Dne 27. ledna si připomínáme 250. výročí narození Wolfganga Amadea Mozarta ( *1756 v Salcburku). Jeho životopis je všeobecně známý i díky filmu Miloše Formana, zrovna tak je znám i vřelý vztah české společnosti ke skladateli. Nelze v souvislosti s jeho pobyty v Praze nevzpomenout ani známé smíchovské usedlosti – Bertramku - dnes Památník W.A.Mozarta a manželů Duškových.
V dávné minulosti byla oblast Smíchova (toto jméno se
vyskytuje až v roce 1406) zastavěna jen řídce a vynikala po staletí krásnou
přírodní scenérií - byla proto hojně prostoupena letohrádky a statky. Teprve
průmysl 19.století proměnil Smíchov v přelidněné město továren a nevzhledných
činžáků. (Smíchov byl jako obec samostatný až do roku 1850, pak byl připojen k
Velké Praze).
Velice výstižně popisuje historii tohoto krásného místa i Mozartovy pobyty Jan
Wenig ve své knize Co vyprávěly staré pražské domy (vyšla v roce 1982).
Půvabná
vila se zahradou a její prostory se zajímavými mozartovskými exponáty utvářejí
plastický obraz skladatelových pobytů ve městě, pro něž byla napsána jedna z
nejslavnějších Mozartových oper Don Giovanni, a které ji poprvé uslyšelo.
Ačkoliv ji dnes obklopuje zástavba rozrůstajícího se města, zachovává si stále
lyrický a trochu zamyšlený půvab doby, kdy tu ve zvlněné krajině u Prahy pobýval
Mozart (v letech 1786 až 1789).
Protože se kdysi pražští movití občané rádi usazovali za
hradbami města, aby se zde věnovali zemědělskému podnikání a užili si venkovské
pohody, postavil si zde koncem 17.století panské stavení i bohatý malostranský
skládek Jan František Pimskorn a rád sem vyjížděl na kratší či delší pobyt.
Takovýchto usedlostí, ponořených v moři stromů a vinic, tu bylo mnoho a zahrady
obklopovaly císařskou silnici vroubenou topoly vedoucí na Zbraslav. Z císařské
silnice odbočil záhy Pimskornův kočár na poklidnou cestu ke Košířům a zastavil
se až pod Černým vrchem, kde stála pěkná usedlost s rozlehlou zahradou a vinicí
a skýtala vše, co hrdlo ráčí, i kýžený poklid.
Ke svému jménu přišla však usedlost až po čase, roku 1743, když ji koupil pan František Bertram z Bertramu. Po dvou desetiletích ji po něm podědil hrabě František Leopold Buquoy a majitele vystřídala ještě několikrát, sloužíc jako půvabné letní sídlo. Roku 1748 koupila Bertramku od manželů Dequaiových Josefina Dušková, dcera lékárníka Hampachera z domu U bílého jednorožce na Staroměstském náměstí.
S Mozartem se poznala už za návštěvy Salzburgu, kde byl její děd z matčiny strany Johann Weiser purkmistrem. I věkově si byli blízcí, Mozart byl jen o dva roky mladší – zřejmě ho okouzlila jako umělkyně i jako žena – a Dušek byl ochoten věřit v jejich čistě umělecké přátelství.
(Mezi lety 1786 a 1790 vznikly Mozartovy nejslavnější opery Don Giovanni a Figarova svatba, jejíž námět poskytla komedie francouzského dramatika Beaumarchaise. Autorem libret byl italský libretista Lorenzo Da Ponte. Obě opery byly s velkým úspěchem uvedeny v Praze a Mozart jim byl osobně přítomen. V Praze byl přijat velmi dobře. Zatímco ve Vídni se již nějaký čas potýkal s finančními problémy, pobyt v Praze pro něj byl příjemným odlehčením.)
Když byl Wolfgang Amadeus Mozart v roce 1787 v Praze podruhé – poprvé ji navštívil téhož roku hned v lednu – přestěhoval se na podzim po krátkém pobytu ve známém domě U tří zlatých lvů na Uhelném trhu do venkovského sídla manželů Duškových. A tichý podzimní čas byl příhodný k tomu, aby tu v poklidu krásné přírody dokončil Dona Giovanniho, operu slíbenou Pasquale Bondinimu, řediteli Nostického divadla. Vždyť na jeho prknech slavila už předtím triumfy Figarova svatba a Pražané byli okouzleni Mozartovou osobností.
Do Bertramky přijel Mozart v kočáře, pozván svými hostiteli, klavíristou a skladatelem Františkem Xaverem Duškem, trochu zahořklým šestapadesátníkem a jeho půvabnou, skoro o čtvrtstoletí mladší chotí a žákyní Josefinou. Pěvkyni Josefině Duškové už tehdy Pražané říkali „krásná Atalanta“ - snad podle hrdinky jedné z Ovidiových Metamorfóz, proměněné ve lvici. Skutečně bylo něco ze lvice v této mladé ženě bohatého sopránu a oslňujícího zjevu. Vyhoupla se pružně jako první z kočáru a zavolala svým okouzlujícím melodickým hlasem: „Tak už jsme tady Wolfi!“ Bertramka dávala v podzimní době vrchovatě všeho, co si mohl člověk žádat. Nejen květiny, ovoce, krásná jablka, hrušky, zeleninu, ale i mléko a drůbež – to z přilehlé Pelletovské zahrady. A vařila se zde výborná káva a punč – dvě nebytné složky pro Mozartovu tvůrčí činnost.
A jak se milá Bertramka změnila, myslím, uvnitř obohatila, co tam v ní přibylo! Dodnes mne tu dojímá svazeček třinácti – to není žádná nešťastná číslice! – vlasů, prý Mozartových, jak se zde uchovaly v rodině prvního komponistova životopisce F. X. Němečka. Chtěl bych vyjmout z vitríny bonboniéru paní Josefiny, skrývající divadelní kukátko; přiložit je tak k oku, snad by se mi zjevila scéna, kterou viděla paní Josefína v Nosticově divadle v onen pátek 19.ledna 1787, kdy poprvé zazněla Mozartova symfonie in Dur později nazvaná Pražská. Tehdy také kdosi z publika, prý to byl sedmnáctiletý medik Jan Theobald Held, vykřikl: „Něco z Figara!“ – a Mozart improvizoval na árii „No piú andrai!“. Vždy jsem se zastavoval v salónu, kde prý skladatel bydlil, když Prahou zněly melodie Don Giovanniho i Laskavosti Titovy (La Clemenza di Tito).
Při každé návštěvě mi stará smíchovská usedlost vyprávěla některou z početných mozartian, spojenou s těmito místy. Byly to hudební věci či stará vila, která mi znovu připomněla, že zmíněná už symfonie in D byla složena v předchozím roce ve Vídni, ale postrádala tehdy obvyklý menuet? Byla prý vzhledem k velké oblibě Pražanů nazvána Prager Simfonie až po skladatelově smrti a ten název jí už zůstal.
A z Jiráska mi byla vždy sympatická postava pražského harfeníka Josefa Häuslera, pro něhož prý složil Mozart téma k variacím, z nichž za autentičtější se pokládá krátké harmonizované andante v d-moll. Kolik však bylo po pravdě tomuto harfeníkovi, když si skladbičku vyžádal na Mozartovi v kavárně U zlatého anděla? A když si na skladateli vyžádal její několikeré zahrání, protože prý neznal noty? Pověst traduje, že to byl stařík, který se po starodávnu oblékal a česal, pročež se mu říkalo Copánek. Jenže to vše je jen vzpomínka režiséra Prozatímního divadla Edmonda Chvalkovského z pozdější doby. Vzpomínám si, že mi o tomto harfeníkovi, přirozeně mnohem později, vyprávěla jeho pravnučka, tuším učitelka z Modřan, která si uchovala i muzikantův portrét. Ale harfenista prý byl stár jako Mozart, ne-li mladší, a byl původně učitel, prý odněkudsi ze Zbraslavi, a býval prý zván kamsi do lepších společností. A ten že by neznal noty?
A ještě se vypráví o jedné Mozartově improvizaci, zahrál ji na varhanech na Strahově, když navštívil s paní Josefinou proslulý strahovský kůr. Jeho improvizaci počínající sekvencemi trylků se snažil zaznamenat hudebně vzdělaný premonstrát Norbert Lehman. Že by tehdy navíc vážněji nemocný člověk, jehož vytáhla zpráva o Mozartově návštěvě doslova z postele, dokázal věrně zapsat vše, co slyšel, do formy uceleného hudebního díla? Snad je to možné, ale improvizace zůstane improvizací a těch, hudbou překypujících, skladatel zahrál za života spoustu – a to nejen v Praze.
Ale
nejvíce mne zaujalo vše, co se vztahovalo ke smíchovské vile, a to hlavně ke
zrodu opery Don Giovanni a její jedinečné ouvertury. Jak tomu bylo se
slavnou ouverturou – složil ji Mozart skutečně až v noci před premiérou? Se
skladatelem prodlévali prý na Bertramce té dlouhé noci krom paní Josefiny i jeho
přátelé Dušek a Luigi Bassi, představitel titulní role. Mozart se jim tehdy
přiznal, že má v hlavě ouvertury tři: Es-dur, E-moll a D-mol. Prý mu poradili,
aby zvolil tu třetí. A tu také skládal při sklenici punče a skončil v 7 hodin
ráno, ale už ze 27. na 28. října, tedy do dne generální zkoušky a ne, jak se
dlouho tradovalo, do dne premiéry.
Za studeného říjnového jitra si přišli sluhové z divadla pro noty, s nimiž měli rozepisovači do večera co dělat. Mozart si jen pochvaloval, že ačkoliv řada not spadla o zkoušce pod pult, o premiéře vše dopadlo dobře. A tu dirigoval Mozart od klavíru a ne taktovkou, které se užívalo až později.
Stará krásná Bertramka byla rodištěm i řady dalších legend a legendiček. Tam prý ve slabé chvíli skladatel slíbil paní domu, že pro ni složí koncertní árii. Musí ji prý zazpívat prima vista - napoprvé. Svůj slib splnil a rovněž paní Josefině se prý podařilo Mozartovu podmínku dodržet. Tak vznikla krátce po premiéře Dona Giovanniho pro Josefinu Duškovou árie Resta o cara – Zůstaň má drahá – s recitativem, podle jehož úvodních slov Bella mia fiamma, addio – Sbohem můj krásný plameni – je skladba pojmenována. Legendou jsou však okolnosti, které spojuje se vznikem don giovannovské ouvertury ve svých Roccocobilder Alfred Meissner. Podle Meissnera to prý byla paní Josefina, která přinutila skladatele, aby ouverturu dokončil. Zavřela ho prý totiž do zahradního altánu s podmínkou, že ho odtamtud vysvobodí, teprve až bude dílo hotovo. Aby nestrádal, podávali mu tam prý přátelé na holi vše, co potřeboval ke zdařilé práci, jídlo, pití a dokonce i nádobu, o níž se v dobré společnosti nemluví. Mezi ty přátele zamíchal Meissner i valdštejnského knihovníka Giovanni Casanovu, kterému v Praze o rok později vyšla knížka o jeho pověstném útěku z benátských olověných komor. Podle Meissnerovské legendy se slavný záletník dokonce za chvíli vrátil s klíčem od pavilonu a skladatele vysvobodil. Ale Meissnerovo rozpustilé vyprávění těžko obstojí před skutečností. Hudební historici, tito bořitelé romantických legend, si totiž zjistili z meteorologických záznamů na klementinské observatoři, že říjen 1787 byl neobyčejně studený, takže teplomilný Mozart by podmínku, byť velmi krásné Josefiny, sotva mohl přijmout. A Casanova, starý pán, kterého trápila pakostnice, by se asi mohl vypravit na vzdálenou Bertramku jen těžko, velice těžko...
U příležitosti korunovace císaře Leopolda II. za českého krále byla roku 1791 v refektáři Klementina uspořádána výstava průmyslových výrobků Českého království. V Černínském paláci pořádali čeští stavové na počest nového krále hostinu a probuzenecké Čechy i Praha si od tohoto muže vůbec velmi slibovaly. Na jeho počest si objednala šlechta, tak skoro na poslední chvíl, korunovační operu a tímto úkolem pověřili Mozarta, známého rychlostí své práce. Skladatel nemohl odmítnout, šlo o objednávku vznešenou a pak potřeboval, jako vždy naléhavě peníze. Za námět si zvolil alegorickou látku o laskavosti antického vládce Tita a tuto látku s pomocí žáka Süssmayera se mu podařilo skutečně ve velmi krátké době zpracovat, pochopitelně v dobovém slohu a s obvyklou rutinou. Celý pořad korunovačních slavností byl dlouhý, obtížný a místy i nudný a výjimku neučinila bohužel ani korunovační opera La Clemenza di Tito. Navíc k provedení opery došlo až ke konci oslav, panstvo bylo již unaveno, císařovna Marie Luisa zvyklá na lehké operní zboží italské provenience nezakrytě na představení zívala, a dokonce prý o nové opeře prohlásila – Mozart neměl ostatně ve Vídni velké sympatie – že je to „německé svinstvo“. Z opery přežila dodnes jen ouvertura. Mozart, zvyklý na pražské úspěchy byl zklamán a zahořklý. Snad posledním jeho pražským díle byla basová árie „Io ti lascio o cara, addio (Opouštím tě drahá, buď sbohem) , snad ji věnoval Bassimu. Brzy odjel vyčerpaný a zklamaný do Vídně, kde zakrátko zemřel (5.prosince 1791). Mocní tohoto světa se odvděčili jednomu z největších geniů světové hudby tím, že ho dali pohřbít do společného chudinského hrobu na vídeňském hřbitově svatého Marka. Když však přišla zpráva o jeho smrti do Prahy, vyzváněly tu zvony na uctění Mozartovy památky půl hodiny. Jeho přátelé uspořádali tryznu v chrámu svatého Mikuláše, kam přišlo přes tři tisíce lidí. Na Mozarta tady v Praze vzpomínali dlouho, předlouho, a když se tam po čase chystal Carl Maria Weber varovali ho, že Pražané neznají žádnou hudbu kromě Mozartovy.
Nejvíce snad vzpomínali Duškovi. Když František Xaver Dušek v roce 1799 zemřel, bylo mu už osmašedesát let a paní Josefině pětačtyřicet. Oba byli umělci, což znamená, že nerozuměli hospodářství. A tak paní Josefina musela po manželově smrti prodluženou vilu prodat. Koupila ji paní Alžběta Ballabenová z frankfurtské bankéřské rodiny. Vedli krásný dům v Dlouhé ulici, vždyť Karel Antonín Ballabene byl obratný bankéř, zbohatlý ne právě vždy čistými vojenskými dodávkami; měli za Koňskou bránou na území dnešních Riegrových sadů statek Kovářku a na rozhraní Libně a Vysočan usedlost, jež se podnes jmenuje Balabenka. S novou majitelkou Bertramky se paní Josefina dohodla, že se může do staré vily, k níž ji vázalo tolik krásných mladých vzpomínek, někdy přijít podívat. A tak si ovdovělá paní Josefina občas popila s černookou Italkou kafíčka a pak se zase procházela po úzkých zahradních stezkách, vzpomínala a plakala. A potom už přestala vůbec do staré vily jezdit. Nikdo ji tam nedovezl, byla špatná na nohy. Zapomenuta, přežila manžela o celých pětadvacet let.
Pak se tu střídali další majitelé, a teprve když slavnou vili koupila velkoobchodnická rodina Popelkova, navrátila se sem i mozartovská sláva. Adolf Popelka měl rád hudbu a kdykoliv měl je trochu volno, přišel si sem zavzpomínat na Mozarta. A na renovaci mozartovské vily, která roku 1871 vyhořela, věnoval hodně peněz. V zahradě dal postavit keramické sochy a vázy, vysázet kaštanovou alej náhradou za tu, kterou vykáceli, když se začalo kolem stavět. Bývalou studnu dal přikrýt pískovcovou deskou ze stolu, u něhož prý Mozart dokončil Dona Giovanniho, a v zahradě dal vztyčit pískovcové poprsí Mozartovo, dílo Tomáše Seidana. A Tomáš Seidan je současně prvním umělcem podepsaným v pamětní knize, kterou pro Bertramku založil Adolf Popelka v roce 1976, kdy se vzpomínalo 120. výročí Mozartova narození. Bysta, kterou vidíme uvnitř v první místnosti Bertramky, je ovšem dílem Maxovým z roku 1837, kdy se vzpomínalo 50. výročí Mozartovy první pražské návštěvy, a stála dlouho v universitní knihovně.
Z té Popelkovy pamětní knihy by měli potěšení sběratelé autogramů. Když se v roce 1887 připomínalo 100. výročí premiéry Dona Giovanniho – opeře se dlouho říkalo Don Juan – přišli sem a podepsali se do ní Dvořák, Fibich a mnoho tehdy známých skladatelů a hudebníků. Adolf Popelka měl oprávněnou radost. Zemřel v roce 1895, ale do knihy se podepisovali návštěvníci až do roku 1927.
Vila pak patřila Popelkově ženě Emanuele, která zamřela za první světové války, po ní vdově po Popelkově bratranci Matyldě Slivenské. Potom v duchu popelkovské závěti měla Bertramka připadnout mezinárodní nadaci Mozarteu ve skladatelově rodném Salcburku. Jenže to byl danajský dar. Praha byla daleko a dědické poplatky byly vysoké. Tehdy, v roce 1927, nabídlo salcburské Mozarteum Bertramku pražské Mozartově obci a ta ji s finanční pomocí Pražské městské spořitelny v roce 1929 odkoupila.
Na
velikonoční pondělí v dubnu 1928 navštívil zchátralou a zanedbanou Bertramku se
svými přáteli Stösslovými Leoš Janáček. Padající omítka, špinavá osleplá okenní
skla, nebyl to dobrý dojem. Když vzal za rezatou rukojeť zvonku, ulomila se a
zvonek zařinčel jako na poplach. Byl to opravdu podivný zvuk a Janáček, jak měl
ve zvyku, si ty zvláštní tóny poznamenal do notesu. O Bertramce napsal pak
varující fejeton, upozornil, jak toto památné místo chátrá a že by se o ně lépe
postarali Češi než tehdejší majitel, salcburské Mozarteum. A zmínil se také o
příhodě s ulomeným zvonkem. Skladatel snad nebyl pověrčivý, ale mnozí, kteří si
fejeton přečetli, to považovali za zlé znamení. A opravdu, čtyři měsíce po
příhodě se zvonkem skončila Janáčkova životní pouť provždy.
Tísnivá situace Bertramky trvala ovšem dále, a tak ji Mozartova obec nabídla pražské obci s podmínkou, že ji bude udržovat. Když byly roku 1956 v Praze uspořádány oslavy 200. výročí Mozartova narození, byla vila renovována, interiéry vybaveny stylovým nábytkem a zařízením z konce 18.století a pojmenována Památníkem W. A. Mozarta a manželů Duškových. Ale pro všechny milovníky těchto míst, kteří sem rádi a často docházejí, zůstane i nadále Bertramkou...
Otvírací doba muzea Bertramka: duben – říjen: denně 9.30 - 18.00 listopad – březen: denně 9.30 - 16.00 adresa : Mozartova 169, Praha 5
Shodou okolností zveřejnily v těchto dnech stránky BBC článek Záhada 'Mozartovy lebky' stále nerozluštěna. ...
Rakouští a američtí vědci v nedělním televizním pořadu přiznali, že ani po měsících testů se nepohnuli kupředu ve snaze zjistit, jestli údajná "Mozartova lebka" skutečně patřila slavnému skladateli. ...
Zpět na Milníky v řece času
VEZA