 |
 |
Na webových stránkách bylo možné číst tuto zprávu:
V sobotu 29. května 2010 vyjede z nádraží Praha – Braník na trať legendárního „Posázavského pacifiku“ parní vlak v čele s parní lokomotivou „Čtyřkolák“ z roku 1917. Vlak projede nejkrásnější trasu „Posázavského pacifiku“ do Čerčan. Železniční trať vede překrásným údolím řeky Sázavy s několika tunely a kamennými viadukty, kde mohou cestující z parního vlaku navštívit mnoho kulturních akcí a památek v Posázaví. Parní vlak odjíždí z Prahy-Braníka v 9.46 a příjezd do Postupic je plánován na 13.08 hod.
Ta zpráva mi nějak unikla, takže když jsem v sobotu na Hlavním nádraží v Praze viděl plakát na celou akci (a mířil shodou okolností tím směrem), nedočkavě jsem pak vyhlížel v Braníku, zda tam bude. Byla tam.
|
|
Dým z uhlí spolu s párou a olejem ... nezaměnitelná vůně lokomotiv. A když si člověk domyslí zvuky, které vydává kompresor, mazací lisy a nakonec sám parní stroj ... je to jako velká živá bytost s bušícím srdcem ... stroj s duší. To asi potvrdí všichni ti, kdo své životy spojily se snahou udržet tyhle krasavice při životě i v době, kdy se každý ptá tak maximálně - co za to máš? Ale ty davy lidí ve vagónech i jen tak okukující celý vlak dávají naději, že romantika spojená se železnicí ještě nevymřela ...
Náš vlak vyráží na trasu Posázavského Pacifiku ... a ten parní bude vyjíždět asi 20 minut po něm.
 |
 |
Posázavským Pacifikem se nazývá železniční trať z Prahy přes Vrané nad Vltavou a Čerčany do Světlé nad Sázavou. Celá měří docela dost - 157 km. Kolejovou úvratí v Čerčanech je rozdělena na dva úseky, kterým se říkává dolní a horní. V dobách svého vzniku byla tato trať důležitou dopravní tepnu v Posázaví. Území, kterým je trať vedena, bylo pro stavbu dráhy velmi nepříznivé. Bylo zde nutné vybudovat mnoho nákladných stavebních děl - vysoké náspy, hluboké skalní zářezy, opěrné zdi, tunely a nespočet vodních propustí.
V sobotu 1. května 2010 uplynulo již 110 let od zprovoznění nejkrásnějšího a zároveň stavebně nejnáročnějšího úseku Posázavského Pacifiku mezi stanicí Jílové u Prahy a odbočkou Skochovice, kde se trať dělí do větve mířící na Dobříš a na "tu naší" - na Čerčany.
Největší slávu Posázavský Pacifik pamatuje z dob První republiky, kdy nastoupila zlatá éra trampů a lidé zatoužili po přírodním životě. Pacifikem vyráželo za dobrodružstvím takové množství cestujících, že jejich požadavkům často nestačily ani vlakové soupravy o dvanácti vozech, jezdících v přepravní špičce jeden za druhým. Někteří z trampů dokonce odmítali cestovat v přeplněných vozech a seděli na střechách a náraznících železničních vozů. Ti, kteří chtěli vystoupit na zastávce v Libřici (u Davle) museli nastupovat do prostředních vozů, protože dlouhé vlakové soupravy stály na této zastávce přední a zadní částí v přilehlých tunelech. Právě v těchto dobách dostala železniční trať i své jméno „Posázavský Pacifik“.
Vlak jede poměrně pomalu ... rychlostníky mu povolují 50, někde 70, ale někde i jen 30 km/h ... ale rychlost by tu byla spíše na překážku, stále je na co se dívat. Dlouhé i krátké tunely se střídají s výhledu do údolí Sázavy a jízdou skalními zářezy. Pro milovníky staré železnice je pohlazením po duši pohled na stará mechanická návěstidla, kterých se již do dnešní doby zachovala opravdu jen hrstka.
 |
 |
Mezitím jsme vystoupili ve stanici Petrov u Prahy - nad ní se rýsuje vrchol Medníku, cíle našeho výletu. Z plakátu na zastávce vidím, že parní vlak má dorazit za 20 minut. Rozhoduji se počkat - to si můj fotoaparát přece nemůže nechat ujít.
A skutečně; zanedlouho sázavské údolí pžívá nezaměnitelným zvukem parní píšťaly. Pak se ozývá sílící supění parních strojů - a vlak v čele s lokomotivou 434.2186 vyráží ze zatáčky. Fíra uzavírá přívod páry do válců, stroje umlkají a mašinka ukázněně zastavuje u tabulky "konec nástupiště".
 |
Lokomotivám řady 434 se říká odjakživa "čtyřkolák". A je zajímavé, že v dnešní době tahle označení parních lokomotiv zná snad více lidí než v dobách, kdy pára na železnici suverénně kralovala. Čtyři spřažené hnací nápravy měla a má spousta parních lokomotiv - to vyjadřuje ta čtyřka na začátku označení 434 - ale tyhle asi byly jedny z prvních, tak se jméno dostalo jim.
 |
Ta "naše" lokomotiva pamatuje ještě stařičkého mocnáře. Do stovky let jí moc nechybí - narodila se roku 1917 ve Slaném. Dráhy mladé republiky zdědily po Rakousko-Uherských C&K státních dráhách řadu strojů. Řada 434.0 vznikla přejmenováním rakouské řady 170, celkem u nás tehdy jezdilo 368 takto přeznačených lokomotiv. Takové množství strojů mělo pro ČSD nemalý význam, ale lokomotivní řada byla již v této době dosti zastaralá a provoz lokomotiv byl již neekonomický. Proto bylo rozhodnuto lokomotivy rekonstruovat.
 |
Rekonstrukce probíhaly ve Škodových závodech v Plzni od roku 1924. Do roku 1938 bylo modernizováno celkem 266 lokomotiv, které byly pak z řady 434.0 přeznačeny na 434.2. Cena rekonstrukce jedné lokomotivy se pohybovala kolem půl miliónu korun. Pro zajímavost - indikovaný výkon se přestavbou zvýšil z původních 810 kW až na 1010 kW. Pro srovnání - dieselová "Bardotka", která nás sem dovezla, má udávaný trvalý výkon 1103 kW - to není tak velký rozdíl, že?
Lokomotivy 434.2 jezdily až do roku 1980, kdy u nás parní trakce oficiálně skončila. Ale lokomotiva 434.2186 má jednu velkou zvláštnost. Nikdy nebyla oficiálně vyřazena z provozu. Poslední důkladnou opravu prodělala již v tomto století. Devatenáctého října 2004 byla přistavena do ŽOS v Českých Velenicích. Devátého května následujícího roku byla po opravě poprvé zatopena a o deset dnů později dojela vlastní silou již do Prahy. Dnes bydlí ve Vršovickém depu a lze se s ní setkat poměrně často při nostalgických jízdách v okolí Prahy i jinde.
Na rovině lokomotivy řady 434.2 uvezly vlak o hmotnosti 1400 tun rychlostí 58 km/h, na stoupání 5 promile zvládaly zátěž 600 tun rychlostí 51 km/h a na stoupání 10 promile stejnou hmotnost rychlostí 30 km/h.
Ozývá se sykot páry a následuje první mohutné bafnutí výfuku z válce do komína. Fíra ovládá své řemeslo bezvadně - kola lokomotivy zabírají bez sebemenšího prokluzu. Parní krasavice s dlouhým hadem osobních vozů opouští Petrov u Prahy a míří proti proudu Sázavy. Popřejme jí ještě celou spoustu bezproblémových kilometrů a také to, aby kolem sebe měla pořád lidi, co jí budou nezištně a s láskou udržovat při životě.
 |
Zpět na Milníky v řece času
JL