 |
Tak nějak by mohl reagovat operateur pradávného pécéčka v dřevních dobách v polovině osmdesátých let dvacátého století. Neboť v těchto dobách byl pojem windows (s malým "w", pochopitelně) prostě jen slovíčkem, které musel zvládnout student angličtiny. Díra, kterou se do místnosti leze je door a díra, kterou se z místnosti kouká ven, je window. Nic víc.
A co se stalo, když jste zapnuli počítač? Ze začátku prakticky totéž, co dneska. Ale když se všechno načetlo a otestovalo ... byla před vámi černá obrazovka, na které vlevo nahoře bylo vypsáno C:\>_ . To podtržítko navíc blikalo ... prostě řádkový kurzor. No a to bylo všechno. Dnes si tento stav můžete sami navodit, pokud ve Windows v Příslušenství spustíte aplikaci Příkazový řádek. Příkazový řádek ale vytvoří jedno z oken a těžko by se vám chtělo pracovat tak, že byste zapomněli, že mohou být také nějaká okna další.
Počítač se ovládal pomocí příkazů operačního systému MS-DOS. Nemá cenu se tu o nich rozepisovat. Bylo to dosti na dlouhé lokte. Jen tak si představte, že když jste chtěli kopírovat soubor z jedné složky do jiné, bylo nutno napsat COPY odkud kam - přičemž odkud a kam byly přístupové cesty k souboru ve výchozí a cílové složce. Tehdy se ale neříkalo složka ani adresář, ale ještě "po anglicku" - directory. České názvosloví bylo dosud v plenkách.
Zvláště ze začátku lidé o pécéčkách a DOSu nic moc nevěděli a dalo se s nimi tu a tam zašprýmovat. Ideální k tomu byl příkaz PROMPT. To je příkaz, jehož pomocí lze různě měnit ten "příznak připravenosti" -- prostě ono C:\>. Podívejte se na obrázek -- klidně si to vyzkoušejte sami. Když se pak příkazem CLS obrazovka vymazala, blikal nahoře pouze nějaký ten žertovný nápis. Počítač samozřejmě normálně reagoval, ale úžas příchozího býval nepopsatelný.
|
Počítačový žertík z dob MS-DOSu
Když jste chtěli v MS-DOSu kopírovat soubory, nebylo to moc pohodlné. Napřed bylo dobře příkazem CD přejít do directory, kde byly soubory uloženy. Pak se napsal příkaz COPY, kde jako první parametr stačilo dát název kopírovaného souboru (nebo masku pro skupinu souborů); zato do druhého parametru bylo třeba vypsat přístupovou cestu (tehdy se říkalo path) k cílové složce. Nic moc ... člověk musel mít pořád přehled o struktuře disku a vědět, kde je a co přesně chce. O obsahu directory bylo možné se informovat příkazem DIR -- výstup vypadal tak, jak ukazuje obrázek.
 |
Výpis obsahu directory příkazem DIR
V té době jsme měli to zkušební XT a snažili jsme se sbírat informace, kde se dalo. Dojížděl jsem "na rozumy" do Výzkumného ústavu vývoje dítěte do Motola, kde měli úžasný PC/AT jako řídící počítač k nějakému laboratornímu přístroji, ale pán a vládce toho stroje měl pochopení a občas mě nechal na počítači něco vyzkoušet. A tehdy jsem si jednou odnesl novou a skvělou věc -- naprostou novinku -- Norton Commander. Tehdy se software zcela bezostyšně kopíroval bez ohledu na nějaká autorská práva. byla to doba bohatýrská -- kdo by se takovými prkotinami zabýval ... :-))). A spousta užitečných programů se dala odnést na jediné 360 kB disketě ...
Informace se hromadily -- a co s nimi, aby se nepoztrácely ze světa. Internet samozřejmě neexistoval a spojování počítačů do sítí ... no tak o tom člověk tak leda někde něco zaslechl ... Tak jsem začal postřehy a informace sepisovat -- a protože i ostatní byli potřební, dal jsem tomu formu takového občasníku. Nazval jsem to "počítačově" jménem FILE -- jako "soubor". Název sice vzbuzoval odpor, ale pak se vžil a nakonec se milý občasník rozmnožoval pro všechna oddělení. Já netušil , jaký si tím na sebe pletu bič -- o tom ale až dále; zatím jsme tak o rok více v minulosti.
Abych se vrátil k Norton Commanderu. Tehdy fakticky výborná, báječná, skvělá věc. V pseudografickém prostředí ukazoval ve dvou panelech strukturu dvou nastavených directory a umožňoval tak prakticky totéž, co dnes Total Commander a jiné programy tohoto typu. Navíc byl rezidentní, takže zůstával na pozadí při běhu spuštěného programu a po jeho ukončení se opět objevil. Prostě paráda ... A uměl také jednu věc, co MS-DOS ne -- přesouvat soubory z jednoho directory do jiného. V DOSu se soubory nejprve zkopírovaly, pak ve výchozím directory vymazaly -- asi pro jistotu.
 |
Norton Commander -- slzy dojetí se derou do očí
Když dneska o něčem píšete, tak si třeba ve Wordu otevřete příslušný dokument, pak otevřete v dalším okně aplikaci o které píšete a v ještě dalším okně program pro snímání obrázků ... zatímco ve čtvrtém okně máte spuštěnou poštu, v pátém ještě cosi ... Ale MS-DOS byl operační systém jednoúlohový. Tam jste si spustili textový editor, něco napsali, pak editor ukončili, spustili program, o kterém jste psali, rychle něco udělali, zapamatovali si to, zavřeli ten program, spustili editor, popsali fofrem zapamatované ... eeh, a jakže se jmenoval ten dialog ... a zpátky a znovu. Pošta tehdy ještě neexistovala. Norton Commander sice z DOSu víceúlohový systém neudělal, ale alespoň to zpřehlednil.
Jak to tak bývá ... když se něco nového a neznámého zavádí do praxe, je dobrá každá rada. Ale jakmile se dotyčná novota rozeběhne, začnou vystrkovat růžky byrokratičtí čertíci. A začnou se zavádět nařízení, rozpisy, omezení.... Začne se vykazovat, bilancovat, kárat a nařizovat ...
Představte si, že tehdy stála jedna 5,25" disketa DS/DD -- tedy ta s kapacitou 360 kB, závratných 155 Kčs. Měli jsme limit 500 Kčs na týden pro celé oddělení, kde nás bylo kolem třiceti. Takže jednou za týden se někdo vypravil kamsi na Smíchov, kde tehdy byl snad jediný obchod v Praze, kde diskety prodávali pro tři diskety. Samozřejmě, že se programové vybavení stále hledalo a vyměňovalo s jinými nadšenci, takže disket bylo zapotřebí na průzkumné výpravy. Programátoři si nezištně pomáhali a kolega z jiného podniku vám většinou ochotně poskytl to, co sám odněkud donesl. Ale věcí cti bylo mu za to mít co nabídnout. A najednou kdosi moudrý zavedl nařízení, že nikdo nesmí mít více než jednu disketu.
A začaly se psát rozpisy na celý týden ... a že nikdo nesmí mít víc než tři hodiny, aby se na všechny dostalo. Takže tam chodili lidi, co ještě nevěděli, co vlastně mají na PC dělat. A nás pár nadšenců, co vždycky odněkud přiběhlo a zas někam běželo, mělo problémy, jak se na PC dostat a příslušné vědomosti vyzkoušet.
Měli jsme v Chemoprojektu píchačky. Dělalo se tehdy od 8:15, neb už tehdy byla energetická krize a ráno se nemělo svítit. Nebylo nám zatěžko být v práci přes čas, pokud o něco šlo, co bylo potřeba. Ale později jsme byli Shora vyzýváni, abychom přesčasy řešili tak, že si půjdeme odpíchnout a vrátíme se k počítači. Protože odpracované hodiny se podle píchaček musely koncem měsíce vypisovat do výkazů, vykázané hodiny musely jít na nějaké zakázky, aby bylo z čeho platit (i když to byly peníze fiktivní) a také nebylo myslitelné přesčasy proplácet. Když měl člověk statut odborného pracovníka, přesčasy se prostě neproplácely, neb dělat dobrovolně a uvědoměle zadarmo (myslím tím hodiny navíc) bylo povinností vůči socialistické společnosti.
Když jsem u těch peněz, tak jen tak pro zajímavost. Nastupoval jsem po vysoké škole v roce 1980, jako ženatý člověk s jedním kojencem. Nástupní plat byl 1 900 Kčs. Čistého z toho zbylo 700 Kčs zálohy, 740 Kčs dobírky. A k tomu asi tak 90 Kčs přídavek na dítě. Pravda, byly tehdy kvartální odměny. Vítaná injekce pro pokulhávající rozpočet mladé rodiny. Neeee, já těmi čísly nechci vzbuzovat soucit -- to jen pro dokreslení -- fakt je, že jsme v té době třeba s pětistovkou celá rodina strávili týden na Tabulovkách nad Špindlerovým Mlýnem, zaplatili z ní benzín na cestu tam i zpět, pobyt, parkování, jídlo - a ještě nám zbylo.
Když dneska řekneme 8088, 80286 a 80386 -- vybaví se vám něco? Ta čísla asi pomalu mizí v šeru zapomnění -- a přesto ve své své době znamenala generační skoky PC počítačů. Procesory firmy Intel ... ten s číslem 8088 byl charakteristický pro PC/XT. Šestnáctibitový procesor s osmibitovou sběrnicí přiblížil ve své době počítač nejširšímu okruhu uživatelů -- v rámci podniků, samozřejmě. Počítače tehdy stály statisíce. Mnohem výkonnější generaci počítačů PC/AT uvedl procesor 80286; jím osazené stroje byly plně šestnáctibitové; s tím už se dalo "něco dělat". Intel 80386 pak začal éru počítačů 386SX - dvaatřicetibitových s šestnáctibitovou sběrnicí i plně dvaatřicetibitových. To už byla v porovnání s prvními PC hotová "děla". Následovaly další a další procesory ... ale tahle trojice je snad nejslavnější.
 |
 |
 |
Legendární procesory -- 8088, 80286 a 80386
JL
Zpět na Milníky v řece času
