. Godoš v táboře vyrůstal spolu s Mandou, dcerou náčelníka bandy Wolfa. No a jak to tak bývá, oba se do sebe později zamilovali. Tlupa dlouhou dobu úspěšně loupila, údajně co nejdále od svého tábořiště. Řádění tlupy popisuje páter dr. Dominik Kaidl v knize Historie vyšebrodského kláštera. Přesto byl jejich tábor nakonec objeven a vrchností bylo rozhodnuto tlupu vojensky zlikvidovat. Jedné květnové noci roku 1715 oddíl vojska vyšebrodské posádky tábor napadl s cílem postřílet vše živé. Dopadlo to však jinak - při přestřelce se Wolfovi a většině mužů podařilo utéci a pod kulkami vojáků zůstaly ležet převážně ženy a děti. Za úsvitu byl vykopán hrob, do něhož bylo uloženo 13 mrtvých.
Vyšebrodský farář, páter Albernik, u hrobu později nechal postavit hrubě otesaný 90 cm vysoký pomníček s křížkem a letopočtem 1715. Pomníček tam stojí dodnes, hrob však byl v letech 1820 a 1824 otevřen a nalezené kosti převezeny k antropologickým výzkumům do Vídně. Vojáci pak po čtyři dny pročesávali okolní lesy a hledali ty, kterým se podařilo uniknout. Částečně se jim to podařilo a jedenáct z uprchlíků našlo smrt a společný hrob u Kapliček. Pomníček postavený na památku dalšího krveprolití však již nenajdete - byl zlikvidován spolu s celou vesnicí. Náčelník Wolf, otec Mandy, byl zabit v Martínkově, kde se chtěl pomstít hajnému za to, že ukázal vojákům cestu.
Manda sama masakr přežila - byla však zraněna kulkou, která jí poranila plíce. Podařilo se jí utéci do domku rybáře vedle kostelíka svatého Oldřicha. Zde jí ranhojič odstranil uvízlou kulku. Godoš unikl a nezraněn se nějaký čas skrýval ve skalách poblíž Čertovy stěny. Manda se postupně uzdravila a v květnu 1716 byli Godoš s Mandou oddáni v kostelíku svatého Prokopa v Loučovicích. Jejich manželství zůstalo bezdětné. Živili se podomním prodejem krejčovských výrobků a drobného zboží.
 |
 |
Kostely sv. Prokopa a sv. Oldřicha v Loučovicích
O čtyři roky později se Mandě přitížilo ... následky zranění jí ukrajovaly života - a tak, přestože zimu strávili v domě rybáře, Manda na jaře roku 1721 zemřela a byla pohřbena vedle zdi kostela svatého Oldřicha. Godoš se pak vrátil do Porýní, ale vždy po několika letech hrob své ženy navštěvoval. Ke stáru již na Šumavě zůstal.
V zimě žil v rybárně a v létě pobýval ve staré opuštěné poustevně, kterou znával od dtstí a kterou kdysi založili mniši z kláštera v Přední Výtoni. Po celou řadu let Godoš poustevničil ... až jednou ho lidé našli mrtvého, s růžencem v rukou. Lidé mu pak vyplnili jeho přání a pochovali ho vedle jeho ženy Mandy.
Na základě tohoto příběhu sepsal vyšebrodský mnich Zephyrin Tobner roku 1909 román Der Zigeunerwald (Cikánský les).
 |
 |
 |
|
Tak vypadala poustevna v září 2007
K poustevně se můžete podívat i vy - najdete ji velmi snadno. Přejedete-li hráz přehrady od Lipna směrem k Vyššímu brodu, vidíte hned za hrází poměrně velké parkoviště - je zde například jako památníček umístěno oběžné kolo Francisovy turbíny z útrob lipenské elektrárny. Snadno se sem dostanete i od vlaku ze stanice Lipno - stačí přejít přehradu. Od parkoviště ujdete po silnici jen pár metrů směrem dolů a vidíte po pravé straně odbočovat celkem širokou cestu s modrou turistickou značkou. Dáte se po ní a po asi tak třech stech metrech, kde začíná vysoký les a mírné stoupání se mění ve strmé, uvidíte tabuli, kde je popsán tento příběh. Od ní vede účelové značení přímo k poustevně. Ale pozor - těch uváděných 300 metrů to není, je to trochu víc ... Avšak les je tu pěkný, tak proč se neprojít, ne? Hovoříme o poustevně - nečekejte však nějaké stavení či prostornou jeskyni s příslušenstvím ... Vlastní poustevnu tvoří obrovský balvan, který kdysi pukl a jeho části se sesunuly a rozestoupily, tvoříc malou jeskyni ... velice skromné obydlí. Na vrcholu balvanu je dnes zapuštěn malý železný křížek.
Nedaleko od poustevny, v lesním porostu, nad místem kde se Vltava stáčí k jihu, stával donedávna na skále velký dřevěný kříž. Je pravděpodobné, že sloužil vorařům plujícím po Vltavě jako signál k ukončení plavby před Čertovými proudy. Ty byly životu nebezpečné. Vory se zde rozebíraly a dřevo se převáželo povozy do Vyššího Brodu, kde se znovu vázalo do vorů. Ty pak pokračovaly dál po Vltavě. Jiní vysvětlení existence kříže má pověst o vyšebrodském opatovi, jehož kočár přepadli lapkové. Jako díkůvzdání za záchranu dal pak opat postavit tento kříž.
 |
 |
 |
|
Když už budete u poustevny, můžete si výlet prodloužit - vyšlápněte si na Cikánský hrad. Pokračujte po modré značce strmě stoupající pěšinou k vrchlu kopce, dokud nedorazíte ke krásným skalním útvarům vytvářejícím opravdu iluzi hradu s věžemi. Odměnou vám bude také pěkný pohled na Lipno a okolí - obec u vody je Přední Výtoň, na obzoru nad ní je Vítkův Hrádek. Cikánskému hradu vévodí vysoký útvar zvaný Čertovo kopyto. Ten dostal své pojmenování dostal podle balvanu na vrcholu, opravdu kopyto připomínajícím. S čertovskými označeními se v tomto kraji setkáte ovšem častěji - připomeňme si nedaleké Čertovy proudy a Čertovu stěnu nad nimi....
No a když už jste tady, můžete si výlet prodloužit ještě o další kousek - stále po modré - směrem k Medvědí stěně. V lese se můžete pokusit najít Vintířův kámen ... a dá se tu obvykle najít i spousta hub.
Od Medvědí stěny vede modrá značka k lesnímu jezírku a na Kapličky a pak dále, ke hraničnímu přechodu do Guglwaldu - ale to už je delší výšlap.
Zpět na Milníky v řece času
JL
