Výročí 140 let od spuštění orloje v novodobých dějinách
Prahy roku 1866
„Ani
sněm zemanů a měst nebyl položen do staroměstské radnice, ani valná obec nebyla
tam svolána, aniž důležitý soud nějaký tam konán a přece valem hrnuli se lidé k
radnici a ne chvíli, ale od božího rána, po celý den. A kdo sem přišel, tomu
nechtělo se odtud; stál tu a čekal dlouhou chvíli, hodinu i více a ne volně a v
pohodlí, nýbrž v hrozné tísni zástupů.
Tlačiloť se všechno k věži radnice, kdež byl ten div divoucí, nový orloj, o němž
šly takové řeči. Povídaloť se o něm po všech Pražských městech, ve dvoře
králově, v panských domech i v sousedských jizbách, v krčmách i na ulici, všude,
že ten nový staroměstský orloj jest ne jako jiný orloj, ale že je tak divný a
znamenitý, že jistě je nad všecky orloje na světě.“
Dlouho orloj Dlouho Pražané věřili, že jejich orloj vznikl
na konci 15 století. Udržovali o tom i příznačně tajemnou legendu: orloj
zhotovil zámečník Jan z Růže, známý jako Mistr Hanuš. Poté co složitý stroj
dokončil, dali jej radní města pražského oslepit, aby již nikdy nemohl sestavit
dílo stejné krásy...
Ještě v roce 1912 dala pražská obec umístit na radnici bronzovou tabulku s tímto
údajem. Nikdo nedbal drobné poznámky Tadeáše Hájka z Hájku z roku 1557, kterou
doplnil svou Řeč o chvále geometrie:
„ Na čelném místě přichází mistr Jan Šindel....který zhotovil a vystavěl
orloj pražského Starého města.“
Teprve koncem 20.století Zdeněk Horský v pravém slova smyslu dešifroval celou
pohnutou historii vzniku nejkrásnějších venkovních hodin na světě.
Vznik orloje
Ve 14. století se k obchodnímu významu Staroměstského
náměstí připojil význam politický a to proto, že v roce 1338 povolil král Jan
Lucemburský (za mimořádnou úplatu) staroměstským měšťanům, aby si v patricijském
domě Wolflina od Kamene zřídili radnici.
Na východní straně domu se v polovině 14. století začala stavět na základech
starší klenuté stavby věž, k níž byla přistavěna kaple a ta vysvěcena v roce
1381. (Vrchol věže s ochozem byl dostavěn až v letech 1805 -1807.) V roce 1402
byly na věž umístěny hodiny a v roce 1409 zvon a původní orloj. Podmínky pro
jeho vytvoření vznikly nejspíše už za dob Karla IV. Ten získal pro Prahu
hodináře - horologistu Martina. Do roku 1410 najdeme v záznamech jen tři
hodináře: Jana, Alberta a Mikuláše. Poslední tedy mohl vytvořit tento orloj.
První písemná zmínka o orloji pochází ze 14. října 1410 a z ní je patrno,
že orloj je dílem hodináře Mikuláše z Kadaně, který byl 9.října 1410 purkmistrem
Starého Města vyrozuměn, že
„za dokončenou práci na astrolábu dostává v Praze dům u Havelské brány a na
domě jest mu zapsáno 150 kop hotových peněz“.
Ten astrolabium sestrojil na základě výpočtů jednoho z nejlepších pražských
středověkých matematiků, astronoma Jana (Johanna) Šindela, kolegy Jana Husa, od
roku 1410 rektora pražské univerzity a osobního lékaře krále Václava IV.
Další písemná zmínka o orloji se nachází v knihovně
Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic. Je to horoskop pro den 17. března 1459,
na kterém je výslovně napsanou, že údaje byly odečteny právě z orloje v Praze.
Původní podobu orloje smazaly husitské války, stejně jako
obecnou povědomost o jeho skutečných tvůrcích. Teprve v polovině 15.století
vstoupili do historie orloje Jan Hanuš a po něm Jan Táborský, kteří jej
zdokonalili a dali mu podobu, kterou zhruba má podnes.
Kolem roku 1490 Jan Hanuš řečený Růže (původem z Hradce Králové) orloj
opravoval a pravděpodobně jej zdokonalil a vylepšil do té míry, že byl pokládám
za jeho tvůrce. (K tomuto Hanušovi se pravděpodobně váže známá pověst „O slepém
mládenci“.)
Po smrti Hanušově orloj spravoval jeho žák a přítel Jakub a to až do roku
1530. Po smrti tohoto jediného znalce díla svěřila městská rada opatrování
hodin jakémusi Jiřímu Zvůnkovi, druhému hospodáři staroměstské radnice. Ten však
stroji vůbec nerozuměl a tak museli radí povolat hodináře z Norimberka, ale ani
ten si se strojem nevěděl rady. Ani Zvůnkův syn Václav, další z opatrovníků
stroje mu neporozuměl a tak konšelé požádali o pomoc jakéhosi hodináře Hanuše z
Platnéřské ulice. Ten však hned druhý den klíče od orloje městské radě vrátil a
prosil ji, aby jej této povinnosti zbavili, jinak že se z těch orlojových hodin
zblázní…
Opravu
orloje provedl až v roce 1552 písař, malíř, horologista Jan Táborský z
Klokotské hory (1500 až 1572). O orloj pečoval a zdokonaloval jej v letech 1552
až 1560. Byl také autorem vůbec prvního technického popisu hodinového stroj:
„Toto vypsání Orloje Pražského, vysvětlování nesnadnosti jeho, tehdáž stalo,
šťastně vykonalo, když se jest ptalo.“
Těmito slovy dnes málo srozumitelné starověké češtiny začíná první strana
Táborského českého popisu (1570). Rukopis s jeho podobiznou je uložen v městském
archivu. Podle Táborského popsal orloj Bohuslav Balbín po latinsku (Balbín uvádí
také příhodu s vrabcem), podle obou pak v 18.století Riegger po německu.
V roce 1613 byl orloj opraven hodinářem Kryštofem
Švarcpachem. Od té doby šel ale hůř a hůř, až se zastavil docela.
Pak se až do roku 1620 o stroj staral Táborského
žák Jakub Špaček. Dalších devět let dílo chátralo. Roku 1629 byl sice
stroj opraven, ale zřejmě jen nakrátko, protože dalších 150 let o jeho provozu
nejsou žádné zprávy.
Někdy za vlády císaře Ferdinanda I. Habsburského (1526
až1564) byl k orloji přidán ciferník o 12 hodinách – půlorloj.
Drobné opravy po skončení třicetileté války (po roce 1648)
jej dokázaly uvést do chodu vždy jen na několik týdnů. Další významná úprava
orloje byla uskutečněna roku 1659, kdy byl orloj dozdoben pohyblivými
figurami (dvanácti apoštoly, Smrtí s přesýpacími hodinami, Marnivcem
prohlížejícím se v zrcadle) a symboly chamtivosti Lakomcem a Turkem. Na
generální opravu však nebyly peníze a ani se nenašel schopný hodinář.
V roce 1760 byl stroj ve velmi špatném stavu.
Tehdejší městská radnice však neučinila nic k jeho záchraně. Odmítla pomoc
hvězdáře pátera Jana Kleina z hvězdárny v Klementinu, který se nabídl, že stroj
uvede opět do chodu.
V roce 1787 v souvislosti s úpravami radnice měl být celý nepotřebný
stroj dokonce prodán do starého železa. Naštěstí jednomu z radních, V.
Fischerovi se podařilo tento návrh zvrátit. Za pomoci znamenitého hvězdáře
profesora Antonína Strnada se podařilo hodináři Janu Landesbergerovi uvést stroj
do chodu – ale dokázal opravit pouze mechanickou část hodin, která pak fungovala
až do roku 1824. Astronomický kalendář a vlastní orloj dál čekal na své
zmrtvýchvstání téměř celé další století.
Pak byl orloj znovu opravován po roce 1836. Podruhé měl být orloj prodán
v roce 1861, kdy se opět zastavily i jeho hodiny. Město nemělo potřebných
4 000 zlatých na záchranu a opravu vzácné památky.
Při požáru věže v roce 1864 byly zničeny sošky
apoštolů. Obnova orloje byla započata z iniciativy Jana Prokeše, který pochopil
složitost mechanismu a zkonstruoval funkční model, který byl na radnici
vystavován. Jeho nabídka na opravu stroje však zůstala oslyšena a po několika
tahanicích byl stroj opraven továrnou Čeňka Daňka. Ale stroj se znova porouchal
a teprve za purkmistra Václava Bělského roku 1865 byl hodinářem Janem Holoubem z
Karlína za dozoru hodináře Ludvíka Hainze z Prahy a za rady ředitele hvězdárny F.Böhma
důkladně obnoven, opatřen zcela novým časoměrem, kterým se starý stroj pohybuje,
a o půlnoci na 1. ledna 1866 slavnostně spuštěn.
V roce 1866 dostal Staroměstský orloj nový spodní ciferník z dílny Josefa
Mánesa. V obrazech symbolizujících jednotlivé měsíce jsou zachyceny motivy ze
života českého venkova a originální Mánesův zvěrokruh. (Měsíčník byl roku 1882
nahrazen kopií E.Lišky; dnes je zde kopie z roku 1946 od Bohumila Číli; originál
je umístěn v Městském muzeu hl.m. Prahy Na Poříčí.)
Byl také odstraněn lihýř (vahadlo) a nahrazen chronometrem postaveným skvělým
hodinářem Romualdem Božkem (druhým synem Josefa Božka).
Financování opravy šlo z veřejné sbírky, kterou inicioval starosta Bělský. K
nové podobě orloje se také vyjadřoval archivář města Prahy Karel Jaromír Erben,
z jehož podnětu se dostal na obvod kalendářní desky staročeský cisioján z
16.století. (Cisioján je středověký způsob datování používaný v Čechách od 13.
až do 17. století. K datování se používaly slabiky z dvanácti dvouverší, tato
dvouverší bývala nejčastěji složena z hlavních svátků křesťanského roku.)
Od té doby byl orloj ve správě hodináře (a prvního radního) Ludvíka Hainze; po
jeho smrti roku 1874 převzal správu jeho syn hodinář Ludvík Hainz a od roku 1901
spravuje orloj jeho vnuk hodinář Ludvík Hainz.
Orloj byl pak zastaven až při opravě věže v letech 1880 až
1883.
V posledních dnech II.světové války (květen 1945),
kdy Němci z Letné ostřelovali město, Staroměstská radnice vyhořela a při jejím
požáru byl orloj těžce poškozen. Po válce se radní obrátili na renomovanou
hodinářskou firmu Hainz o stanovisko, co s orlojem. Ta navrhla těžce poškozený
mechanizmus vyhodit a vybavit orloj moderním strojem. Jeden pracovník této firmy
bez ohledu na stanovisko jejího vedení o své vůli orloj demontoval, opravil a
restauroval. Tím tuto unikátní památku zachránil pro budoucí generace. Při
metalografických analýzách bylo mj. zjištěno, že orloj pochází z roku 1410 a že
jedna jeho část je ještě starší.
Při opravě byl orloj, který se natahoval klikou, připojen na elektromotor. (Na
stejném principu pracuje v Londýně známý Big Ben.)
1. července 1948 byl již orloj obnoven a mohlo se dát celé soustrojí s novými
soškami apoštolů od sochaře Vojtěcha Suchardy a kopií Mánesova obrazového
kalendáře znovu do pohybu.
Předposlední větší oprava orloje byla na jaře a létě roku
1979. Naposledy byl stroj úmyslně zastaven při opravách v roce 1994:
„Hlavně ložiska měla velké vůle…aby se ten stroj dál neničil..už byl opravdu
akorát na spadnutí.“ Sám se orloj zastavil v roce 2002 při povodni, kdy
stejně jako centrum města nebyl napájen elektřinou.
Poslední oprava proběhla v listopadu 2005. Staletí staré součásti orloje
se přestěhovaly do dílen mechaniků a restaurátorů z důvodů nutných oprav a
údržby. Hodinový stroj, astronomický číselník a výzdoba orloje se rekonstruovaly
další část významné památky se opravovala na místě. Ručičky měsíce, slunce a
zvířetník skončily v dílně v Holešovicích.
"Restaurování astrolábu jsme využili k tomu, abychom se dostali dále do
hodinového stroje," řekl jediný pražský orlojář Otakar Zámečník. "První část se
opravovala před jedenácti lety. Teď se dostáváme za hodinový stroj k rozvodům na
měsíc, slunce a zvířetník a k rozvodům pro čtvero druhů času. Ty nebyly
opravovány od konce druhé světové války.“
Firma Hainz, která se o nejznámější věžní hodiny v Česku stará už od roku 1865,
celý hodinový stroj rozebrala a opravila.
Stroj se skládá ze zhruba tří set padesáti částí:
"Orloj je z roku 1410 a asi tři čtvrtiny dílů jsou ještě originální. Byly tu
požáry, byly tu velké opravy, takže některé díly se musely vyměnit. Ale
konstrukce a hlavní kola, to je všechno ještě originál."
Původní stroj pražského orloje byl jedinečným dílem koncepce i techniky;
ukazoval oběh slunce, měsíce i denní čas. Byl to stroj bez jediného šroubu, jen
nýtovaný.
Orloj neboli horologium je stroj je hnaný závažím,
s ciferníkem astráriem ukazujícím pohyby slunce ve zvěrokruhu, měsíční fáze,
pohyb oblohy, data dne a měsíce, svátky, s pohyblivými figurami a odbíjejícími
hodinami. U našich předků ukazoval 24 hodin. První hodina počítala se po západu
slunce. Koncem 15.století počalo se u nás užívat půlorloje, jenž měl na
ciferníku 12 hodin. Půlorloj nazýván také německým. Obou užívalo se až do roku
1623, kdy byl úředně nařízen půlorloj - ciferník s římskými číslicemi. Pražský
orloj ukazuje čtyři druhy času: čas středoevropský, staročeský, babylonský a
hvězdný.
Světoznámý pražský orloj a jeho genius loci - včetně
starých legend a pověstí - zůstává neodmyslitelně spojen s věží staroměstské
radnice, nejvýznamnější světskou stavbou Starého Města na pravém břehu Vltavy. O
orloji kolují strašidelné pověsti. Pokud se zastaví, je amen s celými Čechami,
jestliže se porouchá, přijde špatný rok, když se k němu chová někdo neuctivě či
nepřátelsky bude potrestán.
Ďáblovo oko
Pověst říká, že pražský orloj vznikl z jiných důvodů než
jen aby ukazoval čas. Původně prý šlo o promyšlený plán tajného bratrstva, které
najalo výtečné odborníky – hodináře Mikuláše Kadaňského z Kadaně, univerzitního
rektora matematika Johanna Šindela, astrologa Nicolase a tajemného kazatele
známého pod jménem Rasach. Ve znamení měli archanděla Uriela, který byl
(židovským) andělem znajícím tajemství pohybu nebeských těles a zjevení, byl i
patronem proroctví a alchymie. Orloj také původně vypadal zcela jinak – byl bez
soch, bez svatých v okénkách, bez Mánesova měsíčníku…Toto „tajné dílo“ bylo
podle této pověsti koncipováno jako časomíra zla, nebo se v ní zvrhlo během
realizace. Démon hlavního plánovače (ne tedy konstruktéra Mikuláše) připravil o
zrak záměrně, za jeho troufalost soupeřit s ním. Mohl jím být někdo vystupující
pod přezdívkou Mistr Hanuš?
Pražský orloj není jen obří časomírou, byl konstruován jako pomocník astrologů,
mágů a zasvěcenců. Visí na něm nějaká neznámá kletba? Možná že funguje jako
apokalyptické ďáblovo oko, jehož úkolem je ovládat duše lidí i celou zemi.
Měření času je pouhou zástěrkou, šalbou. Je jedním ze způsobů, jak přilákat
oběti – ty touží znát správný čas a jsou lapeny! Orloj, obrazně řečeno, žil a
žije z energie svých obdivovatelů. Někteří křesťanští učenci toto vytušili a
proto se kontaktu (byť i vteřinovému) s ním obezřetně vyhýbali. Tolik tato dosti
ponurá pověst…
Pověst o kostlivci na staroměstském orloji
Ze všech postav na radničním orloji se vždycky nejvíce
vyprávělo o kostlivci; nejspíš to bylo tím, že vzbuzoval největší hrůzu a proto
mu lidé přikládali podivnou moc i schopnost věšteckou.
Vyprávělo se o něm, že když se na dlouhou dobu pokazí, přicházejí na český národ
těžké časy a kostlivec jim dává znamení prvním kývnutím hlavy. Jeho moc může
zmařit jen chlapec narozený v novoroční noci; jakmile se orloj uvede po dlouhé
přestávce znova do pohybu a v půlnočním čase kostlivec poprvé kývne, vyrazí
chlapec od Týnského chrámu a poběží přes celé náměstí k radnici tak rychle, aby
doběhl k orloji ještě před posledním úderem hodin. Když se mu to podaří, zničí
kostlivcovu moc a odvrátí neštěstí od celé země. Kostlivec na orloji však
nevěštil vždycky jen zlé časy; byly i případy, kdy se stal znamením naděje. Nad
orlojem jsou dvě malá okénka; vedla kdysi do žalářní kobky, kde byly vězněny
osoby ze stavu urozenců. (Později - v roce 1659 – byly do okének umístěny
chodící sošky 12 apoštolů!) Jednou se ocitl v kobce rytíř, který byl dlouho s
Prahou na štíru a nejednou přitom sáhl ke zbrani; Pražané ho zajali, odsoudili
ke ztrátě hrdla a uvrhli do vězeňské kobky, kde čekal na kata. Už ztratil
poslední špetku naděje a sklesle se díval okénkem na náměstí. Právě začaly bít
hodiny, smrt pohybovala kosou a otvírala dásně, lakomec houpal měšcem a kohout
kokrhal. A stalo se náhodou, že do otevřených dásní kostlivce vletěl vrabec;
dásně sklaply a vrabec musel zůstat ve vězení celou hodinu, dokud nezačal orloj
znova odbíjet. Sotva kostlivec otevřel po šedesáti minutách poprvé dásně, vrabec
vyletěl a zmizel jako šipka za komíny protějších střech. Uvězněný rytíř to
všechno z okénka sledoval, a když viděl, že je vrabec zase na svobodě, zhluboka
si oddechl; v té chvíli se mu znova vrátila naděje, jež člověka provází i v
nejtěžších chvílích, a možná i v té poslední.
Čím víc na to myslil, tím víc v něm rostla víra, že se všechno obrátí k dobrému.
A jeho naděje se skutečně splnila; ještě téhož dne se starý spor urovnal a
Pražané udělili svému vězni milost.
Pověst o sedmadvaceti popravených
Nikdo neví, kde odpočívá všech dvacet sedm českých pánů,
kteří položili život 21.června 1621 na Staroměstském náměstí. Jejich hlavy byly
pro výstrahu vyvěšeny v železných koších na Staroměstské mostecké věži, a teprve
po dlouhé době je směli příbuzní vložit do krabic označených jmény a pohřbít
kdesi v Týně; avšak vypráví se, že tajným rozhodnutím byly z toho místa odneseny
a pochovány v kostele svatého Salvátora, anebo možná někde docela jinde. A tak
se dodnes neví, kde odpočívá prach pana Jáchyma Ondřeje Šlika, který byl vyvolán
na popraviště jako první, nikdo neví, kde jsou pozůstatky Václava Budovce z
Budova, který ho následoval, ani těch dalších: Kryštofa Haranta z Polžic,
šestaosmdesátiletého Kašpara Kaplíře ze Sulevic, ani Prokopa Dvořeckého z
Olbramovic, který se ještě v posledním okamžiku obrátil k soudcům a
zvolal:“Řekněte císaři, že já nyní stojím na jeho nepravém soudu, ale on musí
stát na soudu mnohem hroznějším a spravedlivém!“ A stejně nikdo nemá zdání, kde
leží Friedrich z Bílé, Jindřich Ota z Losu, Diviš Černín z Chudenic, Vilém
Konecchlumský z Konecchlumí na Spyticích, Bohuslav z Michalovic na Rvenicích a
Novém Sedlci, i ti ze stavu městského: Valentin Kochan z Prachové, Tobiáš Štefek
z Koloděj, slavný doktor lékařství a někdejší učitel svého kata Jan Jessenius,
Kryštof Kober z Koberštejna, Jan Šultys a všichni ostatní, kteří umírali za
víření vojenských bubnů, aby nikdo neslyšel jejich poslední slova.
Každým rokem ve výroční den té smutné události však přichází všech sedmadvacet
popravených znovu na Staroměstské náměstí, chvíli postojí na místě, kde stálo
lešení, a potom se ubírají všichni pomalým a tichým krokem před jižní průčelí
radnice. Tam mlčky stojí a pozorně sledují chod orloje.
Jde-li stroj správně a přesně, je to znamení, že se českému národu daří dobře, a
všichni se rozejdou pokojně a v míru. Avšak je-li stroj pokažen anebo objeví-li
se v jeho chodu sebemenší a sotva postřehnutelná odchylka, soudí těch
sedmadvacet, že v české zemi není něco v pořádku a že přicházejí zlé časy na
jejich potomky. A v takové chvíli se vracejí do zšeřelých ulic Starého města
smutně a truchlivě, jako by znovu prožívali ty dávné těžké chvíle na dřevěném
lešení; jdou tiše a beze slova, s hlavami sklopenými, a pak opět čekají, čekají,
až uplyne další rok.
Václav Cibula: Pražské pověsti (1972)
Móda prvních orlojů přišla z Itálie
Pražský orloj (1410) a jeho moravského bratříčka -
olomoucký orloj (1420) už staletí obdivují zástupy nedočkavců z domova i ciziny.
Pro domněnku, že orloj byl zhotoven na počátku 15. století – okolo roku 1422 -
nemáme žádné důkazy. Samotný orloj pravděpodobně ale vznikl už někdy na přelomu
15. a 16. století. Dříve zřejmě ne, protože jinak by se o tak významném
technickém a astronomickém díle jistě dochovala aspoň jediná písemná zmínka. A
když ne v Olomouci, tak v jiném okolním městě. První písemná zpráva, která se
bezpečně týká orloje a ne radničních hodin na věži je až z roku 1519 a najdeme
ji v popisu orloje básníka Štěpána Taurina. Popis orloje se zvonkohrou z pověsti
o oslepeném tvůrci (shodná s pražskou pověstí) odpovídá jeho barokní podobě.
Hodinář Hans Pohl, původem ze Slezska orloj pouze v letech 1570 až 1575
opravoval. Památka prošla během staletí několika významnými renovacemi, které
postupně měnily tvář orloje. Jako u staroměstského orloje, tak i u olomouckého
orloje byla jeho vnější podoba zničena hlavně ustupujícími německými okupanty v
květnu 1945, kdy byl na orloj hozen granát.
Původní vzhled olomouckého orloje, na rozdíl od Prahy, ale již nebyl obnoven.
Pohromou pro něj údajně ale nebyla druhá světová válka, nýbrž přípis Státní
památkové ochrany ze 16. září 1946 z Brna. Ten v expertize o obnově
nedoporučoval orloj restaurovat, nýbrž pořídit nové umělecky hodnotné dílo.
Práce se na požádání ujal národní umělec Karel Svolinský, rodák z nedalekého
Svatého Kopečku, který dal orloji v roce 1955 jeho současnou podobu. Zatímco
hodinový stroj (z roku 1898) zůstal nedotčen, Svolinský vše na objednávku
budovatelsky přemaloval a předělal. Pohyblivé figurky budovatelů lepší
budoucnosti dodnes pomáhají odměřovat čas na olomouckém náměstí a několik set
let starý hrací stroj jim hraje do pochodu hanácké písničky a málem se naučil i
Píseň práce…Ale nebylo tomu tak vždycky. Uměl zahrát též rakouskou hymnu.
Tvůrcem zvonkohry na olomouckém orloji je A. Schindler, varhaník a ředitel kůru
sv.Mořice. Dochoval se jediný záznam jejího původního znění - nejspíš z roku
1942.
Součásti původního orloje si mohou zájemci prohlédnout už
jen v prostorách olomouckého Vlastivědného muzea. Vzhled původního a
budovatelského olomouckého orloje můžete porovnat na obrázkách.
Olomoucký orloj je společně s orlojem na Staroměstském
náměstí v Praze jedinou památkou svého druhu v celé České republice.
Pražský orloj v Bruselu
Přesná replika pražské památky je totiž už v metropoli
Evropské unie, kde od jara zkrášlí nejnavštěvovanější bruselskou atrakci, park
Minievropa. Radnice i se slavným pražským orlojem je stejně jako pařížská
Eiffelova věž, londýnský Big Ben a další exponáty v měřítku 1:25. Dílo vyšlo
podle diplomatických zdrojů na 750.000 korun, nepočítaje stavební parcelu,
základy a údržbu, o něž se postará bruselský podnik.
Proč má pražská chlouba vábit návštěvníky (ročně do
Minievropy zavítá na 300 tisíc turistů) až od jara? "Model orloje je třeba
nejprve sestavit a oživit. A taky je nutné připravit terén - bude potřeba
alespoň kamion zeminy, vybudovat podkladovou desku a upravit zeleň. Zatím jen
prázdná parcela s informačním panelem, hrajícím po stisknutí tlačítka národní
hymnu čeká…
Dva kameníci odpočívající po práci – podle legendy patří
tváře těchto figur tvůrcům pražského orloje…
Zpět na Milníky v řece času
VEZA
